Svět moderní architektury je přepestrý, nezná hranice a jeho jedinými limity jsou kapacita fantazie a aplikace užitého materiálu. Mohlo by se zdát, že v takto svobodně otevřeném prostředí plném nespoutaných ambicí nebude existovat předpojatost vůči žádným tvůrčím záměrům. Přesto takové mezní dimenze existují. K zakázkám, jež velmi konkrétně patří mezi ty nepopulární, se například řadí celá sféra architektury a užitého designu pro seniory a přestárlé. Jak to? Odpověď je docela prostá, pochopitelná. Až na občasné výjimky jsou dnes architekti velmi mladí.
Mladí architekti
V globálním průměru za poslední dvě dekády průměrný věk profesních architektů kolísá mezi 25 a 27 lety, třicítku přesáhl naposledy v roce 2001. Od té doby je ale tato profese ostře vyhrazena mládí a jednotliví věkoví rekordmani, jako například Oscar Niemeyer (dnes již zesnulý brazilský architekt a průkopník modernismu, který se dožil 105 let), na této statistice nic nezmění. A je to právě živelné mládí, vděčně oceňované pro svou kreativitu, ideály a chuť posouvat meze možného zase o něco dál, které nechce o stáří slyšet ani přemýšlet. Architektura pro seniory je totiž plná nástrah, kritérií a pravidel, která berou vítr z plachet tvůrčímu zápalu a omezují architektův rozlet.
U klasických zakázek si mohou projektanti dovolit spoléhat na svou představivost a intuici, jen na ni napasují stavební normy. Průbojní designéři dokážou na virtuálním rýsovacím prknu zachytit realitu dětství, školství, zdravotnictví, sportu. Je jim blízká rezidenční, komerční a institucionální architektura, nemají problém s komplexní složitostí energetických staveb, řešením infrastruktury, dalekosáhlého urbanismu či veřejných prostranství. Ale míjí se s prostou realitou stáří, které pro ně zatím zůstává dosud nepoznanou oblastí lidského života. Něčím, co přijde jako poslední, až úplně na konci. Je to trochu paradox, protože ona v současnosti tolik opomíjená architektura pro seniory je ve své podstatě zlatým dolem budoucnosti.
Obrovský potenciál
Na světě dnes žije 617 milionů lidí starších pětašedesáti let. Je tu 1,07 miliardy lidí, kteří kvůli svému pokročilému věku disponují specifickými nároky na okolitou architekturu a jí ztvárněný design. Nebo ještě jinak, je tu nevyslyšená miliarda potenciálních klientů, kteří mají stále nenaplněný nárok na přiměřené důstojenství. Což je nejen lidsky, ale i ekonomicky krajně netaktické. Demografický trend dalších dekád je jasně čitelný. Seniorů bude přibývat a dále ignorovat požadavky této rostoucí kohorty je promarněnou šancí na úspěch.
Kolem roku 2050 budou senioři tvořit osmnáct procent z celosvětové populace. Je tedy logické, že sféra architektury a užitého designu pro seniory má dlouhodobou perspektivu a nabízí výrazný prostor pro uplatnění. Který ovšem není vůbec snadné podchytit a naplnit. Možná proto, že si tyto projekty mladí architekti velmi mylně spojují téměř výhradně jen s pečovatelskými domy, lékařskými centry a propočty nájezdových ramp.
Myslet na budoucnost
Skutečná hloubka architektury pro seniory vychází z racionality, sociální a provozní inkluzivity dočista běžných staveb. Jen řešených a mírně upravených s ohledy na specifické nároky uživatelů. V krátkosti: život pětasedmdesátiletého důchodce nemusí být o nic méně hodnotný, může si dál dopřávat aktivního zapojení se do společnosti. Pokud mu tedy architektura nebude klást do cesty překážky zažitých konvencí.
Stáří není nemoc a nemusí představovat problém, když se na něj zastavěný prostor náležitě adaptuje. Tak jako na každou jinou část života. Řada seniorů by mohla fungovat ještě dlouhá léta bez asistence pečovatelek, kdyby jejich obydlí byla navržena bez zbytečných bariér. Ukázkou odrušení, proměny uspořádání, systematické adaptace obydlí uzpůsobeného pro seniora – tedy názornou demonstrací inkluzivních přístupů v architektuře – je celý projekt Ledové pobřeží.
Na celé realizaci je asi nejpůsobivější, že v ničem nepřipomíná to, co si ve svých představách obvykle vybavujeme pod spojením dům pro důchodce. Je to moderní, vkusně zařízené a velmi stylově provedené bydlení. Promyšlené do posledního detailu, a to i v oblastech, na něž se zapomíná.
Obslužnost a vnější mobilita
Příběh projektu Ledového pobřeží – Berge des Glaces – se zrodil z kraje roku 2013, kdy Garyho Conratha, šéfarchitekta ateliéru Indesign, oslovila klientka s jasně koncipovanou, ale přesto poněkud netradiční zakázkou: „Potřebuji bydlení, které mi umožní svobodně žít i v pokročilejším věku.“ Její stávající bydlení v apartmánu, sice v centru kanadského Montrealu, zato ve třetím patře, už totiž nenaplňovalo to, co od svého domova očekávala. A byla si vědoma, že běžné neduhy stáří: snížená pohyblivost, horší zrak, problémy s orientací, už nikdy lepší nebudou. Nechtěla žít v bytě, který by ji brzy začal omezovat a stal se pro ni klecí.
