Hasičské kasárny, základní školy, vodárny i experimentální rodinné domy. Takový byl repertoár doposud stále málo mezinárodně známého francouzského architekta Pierra Debeauxe, který patří k mnoha zapomenutým modernistickým tvůrcům druhé poloviny minulého století, jejichž práce byla výrazně ovlivněna brutalistickým rukopisem Le Corbusiera.
Pierre Debeaux působil od padesátých do osmdesátých let výhradně v jihofrancouzském městě Toulouse a jeho okolí. Narodil se v roce 1925 ve městě Mazères-sur-Salat, studoval na akademii výtvarných umění v Toulouse a od padesátých let začal být ve čtvrtém největším francouzském městě aktivním zastáncem moderní architektury. V té době byla estetika surového betonu, tzv. beton brut na svém vrcholu a Le Corbusier se svou plastickou architekturou předobrazem architektů po celém světě. A právě v Toulouse padl jeho vliv na úrodnou půdu. Architekti Fabien Castaing, Jean Algayrès, Robert-Louis Valle, Maurice Zavagno nebo právě Pierre Debeaux byli schopni Corbusierův příklad transformovat do autentických děl charakteristických suverenitou betonových objemů, poetikou neortodoxních výtvarných řešení a dynamikou abstraktních forem. Během šedesátých a sedmdesátých let vytvořila tato aktivní skupina architektů výrazný soubor děl, především v oblasti rodinného bydlení. Domy Pierra Debeauxe patří k těm nejzajímavějším.
Kasárny Jacques Vion
Jedním z vrcholných děl Pierra Debeauxe je ale hasičský komplex Jacques Vion v Toulouse, který byl vybudován v letech 1966–1969 v ulici Allées Charles de Fitte. Tato rozsáhlá hasičská základna je komplexním brutalistickým dílem, ve kterém architekt využil celou řadu pozoruhodných prostorových, materiálových a formálních řešení. Debeaux se zde představil jako milovník geometrie a její výtvarné poetiky. Využíval celou plejádu geometrických betonových forem, včetně hyperbolických paraboloidů zastřešující hlavní přednáškovou síň kasáren, různých samonosných konstrukcí a dalších pozoruhodných řešení kombinujících surový beton s obtisky bednění s hrubým oblázkovým betonem a cihlovým zdivem. Komplex vyniká mimořádnou výtvarnou virtuozitou a je výjimečný ze všech hledisek.
Soubor zahrnuje zmíněný monumentální sál, peristyl nádvoří, hlavní schodiště, kapli, památník obětem válek, dílny, cvičební věž, tělocvičnu a nakonec ubytovací blok, vše zakomponované do dynamicky působícího celku a propojené sítí exteriérových chodeb a nádvoří. Podobně jako Le Corbusier, tak i Debeaux využíval beton k poetickým tvarovým řešením, často ovlivněným hudbou. Debeaux miloval tvorbu hudebního skladatele Edgara Varèse, jehož rytmy se proměňují v sochařské struktury. Možná nejlépe jeho poetické ztvárnění betonu odráží podoba válečného památníku s výrazným betonovým rastrem jakýchsi plastických pláství. Podobných detailů najdeme v kasárnách více, například abstraktní reliéf a organicky provedený detail jednoho z betonových nosníků. Svou vynalézavostí a formální rozverností by se toto Debeauxovo mistrovské dílo v Toulouse dalo směle přirovnat ke klášteru La Tourette od Le Corbusiera a jeho spolupráci s architektem-skladatelem Iannisem Xenakisem.
