Zdobíme jen to, co jsme špatně vymysleli.

Autor vysílače Ještěd, jedné z nejpozoruhodnějších architektur 20. století, by se dožil letošního 23. února kulatého výročí. Krom legendárního „kosmického majáku“, ale i řady jiných staveb, vypravil ze své tvůrčí dílny ještě jedno výjimečné dílo. Vzniklé za tehdejšího šedavého bezčasí. Ne fyzického, ale duchovního obsahu, tak trochu mimo pozornost dnešní kulturní veřejnosti. Ateliér absolventů architektury, který jeho iniciátor, Miroslav Masák, opatřil názvem Školka. Autonomní komunu v Jizerkách, která sídlila v bývalém hostinci Na Jedlové.

Od autobusové zastávky ČSAD bylo k rekonstruované hospodě nutno vystoupat. A tam, nahoře, se v architektonických „cvičeních“ a soutěžení jednoho s druhým odborně dozrává. Možná i uzrává – díky „duchovnímu učiteli“, podle Martina Rajniše „guru“, vystupujícímu (nebo sestupujícímu…?) sem, k učedníkům – obývajícím, jak si kdosi nevědomky povšiml, půdorys kláštera… Tady „Hubáčkova archa“ kotví, v „zemi zaslíbené“ – stavebnímu umění; i s introspekcí tovaryšů. „Čudlové“, oslovuje je žertovně, když se v bílé Simce zjeví v jejich ráji ze socialistického podsvětí… À propos, znak moci, bílá Simca – klíčky prý visely volně u vstupu… Rozdmýchává v nich lásku k pravé architektuře a ta tu plane ve dne (i) v noci, všude v domě, i v metaforických celách či nad ohřátou konzervou s lečem v refektáři – jak jídelně s klenutým stropem říkají.

Vedle učení Khana i Stirlinga, Le Corbusiera a Rogerse i Fostera a Fullera… a myšlenkového tříbení na témata kolem moderny, mašinismu i tradic atd., atd., přikládá tu pod kotel také Dylan, Janis Joplin, Led Zeppelin, Rolling Stones a Velvet Underground či Vladimír Merta – z gramofonu nebo ze „svobodky“. A také se tu žvaní, tancuje, pije pivo, hraje basketbal… Tu a tam se nalodí přátelé, malíři či skláři, někteří tu zažívají svou první vernisáž… O téhle úžasné režimní anomálii se dokonce doslechnou i za hranicemi, načež se tu a tam musí před Jedlovou zakrývat espézetky hostů, pastva pro tajnou policii… A tak se v masákovském inkubátoru vegetuje a svobodně tvoří, v téhle „klauzuře“ – s horizontem architektonické pravdy – ve zdech bývalé hospody, jistě s pamětí hrabalovských pábitelů… V provincii, na dohled od ostnatých drátů okolo sešroubované společnosti s kasárenským Stavoprojektem. Odříznutí od svodů západní kultury a na dálku od mistrů, nacházejících se v pražském epicentru, Karla Pragera, Aleny Šrámkové s Janem Šrámkem, Věry Machoninové s Vladimírem Machoninem, Janem Bočanem…

Nakonec se „Hubáčkovo plavidlo“ stává kosmodromem budoucích hvězd – z nebe (architektonického) spadlých. John Eisler k Richardu Meierovi v New Yorku, Zdeněk Zavřel k Bakemovi v Rotterdamu, Mirko Baum ke Kleihuesovi ve westfálském Dulmenu, Dalibor Vokáč k Zeidlerovi v Torontu. Do velké rodiny exulantů. Kdoví, jestli by se bez Školky nevymanili ze svěrací kazajky „normalizace“ třeba i dříve… Ale tady jim narostla křídla, aby vzlétli nad český horizont k dalším: Formanovi nebo Kunderovi, Škvoreckému či Kyliánovi… Ale i ke všem ostatním, z kotliny vypuzeným, ke kterým se tak rádi hlásíme v čítankách.

Některé z nich objevujeme ve frontě gratulantů – tady, ve výročním mumraji. O hlubším významu dávného setkání s „charismatickým“ se dozvídáme z jejich řádků o dějinách jejich životů – „narozeninových dárků“. Spolu s otázkami historiků rámují obraz jedné hutě chrámu.

Dík patří všem autorům, takto účastníkům oslavy nedožitého jubilea K. H., že zasedli ke klávesnici a osobní vzpomínkou vyšli vstříc pošetilému požadavku na zastavení času…

Jiří Horský

Ze vzpomínek a otázek gratulantů

Bílá Simca

Občas se mě ptají na Simcu. Pokud si vzpomínám, Simcy byly dvě. Zelená byla v Liberci a bílá na Jedlové. Samozřejmě se jednalo o „služební vůz“, ale s těmi „službami“ jsme to brali velkoryse. Občas jsme s ní jezdili do Zlatého lva na snídani, kde se pak konal „british breakfast“ a v recepci se kupovaly (za koruny!) cigarety Benson & Hedges balené v červeném plechu. Byli jsme pěkní snobové. Já jsem nekouřil a řidičák jsem měl jen na motorku, a tak jsem pouze snídal.

A taky se ptají na muziku. Muziky byla spousta. Pořád někde řvalo rádio. Nejčastěji u Vokáče, který byl pravděpodobně hluchý. Samozřejmě tam byl i gramofon a desky, které většinou nosil „náš muž v Havaně“ John Eisler – Bob Dylan, Joan Baez, Led Zappelin, Pink Floyd atd. Dobře to ladilo s fotkami Milana Pitlacha, které dělal na různých pop-festivalech v Anglii a u nás a které dlouho visely na zdech.

