Adaptace sto let starého průmyslového objektu pro kulturní a společenské účely v podání držitelů Ceny časopisu ARCHTECT+ studia Prokš Přikryl architekti. Vertikální „věž“ tvoří bránu do areálu, maják přitahující pozornost bez zbytečné pompéznosti. Klidná síla bývalého sila.
Konverze obilného sila Automatických mlýnů
Místo: Automatické mlýny 1963, 530 03 Pardubice
Investor: Nadace Automatické mlýny, Ing. arch. Lukáš Smetana, Mgr. Mariana Smetanová
Autor: Martin Prokš, Marek Přikryl / Prokš Přikryl architekti
Hlavní dodavatel: STAKO Hradec Králové
Dodavatelé: Stavební část: Ing. Jan Kolář, betonové konstrukce: MDS Projekt, ocelové konstrukce: STA-CON, požární řešení: Projekty PO, vzduchotechnika: Mikroklima, zdravotechnika: MK Profi, elektroinstalace: Miroslav Bouček, akustika, A/V média: SONING, osvětlení: Ladislav Tikovský [AST], měření a regulace: TECONT, výtah: TRAMONTÁŽ, geotermální vrty: GEROTOP, tepelná technika, vytápění: Jiří Vik, grafický systém: Richard Wilde [publikum.design]
Užitná plocha: 1131 m2
Projekt: 2020
Realizace: 2023
Náklady: 85 mil. Kč
Foto: Petr Polák
Autorská zpráva
Národní kulturní památka Automatické mlýny je jednou z prvních staveb architekta Josefa Gočára. Monumentální mlýnskou budovu na břehu Chrudimky v centru Pardubic navrhl architekt Gočár roku 1909 pro podnikatele bratry Winternitzovy. V roce 1924 byl komplex rozšířen o obilné silo, jehož konverzí jsme se zabývali. Automatické mlýny fungovaly nepřetržitě více než sto let, a to do roku 2013. Od roku 2016 prochází mlýnský brownfield díky iniciativě Nadace Automatické mlýny proměnou v kulturně-společenskou městskou čtvrť.
Areál Mlýnů tvoří dohromady více budov a institucí (krajská Gočárova galerie, městská galerie Gampa, centrální dílny pro školy Sféra, Infocentrum a Silo), které jsou propojeny cihelným kobercem a nepochybně i zvláštním napětím mezi nimi. Každý z autorů uchopil svou stavbu jinak. Všechny budovy se tím ale vzájemně posilují a díky tomu vytvářejí živou část města. Na celku se podíleli výborní architekti Zdeněk Balík, Jan Šépka, Petr Všetečka a investor Lukáš Smetana.
Hlavní náplní konverze Sila je společenská funkce, která po sto letech nahradila funkci průmyslovou. Ve víceúčelovém horním sále se konají divadelní představení, přednášky, koncerty, společenské akce. Střešní terasa s barem nabízí novou vyhlídku na město. Ve zpřístupněných obilných násypkách je výstavní prostor a parter sila je krytým veřejným prostorem. Suterén s veřejnými toaletami zajišťuje zázemí pro celé nové náměstí.
Tento dům-stroj měl tři základní části: mlynářskou technologii (firma Prokop a synové), skeletovou konstrukci (dílo stavitele Pollerta) a vnější plášť (architekt Josef Gočár). Právě díky Josefu Gočárovi, který se stane patrně největším českým architektem 20. století, nejsou mlýny od samého počátku vnímány čistě jako průmyslová stavba. Mají v sobě tajuplnost stroje ukrytého v pevnosti. Ani obilné silo, přistavěné k mlýnici v roce 1924, není jednoznačně uchopitelné.
Úvahy o hlavním vstupu vedly k rozhodnutí odtajnit, aktivovat parter z obou bočních stran a vytvořit pod zásobníky volně přístupný veřejný prostor. Myšlenka otevření budovy do náměstí šla ruku v ruce s celkovým otevřením areálu městu po více než sto letech. Otevření bran, otevření parteru. Otevřeli jsme i cihelný sokl velkým otvorem, který byl doposud tajemně uzavřený. Odkryté zásobníky obilí daly krytému prostoru atmosféru. Ze strany mezi mlýny a silem je parter propojen v místech původních dveří. Z druhé strany je sokl naopak široce prolomen novým otvorem.
Stejně jako v minulosti silo dnes propojuje jedno komunikační jádro. Hlavní změnou je vložení sálu do bývalého technologického prostoru v šestém podlaží. Zde má výsostnou polohu nad celým areálem. Společně se sálem je bezbariérově zpřístupněna i střecha objektu.
Pro silo a jeho technologii je typická vertikalita, vertikální pohyb. Sklobetonové podlahy v parteru a sálu vytvářejí pro světlo dráhu přes všechna podlaží až do suterénu. Suterén byl vyhlouben mezi masivními sloupy a slouží jako zázemí. Podzemní prostory – téměř podsvětí – mohly vzniknout díky tomu, že sloupy jsou založeny hlouběji, než jsme v průzkumech předpokládali. Nově je zpřístupněn i vnitřek zásobníků na obilí v úrovni druhého podlaží. Zde je vidět samotná podstata sila.
Úpravy interiéru jsou civilní, barvy a cihly jsou přenechány fasádám, vnitřek je tlumený, rejstřík materiálů standardní a jde cestou nekontrastního doplňování starého. Původní povrchy jsou ponechány včetně patiny, různých odvrtů a šrámů po vybouraných příčkách.