V komplexní a originální reakci na program hasičské zbrojnice tvoří nápaditost konstrukcí a rázná hra objemů ucelený celek, jehož prvky jsou organicky propojeny, unikátní architektonická realizace formy různých témat a variací. Debeaux se ve své tvorbě odkazoval, podobně jako jiný francouzský architekt stejné generace Fernand Pouillon, ke středověkému stavitelství. Určitý archaický zemitý charakter se odráží nejenom v jeho hasičských kasárnách, ale i v jeho rodinných domech. Působí jako středověké pevnosti, beton jako by tvořil masivní zdi a odtoky na dešťovou vodu pro změnu připomínají chrliče středověkých katedrál. Zjevná formální neústupnost a výtvarné sebevědomí Pierra Debeauxe bylo ve skutečnosti zdrojem jeho intelektuální svobody a jeho tvůrčího bohatství a štědrosti. V protikladu k žádnému stylu architekt prohlásil toto velké dílo za volnou a jedinečnou realizaci v duchu vitruviánské triády: pevnost, užitečnost a krása.
Kromě parabolicky tvarovaných forem Debeaux experimentoval i s jiným druhem geometrie. Například cvičební věž je virtuózní variací na pětiúhelníkový půdorys. Tvoří jakousi betonovou květinu vyčnívající ze země a její výškové nasazení je na první pohled stejně elegantní až nepochopitelné ve svém geniálním řešení.
V současné době jsou bohužel kasárny Jacques Vion ve velmi špatném stavu kvůli mnohaletému zanedbávání. I proto uvažuje město Toulouse o jejich uzavření a prodeji. Protože stavba není nijak památkově chráněna, může být v budoucnu novým majitelem jednoduše zbořena. Právě proto vznikla petice na ochranu této stavby, kterou iniciovala skupina architektů pod vedením Sebestiena Segerse. Zatím se pod petici na webu www.change.org podepsaly přes dva tisíce signatářů včetně takových významných osobností, jako jsou designér Marc Newson, výtvarník Daniel Buren nebo historik architektury Jean-Louis Cohen. Zároveň byl na francouzské ministerstvo kultury odeslán dopis, ve kterém se odborníci vyjadřují k této unikátní stavbě a k jejímu historickému významu. Doufejme, že záchranná mise bude úspěšná.
Domy jako krajina
Od konce padesátých let se architekt Pierre Debeaux zabýval především stavbou rodinných domů, které sofistikovaným způsobem integroval do svého okolí. Rezidence pro Yvonne Martin v La Forge nedaleko Toulouse z roku 1959 byla jeho první realizací rodinného domu. Nakloněná pultová střecha, která kopíruje terén pozemku, vytváří jednolitou strukturu jednopodlažního domu. Podobně je koncipován také dům Dans L‘Aude z let 1960–1962, který Debeaux navrhl pro své přátele. Už zde používá své charakteristické skulpturální prvky, které rozvede v následujících projektech. Je to především schopnost pracovat s betonem virtuózním způsobem a vytvářet nečekaná formální řešení, například v kombinaci s oblázkovými obklady, které otiskují do architektury přírodní krásy nedalekých Pyrenejí.
Ve druhé polovině šedesátých let dospěl Debeaux ke své vrcholné tvorbě, a sice v sérii několika rezidenčních projektů. Patří k nim například Maison Chanfreau v Toulouse z let 1967–1969, jehož tvar vychází ze spirály, helikoidu s centrálním atriem uprostřed domu. Dům jako by vyrůstal ze země a spojoval se prostřednictvím své organicky rozvinuté střechy s krajinou. Nakloněná střecha spirálovitě obtéká celý objekt a vyváří jakousi přirozeně působící artificiální krajinu, která vytváří nečekaný venkovní pobytový prostor. Ten například doplňuje také venkovní skulpturálně pojatý krb umístěný na hraně trávou porostlé střechy a vytvářející ideální místo k odpočinku. Ostatně podobných sochařských prvků vytvořil Debeaux ve svých projektech celou řadu. Na střeše nechybí ani betonový půlkruh tvořící intimní zónu. V interiéru nás překvapí originální zavěšené schodiště nebo monumentální krbové těleso vytvořené z ocelové konstrukce pokryté stříkaným betonem.
