Sedm století. Přesněji 711 let. Tak dlouho Exeter College čekala na svou dosud největší architektonickou proměnu. V pořadí čtvrtá nejstarší kolej Oxfordské univerzity, proslulá vnější nedotčeností, se předloni dočkala zásadní programové úpravy. I když byly zásahy opravdu radikální, její původní principy zůstaly totožné.
Je to zajímavá situace odhalující neznalost ve znalosti. Protože o tom, že Oxford je jednou z top univerzit světa, ví asi každý. Ovšem najít ji na mapě Spojeného království, zabodnout prst do toho správného místa, svede vlastně jen málokdo.
Vzdělávací instituce, která je nejprestižnější a nejlépe hodnocenou vysokou školou světa – aktuálně na první příčce globálního srovnání sedí již pátým rokem a léta, kdy první nebyla, se dají spočítat na prstech –, totiž vůbec neleží u Londýna, jak se někdy zkratkovitě předpokládá. Najdeme ji devadesát kilometrů od něj. V hrabství Oxfordshire, ve stejnojmenném městě, které se skutečně může pyšnit přídomkem univerzitní. Bylo totiž první takové, které v celé Evropě vyrostlo.
Primát nejstarší evropské univerzity, která je stále ještě v provozu, by nezpochybnitelně patřil italské Boloni. Vznikla v roce 1088. A řada dalších zaniklých vzdělávacích ústavů v pevninské Evropě by na historické prvenství mola aspirovat též. Oxford se ale zapsal tím, že jako první institucionalizoval celý proces vysokého vzdělávání a dal mu novou tvář. Budovy univerzity, jež byly vystavěny na půdorysu někdejších starých klášterů, vytvořily funkční princip tzv. collegiate quadrangle. Principů vzdělanosti.
Fabrika na vzdělanost
Těžko se to překládá, ale vyložit to lze jako kolegiální čtyřúhelník. V praxi to obnášelo, že vzniklý ústav neposkytoval jen výuku, vzdělání. Ale zajišťoval i ubytování učencům, mudrcům a odborníkům, kteří do té doby jen putovali od univerzity k univerzitě a bádat si mohli za své. Tady se mohli zabydlet nastálo, žít ze štědrých apanáží. Přitom to, že se usadili, dalo nebývalý prostor jejich navazující akademické práci.
Soustředění chytrých hlav do jednoho epicentra pomohlo rozkvést vyšší úrovni vzdělání. A studenti, bez nichž by se to pochopitelně neobešlo, ho mnohem snáze vstřebávali, protože dostupné znalosti už nebyly roztříštěné, ale koncentrované. S tím, že se nemuseli strachovat o živobytí a střechu nad hlavou, protože univerzitní colleges, koleje, jim za úplatu školného zajišťovaly veškerý dostupný komfort.
Koleje se navíc šířeji angažovaly ve výuce, shánění slovutných znalců a profesorů, čímž dále zvyšovaly svou reputaci. Předháněly se v tom, kdo nabídne víc. Nebylo to jako na Sorbonně, kde študáci žili s chudinou po hampejzech. Nebylo to jako v Boloni, kde se přednášelo jen tehdy, přijel-li nějaký profesor nebo mistr věd. Oxford byl celým svébytným městem ve městě, jež se díky kvestorům umělo postarat o akademiky, profesory i studenty. Byla to středověká fabrika na vzdělání. A jiným evropským institucím trvalo, než výhody komplexního zajištění potřeb vzdělávaných i vzdělávajících pochopily.
Náskok Oxfordu před ostatními od té doby vlastně neustal. Princip collegiate quadrangle, kolegiálního čtyřúhelníku, nebyl jen naznačenou funkcí. V Oxfordu jej totiž ztělesňoval i materiálně, fyzicky čtyřúhelník budov – akademiků, studentů i přednášejících – tradičně sdružených kolem centrálního nádvoří té které koleje. Kde se vzájemně setkávali při denních činnostech. V jídelnách, knihovnách a archivech onoho čtyřúhelníku mohli svobodně rozprávět, odborně diskutovat a inspirovat se.