Zjednodušeně lze říci, že snahou je rozvinout dům v jeho racionalitě i monumentalitě.
Technické řešení
Národní kulturní památka Automatické mlýny je jednou z prvních staveb architekta Josefa Gočára. Monumentální mlýnskou budovu na břehu Chrudimky v centru Pardubic navrhl architekt Gočár roku 1909 pro podnikatele bratry Winternitzovy. V roce 1924 byl komplex rozšířen o obilné silo, jehož konverzí jsme se zabývali. Automatické mlýny fungovaly nepřetržitě více než sto let, a to do roku 2013. Od roku 2016 prochází mlýnský brownfield díky iniciativě Nadace Automatické mlýny proměnou v kulturně-společenskou městskou čtvrť.
Areál Mlýnů tvoří dohromady více budov a institucí (krajská Gočárova galerie, městská galerie Gampa, centrální dílny pro školy Sféra, Infocentrum a Silo), které jsou propojeny cihelným kobercem a nepochybně i zvláštním napětím mezi nimi. Každý z autorů uchopil svou stavbu jinak. Všechny budovy se tím ale vzájemně posilují a díky tomu vytvářejí živou část města. Na celku se podíleli výborní architekti Zdeněk Balík, Jan Šépka, Petr Všetečka a investor Lukáš Smetana.
Hlavní náplní konverze Sila je společenská funkce, která po sto letech nahradila funkci průmyslovou. Ve víceúčelovém horním sále se konají divadelní představení, přednášky, koncerty, společenské akce. Střešní terasa s barem nabízí novou vyhlídku na město. Ve zpřístupněných obilných násypkách je výstavní prostor a parter sila je krytým veřejným prostorem. Suterén s veřejnými toaletami zajišťuje zázemí pro celé nové náměstí.
Tento dům-stroj měl tři základní části: mlynářskou technologii (firma Prokop a synové), skeletovou konstrukci (dílo stavitele Pollerta) a vnější plášť (architekt Josef Gočár). Právě díky Josefu Gočárovi, který se stane patrně největším českým architektem 20. století, nejsou mlýny od samého počátku vnímány čistě jako průmyslová stavba. Mají v sobě tajuplnost stroje ukrytého v pevnosti. Ani obilné silo, přistavěné k mlýnici v roce 1924, není jednoznačně uchopitelné.
Úvahy o hlavním vstupu vedly k rozhodnutí odtajnit, aktivovat parter z obou bočních stran a vytvořit pod zásobníky volně přístupný veřejný prostor. Myšlenka otevření budovy do náměstí šla ruku v ruce s celkovým otevřením areálu městu po více než sto letech. Otevření bran, otevření parteru. Otevřeli jsme i cihelný sokl velkým otvorem, který byl doposud tajemně uzavřený. Odkryté zásobníky obilí daly krytému prostoru atmosféru. Ze strany mezi mlýny a silem je parter propojen v místech původních dveří. Z druhé strany je sokl naopak široce prolomen novým otvorem.
Stejně jako v minulosti silo dnes propojuje jedno komunikační jádro. Hlavní změnou je vložení sálu do bývalého technologického prostoru v šestém podlaží. Zde má výsostnou polohu nad celým areálem. Společně se sálem je bezbariérově zpřístupněna i střecha objektu.
Pro silo a jeho technologii je typická vertikalita, vertikální pohyb. Sklobetonové podlahy v parteru a sálu vytvářejí pro světlo dráhu přes všechna podlaží až do suterénu. Suterén byl vyhlouben mezi masivními sloupy a slouží jako zázemí. Podzemní prostory – téměř podsvětí – mohly vzniknout díky tomu, že sloupy jsou založeny hlouběji, než jsme v průzkumech předpokládali. Nově je zpřístupněn i vnitřek zásobníků na obilí v úrovni druhého podlaží. Zde je vidět samotná podstata sila.
Úpravy interiéru jsou civilní, barvy a cihly jsou přenechány fasádám, vnitřek je tlumený, rejstřík materiálů standardní a jde cestou nekontrastního doplňování starého. Původní povrchy jsou ponechány včetně patiny, různých odvrtů a šrámů po vybouraných příčkách.
Zjednodušeně lze říci, že snahou je rozvinout dům v jeho racionalitě i monumentalitě.
Prokš Přikryl architekti
Ateliér Prokš Přikryl architekti jsme založili v roce 2011 po předchozí společné práci na soutěžích při studiu na FA ČVUT. Podobu našich projektů určuje kontext, koncept, program, upřednostňujeme vrstvení před demolicemi. Soutěže považujeme za důležitý nástroj a snažíme se o pravidelnou účast. Návrhy ověřujeme na fyzických modelech. Pracujeme na zadáních různých měřítek i náplní, od menších objektů (přístavba kanceláře ve Vysokém Mýtě), přes rodinné bydlení (dům s rampou), až po rozsáhlejší projekty z posledních let – revitalizace náměstí v Divišově, adaptace obilného sila v areálu Winternitzových mlýnů v Pardubicích a objekty zázemí jablonecké přehrady.
Projekt zázemí biotopu v Honěticích (2013) získal několik českých i zahraničních ocenění (Česká cena za architekturu 2016 – mimořádná cena ERA, BigMat International Architecture Award 2015, Národní cena za ČR, Mies van der Rohe award 2015 – nominace za ČR), přístavba kanceláře ve Vysokém Mýtě byla oceněna v roce 2021 Grand prix v kategorii novostavba. Ateliér obdržel Cenu časopisu ARCHITECT+ za rok 2023.
