Přesah virtuálního světa do toho hmatatelného se stává skutečností. Neskutečné se zhmotňuje a digitální se stává hmatatelným. Umělá inteligence a nové technologie umožňují vznik umělého světa, dokonalé architektury a dechberoucího designu. Je ale obojí stejně dokonalé? Nespočívá dokonalost neskutečného právě v jeho neuskutečnění? Když vidíte jeho díla, říkáte si: „jsou dokonalá“. Ale vlastně nejsou, protože pro digitálního umělce Andrése Reisingera je navrhování v metasvětě prostředkem, jak zjistit, co se stane, když porušíte pravidla. Jméno tohoto autora je neodmyslitelně spjato se světy, které vytváří online: nábytek, který se téměř neznatelně pohybuje, jako by dýchal, koberce, které se vznáše jí v bledě růžových interiérech, židle pokryté třepotajícími se květinami, architektura, která popírá své nejvlastnější zákonitosti. Pro většinu lidí je Andrés Reisinger designérem metasvěta, o němž všechny noviny už několik let píší jako o kuriozitě, o umělci, který dokáže prodávat neexistující nábytek za neuvěřitelné ceny. A proč? Aby se dal použít výhradně na herních platformách. Pro ty, kteří pojímají design podle klasické definice průmyslového navrhování, je Reisinger prázdnou popkulturní bublinou. Pozoruhodné ale je, že velká část „neskutečného“ nábytku čtyřiatřicetiletého Argentince existuje i ve skutečnosti. Nejméně polovina děl, které tvořily například jeho kolekci The Shipping, prodávanou na onlina aukci Nifty Gatewat za 450 tisíc dolarů, byla ve skutečnosti také zabalena a dodána kupujícím digitálního konceptu jako de facto objekty. Reisingerova dnes již ikonické křeslo Hortensia byla původně nabízena také jako NFT, tedy nezaměnitelný token, jímž si můžete koupit on-line nebo offline částečné nebo plné vlastnictví jednoho konkrétního jedinečného uměleckého díla. Později masivní křeslo zhmotnila v limitované edici z laserem řezané polyesterové tkaniny proměněné v třicet tisíc okvětních lístků španělská produktová designérka Julia Esqué. Aby se původně virtuální dílo následně proměnilo ve 3D křeslo a kolekci koberců obohacující portfolio společnosti Moooi. A proč jsou Reisingerova díla až na malé výjimky růžová? „Protože je to barva nás, lidských bytostí, když jsme nazí a skuteční. Barva původu všeho,“ říká mladý umělec a zdůrazňuje tak vztah neskutečného designu k tomu nejskutečnějšímu – k člověku.

Text: Michaela Kádnerová

Foto: archiv Nilufar Gallery Milano, Vitra Design Museum Weil am Rhein,  Andés Reisinger Studio