Cítila jsem nostalgii při letošních ZOH, kterých jste se neúčastnila?

Dnes jsou to více než čtyři roky od chvíle, co nezávodím, takže teď už nostalgii necítím. Předešlá olympiáda mě ale mrzela hodně. Někdy to život zkrátka zařídí jinak, než bychom si přáli.

Stále sledujete biatlon?

Ano, sleduji většinu závodů a těší mě, že je ve startovním poli stále poměrně dost závodníků a závodnic, které jsem měla možnost osobně poznat a závodit s nimi. O to víc jim teď fandím a přeji jim, aby jejich kariéry byly úspěšné a měly hezčí závěr, než jsem měla já.

Komu jste letos nejvíce fandila?

V ženské kategorii Evičce Puskarčíkové a Markétce Davidové. U kluků Adamu Vaclavíkovi a Kubovi Štvrteckému.

Získala jste hned dvě stříbrné medaile na OH. Co jste s nimi udělala? Máte je někde vystavené?

Medaile z OH vystavené nemám. Vlastně nemám vystavenou žádnou trofej ani medaili. Je krásné je mít, ale nepatřím mezi lidi, kteří by si doma dělali výstavku. Vážím si úspěchů, ale nejvíc pro mě znamenají vzpomínky. Medaile bych jednou ráda vydražila a výtěžek věnovala na charitativní účely někomu, komu to pomůže.

Nechtěla jste ve vaší sportovní kariéře ještě pokračovat, dokud nezískáte zlatou?

Chtěla jsem v kariéře pokračovat. Zlatá olympijská medaile byla největší motivací a věřila jsem, že mám na to ji získat. Bohužel mi to zdravotní stav neumožnil, ani když jsem se po více než roce odpočinku snažila dostat zpět do formy a na závodní dráhu naskočit.

Celkově jste vyhrála sedmnáct závodů ve Světovém poháru. V  čem myslíte, že bylo tajemství vašeho úspěchu?

Myslím si, že tajemství úspěchu u mě spočívalo hlavně v genech po rodičích a taky v poctivosti, se kterou jsem se během kariéry každý den připravovala. Věděla jsem, že dělám něco, na co mám talent, a šlo mi to samo. Nikdy jsem neměla pocit, že bych musela dělat něco navíc oproti ostatním, abych byla úspěšná, ba naopak. Důvěřovala jsem moudrosti svého těla a naslouchala signálům, které mi dávalo. Nestyděla jsem se někdy víc odpočívat, i když ostatní dřeli, protože jsem věděla, že to potřebuji, abych podávala stabilní výkony.

Co vaši rodiče?

Na svoje rodiče jsem měla štěstí. Od dětství až do dospělosti mě poctivě připravovali, s rozumem, abych se vyvíjela správným směrem, takže mě naštěstí nepřetrénovali, jako se to bohužel stává u většiny kvalitních závodníků, kteří mají vrchol výkonnosti, ještě než stihnou naskočit do dospělé kategorie. Potom jsem si odbyla pár let trénování v mužském týmu, sáhla jsem si hodně do rezerv a vyplatilo se to, vystřelilo mě to mezi světovou elitu.

Nemrzí vás, že již naplno nesportujete?

Ano, občas mě to mrzí, protože jsem možná mylně věřila, že moje poslání je dělat lidem, sobě a rodině radost. Viděla jsem v tom víc než jen vítězství. Chtěla jsem ukázat, že každý na tomto světě může dokázat velké věci, když poctivě pracuje a jde si za svým snem.

Co na životě profi sportovkyně vás nejvíc bavilo a co naopak bylo nejhorší?

Nejvíc mě bavilo to napětí a adrenalin, který vrcholový sport přináší. Nejméně, hlavně v posledních letech, to věčné cestování a odloučení, když nevidíte svou rodinu ani přátele.

Chtěla byste, aby se vaše dcera také věnovala biatlonu, až vyroste?

Chtěla bych, aby moje dcera sportovala. Jestli to bude biatlon, to nevím. Ráda bych, aby si sama vybrala sport, který ji bude bavit, a jestli to jednou bude vrcholový sport, to chci také nechat na jejím rozhodnutí.

Byl to velký skok změnit obor a stát se z profi sportovkyně moderátorkou?

Velký skok to byl. Během kariéry mi nebylo příjemné mluvit do kamer, a proto jsem si řekla, že zkusím moderovat, abych se přesvědčila, že jsem schopná vystoupit ze svého komfortu a zbavit se strachu nebo toho nepříjemna, které jsem cítila při veřejném vystupování. Nakonec jsem si novou disciplínu oblíbila a těšila se na každé vysílání Showtimu na Primě a CNN Prima News. 

Co pro vás bylo nejhorší ve vaší nové kariéře v televizi?

Nejhorší pro mě v začátku byly úvody Showtimu a v podstatě všechny vstupy, které bylo potřeba říkat z paměti, bez čtecího zařízení. Nakonec jsem si je ale oblíbila a každý takový vstup se stal výzvou.

A jak těžký to pak byl skok z úspěšné sportovkyně k moderování a nakonec k mateřství?