Interregnum počátku sedmdesátých let byla zajímavá doba, kdy se sice vědělo, že brzy bude průser, ale ještě nebyl. Bylo to jako s tím člověkem, který padá z mrakodrapu a v každém patře si říká – „zatím je to dobrý“.

architekt – Pražský projektový ústav (PPÚ – 1968); SIAL (1969-1971); Stavoprojekt, projektově-inženýrská organizace v Liberci (1972-1973); projekční kanceláře v Německu (1973-1993; od r. 1977 projekční ateliér J. P. Kleihuese v Dulmen-Rorupu); prof. Fakulty architektury TU, Cáchy (od r. 1993)

Mirko Baum

Na lovu

Karla Hubáčka jsem poznal po jeho vstupu do vedení Ateliéru 2. Při spolupráci jsme našli i shodu v názoru na rodinu, a tak docházelo ke společným výletům o víkendu, později jsme společně trávili i dovolené. Za komunismu nebyl snadný výjezd do zahraničí, a tak jsme několikrát navštívili Šíravu na východním Slovensku. Při první letní dovolené jsme obešli vodní hladinu, kde na březích seděli rybáři s udicemi, ale bez úlovku. Karel mi vysvětlil důvod jejich neúspěchu. Druhý den ráno jsem před stanem našel nádobu plnou ryb, což byl Hubáčkův výsledek ranního lovu.

Tento zážitek je potvrzením jeho přístupu k jakékoliv činnosti, byl vždy profesionální. Nejprve získával všechny dostupné okolnosti, které se týkají daného úkolu, nebo přizval odborníka.

V mnohém mne ovlivnil a je mi stále blízkým šéfem – jak jsme ho oslovovali.

architekt, autor interiérů na Ještědu – Krajský projektový ústav pro výstavbu měst a vesnic v Liberci (1958-1968); SIAL (zakládající člen, 1968-1971); Stavoprojekt, projektově-inženýrská organizace v Liberci (1972-1990); SIAL architekti a inženýři, spol. s r. o., Liberec (1990-1998); soukromá praxe (1998-2008)

Otakar Binar

Světlo

Jako vedoucí ateliéru 02 Stavoprojektu nám, čerstvě po škole, nabídl Hubáček konzultace studie, na které jsme pracovali v jiných ateliérech, protože do ateliéru 02 bylo tehdy téměř nemožné se dostat. Střídali jsme se se Zdeňkem Jiranem, Jirkou Hakulínem a Petrem Kinclem. Hubáček uměl být přímočarý – „Nic si z toho nedělej, mladý lidi občas šlápnou do hovna.“ – přesto to podával s noblesou a laskavostí. Byla to prodloužená škola, oceňovali jsme nadšení, s jakým se nám věnoval. Byl věcný, profesionální, neváhal nám zprostředkovat informace i od technických profesí, ze statiky. Zajímal ho koncept, ale i detail, proniky hmot, energie. Ukazoval řešení i v publikacích, které měl i díky klukům, jak říkal, kteří pracovali venku. Myslel Zdeňka Zavřela (Broek – Bakema), Johna Eislera (Richard Meier) atp. Měl rád i Maria Bottu. Otevíral nám svět. Dělal jsem na projektu školy v přírodě do Prysku u Kamenického Šenova. Mimochodem, tu a tam jsme se potkali v libereckém divadle F. X. Šaldy – jednou ke mně přišel o přestávce – tuším, že dávali Toscu – a povídá: „Ten pronik světlíku se stěnou už Botta vymyslel líp, podívej se na to znovu. Nosil v hlavě i mou školu v přírodě.

Architekt – SIAL architekti a inženýři, spol. s r. o., Liberec, jednatel (vznikl v roce 1991 jako přímý nástupce studia SIAL, založeného původně architektem Karlem Hubáčkem v roce 1968); vedoucí ateliéru na Fakultě umění a architektury TU Liberec.

Jiří Buček

O K- H. – Z mého deníku

KUDY
Jen jednu variantu!
(Jinak si Investor vybere tu nejblbější.)

JÁSTVÍ
Když vypnete ego, jsou aktéři schopni určit nejlepší návrh – komplexnost, harmonii, orientaci.

NADĚJE
Už se těším, až budou stát před SIALem naše mercedesy.

ZISK
Kdo neumí pracovat zadarmo, není schopen pracovat vůbec.

PRÁCE
Nejen, že děláte práci, ale práce dělá vás.

BRATRSTVÍ
Před prací jsme si rovni, po ní ne.

CESTA
Nic na světě nedokáže odolat soustředěné práci, odvaze a srandě.

architekt – každoročně během prázdnin na praxi na Jedlové v SIALu Karla Hubáčka do absolvování FA ČVUT (1972-1975); Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů Praha, dostavba Národního divadla v Praze (1975-1980); Stavoprojekt Liberec, ateliér Karla Hubáčka, po požáru Veletržního paláce (1980-1990); Kancelář Doubner, s. r. o. (od 1990)

Karel Doubner

Obraz

Nemohu zapomenout na jeho pohled, který dával sílu a odhodlání.

