Zakonzervovat hodnotné a autentické prvky, rozvinout jejich potenciál, aby vedle nich rozvedl své vlastní a nápadité pojetí celé stavby. Takový byl přístup architekta Michaela Karneta k rekonstrukci prvorepublikové vily. Výsledek tříleté práce jeho ateliéru nemá podobu čisté restaurátorské záchovy, anebo jasného modernistického posunu. Není snahou o inscenaci uhlazené krásy minulosti, ani jejím zavržením. Obsahuje obojí. Nově vzniklé rozšiřující součásti tu byly vytvářeny se záměrným kontrastem vůči původní skladbě. A právě tento cílený zlom, rozpor dvou rovin, koexistence starého a nového, daly vzniknout dílu na české poměry rozhodně mimořádnému.
Vila pana velkoobchodníka
Schopnost nelpět na přednastavené formě a hledat si vlastní kurz je evidentně silnou stránkou profilu příbramského architekta, o němž jsme zatím v posledních pěti letech slyšeli spíš v souvislosti s menšími a skromnějšími realizacemi. Jisté je, že práce, kterou zde spolu se svým týmem odvedl, dává ten nejlepší předpoklad, abychom o něm brzy opět uslyšeli. Kde začít? Tuto otázku si nutně musel položit i sám architekt, když na jeho stole v roce 2018 přistála zakázka poněkud nelehkého a komplexního charakteru. Jejím předmětem byla stavebně výrazná vila v Dobřichovicích.
Časy, kdy městečko ve Středočeském kraji zářilo v realitní mapě jako vyhledávané vilkové předměstí pražských zbohatlíků, už minuly. Stále je tu ale připomíná nemalá série vznosně honosných a zdobně přeexponovaných prvorepublikových vil. Z architektonického hlediska je tu mimořádných hned 37 staveb, z nichž by si pozornost zasloužila každá. Tato místa opulentních hostin a divokých večírků, rychlých aut a tenisových mačů, víkendových pikniků regionální honorace i klidná zázemí lenošivého odpočinku velkoměstské smetánky, jež dnes zachází v šedi a úpadku rozkladu, totiž dodávají Dobřichovicím zvláštní atmosféru.
Tady přebýval pan generál, o kus dál trávila dovolené rodinka bankéře, nechybělo tu letní sídlo pana lékaře, renomovaného právníka, průmyslníků. A Vila 1906, která svým profilem ve stráni a masivní věží připomíná spíše hrad? Tu si jako klidné zázemí prázdninových dovolených vysnil vyhlášený pan velkoobchodník, Alexandr Hlasivec. Příměr s hradem není pravdě vzdálený. Objekt zasazený do svahu, tehdy ještě s hustým lesem za zády a údolím Berounky hluboce pod sebou, skutečně tvrz připomínal už svým umístěním. A zjevně inspirován středověkou iluzí se pan velkoobchodník rozhodl utvrdit tento dojem stavebním projektem.
Místo mistra slova
Jeho vypracováním byl pověřen velmi schopný architekt František Buldr, který se v nezvyklých přáních zbohatlíků zabydlujících vilky v okolí Prahy výtečně orientoval. Nedá se ale říct, že by si nakonec pan velkoobchodník vilky připomínající pevnost v hlubokém lese dlouho užíval. Nápad stát se majitelem velkopekárny za času ekonomické krize jej přivedl k velkobankrotu. A vila pak šla jako směnné zboží z ruky do ruky. Měnili se nájemníci i majitelé a s nimi také přibývalo stavebních zásahů.
Ve 30. letech, kdy byly okolní domy zasídleny slavnými malíři a skladateli, se právě zde usadil František Xaver Šalda. Novinář, literární kritik, spisovatel, autor bezpočtu úderných esejí a význačná tvář celorepublikového společenského života. Tedy tvář literárně činná, nicméně spíše skrytá, protože Šalda trpěl rozsáhlým nervovým onemocněním, které mu znesnadňovalo pohyb. Maximálně funkční, ale přitom přiměřeně od lidí izolovaná vila v Dobřichovicích mu poskytovala zázemí až do jeho posledních dní. Tady vznikaly jeho glosy a díla O nejmladší poezii české, O moderní kultuře divadelně dramatické nebo životopis o božském rošťákovi J. A. Rimbaudovi.
