Když se podíváte zpětně na svou nejviditelnější realizaci – revitalizaci pražských náplavek – jak ji vnímáte s odstupem několika málo let?
Naše práce na Náplavce nezapočala až s vlastní „fyzickou“ architekturou. Odstartovali jsme ji už v roce 2009, a hned v prvních několika letech se povedlo zrealizovat socio-kulturní část projektu a prostor jako takový začal žít. Tuto část práce architekta někdy veřejnost málo vnímá. Nám se zde nečekaně rychle podařilo dosáhnout oživujícího výsledku, díky němuž mi dělalo radost se na Náplavku hrdě vracet s pocitem dobře vykonané práce ještě dřív, než zde vznikla námi navržená architektonická vrstva.
O Náplavce se už napsala spousta vět. Pokusíte se ještě jednou projekt shrnout?
Záměrem celého projektu bylo otočit Prahu čelem k řece, k níž stála vždycky spíš zády. Prostředkem k tomu bylo dostat na místo širokou diverzitu společenského a kulturního života. To se myslím velmi efektivně podařilo. Jakmile ale začne nějaký prostor spontánně fungovat sám o sobě, začne přitahovat komerční zájmy, jež byly navíc na Náplavce přítomny vždy. Aktivity ve veřejném prostoru pak fungují v určité sinusoidě – někdy je místo víc na vrcholu, jindy upadá, nezřídka se taky vychýlí od původního záměru. Možná i proto občas vnímám hlasy, že jsem snad jako architekt Náplavky zničil něco, co zde bylo přítomno „samosebou“, osobitý esprit místa. Ten jsem ale zároveň také spoluvytvořil a nyní aktivně sleduji, jak se dále neustále proměňuje a vyvíjí, probíhá nekonečný boj o jeho identitu…
Upřímně – tuto výtku bych nikdy nepoužil. Spíš se mi zdá, že na základě vašeho projektu dostalo místo určitý rámec – jak organizační, tak samozřejmě i designový.
Já si to myslím taky. Nebojím se říct, že jsem o tom dokonce přesvědčený, protože se na tomto místě pohybuji defacto neustále, v roli jakéhosi „stínového ombudsmana“. Přesto se pořád cítím pod neustálým tlakem právě této interpretace. Myslím si, že její původci nevidí celistvost problému. Vždycky navážou na nějaký dílčí projev nebo faktor, který většinou přečtou nesprávně.
Například?
Neustále bojujeme proti přehlcení břehové hrany. Snažíme se, aby měla náplavka a kobky přímý kontakt s řekou. Kolem toho proběhlo nespočet jednání, jak oficiálních, tak i neoficiálních… Dnes to vypadá, jako bychom tuto vazbu prohrávali, nicméně věřím, že třeba časem najdeme určitou formu dialogu a přeuspořádáním plovoucích prvků se tyto nuance vyřeší. Například i s pomocí navrhovaného terminálu, který lodě více koncentruje do svého epicentra a ponechává břeh volnější. Ale chápu, že když na Náplavku přijde návštěvník, jenž ji vnímal skrze undergroundový boom, který zde v letech 2010-13 probíhal, může výsledek přečíst skrze určitý stereotyp jako ztrátu tehdejšího charakteru. Já jsem ale na sto procent přesvědčený o tom, že architektonická realizace je s tímto čtením úplně indiferentní, že řešení, které jsme použili, je možné naplnit jakýmkoli kvalitním obsahem a je k tomu velmi otevřené. A osobně bych byl samozřejmě rád za silný důraz na kulturní náplň a zmírnění blokace živých hudebních a performančních vystoupení, díky kterým také náplavka jako současný fenomén vznikla.
Měli jste program definován předem?