Architekt – SIAL architekti a inženýři, spol. s r. o., Liberec (1990-1991); kancelář ADNS architekti (1991- )

Petr Dvořák

Setkání

Když jsem se vrátil z povinné roční vojny zpátky do Stavoprojektu, bylo to v roce 1986, dělal jsem poštu a zdravotní středisko v okrajové části Liberce. Jednou přijde kamarád Petr s tím, že si dohodl konzultaci s Hubáčkem. To bylo pro mě ohromující. Že by slavný architekt takhle marnil čas? Uvědomoval jsem si, že bych se měl nejprve domluvit, ale touha poznat architekta Hubáčka osobně a ukázat mu svoje dílko byla silnější. Samozřejmě byla ve mně malá dušička. Oba jsme dostali cenné rady. Mé venkovní schodiště, které se krkolomně vyhýbalo kaštanu, zjednodušil. Stejně nepřežije výstavbu, říkal – a z obou stran narovnaného schodiště navrhl dva stromy. A nakonec: Až zas budete něco mít, přijďte…! Ten den „nedotknutelný“ pro mě sestoupil z piedestalu…

Začal jsem za ním chodit pak už pravidelně, dokonce k němu domů! Dělali jsme internát v širším centru města s dvěma kinosály. Učil mě uvolnit si ruce s cílem výtvarného výsledku. A také jsem směl naslouchat jeho životním příběhům. Žádný obraz chytrého učitele a hloupého žáka.

A nezapomenu: Největším nepřítelem architekta je jeho tužka. Nebo: Papír snese hodně…

Jednou šlo o ocelovou zavěšenou konstrukci. Z jedné strany vynášela na táhlu konstrukci haly a z druhé zastřešení venkovní tribuny – byla to sportovní hala pro extraligu žen ve volejbale, tuším v roce 1988. Pan Hubáček hned viděl, že je to všechno moc tlusté – podle výpočtu našeho statika. A domluvil konzultaci se specialistou, panem Opatřilem z Brna. Během naší brněnské schůzky mě nechal mluvit a když se Opatřil, který jak bylo vidět, měl pana Hubáčka v náležité úctě, ptal několikrát, čí je to návrh, vždy ukázal na mě, i když můj návrh podstatně ovlivnil a pomohl precizovat. Nikdy si jej nepřivlastňoval. Nezištně vložil svoje kontakty, čas i zkušenosti. Mimochodem hala byla do týdne přepočítána s třetinovými dimenzemi…

Jednou, když jsem za ním přišel bez ohlášení (nebyly mobilní telefony), poslala mě paní Hubáčková s úsměvem na zahradu, že pleje jahody. Byl jsem docela v rozpacích, když jsem našel Mistra v montérkách s rukama od hlíny. On, že užuž končí a že si jen umyje ruce a převlékne. Pak mi ještě stačil říci, že si hlava při takové práci odpočine a přicházejí ty nejlepší myšlenky, a jak jsem sám později zjistil, je to veliká jednoduchá pravda.

Později jsem mohl spolupracovat na jeho Hotelu do Poděbrad, úpravách divadla Husa na provázku v Brně, divadle Disk pro DAMU v Praze… Ani náznak ješitnosti, ale vždycky jen: nejlepší řešení. Nikdy prvenství myšlenky. To správné se často vynořil  z diskuse, tady se zaskvěl navíc Hubáčkův ohromující přehle  v nejrůznějších profesích. 

V roce 199  v Liberci vznikla Fakulta umění a architektury na TU. A já jsem moh  s panem Hubáčkem vést první ateliér pro čtvrtý ročník (fakulta začal  s prvním a čtvrtým ročníkem). Bylo úžasné pozorovat, jak otázkami naviguje student  k precizování a domýšlení.   k principu – nalézání. Ošklivý dům, který dispozičně funguje, je lepší než hezký, který nefunguje, říkal 

V dalších letech jsme spolu již na ničem nespolupracovali. Několikrát jsem pana Hubáčka navštívi  s manželkou a oběma syny, povídali jsme si o architektuře i o víře a všem možném. Nikdy mě nepřestala udivovat jeho skromnost a civilnost.

architekt – Stavoprojekt, projektově-inženýrská organizac  v Liberci (1985-1991); SIAL architekti a inženýři, spol. s r. o., Liberec (1991-1992); vlastní kancelář (1992)

Jiří Hakulín

Pod věží hi-tech

Nevím, jestli se to architekt Hubáček dozvěděl, ale tenkrát, když vyhořel Ještěd, byl požár pro obyvatele Liberce něco jako psychický šok. Chodilo se sem na nedělní výlety, rodinné, víkendové procházky, prostě Ještěd byla kultovní záležitost. Po požáru se vyhlásila veřejná sbírka na nový Ještěd. Pamatuju si, že náš rodinný přítel, mimochodem mluvil německy, věnoval dokonce tři tisíce korun, což byly obrovské peníze. Chalupa v Jizerkách se tehdy prodávala třeba za tři až šest tisíc… Trpěl jakousi plicní nemocí a usilovnými výstupy pod lanovkou své plíce uzdravil – oproti lékařským předpovědím. Nejdřív tu stála dřevěná bouda, až potom krásný, kamenný hrad. Mimochodem Ještěd si také založil vlastní spolek, chodilo se tam na pivo. A štamgasti měli také své odznaky, dokonce za pět tisíc výstupů! Kolik let trvalo, než si člověk placku zasloužil… Jenže v těch dobách bylo mimochodem zcela běžné chodit pěšky. A když mluvím o paměti a o té době, to byla věž na Ještědu v nedohlednu – například dělníci, kteří byli zaměstnaní v Liberci, chodili denně zpoza kopce pěšky, přecházeli přes Pláně, samozřejmě že nelezli až na Ještěd, ale putovali denně do práce po svých, do kopce do Liberce a zase k večeru nazpátek. Už se zapomnělo, že se tehdy dělalo i v sobotu do dvanácti hodin. V poledne byla výplata a v tu sobotu se dělníci potřebovali také odreagovat… Takže domů dorazili třeba v neděli k ránu. Šli od hospody k hospodě cestou směrem do Hanychova, takže některé hospody prý otevíraly až v noci…

