Význam díla Osvalda Borsaniho se v posledních letech zásadně přehodnocuje. Autor, který je znám především svými technologicky dotaženými kusy nábytku z padesátých a šedesátých let, je totiž neméně zajímavý i pro svou dekorativní tvorbu svého raného období, ve kterém navázal na tvorbu svého otce, truhlářského mistra, a tvořil nábytek příbuzný art decu nebo futurismu. A právě vila ve Varedu je pravděpodobně vůbec posledním Borsaniho zachovaným dílem jeho raného období.
Osvaldo Borsani se narodil ve Varedu v roce 1911. Nejdříve studoval výtvarné umění na Accademia di Belle Arti di Brera, aby posléze pokračoval na Polytechnice v Miláně, kterou dokončil v roce 1936. Už tři roky před tím se zúčastnil pátého milánského Triennale, kde představil funkcionalistický projekt minimálního domu Casa Minima. Od té doby bude jeho tvorba vždy oscilovat mezi přísným funkcionalismem a dekorativními tendencemi, a to až do padesátých let, kdy se rozhodne založit značku Tecno, která se stane legendou.
Od konce třicátých let se Borsani zaměřil především na produkci vlastního nábytku, charakteristického syntézou modernistických přístupů a důrazu na řemeslnou a dekorativní stránku nábytkové tvorby. Designér vyráběl exkluzivní nábytkové solitéry, určené především pro movitou klientelu a její velkorysé privátní rezidence. Ve své práci navázal designér na zručnost tradičních výrobců aristokratického nábytku, jehož tradici však přetvářel do mnoha rozličných moderních forem. Vyšel z tvorby svého otce, který na podobné kusy nábytku zaměřil produkci své dílny.
Ve stejné době byl Borsani jako architekt ovlivněn idejí „Gesamtkunstwerku“, tzv. totálního uměleckého díla, a ve svém díle tak věnoval pozornost všemu, od celkové architektury, designu interiérů a samostatného nábytku, až po uměleckou výzdobu. V designu svých rezidencí vytvářel absolutně překvapivé celky teatrálního charakteru, manýristických expresí i čistého moderního tvarosloví.
Tato kapitola Borsaniho tvorby nebyla doposud zdaleka tak reflektována, jako jeho přínos v pozdějších letech. A právě první ucelená retrospektivní výstava tohoto výjimečného tvůrce, která se uskutečnila před dvěma lety v Triennale Design Museu v Miláně, nechala dostatek prostoru pro jeho méně známé práce. V hlavním výstavním prostoru Triennale se představily stovky Borsaniho nábytkářských děl, a to v instalaci britského architekta Normana Fostera. Ta se sestávala z racionální pravoúhlé struktury bílých kostek navršených na sebe, které jsou zároveň piedestalem pro vystavené exponáty. V instalaci se ozýval odkaz amerických minimalistů, jmenovitě díla Sola LeWitta, jehož čisté elementární struktury nechaly vyznít rozmanitosti Borsaniho díla.
Až do poválečné doby zasvětil Borsani svou tvorbu luxusnímu dekoratérskému umění, vyráběnému na míru. V jeho tvorbě se odráží především vlivy art deca nebo italského proudu Italiano Novecento, který zastupovali architekti Gio Ponti, Giovanni Muzio nebo Piero Portaluppi. Borsaniho specializací byla spolupráce s výtvarnými umělci. Již od počátku své nábytkové tvorby spolupracoval na jednotlivých kusech nábytku nebo interiérech s věhlasnými představiteli italského umění. Nejoblíbenějším Borsaniho spolupracovníkem byl především Lucio Fontana, argentinský výtvarník, který odešel před válkou do Milána a tam patřil k nejaktivnějším tvůrcům své generace. Ještě před tím, než se proslavil svými experimenty „Concetto Spaziale“, ve kterých propojoval malbu a prostor, se věnoval organičtějším a dekorativnějším formám sochařského projevu. Pod vlivem surrealismu a abstraktního sochařství vytvářel bronzové nebo keramické skulptury, ve kterých se figurace ztrácela ve víru expresivních a abstraktních forem. To byla ideální kombinace s Borsaniho luxusním nábytkem. Fontana pro něj vytvářel reliéfy, skulpturální madla či bronzové konstrukce. Často společně spolupracovali i na celých koncepčních interiérech, do kterých Fontana navrhoval osvětlení i velkoformátové umělecké panely. Kromě Fontany byli Borsaniho dalšími věrnými spolupracovníky například Arnoldo Pomodoro, Fausto Melotti, Roberto Crippa a další.