Program jsme z velké části stanovovali sami a v koordinaci s lidmi, kteří na náplavce již dříve působili. Jako architekt zároveň zohledňujete mnohem širší spektrum vlivů, než je vnějškově čitelné, a musíte je následně v relativně malém prostoru vyřešit. Málokdo ví, jak složitá technická specifika se prostoru náplavek týkají, ať už je to přečerpávání kanalizace soustavou desítek čerpadel do uliční sítě, série protipovodňových opatření s protivztlakovými základovými deskami, nebo nemožnost použití standardních tepelněizolačních principů, reakce na specifika umístění v pražské památkové rezervaci, či samotná definice v souladu s územním plánem týkající se kobek, které jsou kolaudovány jako zařízení přístaviště – tedy nejsou rozhodně běžnými městskými kavárnami. A že jedna ze zásadních funkcionalit projektu je vizuální interface, jež je zde velmi výrazná. Protože právě skrze estetiku v našich návrzích bylo možné celý projekt realizovat – zaujal v zahraničí, ale třeba i rozhodující osobnosti zde v Praze, jež pak umožnily projektu vzniknout. A že realizovaná část je teprve první fáze revitalizace a že kromě chystaných plovoucích lázní například momentálně právě za plného provozu probíhá doplnění inženýrských sítí a je nutné stavbou nezablokovat fungující veřejný prostor.
Když se mluví o Náplavkách, většina čtenářů si vybaví „čočky“. Na smíchovskou stranu se trošku zapomíná.
Zásadní rozdíl mezi oběma břehy byl jak v možnostech původních vstupních portálů, tak i v obsahovém konceptu. Smíchovská strana měla původně – i na základě konzultací s předem oslovenými institucemi – fungovat jako prostor pro dílny a ateliéry vysokých uměleckých škol všech typů, od výtvarných přes performační až po hudební. S tím, že během dne by tam probíhala standardní školní výuka a večer by se proměnily v klubové kavárny, a mohly by tam být vernisáže, koncerty, filmové projekce atp. Město se ale při tendrování budoucích nájemců nakonec rozhodlo toto zaměření vypustit, a tak zde dnes najdeme spíše převahu občerstvovacích provozů. I tak zde ale funguje několik fúzních projektů, které v podstatě naplňují původní záměr: rukodělná dílna, dílna kombinovaná s kavárnou nebo třeba dílna městské knihovny, která je úplně novou typologií. Každopádně některé z těch prostor mají ne úplně čitelné provozovatele a funkci, což na Náplavku zpátky dostává i negativní faktory – třeba, že si z ní občas dělají parkoviště.
Město to neřeší?
Řeší, ale momentálně se pod tlakem covidové a energetické recese přiklání spíše k vybalancování rovnováhy z pohledu nájemců, přestože veřejný prostor musí být čtený hlavně očima návštěvníků – veřejnosti. A z pohledu veřejnosti je vždycky nejdůležitější, aby prostor nebyl blokovaný a aby fungoval co nejvíce otevřeně a kontinuálně. Je důležité si také uvědomit, že náplavka na Rašínově nábřeží byla ve své vývojové genezi už mnohem dál. Tedy i včetně problémů s overcrowdingem a blokováním výhledu na řeku. Na Smíchově je teď nejcennější jeho nepřeplněnost, a přestože není kontakt vnějšku a vnitřku kobek tak velkorysý, je celý koncept i zde založen na zálivech veřejného prostoru do krytého exteriéru kobek. Proto jsme se i zde pokusili prostřednictvím nových dveří udělat něco podobného jako u kobek naproti a maximálně je propojit s náplavkovou promenádou. Nikoliv nedůležitá je tady i orientace ke světovým stranám: je tam večer dřív chladno, proto jsme chtěli víc posílit denní provoz. A já mám z této části náplavky dobrý pocit. Prostor začal být velmi oblíbený, má svou pomalejší atmosféru a nádherný vizuální kontakt s Vyšehradskou skálou a s celou vedutou se železničním mostem. Není to ta rušná Náplavka, je spíše klidná, přemýšlivá… Důležité je, aby ale zůstal přímý kontakt s řekou, bez velkého množství blokujících plovoucích prvků.
Poslední dva roky o vás bylo hodně slyšet, nejen kvůli Náplavkám. Jak postupuje vývoj ohledně vyhrané soutěže v Abu-Dhabí?
