Jan Tyrpekl, nar. 1986

V současnosti vlastní studio v Praze.

Architekt Jan Tyrpekl (1986) je zástupcem generace českých architektů, která se drobných staveb nebojí, právě naopak. Udržitelný přístup, recyklovatelné materiály a nesebestředná architektura často malých rozměrů ale velkého ducha. Vystudoval na Fakultě umění a architektury Technické Univerzity Liberec, v současnosti tam působí jako doktorand. Pracoval v Henning Larsen Architects (Dánsko), AMP Arquitectos (Španělsko), C-LAB (Finsko a Taiwan), v Česku sbíral zkušenosti v ateliérech M1 architekti, třiarchitekti, či fam architekti. Příležitostně asistent profesora Marca Casagrandeho Z Aalto University v Helsinkách.

Co vás přivedlo ke dřevostavbám?

Spolupracoval jsem s finským architektem Marcem Casagrandem, se kterým jsme pořádali mnoho uměleckých i architektonických workshopů. Zároveň mě manuální práce se dřevem bavila. Dřevo je navíc snadné na opracování i pro začátečníky a zároveň je lehké a cenově dostupné.

A jaká byla vaše první minimalistická stavba?

První stavba, kterou jsem dělal sám, bylo hnízdo. Je to objekt vypletený z proutí, který je zavěšený na stromě bez jakýchkoliv uchytávacích nebo připevňovacích prvků. To znamená, že držel na stromě pomocí samotného výpletu. Byl to monomateriálový objekt, nicméně nevím, jestli se to dá považovat za stavbu.

Proč jste se rozhodl vytvořit jako první hnízdo?

Tyhle věci mě občas napadají, ani nevím proč. Není to cílená snaha. Když mě napadne něco, co mi přijde zajímavé, tak se to snažím pomocí těchto experimentů realizovat, ověřuji si na tom různé aspekty architektury. 

Existuje pro vás konkrétní projekt, který by vás nějakým způsobem definoval?

Nejvíce pozornosti asi vzbudil projekt útulny na řopíku. Pro mě to byl pokus odpovědět na otázku: za jakých podmínek a jakého komfortu je potřeba při navrhování dosáhnout? Zadání je navíc velmi specifické, protože objekt se nachází ve volné krajině. K projektu jsem přistupoval i s ohledem na to, že dané téma představuje určitý druh kulturního dědictví. Útulna vznikla na objektu opevnění z první republiky, což je pro část společnosti stále relativně citlivé téma. V Česku je přibližně deset tisíc podobných objektů a mě zajímalo, jakým způsobem by mohly být využity.

Dřevo je přírodní materiál – jak se vypořádáváte s jeho přirozenými omezeními, například co se týče životnosti nebo údržby?

Správně použité dřevo může vydržet stovky let, jak vidíme ve Skandinávii nebo Japonsku, kde stavby odolávají i zemětřesením. Má to samozřejmě svá specifika ve smyslu, že když člověk ví, co dřevu škodí (vlhkost, dřevokazné houby, hmyz), může tyto jevy projekčně vyeliminovat. Typ údržby také souvisí s tím, že všechno přirozeně stárne, přičemž dřevo to umí moc hezky narozdíl od spousty jiných stavebních materiálů. Je to přirozený vývoj jako u lidí; stárneme a musíme to přijmout. Aby se dřevostavba udržela v použitelném stavu, není o nic náročnější než ostatní technologie.

Jak byste tedy reflektoval vaši práci od prvotních projektů až po současnost, zejména s ohledem na klientelu a roli technologií?

To je taková kontinuální věc; dělám klientská zadání a zároveň s nimi probíhá i moje experimentální rovina. A to z toho důvodu, že mi nepřijde etické zkoušet si své nápady přímo na klientském zadání. Málokdy se potká, že by si klient přál to, co bych si chtěl vyzkoušet. Takže moje práce probíhá tím způsobem, že experimenty jsou malé levné věci, které jdou vytvořit svépomocí. Většinou pak fungují na principu pronájmu, nejsou to ale výdělečné věci, maximálně se tím zaplatí materiál.

Co se týče technologií, přijde mi, že přetechnizovanost současných staveb není vždy ku prospěchu, určitá zadání nebo objekty se dají dělat jiným nebo alternativním způsobem. Toto si myslím vidí i klienti, kteří za mnou chodí a vnímají to podobně jako já. Většinou se tak společně snažíme navrhovat hodně jednoduše a levně, aby dům byl pasivní ve smyslu toho, že nebude potřebovat nějaké důmyslné technologie proto, aby fungoval tak, jak má.

Technologie dřevostaveb

Jsou zde nové technologie, které by ovlivnily způsob, jakým navrhujete stavby?