Ale ještě ke vzpomínce na pana Hubáčka. Asi na začátku tisíciletí jsem si otevřel v liberecké Pražské ulici klub, který jsem nazval Ateliér. Ačkoliv nejsem hospodský. Proskleným stropem sem proudilo světlo ve dvou horních místnostech, interiér jsem vymaloval tak trochu okrově a bylo zajímavé, že si jej oblíbili studenti architektury. Začal sem chodit i pan profesor Masák s kolegy ze SIALu… A jednou za mnou přišli, že by tu chtěli uspořádat narozeniny pana Hubáčka. Omlouval jsem se, že umím jen ty kuřecí steaky s cibulkou se slaninou s chlebem… Jenže přesně tohle prý chtějí. To mi lichotilo. Najal jsem studentky architektury – servírky pro osmdesát až sto lidí. Předem říkali – tam bude celý SIAL a přiletí i lidi i ze světa! A opravdu se tak stalo. Ale že předpokládají, že pan Hubáček ze zdvořilosti vydrží jen jednu, dvě hodiny, že už je to starší pán… Přišel i se svou paní a nakonec se povedl krásný večer… Pan Hubáček zůstal dlouho po půlnoci a všichni z toho byli překvapení a byli rádi.

sochař, Liberec

Rudolf Hůlka

2× Ještěd

Ještědský hřeben, viditelný z rozhledny na Černé Studnici, byl pro mne v dětství spojen s výlety. Ty mi organizovala babička, pravidelně. Jejich cílem byl Ještěd a jeho kamenná budova na vrcholu. Naštěstí nás vždy nahoru dopravila kabina lanové dráhy. Jízdě předcházel malý rituál. Lok francovky značky Alpa. Prý aby mi nebylo špatně…

31. ledna 1963

Nebylo to příjemné vstávání do noci v mrazivém dni, který vlastně ještě nezačal. Povel zněl: rychle naskákat do Pragy V3S (vojenské „vejtřasky“) a co nejdříve se dostat „nahoru“ k požáru. Bylo potřeba zachránit cenné zařízení z technických prostorů. V téměř neviditelném prostředí vynášeli technici části zařízení, které vojáci transportovali do bezpečí. V létě jsem pak Ještěd z piety navštívil… Spatřil jsem jen kamennou siluetu a trosky dřevěných konstrukcí, které téměř všechny shořely.

Moje další setkání s Ještědem bylo rozhodně radostnější. V době, kdy byla dokončena stavba nového vysílače a hotelu Ještěd, jsem byl požádán nakladatelstvím Orbis, abych pořídil fotografie mého a celým světem obdivovaného projektu pana architekta Hubáčka, včetně interiérů. Ředitel hotelu (v té době pan Hofman) mi vyhověl a já jsem tuto možnost se ctí a radostí využil. Fotografie z této zakázky se tak zanedlouho objevily na pohlednicích v hotelové recepci. Jen s panem Hubáčkem jsem se ke své lítosti nikdy nesetkal…

fotograf

Bohumil Jakoubě

Zpoza brýlí

Ke konci studií architektury na brněnské technice (1982-1983) jsem dělal pro prof. Vladimíra Šlapetu, tehdy vedoucího oddělení architektury v NTM, naturalistické modely vybraných brněnských funkcionalistických staveb (vily Arnošta Wiesnera, Fuchsův Avion, Loosovu vilu v Hrušovanech…). To začínala rekonstrukce úžasné stavby – Veletržního paláce. Funkcionalismus tehdy bylo na školách prohibiční téma, o to víc nás to období lákalo a inspirovalo…

Národní galerii ve vyhořelém paláci tehdy projektoval, pro mě úplně nepochopitelně, jakýsi SIAL z Liberce, vedený autorem supermoderního vysílače na Ještědu… Načež jsem se na Šlapetovo doporučení do Veletržáku vypravil. Tam jsem se poprvé setkal i s architektem Masákem a jeho kolegy. Pan Masák se jednou jen tak letmo zmínil: Když tě to zajímá, přijď….

Ve Stavoprojektu v Liberci seděl na takzvaném kádrovém oddělení v roce 1983 soudruh Čech, který mi při vstupním pohovoru nejprve důrazně vysvětlil, že názory pana inženýra Masáka z ateliéru 02 jsou pro něj neakceptovatelné… A přidělil mě spolu s Jirkou Bučkem do nového ateliéru 03. Tím započala má praxe v libereckém Stavoprojektu a zároveň i tehdy neuvěřitelná šance konzultovat s nejrespektovanějším architektem, který SIAL vedl a seděl o patro výš. Jeho charisma nás zapalovalo a hodina s ním nám dala víc než celé dosavadní pětileté studium. To máte kluci pěknou práci…, říkával. A víš, že každej barák má mít v sobě… pořádnou díru? Aby se tam vlezly všechny ty budoucí průsery?…

Tytam brněnský funkcionalisme!… Hltali jsme každou větu. V době, kdy se mohly stavět jen paneláky…

Když pak byl na penzi, tuším v roce 1991, jezdili jsme pro něj do jeho domku pod Volkerákem v Lidových sadech. U mě v panelákovém bytě jsme konzultovali rozvoj vládní čtvrti v rakouském Sankt Poeltenu. S Petrem Dvořákem a Jirkou Bučkem jsme kreslili vyzvané druhé kolo mezinárodní architektonické soutěže. Vidíte, vy volové, jak se vám to nakonec povedlo!, říkal a koukal na nás odspoda zpoza brýlí… Na půjčené izisce na kouscích papírků, tužkou, vlastně někdy i propiskou, se zhmotňovaly naše společně diskutované urbanistické skici projektu, který nakonec stejně realizoval vídeňský architekt Hoffmann. Asi zaslouženě.