Aktuálně se snažíme diplomaticky vyjednávat pokračování projektu a komunikace není úplně jednoduchá a vyžaduje trochu trpělivosti. Vedení celé rezervace – i kvůli covidu – není příliš aktivní. V této chvíli mám pocit, že se projekt nachází v mírné hibernaci, i když zájem ze strany investora je pořád deklarován jako živý. Situaci trochu komplikuje, že rezervace je pod polosoukromou správou, tudíž je potřeba koordinovat soukromého a veřejného investora a tlak na realizaci se částečně i vinou pandemie oslabil.
V jaké fázi?
Náš návrh byl poměrně propracovaný a komplexní. Soutěž nebyla vypsaná tak podrobně, spíš jako kdyby oťukávali možné varianty a my jsme vytvořili projekt, který v několika směrech překročil očekávaní dané zadáním. Je cítit, že místní zástupci rezervaci vnímají trochu jako protipól svého chování ve městě. Chtěli by, aby objekty v rámci rezervace působily subtilně nebo neviditelně, na což my reagujeme, ale trochu jiným než očekávatelným způsobem a do řešení vtahujeme další složitější vrstvy. Stále věříme, že se realizovat bude a komunikujeme s lokálními architekty a obracejí se na nás místní dodavatelé. Postcovidová situace je ale turbulentní i v Emirátech – mění se velikosti firem i jejich vlastnictví, částečně se utlumilo stavebnictví, EXPO se taky projevilo jako určitý vysavač energie…
Náplavky, rodinné domy, expozice muzea, komunitní projekty, a pak rezervace pro plameňáky… Proč jste vlastně šli do takto typologicky odlišné soutěže?
Ctím zásadu, že mě musí naše práce bavit a inspirovat. Čehož důsledkem je pak střídání témat, lokalit. Nesázím na to, že už předchozí zakázka konkrétní typologie generuje další a další zakázky téhož typu. My máme třeba pět směrů, kterými se ubíráme a jež jsou dosti rozdílné. Jeden je třeba relativně intimní konceptuální tvorba typu památníků, další směr jsou expozice, kde jsme aktuálně v průběhu přípravy poslední zásadní expozice do Národního muzea. Věnujeme se veřejným prostorům, navrhujeme individuální i větší projekty pro bydlení a administrativu a v neposlední řadě velké a specifické projekty, často zahraniční. Ty na sebe navazují, jak místem, tak třeba prostřednictvím referencí.
Pouštíte se do souboje s velkými mezinárodními ateliéry…
Vždy je to trošku dobrodružství, soutěžit s ateliéry, které zaměstnávají desítky až stovky lidí a mají složitou vnitřní strukturu a pobočky na několika kontinentech. My jsme vděční za to, že žijeme v časovém okně, kdy můžeme tvořit svobodně a kdy je tato mezinárodní „soutěž“ možná. Když uspějeme, o to je ta radost větší. Navíc náš úspěch už není ojedinělý a dává nám pozitivní zpětnou vazbu, že snažit se má smysl. Projekty se sice všechny nakonec nezrealizují, ale reference fungují – když nevyjde jeden, vyjde další, třeba třetí v řadě, navazující na předchozí projekty jako referenci vnímanou zadavatelem. Jednou z těchto dlouhých navazujících linií je například postupka: golfový areál – letecká škola – mořské akvárium s paralelní vazbou na náplavku a „sidequelem“ u zmíněných plameňáků a také v podmořské observatoři v Norsku, v místě s největším proudem na světě tvořícím známé mořské víry – maelströmy.
Mnoho úspěšných ateliérů dnes velkou část svých tvůrčích i lidských kapacit věnuje urbanismu. Vy se nechystáte napnout své síly tímto směrem?