Byla to právě ta chytrá architektura, vypůjčená z plánů církevních klášterů, izolující před vnějším světem a současně podporující vzájemný kontakt učených obyvatel, která dál podbízela chytrost oxfordské instituce. Staré principy přetrvaly, ale architektura (přes její nespornou památkovou hodnotu) pochopitelně nemohla zůstat trvale zakotvená ve středověkých stoletích.
Což nás dostává k Exeter College, jež je z devětatřiceti kolejí Oxfordské univerzity čtvrtá nejstarší. Po sedmi stoletích (založena byla v roce 1314), už si její čtyřúhelník říkal víc než hlasitěji o změnu. Ta by lépe vystihla současné požadavky na společenskou i architektonickou strukturu, kde společně žije a studuje vědecká komunita.
Nemůžeme zůstat stejní
V roce 2011 tak představení Exeter College zadali soutěžní výzvu k přetvoření 6000 metrů čtverečních svého jádrového prostoru. Tým Alison Brooks Architects v ní uspěl, byť se jejich návrh v mnoha aspektech odchyloval od zažitých norem. Typická oxfordská kolej se totiž skládá ze spojených budov, jež jsou přístupné jen z vnitřního nádvoří. Ale vůči svému okolí bývají tyto areály uzavřené až opevněné. Projekt Alison Brooks ale tuto tradici narušuje, reinterpretuje a přetváří.
Přináší formu otevřenosti orientované navenek, která je v architektonickém pojetí Oxfordu netypická. Nejvýraznějším a zvenčí nejviditelnějším aspektem proměny je střecha, která se teď ladně skládá přes objemy budovy, jako když se látka přizpůsobuje tělu. A je svou zvlněnou geometrií a světlým povrchem v přímém kontrastu s ostrou církevní architekturou oxfordských historických čtvrtí. Projekt se opírá o tři klíčové koncepty. Autorka je pracovně nazývá Cesta, Místa setkávání a Myšlenka domova.
Žádné z nich se nedá považovat za rozhodující nebo určující, teprve ve splynutí všech třech vychází jejich pravý smysl najevo. Cesta je architektonickou promenádou. Je realizována v protáhlém půdorysu, přibližně ve tvaru písmene S. Ve svém průběhu vytváří dvě velmi odlišná nádvoří. Jedno orientované na jih, kde se nachází amfiteátr, a druhé orientované na sever, které se obrací k Jerichu. Ne tedy tomu biblickému, ale k přilehlé řemeslnické čtvrti z 19. století, která se tak nazývá.
Dvě křížové chodby zůstávají hlavní veřejnou komunikační trasou budovy. Vedou podél obou nádvoří a umožňují průhledy do přilehlých výukových prostor. Široká schodiště vedou vzhůru do čtyř pater studentských pokojů, na střešní terasu a až na vrchol panoramatického vikýře.
Místa setkávání jsou tu ztělesněna rozmanitostí, velkorysostí mnoha společenských prostor, jež podél Cesty míjíte. Každý prostor v budově je koncipován tak, aby podporoval plánovaná nebo náhodná setkání: od rozšířených chodeb přes průhledy do seminární místnosti, studoven a světlem naplněné Learning Commons až ke společenskému vzdělávacímu prostoru. Architektura tu její uživatele, studenty i profesory, vybízí k tomu, aby při Cestě navštívili víceúčelové auditorium, rodinné kuchyně, kavárnu a společenské místnosti.
A Myšlenka domova? Vzhledem k tomu, že sedm stovek zde studujících momentálně ztělesňuje čtyřiašedesát národností, sází se na pestrost a barevnost, útulnost a hřejivost. I když sem přijdete studovat z opačného konce světa, nemáte se cítit nepatřičně, nepohodlně a nezvaně. Ve dvou nižších patrech budovy jsou situovány veřejné prostory, v horních patrech jsou soukromější studovny pro devadesát studentů.