V Rakousku tehdy mnoho cizinců na projektech nepracovávalo.

architekt – Stavoprojekt Liberec, ateliér 03, projektově-inženýrská organizace v Liberci (1989-1989); SIAL architekti a inženýři, spol. s r. o., Liberec (1990-1991); vlastní kancelář (od 1995)

Zdeněk Jirán

Dopis

Mé první setkání se jménem K. H. bylo na výstavě soutěžních návrhů na novou „boudu“ na Ještědu v hale Statní spořitelny v Liberci, myslím v roce 1963. V roce 1967-1968 jsem byla v připravované „huti“. V srpnových dnech 68 jsem se zúčastnila schůze na radnici, kde K. H. také oznámil založení SIALu.

Přikládám i dopis pana Hubáčka.

architektka – SIAL, projektově-inženýrská organizace v Liberci (1970–1971); Stavoprojekt, projektově-inženýrská organizace v Liberci (1972–1978); spolupráce s kanceláří Van den Broek en Bakema, Rotterdam (1979–1984); s kanceláří Bakema-Zavrel Architekten b.v., Rotterdam (1987); Atelier „Z“ Architekten b. v., Rotterdam; pedagogické hostování na odborných fakultách v Praze, Cáchách, Delftu, Liberci (1996-2002).

Helena Jiskrová

Z „normalizace“

Vy, čudlové, ani nevíte, jak se máte. Sem na Jedlovou žádný bolševismus nedošplouchne, pravil jednou v raných sedmdesátých Karel Hubáček.

architekt – SIAL, projektově-inženýrská organizace v Liberci (1970–1972); Stavoprojekt, projektově-inženýrská organizace v Liberci (1972–1976); Projektový ústav výstavby hl. m. Prahy, A7 (1977–1984); Stavoprojekt (1984–1989); OMICRON (1990–1995); Siadesign (2004–2005); Útvar rozvoje urban. Koncepce hl. m. Prahy (2006–2007); Poradce ředitele ÚRM Prahy (2007–2008)

Václav Králíček

Kudy, pane domácí?

Milý a vážený pane Hubáčku, jsem památkář, paměť je obsažena přímo v názvu mé profese, tak mě napadlo se vás zeptat, co byste chtěl, aby bylo z vaše díla pro budoucí generace zapamatováno a jakou formou? Horský hotel a vysílač se už stal posvátnou stavbou, kde se uctívají původní koupelnové háčky na ručníky, povlečení nebo hrnečky na kávu, což je trochu legrační, ale pochopitelné. Ještěd jste dozajista miloval a architektonicky dotáhl do posledního detailu, co vám socialistické stavebnictví a dobové souvislosti dovolily. Při plánované demolici stejnojmenného nákupního střediska na přelomu milénia jste velkoryse prohlásil, že se může zbourat, pokud ovšem na jeho místě vyroste něco kvalitnějšího, což se bohužel nestalo. Privátně jste bydlel ve svém domku, který jste si od 60. let až do svého konce průběžně kutilsky upravoval a já jej mám teď shodou osudových náhod na starosti. Já jsem domovník a vy jste pan domácí napříč časem. Bytostně se mi příčí ponechat dům ve stavu, jak jsem ho převzal – i s pantoflemi v botníku a s bizarními suvenýry z cest, kór, když jste zemřel před třinácti lety a vaše rodina zde přirozeně bydlela dál. Každopádně jsou pro mě vaše stavby příležitostí, abych si s vámi mohl osobně a důvěrně popovídat, a jen doufám, že tuto možnost budu moci nabídnout a předat i ostatním zájemcům z řad odborné i laické veřejnosti.

historik umění, ředitel Severočeského muzea

Jiří Křížek

Hubáček?

Měl mít mnohem více zakázek. Byl opravdu dobrý. Tu věž, to udělal tak hezky… Mohlo tu po něm zbýt mnohem víc.

architektka – Krajský projektový ústav – KPU (do roku 1967); Sdružení projektových atelierů, Alfa SPA (1967–1970); Projektový ústav Hl. m. Prahy, PÚ VHMP (1970–1990); Atelier Alfam s. r. o. (od 1991); spoluautorka Thermal Karlovy Vary, Kotva Praha ad.

Věra Machoninová

Experiment

Poprvé a naposledy jsem potkala Karla Hubáčka v Liberci někdy v roce 2009. Hrabal listí na zahradě svého domku. Zaskočena tou situací, nenašla jsem odvahu narušit ten silný obraz. Asi i s respektem k věku a zdravotnímu stavu architekta, nedokázala jsem ani pozdravit, natož položit mu nějakou otázku. Této výzvě mám čelit až teď. Na co jsem se tehdy nezeptala?

Ve stejné době se v Muzeu umění Olomouc chystala výstava a kniha SIAL. A souběžně s tím jsme se s kolegy pohroužili do tématu dosud zapovězených paneláků. Věděla jsem od profesora Šváchy, že Hubáček bydlí v soukromém minipaneláku, a fascinovalo mě to.

