Čas na změnu
Současný ideál bydlení reprezentovaný vlastním domem uprostřed rozlehlé zahrady s sebou ve svém zmnožení přináší řadu problémů, které v důsledku působí pravý opak toho, co původně měl takový způsob zástavby nabídnout: totiž zdravé a příjemné bydlení s přírodou a volnou krajinou na dosah. Takto vzniklá sídelní kaše je totiž vysoce neefektivním typem zástavby způsobujícím nekontrolované rozpínání sídel do volné krajiny. Nikdo si nemůže být jistý, že zítra nepřijde nový zábor a krajina za jeho humny se nepromění v nové staveniště.
Nekoordinovaný rozvoj příměstských a mnohdy i samotných městských lokalit navíc v současnosti pozbyl schopnosti skládat fungující prostředí. Vzniká tak mozaika obytných souborů nahodile navěšených na předchozí zástavbu. Monofunkční zóny bez dostupných služeb, občanské vybavenosti a pracovních příležitostí, které nenavazují na své okolí, postrádají kontext, vlastní identitu i význam v rámci celku a mají s městem jako promyšleně budovaným organismem jen pramálo společného. Nízká srozumitelnost prostředí navíc prokazatelně vytváří vyšší nároky na jeho správu i údržbu a znesnadňuje vhodné umisťování služeb a obchodů, což tento způsob výstavby činí do budoucna neudržitelným.
Nedostatečná rozmanitost obytných jednotek, jejich nepromyšlený vztah ke sdíleným prostorům a veřejným prostranstvím, která navíc svou chudobou neodpovídají nárokům různých sociálních a věkových skupin uživatelů a v neposlední řadě rezignace na krásu prostředí jako projev společného souladu, to vše snižuje obytnost těchto lokalit. Lidé se ocitají uprostřed fragmentované krajiny v málo srozumitelném prostředí, izolováni v sociálně nefungujících lokalitách, bez vztahu ke svému okolí či komunitě, s falešnou představou nezávislosti na městě.
Nedostatečně organizovaná výstavba se však neprojevuje jen v nízké atraktivitě vzniklého prostředí. Jejím důsledkem je neúměrné zatížení přírodního prostředí. Fragmentovaná krajina již není schopna se efektivně obnovovat, půda jako významný přírodní zdroj mizí, pole bez remízků a ostrůvků lesů nedostatečně zadržují vláhu, z krajiny se ztrácí druhová bohatost zvířat i rostlin.
Je zřejmé, že nastal čas na změnu přístupu.
Principy koordinované výstavby
Koordinovaná výstavba nabízí alternativu k dnešnímu běžnému rozvoji měst. Pouze promyšleně organizovaná zástavba může být současně dostatečně hustá, aby zde fungovala veřejná doprava, služby a infrastruktura, a přitom poskytovala dostatek zelených prvků a zajistila soukromí obyvatel. Jen dobře koordinovaný městský systém s přehlednými pravidly dokáže být zároveň dostatečně čitelný, stabilní a předvídatelný, a současně se plynule přizpůsobovat individuálním nárokům i měnícím se potřebám obyvatel a dát přitom jednotlivci pocit jedinečnosti místa.
Jak stavět jinak?
Prostředí našich měst je odpovědí na otázku, jak chceme – přiměřeně našim finančním i technickým možnostem – bydlet a žít i jaký život chceme připravit pro generaci našich dětí. Ptáme-li se proto, jak mají vypadat naše nové obytné čtvrti, musíme se současně zeptat, jak chceme tato města užívat a jakou společnost chceme sami tvořit.
Chceme-li tedy být společností bohatou, nemůžeme zbytečně plýtvat zdroji, ale musíme budovat naše čtvrti s rozvahou a hospodárně jako dobrou investici. Bohatost a atraktivita prostředí se však nezakládá jen na úspornosti, požadujeme proto, aby naše prostředí efektivně podporovalo potřeby obyvatel 24 hodin denně, v pracovní dny stejně jako o víkendech, v zimě jako v létě, a navíc v průběhu celého jejich životního cyklu. Takové požadavky je schopné splnit jen dostatečně rozmanité prostředí s přiměřeným zastoupením služeb, obchodů i pracovních příležitostí.
Chceme-li budovat naše města jako adaptabilní, připravená absorbovat budoucí proměny, musíme jim vtisknout pevnou strukturu zajišťující stabilní rámec pro změny, které budou nevyhnutelně přicházet. Přehledná síť veřejných prostranství a jejich atraktivita podporuje současně i společenský a sousedský život. Takové prostředí je potom nejen reprezentativní, ale – skrze zvýšenou přítomnost obyvatel ve venkovních prostorách – i bezpečnější. Ruku v ruce s rostoucími prostorovými nároky musí jít i šetrnost zástavby k životnímu prostředí a její vysoký rekreační potenciál, hledáme proto přírodě blízké technologie a postupy a navazujeme na často narušené původní krajinné vazby.
Život našich měst je přitom nemyslitelný bez plynulého pohybu osob, oběhu materiálu i životadárného proudění energie a informací v skrytých infrastrukturálních sítích. S tím, jak trávíme stále více času ve virtuálním světě či na cestách, stává se paradoxně pro nás vzácným a významným i přímý kontakt a komunikace s těmi, se kterými sdílíme svůj životní prostor. Chytrá města a chytrá výstavba nevyhnutelně vyžadují i inteligentní řízení procesů jejich vzniku a správy, které efektivně propojí specifické znalosti občanů, jejich politické reprezentace i odborníků.
Efektivní a přiměřená zástavba
Promyšlená organizace a hustota zástavby je určující nejen pro hospodárnost samotných staveb (zajištění vhodného poměru obsluhujícího a obsluhovaného), ale i pro ekonomickou udržitelnost území z pohledu správy města, například nákladů na rozvoj a údržbu technických sítí i veřejných prostranství.