Technologie úplně nesleduji, spíše jdu druhým směrem: jak co nejvíce zjednodušit věci. V současné době například přemýšlím nad objektem, který by byl hlavně z nezpracovaných klád, které by nebylo zapotřebí vézt na pilu. Nicméně vím, že zde probíhají pokusy, především co se týče 3D tisku. Je to technologie, která by mohla změnit stavebnictví, používají se zde i dřevěné hmoty. Abychom začali stavět opravdu udržitelně, můžeme využít fúzi těchto dvou, řekněme primitivních a „high-end“ technologií a eliminovat negativa jednoho tím druhým.

V čem podle vás tkví hlavní výhody dřevostaveb oproti jiným stavebním způsobům?

Výhody a nevýhody; nemyslím si, že dřevo je všelék. Určitě jsou typologie, na které by seděly jiné technologie lépe. Ale výhody jsou samozřejmě takové, že je to udržitelný, lehce opracovatelný, upravitelný a relativně levný materiál. Ještě jedna věc mi přijde důležitá. Lidé jsou obecně v takovém prostředí možná spokojenější. Když je objekt ze dřeva použitého správným způsobem, tak se málokdo cítí nepříjemně. Nemyslím to z hlediska vnitřního prostředí, ale řekněme z hlediska estetického.

Myslíte, že tyto výhody jsou důvodem, proč se v poslední době rozmohl trend „tiny houses“?

Nad tím moc nepřemýšlím, ale není to důvod, proč dělám menší věci. Ten důvod je ten, že když si chce člověk vyzkoušet nějaký způsob přemýšlení a ověřit si ho na stavbě za své vlastní peníze, musí to být rychle postavitelné. Trend „tiny house“ je možná reakce na velkorysost vnitřního prostředí, která je potom možná až nepříjemná. Lidé nikdy nebyli zvyklí žít na tak velké ploše. Průměrná velikost bytu neustále roste. Ve třicátých letech žila čtyřčlenná rodina na 35 m² a dnes žije na zhruba 75 m². Možná právě návrat k útulnám, k prostředí, které je uchopitelné, je člověku bližší svou autenticitou.

Jak vnímáte „tiny house“ vs. „glamping“?

„Tiny house“ je termín, který se vžil. Ale lidé po celou dobu stavěli menší domky i z toho důvodu, že neměli peníze. Z praxe mám zkušenost, že klienti většinou zadávají větší projekt, než reálně potřebují. Teď si ale lidé uvědomují, že toho tolik nepotřebují, a tím se dostávají k dobrovolnému uskromnění se. Větší projekt znamená více problémů, nákladů na údržbu apod. Samozřejmě také nastává situace, že lidé zkrátka nemají finance na optimální velikost domu a jsou k „tiny housu“ donuceni.

„Glamping“ je jiná věc; proti pohodlí nemám obecně nic, ale pokud se bavíme o udržitelném stavění, tak nejde do nekonečna zvedat komfort. Na planetě není dostatek zdrojů, aby si mohli všichni všechno dovolit. Uskromnění nebo přiměřený komfort, jak tomu říkám, je něco, co se snažím hledat a ukázat to lidem. Pochopitelně někteří lidé chtějí trávit čas v přírodě a odpočinout si v již navyklém, vysokém standardu. Takže tam, kde je poptávka, tam je i nabídka, jedná se o ekonomický model. Některým lidem to tak vyhovuje, nicméně já spíše nabízím určitou alternativu takového pobytu. Samozřejmě bych se na to díval negativně, pokud by to zasahovalo do krajiny nepřiměřeným způsobem.

V dnešní době je pohodlí základním požadavkem, existuje podle vás kompromis mezi minimalismem a pohodlím?

Kompromis určitě existuje, ale každá věc má své pro a proti. Podle mě spíše chybí diskuse nad tím, co je to ideální stav. Je to také zásluhou nějakého technologického lobbování, kdy hlavním zájmem je, aby se prodávaly výrobky do chytré domácnosti, vzduchotechnika atd. Technologie jsou samozřejmě dobrý sluha, ale v momentě, kdy to člověka stojí více času, aby na něco takového vůbec vydělal, tak to podle mě není správná cesta. Asi bych to shrnul, že přiměřeného komfortu jsme na Západě dosáhli, není potřeba mít cokoliv navíc.

Udržitelnost a ekologie v architektuře

Jak ovlivňuje lokální prostředí udržitelnost architektury, například ve vztahu k využití místních materiálů?

Lokální materiály jsou dobrá věc, co se týče autenticity stavby. Když pojedete do Gruzie, do provincie Svaneti, veškeré domy jsou z těch stejných kamenů, jako jsou okolní skály. Prostředí je pak specifické a má lokální charakter, takže se zde každý cítí dobře. U dřevostaveb je to ještě snazší.

Problém tkví hlavně v tom, že design nebere v potaz lokální podmínky. Je to zásadní věc, o které se pomalu začíná mluvit, ale ne dostatečně ve smyslu, že existuje stále internacionální způsob navrhování a design není přizpůsobený místnímu prostředí. Dohánět se to pak musí technologiemi. Například mrakodrapy v Kanadě, Asii, Africe jsou vždy prosklené, v tropických částech světa se přehřívá, zatímco v chladnějších částech je problematika s tepelnou izolací. Takže se rozdíly teplot řeší tak, že se zaimplementují další technologie, které stojí další energii, peníze atd. Samozřejmě je spousta případů, kde se to už řeší.