Chtěla bych se zeptat, zda to byla volba, anebo z nouze ctnost, nastěhovat se do experimentu, do něhož se nikdo jiný nehrnul. U této kuriozity Libereckých výstavních trhů panovaly nejistoty už kolem konstrukce, montáže na subtilní sloupky nebo při výrobě pěnových panelů s příměsí břidlice. Zeptala bych se, zda měl strach, anebo pokusu, na němž dělal s kolegy Krajského projektového ústavu (KPÚ) Liberec už od roku 1958, věřil. Zda to tehdy byla v jeho očích ta správná cesta architektury. A pokud ano, kdy nastal ten zlom, že se veškeré panelové produkci v budoucnu obloukem vyhýbal. Víme už, že dělal dobře. Díky tomu se dodnes těšíme z celého díla SIALu.

Ale teď tu zbyl ten experiment. Synové Jan a Ivan moudře prodali kdysi skromné bydlení – dnes rodinné, ba národní zlato – Libereckému kraji, ujímá se jej Severočeské muzeum. Bála bych se zeptat, pane architekte Hubáčku, co s tím pokladem máme dělat? Bála bych se, že nad tím zlomíte hůl, nebo v lepším případě mávnete rukou.

kurátorka – Muzeum umění Olomouc, sbírka architektury, mezi jinými publikacemi věnovanými architektuře 20. a 21. století autorka textů v knize SIAL (Rostislav Švácha – ed.), Arbor vitae, Muzeum umění Olomouc, 2010)

Martina Mertová

Ze smečky

Řečeno klasikem: kdo by nemiloval dobro? A to pan Šéf byl. A je mi opravdu ctí, že byl, sice krátce, mým šéfem a že to mohu říci či napsat. Vzpomínka – první setkání s ním bylo jako setkání s laní, tak překrásné, hodné a porozuměníplné oči má. A přitom bylo později jasno, jak pekelně je někdy ostrý, a to jsem pak i párkrát zažil. Protože jsem především okolo sevillského pavilonu velice zlobil. Dodnes mě vyčítavě mrazí, když po mně těma laníma očima sekl. Moje hlavní, vnitřní vzpomínka na pana H. je, že patřil všem, kteří byli kolem něj. Nedělal výjimky, byl pro všechny a bylo radostné ho poslouchat, i když člověk posléze prohlédl, že to bylo jen pábení tě donutit, abys „nekecal a makal“. Či udělal, co on chce. Mám na něj (i když jsem dnes starší, než byl on v době, kdy jsem ho potkal) v paměti mnoho krásného či zajímavého. A nechci to mělnit příhodami, neboť myslím, že opravdu byl všech. A byl zde pro všechny, kdo jsou v jeho smečce.

architekt – Stavoprojekt, projektově-inženýrská organizace v Liberci (1983-1990); kancelář ADNS architekti (od 1990)

Martin Němec

Nevadí

Vzpomínám na naše první setkání s Karlem Hubáčkem. Po pražském pohovoru s Miroslavem Masákem jsem se odjel představit do Liberce a tam, v kanceláři v Adrii, hrdě rozbalil svoji diplomku, oceněnou rektorem AVU. Oba pánové ji pár minut beze slova prohlíželi a posléze pan Šéf prohodil k panu Masákovi: Hm, to nevadí, to z něj dostaneme.

architekt – Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů (1978-1980); NG, Praha (1980-1982); Stavoprojekt, projektově-inženýrská organizace v Liberci (1982-1990); AVU, škola architektury (1990-1993); samostatná kancelář (1991-1994); kancelář KAVA

Tomáš Novotný

Zlomená hůl

O Karlu Hubáčkovi se mi nedávno skutečně zdál sen, v němž mi řekl: „Škoda, že jste přišel tak pozdě.“ Kdybych mohl přijít dřív, strašně rád bych se ho zeptal, jestli soutěžní návrh Ještědu myslel opravdu vážně. Porušit soutěžní podmínky a sloučit obě zcela odlišné funkce do jediné, navíc futuristické stavby mi spíš přijde jako sarkastický fór. Nechce se mi tomu nějak věřit, ale něco mi říká, že využil situace, aby se tak trochu vytáhl a zároveň poškádlil maloměšťáky. A protože nedodržel regule, říkal si, že když už bude diskvalifikován, prozaickými otázkami si hlavu lámat nemusí. Nedivme se proto jeho zkušenějším kolegům, třeba Svatopluku Technikovi, že nad projektem Ještědu „lámali hůl“. Situace, v níž se mnozí obávali fiaska, které reálně hrozilo, jak si Hubáček „uvědomil později“, ale umožnila ustanovení samostatné, z ateliéru vyčleněné, a tedy autonomní pracovní skupiny S 12, která si s noční můrou v podobě televizního vysílače poradila mimořádně kreativním způsobem. A právě tento dvanáctičlenný tým dnes můžeme považovat za předchůdce SIALu, jehož odkaz je díky komplexnímu přístupu k architektuře, stále aktuální.  

historik umění, FA ČVUT (od 2015)

Jakub Potůček

Autorita

Hubáček je bůh. Jemu skládáme své účty. (Architekt č. 2 1999, s. 53.)

architekt –SIAL, projektově-inženýrská organizace v Liberci (1969-1990); Škola architektury AVU (1990-2018)

Emil Přikryl

Stopa

Karel byl pro mě něco jako guru. Pro mě, nadutého egocentrického jedináčka, který neuznává žádnou jinou autoritu než otce, vesmír a sebe. Vstoupil mi do života chlap, o kterém jsem věděl, že je to můj guru, přestože je šéf. Dokonce víc – „pan šéf“!