Efektivní zástavba dává obyvatelům možnost volit mezi více druhy dopravy a snižuje jejich závislost na automobilu. Při plánování hromadné dopravy je totiž důležité, kolik bytů se nachází v okolí zastávky. Více obyvatel znamená více důvodů obsloužit místo veřejnou dopravou..
Efektivní zároveň nemusí znamenat přetížení území výškovou zástavbou nehodící se do prostředí českých měst nebo venkova. Přiměřená zástavba typu „low-rise high-density“, tedy nízkopodlažní, hustá zástavba, zajišťuje dostatečnou hospodárnost, aniž by území ztratilo originální charakter.
Rozvoj města by se měl soustředit primárně dovnitř sídla. Záměry dávající nový život průmyslovému brownfieldu nebo intenzifikující nevhodně využité území s dobrým napojením na sítě a dopravu jsou obecně udržitelnější.
Optimalizace zástavby z pohledu vztahu obsluhovaného a obsluhujícího pomáhá jejímu hospodárnému využití. Nesmí se ale uskutečňovat na úkor prostupnosti území a zajištění dostatku kvalitních veřejných prostranství.
Stejných obytných hustot je možné dosáhnout v různých charakterech zástavby. I nízko- a středněpodlažní zástavba může zajistit potřebné množství obyvatel pro efektivní fungování hromadné dopravy, veřejného vybavení, technické a dopravní infrastruktury. Tento typ navíc přináší větší spjatost obyvatel s místem i mezi sebou navzájem.
Druhová rozmanitost, tj. kombinace řadových domů, townhousů a bytových domů znamená intenzivnější využití území při zachování lidského měřítka a drobné zrnitosti zástavby odpovídající našemu tradičnímu prostředí.
Rozmanité prostředí i život
Polyfunkční území s drobným měřítkem, ve kterém se mísí různé formy bydlení s jiným využitím, se ukazují jako dlouhodobě výhodnější než města složená z rozsáhlých monofunkčních oblastí. Polyfunkce přináší ekonomickou udržitelnost a větší flexibilitu zástavby, snižuje závislost na automobilové dopravě přiblížením bytů, pracovních míst a služeb. Zároveň podporuje sociální rozmanitost nabídkou různých forem bydlení v jednom místě.
Funkční a typologická rozmanitost by se měla projevit i při koordinaci zástavby jednotlivých obytných lokalit. Ty se musí stát obytnými v širším slova smyslu a zahrnout služby, obchody, rekreační příležitosti a v určité míře i pracovní místa.
Nejodolnější a nejvíce udržitelné je takové prostředí, které se díky své různorodosti může v průběhu času snadno proměňovat. Tedy složené ze staveb, jejichž využití lze přizpůsobit: mohou v nich vznikat nové obchody, byty, kanceláře – podle toho, co je aktuálně potřeba.
Po zkušenostech s monofunkčními „noclehárnami“, tj. prostředím, které se přes den vylidňuje, narůstá poptávka po lokalitách nabízejících mimo bydlení i běžné městské služby. Nejen jeden centrálně umístěný obchod a kavárnu, ale výběr z širší nabídky služeb a obchodů odlišného měřítka i volnočasová, komunitní a kulturní zařízení. Pěší dostupnost služeb a pracovních příležitostí je znakem města krátkých vzdáleností. To znamená, že člověk není odkázaný na každodenní dojíždění za prací do centra.
Polyfunkční prostředí také rezidentům otevírá možnosti podnikání v místě jejich bydliště. Mohou tak lokalitu sami obohatit o širokou škálu služeb a řemesel. Dostupnost pracovních příležitostí redukuje problém vylidnění lokality přes den a pomáhá zajistit celodenní živost a bezpečnost místa.
Srozumitelná a čitelná prostranství
Veřejná prostranství jsou jedním z nejstabilnějších prvků městské zástavby. Síť ulic a náměstí přetrvává desítky i stovky let a tvoří pevnou kostru města, v níž se ostatní prvky – například jednotlivé domy – postupně obměňují.
Síť uličních prostranství zajišťuje prostupnost území a její organizace rozhoduje o možnostech pohybu a přístupnosti jednotlivých míst. Uliční prostranství jsou zároveň prostory integrující dopravní a technickou infrastrukturu zajišťující chod území.
Jednou z podmínek dlouhodobé udržitelnosti městské struktury je definování hranice mezi uličním prostranstvím a urbánními – stavebními i nestavebními – bloky. Absence této hranice, zasahování prvků zástavby do prostoru ulice nebo naopak obsluha zástavby mimo systém uličních prostranství, razantně omezuje možnost pozdější obměny dílčích prvků zástavby.
Čitelné rozhraní mezi uličními prostranstvími a urbánními bloky zároveň napomáhá přirozené orientaci v území. Srozumitelnost prostředí posiluje i zřetelná a smysluplná orientace budov (rozlišení „vepředu“ a „vzadu“). Vhodná orientace vstupů a aktivních částí fasád rozhoduje i o sociální kontrole a bezpečnosti v území.
Systém slepých ulic se ve druhé polovině dvacátého století používal pro zajištění bezpečnosti a snížení dopravní intenzity. Výzkumy ovšem ukazují, že horší prostupnost území naopak zvyšuje příležitost pro kriminalitu a zvyšuje závislost na automobilové dopravě.
Přehledně organizovaná uliční síť zvyšuje všesměrnou prostupnost území. Ta je klíčová pro atraktivitu pěšího pohybu i dosažitelnost obchodů, služeb, zastávek hromadné dopravy či krajiny. Možnost pohybu napříč lokalitou zároveň rozšiřuje volbu různých cílů se službami nebo zastávkami, pomáhá větší integraci lokality s okolím a vytváří tak živé ulice s aktivitami v parteru.
Smysluplná a zapamatovatelná místa
Při koordinaci výstavby obytné lokality je důležitá diferenciace jednotlivých prostranství s ohledem na roli, kterou v území hrají (např. reprezentativní hlavní prostory vs. neformální dvorky nebo zahrady za domem). V lokalitě by měla být pokud možno jasně rozlišitelná veřejná a soukromá otevřená prostranství. I rozhraní ploch doplňujících škálu o poloveřejná (např. veřejně přístupné vnitrobloky) a polosoukromá (např. sdílené dvorky) prostranství by měla být v území čitelná.