K zásadním společným dílům Osvalda Borsaniho a vybraných výtvarných umělců patří především komplexní rezidenční interiéry, například vila rodiny Pesenti ve Forte dei Marmi z let 1939 – 1940 nebo řada luxusních bytů pro milánskou klientelu. V těchto rafinovaných prostorách zhmotňoval Borsani svou představu moderního luxusu dekorovaného experimentálními výtvarnými díly v podobě nástěnných fresek, bronzových konzolových stolů nebo organických světelných objektů na stropě, které navrhoval pod vlivem barokní architektury právě Lucio Fontana.
Villa Borsani, kterou navrhl designér pro svého vlastního otce mezi lety 1943 – 1945 nedaleko Milána ve městečku Varedo, je dokonale zachovaným uceleným dílem Borsaniho raného období. Hned vedle měla rodina Borsani také svou vlastní továrnu, ve které vyráběla svá dekorativní nábytkářská díla. Villa Borsani je jedním z nejlépe zachovaných příkladů italského modernistického interiérového designu, ve kterém jsou k vidění unikátní návrhy, které designér již nikde jinde neopakoval. Umělecká výzdoba od Lucia Fontany, Arnolda Pomodora a dalších výtvarníků též nechybí.
Každá z místností vily má jiný charakter a je vybavena odlišným nábytkem. Vstupní hale dominuje elegantní schodiště se skleněným zábradlím a organicky zvlněným dekorem mramorové podlahy. Odsud vede přímá cesta do monumentálního obývacího pokoje, kterému dominuje především keramický krb Lucia Fontany, který ho dekoroval abstrahovanými motivy koní. V prvním patře vily se pak nacházejí ložnice vybavené opět Borsaniho nábytkem, včetně postelí, jejichž čela vytvořil sochař Arnoldo Pomodoro.
V roce 1953 se Borsani rozhodl zanechat své elitářské tvorby a začal se věnovat výrobě nábytku pro masy. Se svým bratrem Fulgenziem založil značku Tecno a už s prvními kolekcemi se setkal s obrovským úspěchem. Tecno byla jedna z celé řady nových nábytkářských značek, které v této době v Itálii vznikaly a posouvaly podobu a funkci nábytku zcela novým směrem. Borsaniho slavné designy z této doby se vyznačují především univerzálností, lapidárností konstrukce i formy a zejména neobyčejnou možností sofistikovaného nastavení a proměnlivosti. Nábytek se dá lehce skládat a pouhým dotykem měnit jeho poloha i funkce. V tomto smyslu jsou největšími ikonami křesílko P40 s polohovatelným sedákem, opěrákem i podnožkou nebo pohovka D70, která se zase dá velmi lehce proměnit v prostornou postel.
V následujících letech se Borsani věnoval už pouze vývoji technologicky racionálního a dotaženého nábytku, který sloužil především v prostředí kanceláří a korporátních prostor. Navrhoval rozlehlé interiéry pro korporátní firmy, instituce nebo vládní organizace. Tato podoba Borsaniho tvorby mu pak zůstala až dodnes, kdy je Tecno stále respektovaným jménem na italském nábytkářském trhu. Villa Borsani se mezitím stala kultovním místem italského designu a při speciálních příležitostech se otevírá veřejnosti.
Autor: Adam Štěch