V roce 1988, když jsme se vraceli nocí od Honzy Žemličky zpátky do Čech, povídali jsme si. To, co ho především odlišovalo, byla odvaha. Vyprávěl, jak třeba uprchl z rajchu na konci války. Nebylo mu ještě dvacet, když byl totálně nasazen na nucené práce. V otrockých podmínkách dělali dvanáct hodin denně v berlínské továrně na součástky pro letadla. Potom v solných dolech sto padesát metrů pod zemí. Byli tam i Rusové, takže je strážilo SS. Rozhodl se s kamarádem utéct a přivázali se pod nákladní vlak. V Magdeburku si na gestapu stěžovali, že německá říše neplní své závazky. Že tam mají být jeden rok a už je to víc než rok. Šéf gestapa je naložil na motorky se sajdkárama a za pár hodin byli zpátky. A tam tenhle kápo seřval všecky Němce, které tam potkal, a hlavně šéfa lágru – Jak můžeme od Čechů chtít dobrou organizaci, když sami děláme takovejhle bordel! Něco na ten způsob. Nakonec všechny Čechy propustili. Ty dva utečence tam za trest nechali. Vlak s českými „totalejnzatz“ ale rozstřílelo spojenecké letectvo… Domů se vrátil v únoru 1945, dokonce se ještě zúčastnil Pražského povstání jako dělostřelec v obrněném vlaku Vršovice. Jednou si z něj prý cvičně vystřelil a odnesla to střecha Waldesovy továrny.

Odvaha. To je v Čechách strašně vzácné zboží. Říkal, že představa Ještědu vznikla během minuty. Povstala tak ta nejúžasnější sopka na světě. Až se časem rozpadne, zůstane přesto její stopa nevymazatelná na věky.

Byl to on, kdo v té nejhorší „normalizaci“ prorážel ledy. V jeho kýlové stopě pluly naše kocábky plné plánů a divokých snů. Kdo z borců české architektury nechá pracovat mladé kluky na projektech, které jsou směřovány na něj osobně? V soutěži na Máj nás vypustil do arény se slovy: Tady máš housličky, nasaď smyčec a hraj!

Kdysi dávno jsem za ním přišel. To už jsem někde říkal. Pane šéf, už nevím, jak to mám udělat dál. Usmál se… Hele každý z nás jde močálem a nevidí cestu, ale vona tam pod hladinou určitě je – z malejch prkýnek. Musíš bejt vopatrnej a trpělivej a nahmatáš ji. Jinak uděláš blbej barák!

Takže víme, co v české bažince platí – neviditelná cesta Karla Hubáčka! Tu musíme najít. Jinak jsme si ho nezasloužili.

architekt – SIAL, projektově-inženýrská organizace v Liberci (1969-1971); Stavoprojekt, projektově-inženýrská organizace v Liberci (1972-1980); samostatný architekt, spolupráce s Shape (1981-1985); D. A. Studio (1986-1996); VŠUP (1990-1997); Sdružení HRA (Hoffman-Rajniš Architekti (2001-2005); E-Mrak, s. r. o. (od 2005)

Martin Rajniš

V polospánku

Poprvé jsem se do toho domu na Jedlové, který už dnes nestojí, dostal s Ivanem Hnízdilem ještě za našich studentských let. Tehdy jsme spolu zpracovávali jakýsi soutěžní návrh a požádali jsme tehdy přítomné, zda by nám jej nekonzultovali… Bylo pro nás lichotivým překvapením, když se všichni sesedli kolem stolu, mluvili s námi o naší práci – pro nás byla tehdy taková konzultace málem svátost… Ale Karla Hubáčka jsem tam tenkrát nepotkal.

Jednou se mi také podařilo tam přespat. Spalo se v horních patrech, v těch individuálních pracovnách, podobných klášterním celám, se spaním ve zvýšeném patře. A když jsem se tam probudil a byl jsem dosud v polospánku, vytrhl mě z něj nějaký děsivý hluk, rány jako kladivem. V tom polo-spánku a polo-ránu jsem nevěděl, jestli se mi to nezdá. Bylo to spíš jako ve snu zlém… Dokonce jsem se trochu bál jít se podívat, co se to děje. Velmi váhavě jsem slezl dolů a opatrně otevíral dveře do společné kreslírny, odkud hluk vycházel. V tom velkém sále, mezi všemi těmi výkresy a slohami vidím… ovce. Ovce, které kopyty dupaly po parketách bývalého společenského sálu. Patrně se trvale nezamčenými a otevřenými dveřmi dostaly dovnitř. Nad rámec této bizarní, v něčem možná i trochu symbolické příhody, byla pro mne Jedlová velmi krásným místem… Člověk si tam mohl myslet, že se nachází na vrcholu hory, pod ní celý prostor okolní krajiny, která klesá a klesá na všechny strany… Vzpomínám na louky, po kterých se válejí mlhy. Jako by to byl Ararat, odkud ty ovce přišly…

Jedlovou jsem pak navštívil ještě několikrát. A pro moji vzpomínku je možná příznačné, že se ani tenkrát Karel Hubáček neobjevil, ani jednou. Ale i když jsem ho tam nikdy nepotkal, byl tam z mého pohledu přítomný stále…