Každé veřejné prostranství by mělo mít zatřídění v rámci hierarchie celoměstské – čtvrťové – lokalitní – místní, odpovídající primárnímu okruhu uživatelů. Jde o jeden z parametrů rozhodujících o očekávaném charakteru ve škále od vysoce formálního až po zcela neformální. Zatřídění může pomoci určit i rozsah zapojení místních obyvatel do diskuse o podobě jednotlivých míst.
Je dobré mít rovněž na paměti, že byť mají být prostranství koncipována s ohledem na očekávanou náplň, přesto je výhodné počítat i s jistou mírou univerzality, umožňující uskutečnit i různé neočekávané či náhodné aktivity, ale především případnou budoucí adaptaci místa. Rozsah a umístění vzhledem k obytným blokům má odpovídat očekávanému okruhu uživatelů a náplni. Je vhodné v rámci lokality a čtvrti nabídnout jak drobné pobytové sousedské plácky, tak i dostatečně rozsáhlé parky nebo promenády umožňující sportovní vyžití.
Prostranství by měla být koncipována s respektem vůči orientaci domů, s ohledem na nárok na soukromí, ale i sociální kontrolu, což umožňuje předejít možným sousedským konfliktům. Design prvků a použité materiály v rámci lokalitních prostranství mají odpovídat charakteru i standardu lokality. To často zlevní jejich údržbu a napomůže jejich odlišení od náročnějšího pojetí celoměstsky významnějších prostor.
Posílení identity jednotlivých míst a jedinečného genia loci lokality pomůže i lokálně specifické krajinářské řešení navazující na okolní přírodní prvky, integrace původních budov a historických stop v území nebo důraz na charakteristické místní materiály a prvky.
Krajina jako součást města
Příprava nové lokality by měla být od začátku spjata s krajinou, do které je umisťována, přičemž je nutné brát ohled i na propojení a návaznosti mimo řešené území. Přístup k přírodním danostem se může v rámci rozdílných souvislostí a měřítek výstavby lišit, vždy je však základem budoucího úspěchu celého sousedství. Respekt a zodpovědný přístup vůči přírodnímu dědictví je předpokladem pro zdravý rozvoj všech našich měst a obcí.
Ohled na přírodní zdroje přirozeně velí upřednostňovat při výstavbě před záborem volné krajiny místa, která se nalézají uvnitř zastavitelného území měst – brownfieldy a málo využívané vnitřní rezervy.
Koordinovaná výstavba by měla vhodně využívat daností zvolené lokality: aktivně pracovat s terénem, orientací vůči světovým stranám, jednotlivými krajinnými prvky od detailu (předzahrádky, průlehy, stromové skupiny atd.), přes malé (vnitrobloková zeleň, zahrady, kapesní parky, aleje, suché poldry atd.) a střední (lokalitní a čtvrťové parky) měřítko až po prvky velkého měřítka (významné krajinné prvky např. podél vodních toků, včetně protipovodňových opatření atd.) a dosažitelnou volnou krajinu.
Využití krajinného potenciálu a kvalitních zelených prostranství je významné z hlediska ekologické stability, jako rekreační zázemí obyvatel a návštěvníků i jako konkurenční výhoda lokality. Ze všech těchto hledisek je významné posilovat vazby mezi jednotlivými krajinnými prvky a vytvářet síť synergicky násobící ekologický i rekreační dopad.
Krajina a přírodní prvky hrají v rámci města zásadní roli pro minimalizaci negativních vlivů způsobených výstavbou. Nezpevněné plochy zároveň hrají stěžejní roli při nakládání s dešťovými vodami (zadržování, znovuvyužití, zasakování, rozliv), výsadba stromů a dalších vegetačních prvků snižuje efekt tepelného ostrova, pozitivně ovlivňuje mikroklima, zvyšuje stinnost, snižuje intenzitu proudění vzduchu, pozitivně ovlivňuje vlhkost i prašnost prostředí.
Dostatek přírodních ploch a prvků je jedním z faktorů úspěšnosti sousedství. Dostupnost parků, stromy v ulicích i možnosti krátkodobé rekreace jsou určující pro kvalitu života, zároveň jsou ovšem tyto prvky často vysoce náročné na údržbu. Neopomenutelnou součástí návrhu čtvrti je proto i promyšlená koncepce údržby a péče o zeleň. Najít hospodárný model, který pracuje s vlastnostmi různých krajinářských řešení i proměnlivostí vegetace v průběhu ročních období je proto náročným, ale důležitým úkolem.
Chytrý systém dopravy
Efektivní a udržitelná doprava ve městě je kombinací moderních technologií, nových přístupů a chytrého prostorového rozvrhu. Vhodná organizace uliční sítě snižuje náklady na údržbu i správu, zatímco nové technologie optimalizují dopravu samotnou.
Odpovídající dopravní řešení je základem kvalitního obytného prostředí. Měřítkem je mimo jiné dostupnost cílů a prostupnost území pro pěší a cyklisty. Město krátkých vzdáleností je podmínkou fungující občanské vybavenosti a služeb v místě i pro podporu alternativ k individuální automobilové dopravě. Předpokladem pěší dostupnosti a efektivního fungování MHD je dostatečná hustota zástavby. V případě MHD se uvádí jako hranice efektivity hustota zástavby nad 50 obyvatel/ha, pro dostupnost obchodů a služeb se hovoří o hraničních hustotách okolo 100 obyvatel/ha.
Základem efektivní tvorby města je srozumitelná a prostupná uliční síť, která usnadňuje orientaci v území, vyhýbá se uzavřeným okruhům, slepým ulicím, a pracuje s adekvátními uličními profily, které respektují charakter i polohu v rámci obce. Pro prostupnost je rovněž důležité napojení na stávající uliční síť cesty v krajině.
