Architekti z ateliéru Transat vepsali do jedné z největších budov bývalých automatických mlýnů prostor pro krajskou galerii. Na místě, které sloužilo pro zpracování obilí, se dnes „melou“ umělecké přístupy a díla z různých historických období, všechno ze sbírek krajského depozitáře.
Gočárova galerie v Pardubicích
Místo: Automatické mlýny, U Mlýnů, Pardubice
Investor: Pardubický kraj
Autoři: Petr Všetečka, Robert Václavík, Karel Menšík, Tereza Novotná / TRANSAT architekti
Konzultace: Josef Pleskot, Jan Žemlička
Spolupráce: Kajetán Všetečka, Monika Šafářová, Petr Žák, STABIL, OPTIMAL Engineering, TRASER
Hlavní dodavatel: Společnost pro obnovu automatických mlýnů v Pardubicích (Metrostav, Chládek a Tintěra)
Dodavatel interiéru: Dřevozpracující výrobní družstvo, Jaroměřice nad Rokytnou
Zastavěná plocha: 827 m2
Užitná plocha: 3 808 m2
Projekt: 2020
Realizace: 2023
Náklady: 400 mil. Kč (vč. vybavení)
Foto: Tomáš Kubelka, Michal Kudláček, Štěpán Bartoš
Autorská zpráva
Tvorbě nového sídla Východočeské galerie v Pardubicích (nově Gočárovy galerie) předcházela naše práce na pardubickém zámku. Jeho proměna ze sídla muzea a galerie ve zpřístupněnou „Pernštejnskou rezidenci“ sestávala z několika projektů, zastřešených generelem (TRANSAT architekti, 2017, supervize Ladislav Lábus a Josef Pleskot). Jeho součástí bylo doporučení získat pro krajskou galerii, umístěnou v hospodářských budovách zámku, jiný objekt – nejlépe právě Gočárovu budovu Automatických mlýnů – a v uvolněných domech vytvořit návštěvnické prostory zámku a výstavní prostory muzea. Na vhodnosti Gočárovy budovy jsme se shodli z více důvodů, mezi hlavními byla poloha na nábřeží blízko centra a mimořádná architektura, díky níž byl objekt prohlášen národní kulturní památkou. Pardubický kraj budovu koupil v roce 2018.
Hlavní budova mlýnů, působící zvenčí mohutným dojmem, je stavbou poměrně úzkou a uvnitř nepříliš rozlehlou. Její konstrukční modul je rovněž relativně malý: převážně 4 x 4 metry. Původní dispoziční, provozní i konstrukční uspořádání mlýna spočívalo v lineárním řazení jednotlivých vertikálních prostor v jedné řadě za sebou: v hlavním jižním průčelí hlubinná obilná sila, za nimi čistírna zrna a schodiště, mlýnice s válcovými stolicemi a vysévači, následována otrubovými zásobníky a sklady mouky. Tento utilitární provoz zahalil Josef Gočár do zdiva z režných cihel se střídmým dekorativním programem, rezonujícím s ranou modernou (první fáze výstavby z let 1910-11) a národním slohem (druhá fáze z let 1920-24).
Mlynářská technologie, původně pocházející od pardubické firmy Josef Prokop a synové, byla v době zpracování projektu obnovy budovy již převážně odstraněna, s výjimkou několika ukázek. Pokud by byl mlýn zachován jako technologický celek, pravděpodobně by se galerií nestal a zůstal by zajímavou technickou památkou.
Proměna Gočárových dispozic pro novou galerijní funkci nebyla bezproblémová. Prvním větším omezením se ukázalo být zachování většiny původních nosných konstrukcí, druhým pak to, že první etapa projektu a realizace neobsahovala mladší moučné silo z padesátých let (Pardubickým krajem bylo zakoupeno jako rezerva pro budoucí rozvoj galerie) ani sousední samostatné obilné silo přistavěné Josefem Gočárem ve dvacátých letech a propojené s hlavní budovou obloukem s mostem, které si ponechali manželé Smetanovi. Výsledné řešení tak logicky vychází z původní dispoziční a konstrukční charakteristiky mlýna, jednotlivé funkce galerie uspořádává vertikálně a řadí je lineárně za sebe. Návštěvnický provoz je tak soustředěn do pětipodlažní mlýnice s původními dřevěnými stropy nesenými subtilním ocelovým skeletem a do přilehlé jižní části budovy, úložiště sbírek a pracovny jsou pak umístěny do části budovy se železobetonovými vnitřními konstrukcemi, která navazuje severním směrem.