A lokální materiály jsou správnou cestou, nicméně je to v naší globální době složitější. Chápu stavebníky, kteří si objednají levnější materiál z Číny nebo Španělska, protože narozdíl od nás jsou schopnější ho dodat levněji.

Jak vnímáte rozvoj a popularizaci dřevostaveb v globálním kontextu?

Nemyslím si, že dřevo je vždy správná varianta. Tím, jak je stavebnictví v dnešní době přetechnizováno v tom smyslu, že když se spočítají všichni součinitelé (izolace, elektřina atd.), tak mizí nadhled, který architekti a projektanti mají. Podle mě se vytrácí intuitivní přemýšlení. Například když se začaly dělat betonové konstrukce v Evropě, tak v Indii začaly stavět betonové domy a až teď, s odstupem několika desetiletí, zjišťují, že to v daném klimatu nefunguje. Je to věc, která měla dojít každému laikovi. Dřevěné stavby s lehkým skeletem se budou taky vždy přehřívat. Řešením by mohlo být, že by se stavby kryly a byly ve stínu nebo že budou v zeleni. Je to otázka designu. Naopak pro stavbu ve svahu bude zase lepší použít beton. Tlačení dřeva za každou cenu vede k tomu, že některé detaily by byly tak nesmyslně složité, že i laik by si řekl: „Kdyby to bylo z betonu, tak by to bylo snadněji hotové.“ Takže je potřeba nezanevřít na základní úvahy.

Jaká je podle vás vize do budoucna pro dřevostavby? V příštím roce by se měla měnit legislativa, zjednoduší tento krok výstavbu dřevostaveb?

Legislativně je to problematické pro relativně velké objekty, které jsou na bázi dřevěných konstrukcí. Pro stavby menšího typu by to neměl být problém, respektive jsem se s žádným velkým zatím nesetkal.

Chybí něco Česku oproti ostatním zemím, abychom se posunuli dopředu?

Koukáme se na to trochu špatně, co se týče laické i profesní veřejnosti. Občas je udržitelnější postavit, když to přeženu, dřevěnou boudu bez izolace a zatopit si v ní kamny. Protože když na každé zadání bude odpověď, že tam dáme třeba vzduchotechniku, aby se nemusela větrat, místo toho, abychom se ptali, proč se to staví, dává ten stavební záměr smysl, je to opravdu udržitelné, potřebujete to? Z pozice architekta je to těžké, protože se musí živit. V našem prostředí je hodně těžké si připustit, že bychom měli přemlouvat lidi k tomu, že něco nepotřebují. Musíme změnit uvažování, spravovat něco, co už stojí. Taky to ale neznamená, že se z každého domu musí udělat nízkoenergetický dům.

Jak se český trh s dřevostavbami liší od mezinárodního prostředí?

Myslím, že se to výrazně neliší, alespoň technologicky ne. Co se týče kvality zpracování, tak asi máme nějaké mezery. Detaily v současných dřevostavbách jsou velmi komplikované a v momentě, kdy se udělá něco špatně, celá věc přestane fungovat. Takže asi kvalitativní rozdíl v rámci stavby.

Myslíte si, že dřevěné stavby mohou být řešením pro rostoucí urbanizaci a změny klimatu? Dřevostavby by mohly být řešením, ale otázkou je, zda je to vždy nutné. Urbanizace je u nás spíše legislativní a politický problém. Lidé se přirozeně budou stěhovat do měst a to, že se to nechalo v rukou trhu, bylo špatně. Byty ve městech se musí stavět, a pokud budou na dřevěné bázi, bude to jen dobře, ale není to nezbytné. Většinou je to tak, že když někdo začne navrhovat pasivní dřevostavby, je přesvědčený, že každá dřevostavba bude pasivní, ale už nevidí, že staví dům, který je zbytečně dvakrát velký. Takže zdroje jsou zbytečně využité. Když se navrhne menší dům, bude to vždy lepší a bude to mít vždy menší dopad na životní prostředí. Je třeba snažit se držet nadhled, to je něco, co celému oboru chybí. Taky je to dané etikou profese, že čím větší projekt, tím větší peníze. Opět je to tedy spíše systémový problém s více aspekty.

nominace na Cenu časopisu Intro 2023, BIG SEE Wood Design Award 2022, Stavba roku Plzeňského kraje 2021, Grand Prix obce architektů 2020 – Národní cena za architekturu – Krajinářská architektura a zahradní tvorba, nominace Česká cena za architekturu 2020, BIG SEE Wood Design Award 2019, Česká cena za architekturu, BIG SEE Tourism Design Award 2018, Česká cena za architekturu 2016 – nominace

OCENĚNÍ

TEXT: LUCIE TRANOVÁ

FOTO: ARCHIV JANA TYRPEKLA