Kvalitu prostředí, organizaci uliční sítě a podobu uličních profilů ovlivňuje rovněž parkování. Při využití nových technologií (např. parkovacích pilotů, autonomních vozů či různých parkovacích systémů) může dojít ke snížení nutných parkovacích stání až o desítky procent.
Šetrné infrastrukturní systémy
Život našich měst, podobně jako je tomu u živých organismů, je závislý na fungování jejich vnitřních, na první pohled skrytých systémů. V případě měst je tato neviditelná životně důležitá síť tvořena jejich technickou infrastrukturou a dalšími systémy. Bez přenosu informací, energie, vody, splašků, nakládání s odpady by města nemohla úspěšně fungovat. Zároveň však platí, že prakticky veškerý provoz městské infrastruktury má zásadní vliv na naše životní prostředí a spotřebu přírodních zdrojů.
Mají-li naše města fungovat udržitelně a s respektem k přírodě, je nutné začít již od počátku, tedy od plánování a výstavby. Stavební průmysl patří k významným znečišťovatelům životního prostředí na světě. Je tedy nutné zamýšlet se komplexně nad způsobem výstavby jako takovým komplexně, a to od momentu příprav přes volbu materiálů až po práci s novými technologiemi, to vše s myšlenkou na ochranu přírodních zdrojů.
V rámci udržitelnosti procesu výstavby je nutné myslet na minimalizaci ekologické zátěže již ve fázi plánování. Urbanistická struktura by měla reflektovat topografickou situaci, a minimalizovat tak terénní úpravy a zábor půdy. Dále by měla zohlednit klimatické podmínky lokality, směr převládajících větrů či správnou orientaci objektů vůči světovým stranám. Koordinovaná a racionální příprava území napomáhá hospodárnému rozmístění technických sítí a snižuje náklady na realizaci výstavby i provoz.
Samotný proces výstavby je možné ovlivnit volbou lokálních a udržitelných materiálů za použití nových technologií. Nově vznikající budovy s nízkou či nulovou energetickou náročností jsou do jisté míry odpovědí na tuto otázku.
K omezení spotřeby přírodních zdrojů a snížení produkce odpadů přispívají alternativní způsoby získávání energie i nakládání s odpady.
Živé sousedství
Obytné čtvrti netvoří jen samotné stavby a prostranství, ale i život, který je naplňuje – jejich obyvatelé a návštěvníci se svými potřebami, životním stylem a vztahy. Přirozeným cílem každého projektu by tak měla být podpora vzniku dobrých sousedských vztahů a sdíleného pocitu domova, které jsou jedním z měřítek úspěšnosti čtvrti. Vznik úspěšného sousedství může ovlivnit a podpořit jak rozmístění staveb na parcelách, uspořádání soukromých pobytových ploch a kvalita i konfigurace veřejných prostranství, tak zapojení občanů do vzniku a správy prostředí.
Přehlednost území, čitelnost a kvalita veřejných prostranství i jejich náplň jsou důležité pro ztotožnění obyvatel s lokalitou. Tam, kde jsou veřejná prostranství udržovaná a pod sociální kontrolou, se cítíme příjemně a bezpečně.
Rozmanité typy domů umožňují nalézt vhodné bydlení lidem s odlišným sociálním statutem či v různých životních etapách. Pomáhají tak vytvářet přirozenější generační i sociální skladbu.
Správné uspořádání veřejných prostranství napomáhá jejich přiměřenému využití obyvateli i návštěvníky lokality. Od formálnějších náměstí, sloužících celému spektru uživatelů, přes lokální centra až po sousedské plácky, užívané jen obyvateli několika bezprostředně navazujících domů – každé z těchto prostranství má významnou roli pro obyvatelnost lokality.
Zapojení veřejnosti a obyvatel do tvorby a údržby jejich prostředí od samého počátku vzniku nových lokalit je významným faktorem pro jejich dlouhodobě úspěšné fungování.
Otevřený proces přípravy
Podmínkou úspěšného rozvoje území není pouze kvalitní návrh prostorového a technického řešení, ale i péče věnovaná samotnému procesu přípravy a realizace záměru. Součástí koordinované výstavby je i vhodné zapojení všech zúčastněných do celého procesu přípravy. Především u větších projektů je nezbytná i úvaha o postupném fyzickém vývoji prostředí, zajišťující životaschopnost lokality v každé z etap výstavby.
Úspěšná koordinace rozvoje obytných lokalit úzce souvisí s její s etapizací. Vznik plnohodnotné části města představuje proces na desetiletí. Je proto nezbytné mít scénář pro její postupné utváření, který určuje priority, koordinuje důležité kroky a investice, zároveň ale ponechává prostor pro průběžnou optimalizaci. Město by mělo být utvářeno tak, aby bylo v každém okamžiku fungující a obyvatelné, v jistém smyslu dokončené, ale zároveň otevřené dalšímu vývoji.
Princip „města v každém okamžiku“ umožňuje nově vzniklým lokalitám snadno srůst s okolním městem a rychle se stát plnohodnotným sousedstvím.
Výstavbě prvních domů by vždy měla předcházet realizace fungující sítě navazujících veřejných prostranství. Organizace území by měla naznačit, kde vznikne v dalších etapách zástavba a kde naopak zůstanou parky a krajina. Ještě před realizací kompletní sítě veřejných prostranství je možné tyto plochy naplňovat dočasným vybavením a programem, aby si je mohli noví obyvatelé postupně osvojovat jako součást svého obytného prostředí.
Součástí inteligentní etapizace je i napojení vznikající lokality na stávající město. Plynule navazovat musí jak dopravní, technická a zelená infrastruktura, tak společenské aktivity – veřejná a obchodní vybavenost, pracovní příležitosti, ale např. i dostupnost různých druhů bydlení reagující na lokální demografické podmínky a potřeby.