Teplé přírodní materiály, vestavěný nábytek, bezpečně průhledné studijní prostory nabízejí svobodu a možnost najít si své místo. Identitu univerzitní – kolejní komunity, která má být útočištěm a domovem, viditelně vyjadřuje zakřivená duhová střecha. Je nadmíru výrazná, pohled přitahující a možná i trochu dráždí. Ale její měřítka brzy klesají a spájí se se střechami ostatních historických budov. Je to odvážné, organické. Pohyb z místa na místo tu totiž není omezen hlavními vstupy, ale má spíše buněčnou povahu pronikání přes membrány.
Zachování i oběti pokroku
Kdo chce něco nového získat, musí být připraven i něco ztratit. Zásahy do stavební podstaty Exeter College nebyly malé a nevýrazné, ale rozvaha neminout se autentičností naštěstí neprohrála. Požadavkem projektu naštěstí bylo zachovat tři fasády původní edwardiánské barokní koleje, která se na tomto místě nacházela dříve. Kombinovat se ale muselo. Tím se z modifikovaného kampusu stává zajímavý artefakt spojení starého a nového.
Obloukový portál zformované koleje teď působí jako práh mezi 19. a 21. stoletím. Jižní křížová chodba rozšiřuje tento obloukový útvar o osmnáct nových lepených žeber s oblouky, které opisují elipsovitou geometrii klenby. Mezi jednotlivými žebry jsou vnější stěny a střecha plně prosklené. Do prostoru, který byl historicky tmavý a nevlídný, se teď umělecky propisuje měnící se světlo.
Křížová chodba vede k seminárním místnostem, kancelářím a srdci objektu, víceúrovňovému Learning Commons. Místu, které svou neformálností a všestrannou prostupností evokuje nový model sdílení a posiluje pocit sounáležitosti a komunity celé koleje. Ten dále rozšiřuje i finále na konci Severní křížové chodby, které cestou podél učeben a seminárních místnosti ústí do auditoria. To kdysi bývalo kaplí, ale nyní je víceúčelovým akustickým prostorem.
Primárně se tu odehrávaly koncerty, ale mohou zde být i akce, přednášky nebo univerzitní slavnostní večeře. Stavební zásahy tu byly opravdu výrazné, byť jejich následky tu patrné nejsou. Vytvořit akusticky temperovaný prostor s odpruženou podlahou, který bude bez původních sloupů, si žádal osazení vahadlových zavěšených lepených nosníků. Vlní se vzhůru a je mezi nimi umístěné nové klenuté okno, které interiér Auditoria zalévá ranním světlem.
Předchozí Learning Commons doplňuje ještě ubytování – v nižším podlaží pro zahraniční stipendisty, ve čtyřech dalších podlažích pro stálé studenty. V suterénu se nachází rozsáhlá badatelna a archiv. Ve střešních prostorách pod zakřivenou střechou se na úrovni třetího patra nacházejí čtyři výzkumné a výukové kanceláře a společenská místnost pro senior-vedoucí pracovníky výzkumu. Navazují na podkrovní byty pro mladší děkany a hostující vědce.
Fascinující na tom je, že celá ta rekompozice svou upravenou a moderní podobou nikterak nestírá krásu původních prostor. A byť je silně modifikovaná, stále svou architekturu staví na principech, na nichž Oxfordská univerzita vystavěla svou reputaci v 11. století. Fluidní, otevřený a vzdušný celek dál podporuje kolegialitu studentů, akademiků a přednášejících.
Od úspěchu v soutěži architektonických návrhů to až po kolaudaci hotového díla trvalo opravdu dlouho. Definitivně hotovo bylo v roce 2022. V Exeter College velmi trefně očekávali, že ona dalekosáhlá přestavba se neblaze promítne do kvality života studentů. A tak si chtěli být jistí, že nějakou dobu bude od přestaveb klid. Co to znamená v měřítkách sedmisetleté vzdělávací instituce? Že životnost veškerých nově zapracovaných materiálů činí minimálně 200 let.
Text: Radomír Dohnal
Foto: Paul Riddle, Hufton+Crow
