V Karlíně předběhl dobu. Dávno předtím, než ostatní developeři začali přemýšlet o smíšených projektech, stavěl vedle sebe byty, kanceláře, obchody i místa pro odpočinek. „Různí agenti mi říkali, že míchat kanceláře a bydlení je nesmysl, protože se to lidem nebude líbit. Karlín je usvědčil z omylu,“ říká developer Serge Borenstein přezdívaný pan Karlín.
Když jste v 90. letech kupoval pozemky v Karlíně, věděl jste, co z této tehdy celkem zanedbané čtvrti chcete udělat?
Když mi bylo dvacet, žil jsem v Bruselu. V té době se tam budovala Evropská čtvrť, kde sídlí instituce EU. Tenkrát jsem si říkal, že kdybych snad někdy měl příležitost developovat velké území, udělal bych přesný opak toho, co se dělo v Bruselu. Postavil bych kancelářskou budovu, vedle rezidenční a s nimi i prostor pro sportovní aktivity. Prostě místo, kam můžete jen tak přijít a užívat si, ale můžete tam také žít, pracovat nebo odpočívat. Tak jako se nám to povedlo v Karlíně.
Byl by Karlín stejný jako dnes, kdyby ho nepostihly velké povodně v roce 2002?
Povodně nám pomohly jen v jedné věci. Město dostalo spoustu peněz z Evropské unie na obnovu infrastruktury. Když chcete něco stavět a máte kolem moderní infrastrukturu, je to obrovská výhoda. Mohli jsme proto snadněji postavit kvalitní budovy.
Od začátku jste vsadil na spolupráci se zahraničními architekty. Má být komerční developer zodpovědný za to, jak město vypadá a funguje?
Měl by a často se na to zapomíná. Řadu developerů zajímají jen metry čtvereční a co nejnižší stavební náklady. Když jsem s developmentem začínal, potkal jsem Američana Marca Riche, který mě podpořil při akvizici pozemků bývalé ČKD Dukla. Tehdy mi řekl: „Sergi, dobrý architekt není dražší než špatný architekt. Takže vybírej dobré architekty a designéry.“ Proto jsme vždycky dělali architektonické soutěže. V Praze jsme byli první. Je zajímavé, když vidíte sedm nebo osm různých návrhů. Nakonec sice vyberete jednoho vítěze, ale můžete jeho návrh doplnit o myšlenky, s nimiž přišli ostatní.
Bylo těžké před pětadvaceti lety přesvědčit zahraniční architekty, aby přijeli do Prahy?
Nebylo to jednoduché. Měli jsme štěstí, že jsme se mohli opřít o známého španělského architekta Ricarda Bofilla Leviho, který měl Prahu rád. Společně jsme postavili naši první budovu Corso Karlín. Když jsme pak zahraničním architektům ukázali, že jsme s Bofillem pracovali, začali mít zájem.
Co si myslíte o architektonické hodnotě velkých projektů, které v poslední době v Praze vyrostly?
Velmi si vážím práce Penty. Chtějí stavět krásné budovy a přemýšlejí o tom, jak město zkrášlit. Nešetří, aby stavěli budovy, které budou za deset let zastaralé. My jsme šli podobnou cestou.
Ale asi to bylo složitější, když už jste se pohybovali v Karlíně s původní charakteristickou zástavbou, kterou jste museli respektovat.
Měli jsme hodně problémů s památkáři. Naprosto souhlasím, že město potřebuje instituci, která ho chrání. Jenže památkáři na základě toho, že je Praha na seznamu UNESCO, zastaví skoro všechno. Nikdo se nezabývá tím, jak by mohl vzniknout mix původní a moderní architektury. V Itálii je spousta měst, kde se staré budovy renovují s nádechem modernosti. Tady se ničeho ani nesmíte dotknout.
V roce 2022 jste říkal, že konečně po třiceti letech můžete pracovat s městem jako s partnerem. Řekl byste to znovu po zkušenostech s projektem kolem nádraží Holešovice?
Rozhodně ne. Musím připustit, že jsem asi naivní developer. Když jsem podepsal v roce 2021 historicky první dohodu o společném podniku s Dopravním podnikem, který vlastní město, byl jsem hrdý. Jako by se mi splnil sen. Nemůžete přece rozvíjet město, aniž by se na tom nějak podílelo. Celých třicet let, když jsme my nebo ostatní developeři překročili práh stavebního úřadu, čekal nás boj. Nikdy se nedařilo s městem spolupracovat. V Karlíně jsme developovali půl milionu metrů čtverečních. Dělali jsme to sami, aniž by město vůbec projevilo zájem.
Co se za poslední tři roky stalo, že jste změnil názor?
Politici a úředníci se rozhodli, že raději nebudou dělat nic, protože je to bezpečnější. Podívejte se na Metropolitní plán, o kterém se jedná už roky. Postavila se tady v posledních dvaceti letech nějaká významná veřejná budova? Ani jedna. Běžte se podívat na nový Dům hudby v Budapešti, který postavilo město, a je to mistrovský kousek. Tady se pořád o něčem diskutuje, ale nic se nedělá.
Věříte, že se povede nakonec projekt v Holešovicích, který se rozhodli torpédovat Piráti, znovu nastartovat?
Doufám, že ano. Zastupitelstvo projednávalo v červnu superposudek, který si nechal zpracovat Dopravní podnik. Ten říká, že důvody, proč Piráti chtěli projekt zastavit, jsou absolutně protizákonné a ani nedávají smysl z hlediska dalšího osudu zanedbaného holešovického nádraží. Superposudek všem jasně potvrdil, že naše cesta je správná pro město, Dopravní podnik, a hlavně pro Pražany. Mě ale nezajímají nějaké náhrady škody, chci oživit místo, které teď vypadá jako z nějaké válečné zóny. Na tomto projektu pracuju už osm let a věřím, že ho neschopnost a alibismus některých politiků nezastaví.
Co byste tam chtěl postavit?
První multifunkční věž v Praze s byty, kancelářemi, hotelem a uvažujeme i o divadle.
Na kterých dalších projektech pracujete?
Chystáme obrovský projekt v Chuchli vedle dostihovaného areálu. Chtěli bychom tam postavit byty, už jsme vypsali architektonickou soutěž a máme opravdu zajímavé vizualizace. Brzy začneme stavět rezidenční projekt s malými byty na Bubenské ulici nedaleko Výstaviště. Vznikne tam kolem stovky bytů. Chystáme také velký projekt na Košince v Praze 8. Naším partnerem je v něm PPF. Jde o rezidenční projekt v místě u řeky, které skoro nikdo v Praze nezná. Rádi bychom tam zkombinovali při stavbě dřevo a beton.
Text: Jan Stuchlík