Neopomenutelnou součástí koordinovaného procesu rozvoje je i zapojení všech zúčastněných aktérů v území včetně veřejnosti i budoucích obyvatel, významných vlastníků či místních zaměstnavatelů. Vysvětlení záměru a přiměřené zapojení do jeho tvorby hraje významnou roli v jeho budoucím úspěšném fungování. Odrazí se v reálném využití potenciálu lokality i ve vztahu obyvatel a dalších aktérů ke svému okolí. Pocit sounáležitosti uživatelů s prostředím výrazně ovlivňuje míru jejich péče a zájmu o vlastní okolí. Vzájemná důvěra je podmínkou udrži- telnosti celého dlouhodobého procesu vzniku a rozvoje nové lokality.
Příklady dobré praxe
Pro evropské prostředí je koordinovaná výstavba v duchu udržitelného rozvoje již delší dobu standardem. V zemích jako Nizozemsko, Německo nebo Rakousko jsou tyto principy běžnou součástí rozvoje měst. Na procesu se podílí ruku v ruce města, developeři a jiní stavebníci, veřejnost či dokonce budoucí obyvatelé. Je tedy kde se inspirovat a poučit.
V mapě na protější straně naleznete přehled zajímavých realizovaných projektů roztříděných dle klíčových kvalit a témat, se kterými pracují. Šesti reprezentativním lokalitám je věnováno více prostoru na následujících stránkách.
Västra Hammen
Prostor na okraji švédského Mälmo sloužil až do počátku 21. století jako průmyslová zóna. Na projektu celé čtvrti se podílí přes dvacet developerů a stejný počet architektonických kanceláří, kteří vytvořili různorodý mix typologií i funkcí. Investoři pracují i s různorodým způsobem provozu jednotlivých objektů, část byla určena k prodeji do soukromého vlastnictví, část slouží jako nájemní prostory. Obytná lokalita je doplněna objekty pro vzdělávání, obchod, stravování, sport, rekreaci, ale i konferenční centrum či administrativu. Celý proces plánování i výstavby mimo jiné zahrnuje účast místní komunity.
Reprezentantem udržitelných principů typických pro celé Västra Hammen je komplex eko-vesnice Bo01 dokončené roku 2001. Tento projekt dotovaný švédskou vládou slouží jako experimentální lokalita, jejíž provoz je dlouhodobě sledován a vyhodnocován.
Seestadt Aspern
Nová městská čtvrť ve vídeňském Aspernu vzniká na místě bývalého letiště v bezprostředním okolí umělého jezera stejného jména. Vzhledem ke své velikosti a vzdálenosti od centra Vídně se oblast v jistém smyslu chová jako samostatné město. Celá lokalita vzniká na základě spolupráce města a soukromého developera.
Základní urbanistická koncepce směřuje k odolné, plnohodnotné a udržitelné čtvrti s mixem funkcí, skýtající domov pro téměř 20 000 obyvatel a zároveň poskytující stejný počet pracovních míst.
Důležitým aspektem výstavby je i její etapizace a tvorba města s ohledem na život jeho obyvatel. Cílem projektu je umožnit obyvatelům užívat město na maximum i v průběhu jeho postupné realizace.
Stěžejním tématem pro Seestad Aspern jsou veřejná prostranství. V rámci čtvrti tvoří téměř 50 % území, a město proto přizvalo ke spolupráci odborníky na práci s veřejným prostorem z dánského ateliéru Gehl architekti. Celý komplex pracuje s různou škálou veřejného a soukromého, čímž vytváří rozmanité obytné prostředí. Zároveň buduje město pro všechny – obyvatele, zaměstnance i návštěvníky.
Ijburg
Myšlenka na rozvoj v oblasti IJmeer pochází již z poloviny 60. let, město Amsterdam však přistoupilo k plánu na zbudování nové čtvrti až po roce 1997, kdy započalo s budováním prvních umělých ostrovů. Finální rozloha Ijburgu má pokrýt deset těchto umělých ostrovů a nabídnout bydlení pro téměř 45 000 lidí.
Čtvrť je založena na základní mřížce 170 x 90 metrů, která se skládá ze tří základních vrstev: urbanistické, krajinné a distribuce aktivit v rámci sousedství. Tato mřížka definuje pozici ulic a veřejných prostranství, zároveň však ponechává prostor pro různorodé využití, velikost a tvar jednotlivých bloků. Specifikem nové čtvrti je rozmanitost typů bydlení, součástí sousedství jsou i plovoucí domy. Základní dopravní i společenskou páteř celého území pak vytváří bulvár s tramvajovou tratí, která je přímým napojením čtvrti na centrum Amsterdamu.
Silným tématem celého sousedství je ekologický přístup, který se uplatňuje jak ve vztahu ke chráněné krajinné oblasti, ve které se čtvrť nachází, tak v efektivním zacházení s řízením vodního režimu a obnovitelnými zdroji energie. Ve čtvrti je rovněž omezen pohyb automobilů ve prospěch pěší a cyklistické dopravy.
Vauban
Rezidenční soubor Vauban představuje již od roku 2001 jednu z příkladných ekologických a udržitelných čtvrtí Evropy. Město Freiburg, jehož je tato lokalita součástí, dlouhodobě přistupuje k tématu udržitelnosti se zvýšeným důrazem.
Významným tématem při revitalizace území byla spolupráce města a jeho obyvatel. Poněkud překvapivým prvním impulsem v tomto dialogu bylo vyjednávání se skupinou squaterů, která bývalá kasárna osídlila a odmítala svůj životní prostor i styl orientovaný na sepětí s přírodou opustit. Město na tuto výzvu zareagovalo a nakonec začlenilo tuto komunitu do svých budoucích plánů.
Důraz na environmentální aspekty je ve čtvrti znát na každém kroku. Vynikající spojení tramvají a autobusy do centra města, návaznost na vlakovou zastávku, systém car-sharingu, rozsáhlá síť cyklostezek v kombinaci s dobrou pěší dostupností služeb přímo v lokalitě umožňuje obyvatelům fungovat, aniž by potřebovali vlastnit auto. To je dokonce i jednou z podmínek prosazených místními obyvateli při dohodách s městem, které v místě zbudovalo řadu záchytných parkovacích domů, díky kterým se ve Vaubanu s autem na ulici potkáte jen vzácně. Zajímavou skutečností je to, že až 57 % rodin, které dříve vlastnily osobní automobil, se ho po přestěhování do Vaubanu vzdalo. Celkem tak v této čtvrti žije 70 % obyvatel bez vlastnictví automobilu v domácnosti.
