Ačkoli v roli architektů-projektantů nemají ambici vytvářet svůj jedinečný rukopis, mohou se chlubit tak viditelnými projekty, jako je brněnská Nová Zbrojovka, revitalizace pražského okolí Masarykova nádraží nebo ostravská Nová Karolína. „Dokážeme totiž převzít jakýkoli rukopis a dovést stavbu do finále podle představ investora, za optimální cenu a v rozumném čase,“ říkají zakladatelé společnosti K4 Architects&Engineers, Vladimír Pacek a Miloš Schneider.
Příběh původem brněnské firmy, která se z počátečního přátelství dvou studentů vypracovala v silného hráče s dvousetmilionovým obratem, odráží třicet let vývoje na českém realitním trhu. Počínaje divokými devadesátkami přes pády velké finanční krize až po příležitosti moderní doby. Jenom o byznys tu ale zdaleka nejde. Na tom, že firma uspěla, se podle ředitele společnosti Vladimíra Packa a jeho společníka a obchodního ředitele Miloše Schneidera podílí velkou měrou i zdánlivě obyčejné věci, třeba láska k řemeslu nebo vzájemná úcta.
V Česku dnes máte význačné postavení ve svém oboru. První velké zkušenosti s projektováním jste ale sbírali úplně jinde, v Rakousku. Jak k tomu došlo?
VP: Krátce po revoluci jsem dostal nabídku pracovat ve Vídni v projekčním ateliéru Ernsta Hoffmanna, což byla malá kancelář, která vyhrála mezinárodní soutěž na realizaci vládní čtvrti v Sankt Pöltenu. Ten se na základě referenda stal hlavním městem Dolního Rakouska, a proto bylo potřeba vybudovat nové správní centrum se zemským parlamentem pro tisíce úředníků. Šlo o tehdy zřejmě největší realizaci v Rakousku, proto ateliér nabíral lidi, kde mohl. Já pak dohodil práci i Milošovi, kterého jsem znal ze studií architektury na Vysokém učením technickém v Brně.
Byla to náročná zkušenost?
MS: Pro nás to byl úplně jiný svět. Zpočátku jsme měli obavy, zda obstojíme, protože jsme do té doby pracovali jen ve státních projekčních podnicích. Po třech letech, kdy akce skončila, jsme ale nakonec měl každý z nás na starosti svůj vlastní dům a skupinu Rakušanů, kterou jsme vedli.
VP: Devadesátky byly zvláštní dobou, Rakušané, ještě opojeni euforií z pádu opony, nás měli velmi rádi a v kanceláři, kde byl mix různých národností, panovala úžasná atmosféra. Bylo pro nás obrovským zadostiučiněním, že dokážeme být rovnocennými partnery našich kolegů, kteří v Rakousku studovali.
MS: Současně jsme zjistili, jak to v praxi funguje a jak je možné postavit velkou firmu – ostatně i ateliér Hoffmann měl v době, kdy vyhrál zakázku za miliardu šilinků, relativně malý tým a musel začít budovat velkou projekční kancelář. Když jsme se pak vrátili do Brna a v roce 1995 si založili vlastní architektonický ateliér, začali jsme ho budovat už s vizí toho, že jen u činnosti architektů, kteří to dotáhnou nejvýše do územního rozhodnutí, nezůstaneme. Přibrali jsme třetího partnera, profesí stavebního inženýra Jiřího Švestku, a měli ambice nabízet naše služby co nejdál do dalších stupňů stavby včetně stavební dokumentace a autorského a technického dozoru.
Aktuálně nabízíte také služby construction managementu, což je v českých končinách zatím nepříliš využívané řešení. O co vlastně jde?
VP: Obvykle to chodí tak, že stavební firma je generálním dodavatelem na stavbě a my hrajeme roli technického nebo autorského dozoru v zastoupení investora. Pak ale dokážeme nabídnout také formu construction managementu, kdy realizujeme zakázku místo generálního dodavatele, rozdělíme ji na smysluplné celky podle typu aktivit a poté koordinujeme stavbu. To, co běžně dělá generální dodavatel interně, pro sebe samého, jsme v tomto druhém případě schopni pro investora udělat externě.
MS: Formu construction managementu do Česka přinesla v devadesátých letech britská společnost Bovis. Nutno říct, že v zahraničí je mnohem běžnější, zatímco v Česku ji jako investor uplatňuje až na pár výjimek jenom společnost Penta. K4 je výjimečná v tom, že poskytuje služby jak projekční, tak stavebně manažerské. Tímto způsobem jsme realizovali například obchodní centrum Nová Karolína v Ostravě nebo Technologický park v Brně. Vedle klasického construction managementu děláme také technický dozor, což je v podstatě zastupování investora na stavbě a kontrola dodavatele, aby plnil, co má.
Jak k tomu došlo, že jste se odhodlali přibrat si k projektování i řízení staveb?