Když se tento velký duch české literatury odebral v roce 1937 na věčný odpočinek, dlouho vila samotou nezela. Už o dvě léta později prodělala, tentokrát pod vedením architekta Karla Šťastného, další sérii poměrně radikálních úprav. Došlo na zesílení a zvýšení oné nepřehlédnutelné věže v průčelí domu opatřené stanovou střechou. A také k vytvoření velké vstupní brány, až výtvarně pojaté a doplňující masiv mřížoví litinového plotu. V této podobě pak stavba vyrazila na cestu k současnosti a už jen málo měnila svou podobu.
Ducha místa dodala bujná zeleň divočící zahrady, která rozpínavou vegetací a vzrostlými stromy setřela nerovný profil terénu. Dům s velkou věží, stojící za plotem a tonoucí v zeleni, tu stál netknutý dalších osm dekád. Skoro jako by snad měl příběh Vily 1906 skončit. Jenže díky týmu architektů Michaela Karneta započal další, objevnou kapitolou.
Minulost znovu ožívá
Exkurz historií Vily 1906 je nezbytný. Nejen proto, abychom vyzvedli zašlou slávu objektu, ale také rozvedli původní kontext, který se z Dobřichovic koncem 40. let minulého století nenávratně vytrácí. A možná proto se architekt rozhodl jej už nijak dalece nekopírovat. Úprava rekonstrukcí, rozšíření a proměna exteriéru a interiéru secesní vily, nárožního patrového domu s výrazně asymetricky umístěnou věží, si prostě zasloužila něco nového. Přesně dle přání současných majitelů, kteří tu žádali úpravu bydlení směrem k současným požadavkům.
Karnet do daných dispozic záchovy historického domu vložil jen takové úpravy, jež jsou nedílně spojeny s navýšením kvality a lepší obyvatelností. A k tomuto pragmatickému záměru, když už vidíme hotový výsledek, není co kromě chvály dodat. Pochopitelně, že prvopočátek projektové fáze a návrhy řešení tak lehké a přímočaré nebyly. Volba mezi rysy, jež nesly hodnotu a bylo třeba je konzervovat, kontrast nových prvků podporujících novodobá technologická řešení a přechody mezi těmito množinami nabízely řadu složitých otázek.
Situaci lze připodobnit momentu, kdy se snažíte tančit v cizích botách, anebo přešíváte už jednou krejčím dohotovený oblek. Vila 1906 nebyla špatná, to vůbec ne. Předchozí generace architektů tu odvedly vynikající práci. Ale ve svém designu se už přežila a bylo třeba hledat takový styl úprav, který by ji pozvedl na úroveň 21. století a přitom neshodil to, co ji činilo mimořádnou. Karnet architekti ke starému přidali nové tak, že jde poznat, co tu přibylo. Ale rozhodně to nepřečnívá, není přehnané, zbytnělé nebo navíc. Jen vlastně zjednodušili a sjednotili členitou dispozici interiéru. Přece jen jsou to čtyři podlaží a dům má, byť jen ve věži, na výšku sedmnáct metrů.
Kurz nastavený na změnu
Kladnou roli tu rozhodně sehrál osvícený majitel, který disponoval přesvědčivou vizí, ale také důvěrou v práci architektů. Byť za cenu toho, že jednání o konkrétních úpravách bylo zapotřebí rozebírat a řešit v detailu. A že těch maličkostí i zásadních věcí bylo.
