Miroslav Masák (1932) je architekt, vysokoškolský profesor a bývalý poradce prezidenta Václava Havla. Vystudoval v letech 1952–1958 Fakultu architektury a pozemního stavitelství ČVUT. V letech 1958–1991 pracoval v libereckém projektovém ústavu (Stavoprojekt Liberec). V roce 1968 spoluzakládal Sdružení inženýrů a architektů v Liberci (SIAL), díky kterému mohl také spoluzaložit a vést ve své době, ale i dodnes unikátní tzv. Školku – samostatný ateliér čerstvých absolventů – architektů. Byl blízkým spolupracovníkem Karla Hubáčka.
Miroslav Masák
Autor je absolvent PF UK, bývalý dlouholetý šéfredaktor revue Architekt, redaktor fakultního zpravodaje FA ČVUT.
Jiří Horský
J. Horský: Vzpomínáte si na první okamžik, kdy jste Karla Hubáčka viděl poprvé? Kde k vašemu setkání došlo? Jak působil na první pohled?
M. Masák: O příjemné atmosféře ateliéru Karla Hubáčka mi vyprávěl kolega ze studií Pavel Švancer. Při náhodné návštěvě Liberce a náhodném setkání s panem architektem jsem dostal na svoji otázku příznivou odpověď. Nastoupil jsem v květnu 1959, naším prvním společným projektem byl návrh instalace Libereckých výstavních trhů. Mně bylo dvacet sedm, Karlu Hubáčkovi třicet pět. Takže mým budoucím šéfem byl mladý, hezký chlap, který hýřil energií a optimismem.
Často zaznívá, myslím například na Emila Přikryla nebo Martina Rajniše, že Karel Hubáček byl pro ně guru. Z čeho mohl vyplývat tento obraz duchovního učitele? Působil tak i na vás?
Polovina otázky je spíš na oba architekty. Řekl bych, že obdiv u přicházejících absolventů vzbuzovala Hubáčkova velkorysost a cílevědomost, snaha o vznik a trvání vzájemné důvěry a odpovědnosti. Občas se s každým z těch mladých na chvíli setkal, aby navázal bližší vztah. Rád jim při tom zdůrazňoval, že vlastnosti úspěšného profesionála musí mít každý v sobě, že není nutné hledat cizí vzory. A měl k tomu působivý příklad zrodu a průběhu realizace stavby televizního vysílače na Ještědu. My starší jsme tím také prošli. Za jiných okolností, v počátku šedesátých let, jsme tehdy rádi věřili všemu pozitivnímu.
Nevzpomínáte si na určitou situaci, kdy se Hubáček projevil právě jako učitel, kdy díky jeho vstupu došlo k posunu v přemýšlení o konceptu?
Pokud si pamatuji, nebylo to časté. Na jeden příklad si ale vzpomínám – měli jsme rozdílné názory na návrh úpravy Velké dvorany ve Veletržním paláci. John Eisler s Emilem Přikrylem navrhovali vložení nového objektu a já jsem chtěl zachovat původní hodnoty prázdné dvorany. Karel nás nechal nakreslit a vymodelovat oba návrhy. A potom jako porotce-učitel rozhodl. Ale většinou do navrhovaných koncepcí nevstupoval.
Když zvítězil v liberecké soutěži, mohl jen tušit řadu technických zapeklitostí u zrodu vysílače na Ještědu. Společně se statiky našli tajenku technického řešení. Byla podmíněna odvahou, která se pojila se jménem jubilanta?
Myslím, že bylo v Hubáčkově povaze jít nekompromisně za svým cílem. Průběh projektování a realizace televizního vysílače na Ještědu toho byly přesvědčivým důkazem. Generálním dodavatelem stavby byly Pozemní stavby Liberec, ale jejich materiálové a technologické možnosti byly primitivní, nedostatečné. Karel Hubáček musel vyhledat a osobně přesvědčit dalších sedmdesát subdodavatelů stavby z celé republiky. Rozhodnout se pro tak riskantní, neobvyklé dobrodružství by bez odvahy nešlo.
Svědčí o tom jistě i existence Školky Na Jedlové – příklad skryté autonomie v nesvobodném systému.
Školka vznikala postupně v náladě konce šedesátých let. Původně jsme očekávali dva tři absolventy, to, že se jich přihlásilo čtrnáct, nikdo z nás nečekal. Překvapivý zájem nás potěšil, zvažovali jsme různá pro a proti, Hubáček si uvědomoval možné potíže a jistá rizika, váhal. Ale vydatně nám v rozhodnutí pomohla osobní podpora tehdejšího primátora Liberce Jiřího Moulise. Pevný postoj byl nutný později, po politických prověrkách v roce 1971. Hubáčkovi se podařilo udržet ateliér i naše pracoviště Na Jedlové bez podstatných změn. To bylo pro všechny důležité a pro Školku zásadní. Jistě to neproběhlo bez nepříjemných jednání i s možností ohrožení jeho postavení, jak bylo tehdy běžné.