Všechny nové věci jsou zpočátku obtížné, ale postupně si člověk zvyká a sžívá se s nimi. Pro mě je důležité jít do každé výzvy naplno, ať už se rozhodnu pro cokoliv. Role matky je sice nejnáročnější, ale zaručeně nejkrásnější ze všech.

Co vás v každé roli nejvíc překvapilo?

Biatlon bych nenazvala rolí, jsem a vždycky budu biatlonistka srdcem i duší! Nejvíc mě na něm překvapilo, že jsem byla schopná stabilně dosáhnout úspěchů, o kterých se mi ani nezdálo. Na roli moderátorky mě párkrát hodně překvapil požadavek z režie, kdy jsem měla spatra namluvit pár vteřin navíc v živém vysílání. Z gauče se zdá všechno podstatně jednodušší. A na mateřství hlavně to, že je to ze všech mých doposud vykonávaných rolí a aktivit ta vůbec nejnáročnější. Vrcholový sport hadr!

Vidíte velký rozdíl mezi českými a slovenskými profi lyžařkami?

Pokud máte na mysli běžecké lyžování, tak vidím rozdíl hlavně v tom, že na Slovensku momentálně nejezdí žádná žena světový pohár a naše holky jezdí. Umím si představit, že navazovat na éru Katky Neumannové není nic jednoduchého. V posledních letech jsme s napětím sledovali úspěchy Katky Smutné a také nás moc potěšila i Petra Nováková, která v loňské sezóně hodně překvapila.

V čem si myslíte, že je tajemství světové lyžařské špičky?

Jednoznačně v poctivé přípravě, disciplíně, dobrých fyzických i mentálních předpokladech, talentu, cílevědomosti, houževnatosti, správné životosprávě a regeneraci. Také v dobrých podmínkách pro přípravu a psychické pohodě.
Někde jsem četla, že talent tvoří asi čtyři procenta výkonnosti. V dalších směrech si netroufám odhadovat, protože každý člověk je jiný a s ohledem na to se tato procenta můžou lišit. Dřina a disciplína tvoří podle mě absolutně největší část, ale bez dobrých podmínek na přípravu je vám dřina i talent k ničemu.

Mluvila jste i o anorexii. Jak jste zvládla náročné tréninky, a přitom mít problémy příjmem potravy?

Poruchy příjmu potravy jsem řešila několik let během své kariéry. Anorexii jsem měla spíše na začátku tohoto období. Delší část z tohoto času se jednalo o bulimii. Spousta lidí se tomu diví, ale podle mě je to podobné ve všech pracovních odvětvích, kde je vaše výkonnost závislá na vaší tělesné hmotnosti. Znám spousty příběhů lidí, jejichž problémy se podobají tomu, který jsem kdysi zažila já a patří mezi ně i sportovci. Vím to, protože se více než tři roky věnuji svému nadačnímu fondu Gábi, ve kterém se snažíme pomáhat lidem s poruchou příjmu potravy. Myslím, že jsou tyto problémy častější, než si většina lidí myslí. A mluvit veřejně se o nich odváží jen málokdo. Četla jsem autobiografie jiných sportovců, například cyklistů, kteří popisovali i jiné způsoby, jak se snažili udržet svou váhu, třeba užíváním léků na spaní, když na ně večer přišel hlad. Vzhledem k tomu, že se naše soutěže konaly během zimy, bylo pro mě důležité mít závodní váhu hlavně v tomto období. V tréninkovém období, tedy na jaře a v létě jsem se nemusela tak striktně hlídat, naopak byla výhoda, když jsem trénovala s pár kily navíc. Shazovat jsem potřebovala hlavně během podzimu, abych měla na zimu potřebnou váhu. Našla jsem si svůj systém, aby vše fungovalo. Před každým těžkým tréninkem i závodem jsem samozřejmě musela jíst normálně, abych vše zvládla. Během volna a přesunů nebo ve dnech, kdy tréninková aktivita nebyla tak náročná, jsem se snažila příjem snížit na minimum a také samozřejmě každý večer. Nějakou dobu to fungovalo, než se začalo vše zdravotně komplikovat. Dnes mě mrzí, že nemůžu vrátit čas a začít znovu závodit s tím, co vím o stravě a výživě teď. Myslím, že by se celá moje kariéra mohla tehdy odvíjet jinak a kdo ví, třeba bych v tom závodním poli byla i dnes.

Co Vám nejvíc pomohlo to překonat?

Vadilo mi, že jsem otrokem něčeho, co mi bere svobodu, chuť se bavit s ostatními. Přestala jsem se na čas smát a vše se točilo jenom kolem váhy a jídla. Chtěla jsem to změnit, a proto jsem začala spolupracovat s odborníkem, který mi tehdy hodně pomohl dostat se z problému. Do toho jsem začala žít s člověkem, se kterým jsem si představovala rodinu. Bála jsem se, že bychom ji třeba časem nemuseli mít, kdybych pokračovala dál ve stejném režimu.

Co je teď vaším největším cílem?

Od chvíle, co se mi narodila Izabelka, je můj největší cíl být dobrou mámou a věnovat se jí nejlépe, jak jen dokážu. Mít spokojenou rodinu a k tomu se věnovat smysluplným projektům, které mě budou bavit a budou přínosné i pro ostatní.

Autor: Dagmar Dandová

Foto: TV Prima, Getty Images