Ať už šlo o plán přesunu hlavního vstupu (původně tuto roli plnilo schodiště), přesun plánu pokojů, rozvinutí potenciálu zimních zahrad a vytvoření teras v patře, rozšíření pokojů, nebo drobné požadavky spojené s výhledy z konkrétních místností domu (aby šlo z kuchyně vyhlédnout a vidět, kdo stojí u brány), optimalizace počtu parkovacích stání, vyprofilování niky nebo řešení schodiště a podsvícení vestavěných prvků.
Zmínit také rozhodně musíme vnos, který pro celou realizaci přinesla krajinářská práce polidšťující a civilizující prostor 1200 metrů čtverečních zahrady, odvedená Atelierem Flera. A zásluhu architekta Jiřího Lukáše, který spolupracoval na úvodním konceptu a stojí za řekněme ikonickým šedo-bílým provedením fasádních vlysů.
Bydlení, kterým se prolíná styl blízký eleganci počátku 20. století, ale zpracováním a důkladností je ryze současné. Na třech podlažích dává půdu pod nohama kazetová dřevěná podlaha, v přízemí pak podlaha z mramorové dlažby. Každý pokoj je přehlídkou zakázkově řešeného nábytku, často z ořechového dřeva. Okna se kryjí ve špaletových rámech, rovněž obnovených a vyměněných. Mezi prvky oživenými a doplňujícími pak vystupují ty moderní, fungující ve zvláštní formě bezpříkladné symbiózy.
Pracovna majitele nebo knihovna vypadají, jako by spisovatel Šalda jen před chvílí odložil pero a odskočil si do kuchyně pro heřmánkové té. A přitom tu narazíme na LED podsvícený nábytek a displeje integrovaného systému řízení chytré domácnosti. Na 311 metrech čtverečních užitné plochy se tu pod taktovou architekta, citlivě zvažujícího každou drobnost, odehrávaly velké věci.
Růst i přerod v nové
Architekti v plánu realizace vnímají jako zásadní krok a prvotní impuls spouštějící kaskádu změn přesunutí původního hlavního vstupu do přízemí. Díky tomu získali mnohem více prostoru jak pro šatní skříně a botníky, tak pro pohyb ve vstupní hale. Zároveň tím vznikly přidružené místnosti, ať už technická, nebo prostorná šatna. Podestu, jež dříve utvářela vstup do domu, se rozhodli zachovat. Vytvářela autentickou atmosféru a krásný průhled obývacím pokojem až na balkon. „Materiály jsme volili tak, aby každý, kdo do vily vstoupí, pocítil její vznešenost a výjimečnou atmosféru,“ prozrazují.
Na podlahách je mramorová dlažba, jejíž kresba plynule navazuje na ořechovou dýhu vestavěných skříní. Světla jsou vzhledem k nízkému stropu přisazená. Zpoza skříní pronikají tenké paprsky světla. Kuchyň v prvním patře byla orientována na sever, přičemž nově vybudované velké okno zajišťuje výhled do údolí. Ve druhém patře jsou umístěny dětské pokoje s hlavní koupelnou. K tomu bylo zapotřebí rozšířit patro. „Právě tento zásah do původního řešení dal vzniknout celé nové kontrastní hmotě,“ zmiňuje Karnet.
Ve třetím patře se nachází hlavní ložnice s koupelnou a šatnou. Z tohoto prostoru dýchá až obřadní atmosféra. Do ložnice přicházíte po strmém černém schodišti, projdete průchodem pod krokví a najednou se před vámi otevírá celá věž, která vás osloví už od momentu, kdy dům vidíte z ulice. Přesně pod vrcholem věže se nachází původní dřevěné pódium, kde je nyní umístěna postel. Ve věži je celkem dvanáct oken, která do prostoru přináší dostatečné množství světla a zároveň jsou posazená tak, že je ložnice chráněna od kontaktu s okolím.
To, kde na Vile 1906 začíná nové a kde leží staré, je nyní dobře patrné. Architekt Michael Karnet se ale postaral o to, že kontrastní části vůči sobě působí dojmem, že takhle měly vypadat vždycky.