Na více místech je dispozice otevřena vertikálními propojeními mezi podlažími. Jde o záměrnou, nově prostorově artikulovanou připomínku toho, co bylo pro mlýn typické. V původním řešení se světlá výška vyšších podlaží postupně zvětšuje, proto jsou do nejvyšších dvou podlaží umístěny sály pro výměnné výstavy a společenský sál se střešní terasou. Zatímco u průčelí orientovaného k městu jsou ve výstavních sálech ponechány všechny podlahy a okna, na dvorní straně jsou podlahy redukovány a okna zevnitř zaslepena, aby na stěnách vznikla využitelná výstavní plocha. Ta je v úrovni horních dvou podlaží propojena na celkovou výšku téměř 10 m a podlaha pod ní je prosklena. Mlýnicí je tak veden pomyslný svislý řez, přivádějící shora denní světlo z nových střešních světlíků přes tři podlaží.
Pro život galerie je důležité uspořádání přilehlých veřejných prostor: nábřeží, nádvoří a nového náměstí. Z něj se do areálu vstupuje Gočárovou symbolickou branou mezi objekty sil, které neměly ve svých hlavních jižních průčelích vstupy. Ty byly vzhledem k mlynářskému provozu orientovány do dvora. Aby se stal někdejší dvůr nádvořím, a tedy městským veřejným prostranstvím, je v parteru galerie nově propojen dvěma pasážemi s nábřežím. Mezi pasáže je do bývalé mlýnice umístěna vstupní hala galerie, severní pasáž doplňuje kavárna. Příchozím toto řešení umožňuje vstoupit do podélné osy domu přímo z exteriéru. Do expozic je pak vstup z ochozu haly, přemosťujícího obě pasáže.
Komunikaci mezi podlažími zajišťují dvě historická schodiště: Gočárovo kamenné schodiště z let 1910-11, které je navráceno na původní místo (z něhož bylo přemístěno ve čtyřicátých letech), a betonové schodiště moučného sila z padesátých let. Obě jsou doplněna výtahy.
V maximální míře je přiznán původní konstrukční systém, tvořený režným cihelným zdivem, ocelí, dřevem a betonem. Působivé prostory původní mlýnice nese původní ocelová konstrukce, která musela být vzhledem k výšce a počtu podlaží protipožárně opláštěna, povrch tvoří ocelový plech. Přiznány zůstaly dřevěné stropy, s minimem nových tras inženýrských sítí. Z původních vyřezaných stropních trámů je vytvořeno nové schodiště ve vstupní hale. Fasády jsou obnoveny při zachování přiměřené patiny. Vnitřní zateplení stěn je z kalciumsilikátu s akumulační přizdívkou, zateplení zhlaví trámů a střech pak z pěnoskla. Obalení některých původních konstrukcí v interiéru novou vrstvou je zřejmě nejspornějším momentem obnovy. Přísná protipožární a klimatická hlediska péče o sbírky zde převážila nad autentičtějším přiznáním industriálního interiéru.
Střechy nesoucí strojní prvky klimatizace jsou zapuštěny pod úroveň atik, kvůli čisté siluetě domu. Původní industriální okna s dobovým zasklením jsou ve vybraných pozicích doplněna z vnitřní strany novými tepelněizolačními okny z nerezi. Okna jsou otvíravá, umožňují řízené (a někde také individuální) větrání, doplněny jsou screenové rolety, reagující na polohu slunce, a blackoutové rolety, umožňující denní světlo zcela vyloučit. Obdobnou variabilitou disponují střešní světlíky, opatřené pro odstínění přímého slunce nastavitelnými lamelami. Zaslepena jsou okna depozitářů.
V exteriéru je původní hmotová kompozice zbavena mladších přístavků podél jižní a východní fasády: trafostanice, dvorních přístřešků a schodišťové věže.
Součástí transformace objektu je zabezpečení uměleckých sbírek před vnějšími i vnitřními riziky. Konstrukční a dispoziční řešení i koncepce inženýrských sítí směřují k eliminaci důsledků požáru, povodně (objekt je těsně nad úrovní stoleté vody), havárií kapalinových systémů TZB, změn vnitřního klimatu či krádeže. Tato hlediska vedla k mnoha specifickým řešením: kombinaci více druhů vytápění, větrání, chlazení, hasicích zařízení (vodní mlha ve veřejně přístupných částech, plyn v depozitářích) i k atypickému trasování rozvodů (kapalinové rozvody jsou vyloučeny z expozic a depozitářů).
V exteriérech i interiérech jsou rozmístěny vybrané relikty mlynářské technologie, které se v objektu dochovaly.