Služby ateliéru Indesign byly v tomto případě komplexní. Conrath se s klientkou, mimochodem prý známou umělkyní, osobně znal. Zajistil výběr vhodné stavební parcely, plně odpovídající budoucím požadavkům. Konkrétně v tiché a klidné čtvrti Verdun, charakteristické vilovou zástavbou z 30. let minulého století.
Výhodou místa je jeho tzv. vnější mobilita, jež nabízí řadu alternativ oproti jízdám autem. Autobusová zastávka se nachází prakticky před domem, montrealské metro vedoucí až do centra je odtud jen kousek. Obchody s každodenními nezbytnostmi jsou přes ulici, chodníky tu mají rovné a bezpečné. Je to místo, kde může bez obtíží fungovat i člověk, jehož tempo života se už zpomalilo. Proto tady, na podlouhlém úzkém pozemku 10 x 40 metrů, vyrostla stavba připomínající vnějším materiálovým provedením namodralý ledový útes.
Snaha o nezávislost
Architekt se rozhodl, že nepřetíží dispozice plochy a raději zužitkuje východozápadní orientace pozemku k tomu, aby do něj zasadil objekt, který se podélně otvírá jižnímu slunci a současně nabízí jisté soukromí zanořeného vstupu. Pravidelná geometrie načrtnutý objekt silně odlišuje od okolní zástavby, ale protože Ledové pobřeží ustupuje o několik kroků od uliční linie, není v sousedství tak nápadné.
Zasazení domu do kontextu okolí je pojištěno externí cihlovou fasádou, která v interiéru přechází do dřevěné rámové konstrukce doplněné o ocelové nosníky. Volný prostor před vstupem napojuje zpevněným povrchem dům na městský chodník, nabízí širší parkovací stání a umožňuje případnou manipulaci s invalidním vozíkem. Zatím ho nepotřebuje, ale klientka počítá s různými variantami a nechce se nechat budoucností zaskočit. Se svým stářím nevede boj, ale dialog. A chápe, že patřičně přizpůsobené bydlení jí nadlouho zajistí nezávislost.
Obrana proti depresím
Idea nezávislosti se nese uspořádáním celého dvoupodlažního interiéru, který ve snadno dostupném, otevřeném a plochém přízemí poskytuje vše potřebné ke každodennímu životu. Do patra se přesouvají volnočasové prvky. Dole se nachází kuchyně, jídelna, toaleta s koupelnou, ložnice. V patře je studovna s knihovnou, hudební místnost, umělecké studio a další koupelna. Široké a nestrmé schody se zábradlím doplňuje boční výtah. Dům nabízí koncept dodatečné adaptability. Z obývacího pokoje v patře se může stát denní místnost pro pečovatelku či terapeutický sál pro pohybové rehabilitace.
Ledovým pobřežím nenápadně, ale všudypřítomně rezonují prvky inkluzivního designu. Jasné koridory přehledných místností bez zbytečných překážek, absence vyloženě ostrých rohů a nebezpečných hran, barevně kontrastní podlahy s pevným neklouzavým povrchem. Vyvedeny jsou z betonu, s integrací sálavých podlah vytápěných geotermálním čerpadlem. Nechybí vynikající provedení osvětlení prozařující každý kout. Vzdušnost není vykoupená ztrátou tepelného komfortu, špičková akustika tlumí možný hluk pronikající zvenčí.
Samozřejmostí je perfektní přístupnost toalet a vany v každém patře, a to včetně bezpečnostních a podpůrných prvků. Vystupňované sezení s pevným podkladem je navrženo pro snazší vstávání a přitom neubírá nic na pohodlí, napříč patry jsou místa k odpočinku, kde se dá nabrat dech. Matné prosklení polic dodává přehlednost v uspořádání věcí. Prosklená část podlaží v patře umožňuje snadnou orientaci napříč celým domem. Nic z toho přitom nepůsobí odtrženě, strojeně, uměle. Nevypadá to jako dům zařízený pro seniora. Je to jen dům, ve kterém se seniorovi bude dobře žít.
Fluidní prostor domu prý také slouží jako obrana proti depresím, které vznikají ze samoty. Prosklenými stěnami dovnitř proniká příroda ze zahrady, jde tu naslouchat ševelení listů stromů. Majitelka může z patra sledovat chodce a dění na ulici, obdivovat se rannímu úsvitu. Dům není vězením, spíše galerií podzimu života. Celkový dojem skrytého ateliéru pak podtrhuje 7,6 metru vysoké okno z lisovaného skla probíhající patry a zasazené do bočního traktu. Je odkazem na historii lokality, čtvrti Verdun, kde v roce 1905 vznikla první montrealská sklárna. Moderní dům se tak nezříká ani minulosti, ale neutápí se ve vzpomínkách. Jeho spokojená majitelka je na budoucnost dobře připravená.
Rezidence Berge des Glaces – Ledové pobřeží – je možná svou výměrou užitné plochy 204 metrů čtverečních malým projektem. Ale otevírá velkou kapitolu, z níž se brzy budou učit architekti celého světa.