VP: V naší firmě šlo o velký zlom. Koncem 90. let jsme přibrali další dva partnery a změnili právní formu společnosti na akciovou. Na jednom společném výjezdním zasedání, kdy se jednou či dvakrát za rok se společníky sebereme a vyrazíme na pár dní do jiného prostředí řešit koncepční záležitosti, jsme se pak rozhodli, že už nechceme být jenom projekční kanceláří, ale chceme k tomu přidat i stavební management. Zrovna jsme tehdy pluli na lodi v Istanbulu, proto dnes tomuto ujednání s nadsázkou říkáme Bosporské dohody.
MS: Od té doby jsme pro investory důvěryhodnějšími partnery. Jednoho z našich společníků, který v té době hodně spolupracoval s Bovisem, jsme pověřili, aby začal budovat tuto druhou větev našeho podnikání.
Pojďme si to shrnout. Kolik má dnes vaše společnost lidí a jak velké dělá zakázky?
VP: V době, kdy padlo zmíněné rozhodnutí, jsme tvořili tým do deseti lidí. V současné době máme v Brně na Kociánce vlastní sídlo, kde pracuje v divizi projektování staveb kolem padesáti lidí, a v Praze máme dceřinou kancelář se zhruba patnácti lidmi. Co se týče projektového řízení, k vlastnímu týmu si najímáme odborníky, kteří sedí přímo na daných stavbách, řádově jde o sedmdesát lidí. Co do velikosti zakázek je pro nás zajímavé se zapojit do projektu s investiční hodnotou od 150 milionů korun.
Je tomu tak vždycky, že velikost týmu zaručí, že dotyčná firma získá určitý typ zakázek?
MS: Vysvětlím to na příkladu. V době, kdy jsme byli ještě malý tým, jsme usilovali o získání zakázky týkající se projektování velkého obchodního centra v Brně. Stavbu připravoval holandský investor. My tehdy neuspěli, investor místo toho vybral zprivatizovaný státní podnik s velkým týmem, v podstatě komunistický moloch. Když se nám doneslo, že nás nevybrali proto, že jsme pro ně příliš malou firmou, jakkoli flexibilní a schopnou pracovat až dvacet hodin denně, pořádně nás to namíchlo. To byl jeden z momentů, kdy jsme si řekli, že musíme postavit pořádný velký tým.
Chápu, vaše cesta má jasný směr. Je ale něco, v čem jste se za těch téměř třicet let fungování na trhu spálili?
VP: Krušnou zkušeností pro nás byla velká finanční krize v roce 2008. Zrovna jsme měli v rozpuku construction management, a kvůli naší nezkušenosti ve firmě jen samé zaměstnance. Řádově jsme na stavbách zaměstnávali asi padesát lidí. A když stavby vlivem krize ze dne na den skončily, zůstaly nám na krku desítky lidí, pro které jsme neměli práci. Trvalo nám dva roky, než jsme se dostali opět na nějakou normální úroveň.
Takové poučení se nezapomíná. Co dalšího se vám vyplatilo, že jste v oboru uspěli?
VP: Jednou z důležitých věcí je být velmi proinvestorský, odvádět kvalitní práci, a pokud se udělá chyba, musí se vždycky napravit.
MS: Velkou roli tu hraje i domluva ve vedení firmy. Jako společníci jsme se nikdy nepohádali, vždy jsme byli schopni se dohodnout, což v byznysu obecně není vůbec běžné.
VP: Přestože máme různé vlastnické podíly a jen my dva jsme schopni ostatní přehlasovat, nikdy jsme k tomu nepřistoupili. Pokud má jeden z nás jiný názor a je v minoritě, vždy děláme všechno proto, aby ho ostatní přesvědčili, ne přehlasovali. Pokaždé se nám to vyplatilo. Náš třetí, původně zakládající společník Jiří Švestka už není ve firmě aktivní, přesto zůstal akcionářem a členem našeho týmu, s nímž nadále konzultujeme každé významné rozhodnutí.
MS: Aktuálně jsme ale ve stadiu, kdy hledáme nástupce a řešíme, jak bude firma dál fungovat, až se nám nebude chtít být aktivní. A to je to nejtěžší. Špičkových odborníků seženete spoustu, ale aby si sedli a pokračovali v duchu spolupráce tak, jak se to dařilo nám, je jiná věc.
Nástupnictví je velké téma řady českých firem, které začínaly po revoluci. Vy už jste vybrali své tzv. koně?
MS: Máme víceméně jasno, ale nemáme úplně jasno v tom, jak to bude fungovat. To musí prověřit čas. Jednou z dobrých věcí v naší firmě bylo to, že si každý podle své osobnosti našel to, co mu sedělo. Díky tomu máme rozdělené role – někomu vyhovuje řídit tým, organizovat, kontrolovat a řešit problémy, jiný, jako třeba já raději shání zakázky, vyhledává nové investory, hraje s nimi golf a podobně. Teď potřebujeme pro tyto naše funkce najít ty správné lidi.