Jeden z nervů tvůrce symbolizuje i koncepce TV Ještěd, kterou můžeme chápat jako maják nebo symbol architektonické kreativity. Autor se díky tomu stal v roce 1969 laureátem světové Ceny Augusta Perreta UIA. Byl jste v blízkosti Karla Hubáčka, když přišla tato novina?
Ano, ale dozvěděli jsme se to s jistým zpožděním, a to tehdy, když se nám Karel svěřoval, že se mu na kongres UIA do Argentiny letět moc nechce. Nakonec tam skutečně neletěl a cenu mu přivezl Vladimír Machonin. To, že se stal nositelem tak významné ceny, ho tenkrát jistě velmi potěšilo, i když to nedával příliš najevo.
Nemohl byste architekta Hubáčka nasvítit i z jiného úhlu? Připomenutím jednoho z jeho osobnostních rysů příkladem útěku z totálního nasazení během války v Německu?
Karel Hubáček byl nasazen v solných dolech v Bendorfu, kde se také vyráběly tehdejší hrozné zbraně, rakety V1 a V2. Pracoval tam rok a půl v nezáviděníhodných podmínkách. Jeho a jeho kamaráda napadl neuvěřitelný důvod k žádosti o propuštění a návrat – to, že doba, na kterou byli nasazeni, uplynula. A bylo jim vyhověno. K tomu tedy kuráž být musela. Nebyl to útěk, ale radostný návrat, i když cesta zpět do Čech v tehdejších podmínkách jednoduchá jistě nebyla.
Kreativita je něco jako benzin v motoru uměleckého snažení. Mohl byste čtenáři připomenout tuto Hubáčkovu kvalitu i v jiném projektu, než byl Ještěd?
Například varianty televizních věží. Hezkým příkladem byla i koncepce území pozdějšího obytného okrsku Wolkerova v Liberci. Okamžitá inspirace krásným místem nad vilovou čtvrtí, na pokraji Jizerských hor s výhledem na Ještěd. Představa osvěžujícího místa pro příjemné bydlení. Spolu s Jaromírem Vackem připravili koncept a Jaromír navrhl kromě rodinných domů i esteticky působivý činžák, dílo evropské úrovně.
Kterých jiných návrhů si nejvíce on sám považoval? A jaké měl pro to důvody?
S tím se nám nesvěřoval. Ještěd jistě dominoval. Zdálo se nám, že jak léta přibývala, byl se skladbou přicházejících úkolů méně a méně spokojen. Asi očekával společensky významnou zakázku, která nepřicházela. Svědčí o tom i jeho překvapivá spolupráce s partnery mimo Stavoprojekt.
Měl Karel Hubáček nějaký architektonický vzor?
Často zmiňoval Le Corbusiera, ale přímým vzorem mu nebyl. Otázky inspirace byly jedním z oblíbených Karlových námětů pro rozhovory se Školkou. Důrazně připomínal, že on žádné vzory nemá. Že ví, že musí jít svojí vlastní cestou. Pro jeho start byla šedesátá léta příznivá. Už pominul vnucovaný socialistický realismus, ale ještě se nemohlo jezdit na zkušenou za hranice. I když se jistě i on tehdy rozhlížel po tom, co se ve světě děje, informace byly skoupé. Nejen on, mnozí architekti tehdy tápali a hledali své vlastní cesty.
Dal se u něj vysledovat bližší vztah k některým druhům umění? K literatuře?
K výtvarnému umění jistě. Zájem byl podpořen i praktickou spoluprací s Vráťou Novákem, s dvojicí Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová, s malířem Františkem Ronovským. A také k divadlu. I v tomto případě byl jeho obecný zájem podporován osobní praxí. Renovoval liberecké Naivní divadlo, navrhl a realizoval malou scénu a provozní budovu pro divadlo F. X. Šaldy, byl autorem úprav pražského Disku a koncipoval experimentální scénu DAMU. Ale hlavně – jeho manželka v nedaleké Proseči ochotnicky hrála a on jeden čas maloval kulisy. Na čtení mu asi mnoho času nezbývalo. Pokud nějaké volné chvíle měl, odjížděl chytat ryby.
Měli jste s Karlem Hubáčkem k sobě blízko. Tušíte, čeho si u vás považoval?
Asi toho, že jsem občas přicházel s nápady. V roce 1965 s představou opuštění Stavoprojektu, se kterou nesouhlasil, v roce 1966 s uspořádáním Mezinárodního sympozia mladých architektů, v létě 1968 s vidinou Školky a tak dále. A možná si vážil i mých společenských kontaktů, vztahů se zahraničními partnery, především s časopisy, které se zajímaly o naši práci. Výsledky mé práce, kromě koncepce libereckého obchodního střediska Ještěd, nekritizoval.
Kdybyste mu měl při pomyslné oslavě jubilea předat dárek v podobě pěkné vzpomínky, kterou byste do balíčku vložil?
Těžká otázka, těch vzpomínek se za padesát let shromáždí mnoho. Mě příjemně překvapila a potěšila výrazná proměna jeho nálady v Listopadových dnech. S nadšením se aktivně účastnil náprav ve společnosti i mezi architekty.