Propojení přírodní a obytné krajiny je ještě výraznější v dalším projektu, a to ve střešní přístavbě loftového bytu Vessière z let 1968–1969. Toto unikátní obydlí projektoval Debeaux na střechu modernistického bloku ze šedesátých let nedaleko centra Toulouse. Jedná se o dvoupodlažní kompaktní obytný prostor, který je rozšířen o rozsáhlou venkovní terasu. Debeaux zde rozehrál pozoruhodnou práci s betonem a vytvořil rytmicky členěný prostor lávek, malých vodních ploch a skulpturálně pojatých komínů. Nalezneme zde i mnoho zajímavých detailů včetně vestavěného betonového sezení nebo keramických mozaik. Práce připomíná svým abstrahováním umělé krajiny projektů italského mistra Carla Scarpy. Její charakter je až surrealistický a odkazuje například ke slavnému projektu střešního domu, který v Paříži na přelomu dvacátých a třicátých let navrhl Le Corbusier pro markýze Beistegui. Dnes byt Vessière obývají majitelé galerie s historickým designem Suduca & Merillou, kteří se o něj velmi dobře starají.
Maison Pradier
Podobné štěstí má i vrcholné Debeauxovo dílo v oblasti rodinného bydlení. Dům Pradier, který Debeaux dokončil v roce 1977 ve městečku Tarn, má více než osvícené majitele. Dnes je tato památkově chráněná stavba obývána rodinou Jeana-Michela Ducata, který i mě laskavě pozval na prohlídku. Jean-Michel Ducat je patřičně hrdý na to, že je dnes dům kulturní památkou a jeho odkaz rád sdílí s návštěvníky na nepravidelných prohlídkách. Debeaux koncipoval dům podobně jako svůj projekt Maison Chanfreau, jako kontinuální spirálu s otevřeným atriem uprostřed. Nakloněné střechy se zelenají čerstvou trávou a stávají se otevřenou artificiální krajinou, po které můžete běhat, nebo si na ní dokonce rozdělat oheň. Dům je v tomto smyslu příkladem radikální koncepce jakési zemní architektury, která byla ve Francii poměrně reflektovaným tématem v sedmdesátých letech. Masivní betonové objemy vytváří kompaktní korpus domu. Dovnitř se vstupuje skrze atrium, ve kterém nechybí jehlanovitě tvarované schody s přístupem na zelenou střechu.
V interiéru pracoval architekt se svými oblíbenými motivy. Hlavním z nich je například dvouramenná rampa, která spojuje přízemí a první patro. Na svém konci vrcholí zajímavě provedeným skulpturálním zábradlím, které tvoří ocelová drátěná konstrukce pokrytá stříkaným betonem. Podobný prvek se objevuje také na terase domu. Hlavní obytný prostor se otevírá směrem do rovinatých luk prosklenými stěnami vytvářejícími téměř transparentní rohový prostor, kterému z druhé strany dominuje sochařsky tvarovaný betonový krb, další oblíbený prvek, který byl pro Debeauxe opět příležitostí proměnit beton v poezii.
Výrazné jsou i masivní dřevěné prvky, které doplňují jinak strohý beton. Podle majitele Maison Pradier byl některý vestavěný nábytek dílem slavné designérky a architekty Charlotte Perriand, která se s Pierrem Debeauxem přátelila. Hypotézu podporuje i fakt, že i v dalších projektech Debeaux s Charlotte Perriand spolupracoval. (Kompletní soubor vestavěného a volně stojícího na míru navrženého nábytku Charlotte Perriand pro dům Pham Huu Chan z let 1970–1972 byl v roce 2020 vydražen aukční síní Sotheby’s.) Perriand vytvořila nábytek pro majitele domu v letech 1972–1975, v době, kdy Debeaux pracoval v nedalekém Tarnu na projektu domu Pradier. Ten je jeho poslední realizací, ve které zhodnotil své dosavadní experimenty a vytvořil jeden z nejoriginálnějších rodinných domů francouzského modernismu druhé poloviny minulého století.
Autor: Adam Štěch
Foto: Adam Štěch