Občas nás zaujme nějaké téma i na větší územní celky, ale u těchto zadání se obvykle používají zúžené soutěže, a vyžadují poměrně složité reference. My jsme sice zvyklí se spojovat s dalšími ateliéry a prokazovat reference kumulovaně, ale z mých dnes už poměrně rozsáhlých zkušeností porotce vím, že odstraněním anonymity v zúžených soutěžích se těžiště hodnocení přenáší jinam než na kvalitu návrhu a to nás nebaví. Navíc příprava územní studie většího rozsahu vyžaduje i větší počet zaměstnanců a já se snažím všechny projekty připravovat autorsky. A tato zadání vyžadují spíš konzervativní řešení chystající regulační rámce pro budoucí autory. Tudíž se územně rozsáhlým projektům, které nemají konkrétního realizátora, spíše nevěnujeme. Vraťme se ale ke kobkám: může se zdát, že šlo pouze o malou intervenci, o malé měřítko. Ale i takto „malými“ zásahy pomocí prostorové akupunktury lze obsáhnout velkou část města, v tomto případě o několika kilometrech délky.
Domácí soutěže vás nelákají? Nelitujete třeba absence v soutěži na pražskou filharmonii?
Filharmonie je pro nás trošku nešťastná, protože jsme se na zadání docela připravovali, jelikož jsme počítali s klasickou otevřenou soutěží. Soutěž nakonec ale byla vypsána způsobem, kdy se v předkole hodnotí výběr z portfolií, což za mě osobně představuje ten úplně nejhorší typ soutěže. V takovéto soutěži v předkole výběru schází anonymita a pracuje se spíše s obrazem konkrétního tvůrce a ne s jeho aktuálními schopnostmi. Posuzuje se spíše, co má za sebou, než jaký je jeho okamžitý myšlenkový potenciál. Anonymní soutěž má velké a nenahraditelné plus v tom, že proti sobě stojí pouze návrhy na dané zadání. Teoreticky může s tím nejlepším přijít i student nebo kdokoliv, kdo nemá na ten typ úlohy předcházející referenci. My jsme se kvůli filharmonii snažili spojit s dalšími dvěma ateliéry, abychom dali dohromady všechny požadované reference, ale v podmínkách bylo, že můžeme dokládat reference maximálně ode dvou.
S velkou pravděpodobností (o výsledcích se rozhodlo 17. května 2022 – pozn. red.) se vítězem stane zahraniční studio. Je to dobře?
Z mého pohledu v tom vnímám určitou disbalanci. Často slyším, že zde potřebujeme světovou architekturu, a tím pádem použijeme princip deus ex machina – přiletí architektonická superstar a vytvoří skvělou věc. Světovou architekturu ale můžeme navrhovat i my. V tomto konkrétním případě si myslím, že pokud má u nás vyrůst filharmonie osobitá a naše, měla by mít i „náš“ rozměr. Přečíst v takhle krátkém čase specifikum našeho prostředí „zvenku“ je podle mě velmi obtížné. Navíc když velké ateliéry paralelně pracují na dalších dvou projektech v Číně nebo aktuálně v Bělehradě, kde přednedávnem skončila soutěž na stejné téma, není pak pro ně reálné připravit dva návrhy výjimečné kvality. Každopádně držíme budoucím vítězům palce, Praha si významnou současnou stavbu tohoto objemu rozhodně zaslouží.
Co jsou, kromě stavby světového významu, hlavní témata, co schází české architektuře?
Myslím, že se strašně zanedbává skutečnost, že architektura je jednou z věcí, která určuje kulturní identitu. Což znamená, že musí mít nějakou zapamatovatelnost a laickou čitelnost nebo i nějaký ikonický či znakový charakter. Dnes mám pocit, že funguje určitá sterilizace architektury. Když sleduji dominující diskusi, je zde jakési podprahové hnutí v české architektuře, jež mluví o tak zvané poctivé architektuře. Což ale přímo predikuje nějakou jinou, „nepoctivou“ architekturu, kam nejspíš patří vše, co není „pokorné“. To je z mého pohledu úplná dezinterpretace toho, co je architektura. Stačí se podívat na Prahu, která je složená z vrcholných výstupů svých historických období, jež vytvářejí tvář města. Je zde samozřejmě také „masa“ staveb mezi, které fungují jako základní struktura, ale i v té mase jsou patrné fragmenty, z nichž každý má svoji identitu. Když se podíváme na vrstvu, kterou přidáváme dnes, vidíme paušální zaměnitelnou masu, ve které tato identita není. Opravdu je potřeba se zamyslet nad tím, co čitelného u nás po roce 1989 vzniklo – nejen z našeho pohledu, ale třeba i z pohledu zvenku. Možná, že zjistíme, že stavby, kterým přikládáme význam, jsou v zahraničí úplně neviditelné a vnímané jako banální. Čehož důkazem je i neúspěch českých staveb v Mies van der Rohe Award v předchozích skoro patnácti letech.