Veškeré novostavby jsou postaveny v souladu s německými nízkoenergetickými standardy z vysoce kvalitních a udržitelných materiálů.
Alte Weberei
Nová obytná lokalita vyrostla i v univerzitním městě Tubingen, kde bylo ve čtvrti Lustnau mezi lety 2011 a 2015 vystavěno nové sousedství pro téměř 700 obyvatel. Vzniklo na místě bývalé textilky společnost Egeria, která zde působila do konce 90. let.
Centrem nové lokality se stalo náměstí Egeriaplatz s původní budovou tkalcovny, ve které se aktuálně nachází galerie s restaurací a kancelářské prostory. Do náměstí ústí všechny hlavní komunikace a obrací se do něj i řada služeb v parteru navazujících domů. V mnoha objektech, především v této centrální části lokality, platí povinnost využívat parter domů alespoň z 50 % pro komerční účely. I díky tomu vzniklo ve čtvrti na 100 nových pracovních míst.
Náměstí je obklopeno šesti obytnými bloky, které se vyznačují odlišnou typologií. Směrem k řece Neckar se orientují pětipodlažní městské domy s obchody a kancelářskými prostory. V jejich vnitroblocích se nachází sdílené zahrady a hřiště pro jejich obyvatele. Tato část čtvrti je navržena pouze pro bezmotorovou dopravu a parkování je situováno na jejím okraji. Obytné ulice však umožňují obsluhu jednotlivých domů. Naopak severní hranu náměstí tvoří bloky s různou výškovou hladinou, které se skládají jak z velkých bytových domů, tak z množství řadových a individuálních domů s garážemi. V jednom z bloků byla zřízena i školka využívající vnitroblok jako svou zahradu.
Le Bois habité
Le Bois Habité je čtvrtí, která může posloužit jako ukázka, jak stavět město v bezprostřední návaznosti na velké infrastrukturní stavby. Oblast Euralille jihovýchodně od centra města Lille prochází již od poloviny osmdesátých let výraznou proměnou: je obklíčená dálničními obchvaty a železničními koridory, avšak současně se nalézá v bezprostřední blízkosti městského jádra, a má proto významný rozvojový potenciál.
Jedním z takových dílčích projektů je i obytná čtvrť Le Bois Habité, která vznikla v místě bývalého obchodního veletrhu Lille a přilehlých skladových hal. Dnes poskytuje zázemí pro 1 700 obyvatel a nabízí téměř 3 500 pracovních míst. Tento podíl uživatelů čtvrti je výsledkem efektivní distribuce funkcí v rámci lokality; čtvrť je tak tvořena jakýmsi prstencem vyšších staveb, ve kterých se nachází převážně administrativa s obchody, občanskou vybaveností a dalšími službami v parteru. Součástí tohoto prstence je i hotel a řada restaurací. Srdce lokality je tvořeno obytnou částí, která je díky tomu chráněna před hlukem a dalšími vlivy spojenými s velkými dopravními tahy a tvoří příjemné, komorní a klidné sousedství.
Co přináší koordinovaná výstavba
Každá koordinovaná činnost je přirozeně organizačně náročnější, než když si každý dělá tzv. co chce. Zároveň však tato koordinace skrývá – a proto ji také podstupujeme – obrovský potenciál spolupráce a sladění úsilí, energie a prostředků mnoha subjektů. U tak dlouhodobého procesu, jakým je výstavba a život městské čtvrti, nemusí být vždy zřetelné, komu, co, jak a kdy náročnější organizace přináší. Následující kapitola je proto shrnutím toho, jaké výhody přináší koordinovaná výstavba hlavním aktérům: uživatelům, developerům, městu i společnosti jako celku.
Co přináší koordinovaná výstavba uživateli
Koordinovaná výstavba je především přidanou hodnotou pro obyvatele čtvrti. Přináší však výhody i pro jiné uživatele: obyvatele okolní zástavby, návštěvníky, klienty lokálních služeb, místní zaměstnance i ty, kdo přes lokalitu třeba jen prochází.
Koordinovaná zástavba je navrhována tak, aby vytvářela kvalitní prostředí pro život. Nabízí rozmanité formy bydlení, které kombinují výhody individualizovaných řešení a hromadné výstavby.
Obchody, služby a občanskou vybavenost má smysl provozovat jen tam, kde na jednom prostoru žije dostatek obyvatel. Jedině tak může efektivně fungovat pěší pohyb a s ním spojený fenomén tzv. města krátkých vzdáleností.
Co přináší koordinovaná výstavba developerovi
Koordinovaná zástavba je podmínkou efektivního řešení. Je příležitostí v českém prostředí aplikovat dlouholeté zkušenosti ze zahraničí, a udělat tak první krok k udržitelnějšímu rozvoji měst. Množství zdánlivě drobných změn v přístupu k plánování nových lokalit umí dohromady přinést kvalitnější produkt odolávající v čase, a tím i konkurenční výhodu na trhu, kde provozní úspory a dlouhodobější kvalita za přiměřenou cenu budou časem stále více nutností.
Výsledkem je výrazně vyšší hodnota lokality, která není dána proporčně vyššími investičními náklady, ale pouhou efektivní koordinací a kvalitním rozvrhem. Zohlednění celoměstského a krajinného měřítka prakticky nic nestojí a přináší místu výraznou kvalitu.
Pečlivá koordinace s důrazem na proces a zapojení jednotlivých aktérů v území, hledání sdílených hodnot a možných kompromisů zakládá vzájemnou důvěru mezi developerem, městem a obyvateli, umožňuje dlouhodobě stabilní spolupráci a zkracuje projednávací lhůty.