Do jaké míry si nad řízením firmy uchováte po předání žezla kontrolu?
VP: Jedna věc je kontrola a druhá odpovědnost. Kontrolu bychom určitě nechtěli úplně ztratit, přece jenom jsme něco vybudovali a neradi bychom, aby to skončilo špatně. Na druhou stranu musí být nástupci odpovědní a mít motivaci v našich stopách pokračovat. A my dlouhodobě zjišťujeme, že jen finanční motivace u firem našeho typu nefunguje. Člověk to prostě musí dělat srdcem, a to bez ohledu na to, nakolik je profesionální manažer a odborník.
Těch máte evidentně spoustu. Na kontě máte přes 1500 realizací v Česku a v portfoliu širokou škálu staveb od administrativních a obchodních prostor přes průmyslové a logistické areály až po rezidence, operní sály, nemocnice nebo projekty z oblasti energetiky. Které z nich považujete v rámci firmy za přelomové?
MS: Historicky první velkou stavbou, kterou jsme dělali ještě coby malý tým, byl Kleinův palác v Brně na náměstí Svobody. Jen pro zajímavost: bratři Kleinové vlastnili od 18. století železárny v Sobotíně a v budově jim fungoval první splachovací záchod v Evropě. Tu jsme měli za úkol vyprojektovat do stavu kompletní rekonstrukce, přičemž šlo o památkově chráněný objekt. To nás hodně naučilo.
VP: Přelomovou byla také práce na brněnské Galerii Vaňkovka, která nás velmi posunula v projektování složitých staveb. Dělali jsme realizační dokumentaci a měli na stavbě také technický dozor. Můžeme ale zmínit také plavecký bazén v Kohoutovicích nebo hotel Vista na Dolní Moravě, nové pavilony FN Plzeň, které jsme kompletně navrhli a vyprojektovali. Případně VELUX Brno, který jsme nejen projektovali, ale také řídili jako stavbu.
Kromě autorských děl jste se podíleli i na zásadních stavbách, jako je revitalizace pražského Masarykova nádraží nebo Rohanského ostrova, které jsou výrazné po architektonické stránce. Jak probíhá vaše spolupráce s architekty zvučných jmen?
MS: Máme vlastní tým architektů, ale samozřejmě nejsme žádná corbusieři, a abychom se dostali k zajímavým stavbám, jež často vycházejí z mezinárodních architektonických soutěží, tak samozřejmě potřebujeme spolupracovat s architekty, kteří soutěže vyhrávají. Takto například spolupracujeme s Jakub Cigler architekti nebo duem Chybík a Krištof, s nimiž pracujeme na projektu sídla Ředitelství lesů ČR. Jiným příkladem je Rohanský ostrov, kde staví jistou část Sekyra Group a další velkou výstavbu tam připravuje firma J&T Real Estate, jež nás pověřila funkcí generálního projektanta, zatímco o architektonickou stránku se starají menší týmy architektů z pěti vybraných ateliérů.
Ačkoli pocházíte z Brna, více projektů dnes máte v Praze. V čem je Brno specifické?
VP: Brno máme velmi rádi, ale situace je tu velmi složitá. Město se rozvíjí klopýtavě a kostrbatě, protože je velmi těžké tu něco prosadit. Existuje tu jeden z nejstarších územních plánů, který je poměrně nefunkční, navíc třetina Brna leží v záplavové zóně řek, kde se nedá stavět. Přesto tu máme rozpracovaných několik projektů, například v jižním centru, Novou Zbrojovku a začíná se stavět čtvrť Pod Hády, kterou jsme projektovali.
Horkým tématem vrealitách je aktuálně udržitelnost. Co pro vás znamená?
MS: Všechno jde ruku v ruce s technologiemi. Základní premisou stavařů je, že když navrhujete plochou střechu, tak se ploché střechy dělí s nadsázkou na ty, které tečou a ty, které teprve začnou téct. Moderní technologie a materiály ale umožňují, že už se staví i ploché střechy, které netečou. Je ale potřeba s nimi rozumně pracovat. Věci, které jsou pozitivní a mají nějaký efekt, velmi rádi zapracováváme do našich projektů. Ale nejsme papežštější než papež. Nesnažíme se prosazovat zelenou za každou cenu.
VP: Velké výhody má podle nás technologie BIM, která umožnuje projektování 3D modelů, a my ji dosud využíváme čtyři roky. Developeři jsou v tomhle o krok dál před úředníky a už ji vyžadují, pomalu se stává standardem. Aby ale takové projektování mělo smysl, je potřeba, aby s ním pracovali i další dodavatelé, jako jsou vodaři či elektrikáři. V každém případě je BIM budoucností projektování.