Kde myslíte, že leží příčina tohoto stavu? Jsou to média, jež adorují pouze jeden směr, je to architektonické školství, nebo jsou to architekti sami?
Nesnáším generalizace a nemám rád výroky typu: „my, Češi jsme takoví nebo takoví…“. Nemyslím si, že čeští architekti jsou obecně ustrašení, ale myslím si, že tuto přehnanou (a tím i falešnou) pokoru vnímají jako charakterovou vlastnost, kterou by měli mít. A takto definovaná „poctivost“, chápaná jako upozadění vlastní kreativity pro vyšší cíle, je pak defacto sama o sobě nepoctivostí. Architekti jsou tak alibisticky nepoctiví sami k sobě.
Dokážete nějak charakterizovat tento domněle poctivý architektonický trend? Myšleno třeba ve výrazu.
Dnes převládá generická architektura, která obvykle i vyhrává v soutěžích. Vyhraje to, co nikomu v porotě nevadí, tedy průměr. Ten tvoří návrhy, které jsou seskládané z předpokládatelných komponentů a působí, jako by je automaticky generoval přímo kreslicí program – takové skoro Archicad City. Vznikají pak projekty a čtvrti, které naživo působí, skoro jako byste se procházeli v Minecraftu, kde je varieta prvků omezena způsobem zobrazení. Čitelné je to potom během výstavby, kde blok domů, prezentovaný vizualizacemi jako soubor domů jednotlivých, je betonován naráz a jednotlivé domy dokážete číst jen jako dosti předvídatelnou hru s kompozicemi oken – jednou na výšku, jednou na šířku a jednou cikcak… Vše je pak pocukrováno v parteru stejně generickým mobiliářem a veřejný prostor tak působí jen skrze hotové neautentické komponenty – osadíte lavičky, dlažbu, koš, houpačku, stromy, jež dodal tvůrce vizualizace prostřednictvím svého generátoru, a všichni tleskají… Myslím, že už bychom reálně měli být za touto fází a měli bychom tvořit na míru a s cílem vytvoření autenticity každého prostoru.
Architektura, která nikoho neurazí?
Když se spokojíme s vděčností za to, že se vůbec soutěží, čeká nás cesta do záhuby. Náš přístup k tvorbě by měl být ambiciózní a musí být ambiciózní, i když jej vnímáme jako minimalistický. Není to touha exhibovat, ale jen nerezignovat na určité ambice. Za sebe si myslím, že mám trošku výraznější rukopis, třeba i zapříčiněný mým částečně uměleckým vzděláním (Petr Janda absolvoval i studium ve škole monumentální tvorby AVU u profesora Aleše Veselého – pozn. red.), pojem „ambice“ ale nechápu primárně jako důraz na formální tvář architektury, spíše mám na mysli snahu řešit více vrstev najednou. Nejlépe všechny. Čeští architekti ale jako kdyby záměrně kreativní vrstvu upozaďovali, protože si myslí, že návrh stačí sestavit jen z Vitruviova „utilitas“ a „firmitas“, a rezignují na „venustas“. Ale estetika je z mého pohledu taky funkcionalita. Pokud ji v projektu nenajdeme, tak výsledná architektura není kvalitní. A u nás se o tuto složku spousta architektů už ani vůbec nepokouší…