V případě dlouhodobějšího rozvoje lokality ve více etapách je promyšlenou koncepcí založen robustní systém, na který se dá snadno navázat i při změně vstupních podmínek dalších částí projektu.
Co přináší koordinovaná výstavba městu
Lokality koordinované zástavby společně utváří skutečné město. Promyšleně koncipované území neparazituje na svém okolí, naopak mu přináší příležitost se přirozeně rozvíjet, doplňuje jednotlivé segmenty městských systémů do smysluplného celku a poskytuje služby i kvalitní veřejná prostranství i celému městu. Vznikají tak adaptabilní části měst se silným charakterem, které se umí vyvíjet a stárnout.
Pro konkurenceschopnost města je zásadní jeho schopnost zajistit obyvatelům vysokou kvalitu bydlení. A to obzvláště v době posunu ke znalostní ekonomice: čím dál více povolání není vázáno na jasně lokalizované místo práce, a lidé si tak mohou volit své bydliště podle toho, nakolik je v dané lokalitě bydlení kvalitní a dostupné.
Provázání uliční sítě a cest s okolím umožňuje hladší zapojení nové čtvrti do města. Lokalita budovaná s důrazem na pěší pohyb a dostatek zeleně a rekreačních ploch vytváří atraktivní pěší spojení i pro své okolí. Sociální kontrola prostoru zajištěná vhodnou orientací budov ve vztahu k veřejným prostranstvím, vhodným mixem funkcí a prostupnou uliční sítí zvyšuje přirozenou bezpečnost v území.
Diferenciace otevřených ploch na veřejné, poloveřejné, polosoukromé a soukromé vymezuje jasné hranice správy území. Využití plné škály hierarchie míry soukromí nezatěžuje ekonomiku města nepřiměřenými nároky na údržbu předimenzovaných veřejně přístupných ploch bez náplně. Kvalitní koordinovaná zástavba přenáší částečně tuto odpovědnost na stavebníky a uživatele, kterým za to nabízí možnost přizpůsobit si v mezích pravidel bezprostřední okolí svého domova vlastním potřebám.
Šetrnost vůči životnímu prostředí pomáhá přizpůsobit město klimatické změně. Chytré nakládání s dešťovými vodami je obranou proti obdobím sucha i přívalovým dešťům. Koncepce zástavby a krajinářského řešení může pomoci eliminovat efekt přehřívání města, tzv. městských tepelných ostrovů.
Co přináší koordinovaná výstavba společnosti?
Koordinace a komunikace je základem jakéhokoli společenství a podmínkou fungování města. Schopnost domluvit se pomáhá i efektivněji nakládat s přírodními zdroji a nezatěžovat prostředí nepřiměřenými dopady života ve městě. Koordinace je podmínkou adaptability prostředí, a to nejen ve smyslu zvyšování schopnosti měst přizpůsobit se klimatickým změnám, ale i reagovat na ekonomický a společenský vývoj či na proměňující se požadavky na bydlení.
Půda si jako významný přírodní zdroj zaslouží ochranu. Efektivní zástavba chrání půdu i krajinu před nekoncepčním rozpínáním rozvolněné zástavby.
Kombinace typologií podporuje rozmanitější společenskou skladbu, a tím i sociální udržitelnost. Vyvážená sociodemografická struktura je podmínkou sociálně přirozeně fungujícího prostředí.
Prostředí prostupné pro pěší i jiné udržitelné dopravní módy s dostupnými službami a pracovními příležitostmi i s odpovídající úpravou parteru pro tento typ pohybu.
Zapojení obyvatel do plánování lokality i organizace území s ohledem na velikost domů a bloků umožňuje vznik plnohodnotného sousedství a buduje vztah k prostředí i schopnost vzájemné komunikace a porozumění.
Chceme-li utvářet udržitelné prostředí, musíme usilovat o snížení energetické náročnosti, o minimalizaci spotřeby přírodních zdrojů a o šetrnost k přírodě a krajině obecně.
Zdravé obytné prostředí, dostupnost ploch pro krátkodobou rekreaci, poskytujících příležitosti pro dostatek pohybu i neformální přátelská setkávání v sousedství, zlepšuje nejen celkovou společenskou atmosféru, ale i psychickou pohodu a fyzické zdraví obyvatel.
Srozumitelné fyzické prostředí s jasně rozdělenými kompeten- cemi v oblasti správy nejen zlepšuje vztah obyvatel k místu i mezi sebou navzájem, ale je také základem občanského sebe- vědomí a zdravé společnosti.
Kontext udržitelného rozvoje
Neuspokojovat vlastní potřeby na úkor kvality života svých dětí a vnuků je tradičním postojem každého rozumného hospodáře, stejně tak jako tématem prakticky všech oborů lidské činnosti. Na národní i mezinárodní úrovni byly postupně přijaty zásady takového chování. Na místní úrovni, na každém z nás, je pak snažit se tyto zásady naplňovat. Jednou z klíčových oblastí, kde se takové chování projevuje, je i rozvoj našich sídel a proměna našeho chování k nim. Na poli českého urbanismu se tak principy udržitelného rozvoje zabydlují zatím jen velmi pozvolna.
Dokumenty ukotvující udržitelný rozvoj jako celospolečenské téma
Deklarace Konference OSN o životním prostředí a rozvoji
— Rio Declaration on Environment and Development, OSN, 1992
Agenda 21
— The united nations programme of action, OSN, 1992
Ženevská charta OSN o udržitelném bydlení
— Geneva UN Charter on Sustainable Housing, Evropská hospodářská komise OSN, 2015
Pařížská dohoda v rámci rámcové úmluvy OSN o změně klimatu
— Paris Agreement, OSN, 2016
Evropská perspektiva prostorového rozvoje
— European Perspective of Spatial Development, EU, 1999
Strategie udržitelného rozvoje Evropské unie
— A European Union Strategy for Sustainable Development, EU – Göteborg, 2001
Řídicí principy trvale udržitelného rozvoje evropského kontinentu
— Guiding Principles for Sustainable Spatial Development of the European Continent, EU – CEMAT, 2002
Přeměna našeho světa: Agenda pro udržitelný rozvoj 2030
— Transforming our World: The 2030 Agenda for Sustainable Development, OSN New York, 2015
Lublaňská deklarace o územní dimenzi udržitelného rozvoje
— Ljubljana Declaration on Sustainable Spatial Development, EU – CEMAT, 2003
Národní program na zmírnění dopadů změny klimatu v ČR
— Ministerstvo životního prostředí ČR, 2004
Strategický rámec udržitelného rozvoje České republiky 2030
— Ministerstvo životního prostředí ČR, 2010
Státní politika životního prostředí České republiky 2012—2020
— Ministerstvo životního prostředí ČR, 2013
Politika architektury a stavební kultury České republiky
— Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, Ústav územního rozvoje, 2014
Kontext udržitelného rozvoje
Udržitelný rozvoj je celospolečenské téma vstupující prakticky do všech oblastí lidského konání. Na poli architektury a urbanismu se jedná o široké spektrum zásad, ovlivňující naše vystavěné prostředí od velkého měřítka až po drobný detail, od úvodní přípravy záměrů přes jejich naplňování a realizaci až po fázi užívání a správy.
Chovat se udržitelně je nutné ve všech měřítkách i fázích vzniku a užívání našich domovů. Každá volba a rozhodnutí jsou potenciálně důležité, ať je to snaha o omezení rozrůstání našich sídel do volné krajiny, úsilí o otevřený a komunikativní přístup při jejich plánování, rozhodnutí o snížení energetické náročnosti jednotlivých budov, volba místních, ekologicky šetrných materiálů, vstřícný přístup k přírodě ve městech i jejich okolí, posilování alternativních druhů dopravy, snaha o vytvoření srozumitelného a krásného prostředí uplatněním kvalitních architektonických návrhů a územně plánovacích postupů a nepochybně i mnoho dalšího. Zásady dotýkající se plánování jsou zakotveny v řadě závazných i doporučujících mezinárodních i národních dokumentů.
Udržitelnost však neznamená pouze chovat se šetrně k životnímu prostředí. Jde současně o vyváženost přístupu, o domýšlení důsledků našeho jednání z různých úhlů pohledu. Postupně byly vydefinovány a uznány tři základní okruhy hledisek – tzv. pilíře udržitelného rozvoje – ekologický, ekonomický a sociální. V posledních letech k nim přibyl díky Ženevské chartě OSN o udržitelném bydlení pilíř čtvrtý, a to kulturní. V návaznosti na tyto pilíře byly vydefinovány čtyři základní okruhy témat týkajících se udržitelnosti v oblasti bydlení:
Ekologická šetrnost
Ekonomická efektivita
Sociální inkluzivita a participace
Kulturní přiměřenost
Zdaleka tedy nejde jen o snižování ekologické stopy. Současně je nutné, abychom nestavěli zbytečně draze a nerezignovali přitom ani na kvalitu. Jde o to, aby stavby neztrácely s časem svou hodnotu, aby zůstávaly dobrou investicí. Musíme vytvářet prostředí, které má potenciál být sociálně, generačně i etnicky rozmanité a přitom bezpečné. Potřebujeme prostředí bohaté na vjemy a zároveň usnadňující orientaci a správu. Požadujeme krásná a zapamatovatelná místa s vlastní identitou, prostředí, ke kterým si bude snadné vytvořit vztah a která nám poskytnou pocit domova.
O autorech
MICHAL KOHOUT (1964)
Architekt, pedagog a teoretik, vedoucí Ústavu nauky o budovách Fakulty architektury ČVUT. Autor a spoluautor více než 30 realizovaných staveb, z nichž mnohé byly oceněny na přehlídkách české i mezinárodní architektury. Je autorizovaným architektem České komory architektů, spoluzakladatelem architektonické kanceláře UNIT architekti, výzkumné organizace Centrum kvality bydlení a nakladatelství Zlatý řez. Působí jako garant řady výzkumných projektů a expert na veřejnou i profesní bytovou politiku.
DAVID TICHÝ (1969)
Architekt, pedagog a teoretik architektury. Ve své praxi se orientuje převážně na stavby pro bydlení a zabývá se problematikou sousedského a komunitního bydlení. Za realizace svých projektů získal několik významných ocenění. Je členem Poradního sboru Výboru pro bydlení při UNECE (United Nations Economic Commission for Europe) a spolupodílí se na přípravě řady státních politik a programů zaměřených především na různé formy bydlení.
FILIP TITTL (1984)
Architekt a urbanista zaměřující se na koordinaci obytných lokalit a veřejná prostranství. Vedle praxe se věnuje též výzkumné a pedagogické činnosti, spolupracuje s Fakultou architektury ČVUT v Praze a vede výzkumné projekty v organizaci Centrum kvality bydlení. Zabývá se též stavební legislativou, spolupracuje s Institutem plánování a rozvoje hlavního města Prahy. Dlouhodobě se zabývá udržitelnými formami individuální zástavby.
ŠÁRKA JAHODOVÁ (1987)
Architektka, urbanistka a studentka doktorského studia na FA ČVUT se zaměřením na vztah programové náplně a prostorové organizace měst. V praxi i v rámci výzkumu se soustředí především na urbanistická témata a možnosti územního plánování, v současnosti se zabývá projekty revitalizace sídlišť a veřejných prostranství.
NIKOLA KARABCOVÁ (1989)
Architektka a urbanistka pohybující se na poli zapojení veřejnosti do rozvoje území prakticky ve všech fázích a typech projektů. Dále se zaměřuje na seniorského bydlení, kterému se věnuje dlouhodobě, a na výzkum kvality bydlení ve všech jeho měřítkách. Ve volném čase spoluorganizuje studentskou architektonickou soutěž Superstudio.
Uvedený text vyšel v publikaci Stavět jinak. Výhody koordinované výstavby obytných lokalit
VYDAVATEL: UNIT architekti, Centrum kvality bydlení, 2020.