Architekt, SÚRPMO (1975–1992, pedagog FA ČVUT (od 1992), vlastní kancelář

Jan Sedlák

Vídeňské rozhovory

Kdybych se měl znovu potkat s panem architektem Karlem Hubáčkem, určitě bych navázal na naše nezapomenutelné „vídeňské rozhovory“ na jaře 1996. Tehdy mu byla udělena ve Vídni prestižní cena Gottfrieda von Herdera. (Od roku 1964 se udělovala každoročně sedmi osobnostem vědy a kultury ze zemí sovětského bloku.) O čtyři roky později se stane laureátem Milan Kundera. Pan architekt mne tehdy požádal, abych ho po cestě na tuto událost doprovázel. A tak jsme spolu strávili poutí do rakouské metropole více než dva dny… Nestačili jsme v autě probrat jeho vztah k profesorům, které obdivoval a k nimž se hlásil – k prvnímu poválečnému děkanovi Antonínu Ausobskému, nazývanému „tátou“ studentů, nebo k expertu na divadelní architekturu a techniku Janu Víškovi, autoru Národního divadla v Brně, který jako mimořádný profesor ČVUT na jeden den v týdnu létal aeroplánem z Brna do Prahy zpět na konzultace v ateliéru, umístěném tenkrát v budově původního polytechnického ústavu (a potom německé techniky) v Husově ulici na Starém Městě. Tenkrát ještě tehdejší student Karel Hubáček netušil, že na závěr své fascinující kariéry postaví i on sám také divadlo – studio DAMU v nádvoří domu na Karlově ulici na Starém Městě…

A ještě – připomněl bych nezapomenutelnou scénu, kdy Johnny Eisler s rodinou odlétal v pondělí 4. dubna 1983 do New Yorku k angažmá v ateliéru Richarda Meiera. Na letiště jsme ho tehdy doprovázeli Emil Přikryl, Pavel Štecha, Tomáš Novotný a já. V letištní hale tehdy byl ještě bar, přístupný z mezinárodní i domácí zóny, rozdělený skleněnou stěnou, pouze vrchní měl přístup na obě strany této průhledné „železné opony“. Emil Přikryl objednal Bohemia Sekt, kterým jsme Eislerovým připíjeli přes skleněnou hranici…

Škoda, že k tomuto pokračování našich rozhovorů už zřejmě nedojde…

architekt, historik – vedoucí odd. architektury NTM v Praze (1973-1991); na zkrácený úvazek zaměstnán v ruině vyhořelého Veletržního pražské v odbočce ateliéru 02 – SIAL Liberec (1983); emeritní děkan FA ČVUT (1991-1997, 2003-1906) a FA VUT (2003-2006)

Vladimír Šlapeta

^{Karel Hubáček s arch. Vittoriem Gregottim. Doc. Hubáček, člen Vědecko-umělecké rady Fakulty architektury ČVUT v Praze, jako promotor ČVUT; Vittorio Gregotti se na návrh děkana FA ČVUT prof. Vladimíra Šlapety stává Čestným doktorem ČVUT. (archivní snímek z promoce v Betlémské kapli)}

Karel Hubáček – třetí zprava v horní řadě na fotografii u památníku Adolfa Loose po přednášce Vladimíra Šlapety o Adolfu Loosovi před budovou Stavoprojektu Liberec (23. 8. 1983). Vpravo vedle něj Petr Jakl a Ivan Hnízdil, vlevo přikrčený Tomáš Novotný, Josef Patrný st. s herečkou (manželkou) Zuzanou Schmidovou, sochař Jiří Seifert, Jiří Krejčík, Josef Patrný ml., Jiří Suchomel, Miroslav Masák, Emil Přikryl, Jan Benda; sedící nahoře vlevo sochař Vratislav Karel Novák, vedle něj Karel Doubner; spodní řada vlevo Jan Němec, vpravo Tomáš Bezpalec.

Spodní řada – historička, kurátorka muzea (manželka V. K. Nováka) Jana Nováková (dnes Pauly), vpravo kunsthistorička z Oblastní galerie Liberec Naďa Řeháková, Ivana Bendová, výtvarnice Eva Brodská, loutkoherečka (dcera Z. Schmidové) Markéta Schmidová, Hana Seho – Münzová, Alena Hanzlová, NN, Dana Matějovská – Kašparová, filosof a historik Ludvík Hlaváček, architekt a historik Vladimír Šlapeta, Pavel Kolíbal.

Ještěd

vesmírná krajina pohltila romantiku

krkavci a havrani ze skal odletěli

Mistře

první jste se dotkl galaxie

jednoznačně

bez brzdy nostalgie

Mistře

cítil jste tehdy to nekonečno

které nás všechny fascinuje?

architekt – Pražský projektový ústav (1978-1981); Stavba Praha (1982-1990); vlastní projektová kancelář (1991- ); FA ČVUT (1996-2001)

Mikoláš Vavřín

H

R

O

T

J

E

Š

T

Ě

D

U

SE

hrotí

ostří do nebe

neslyšně se zařízne

na deka z mraku krájí mračné

deky, zde jedině Češi navázali na

Němce, na jejich vertikály dómu

spjaté ruce v pokoře tu hrdě stoupají až do nebes

prudce, zde nezakopneš o gotické chrámy, renesanční

sály a barokní jsou jen zasněžené skály z Jizerek

městu je vepsána modernost

podepsán: Lauterbach (danke schön) a Hubáček

lautr…Čech

architekt, herec, scénárista, dramaturg…

David Vávra

Architektura

(…) Člověk si někdy zvykne na nějakou věc a nesleví. Když vyhořel Ještěd… Ta bouda bylo něco tak teplého! Co všechno to dělalo v zimě… Jinovatka v kombinaci s dřevem kolem okýnek, člověk stál uvnitř, otevřely se dveře a zas ta pára – a další střípek toho stříbra tam přibyl na té budově. A najednou tam přibyl tenhle kužel. My byli zoufalí – to jsem ještě studovala. Raketa, jen ji vystřelit. Pak jsem ji ale přijala. Prostě najednou jsem ji přijala. Vždyť je to něco nového. Je to fajn, odletět s touhle raketou. Je to pěkné. Je to dobré. Je to fajn. Ale chvíli mi to trvalo.

Anebo – není příroda také krásná architektura?

(…)

ředitelka Krajské vědecké knihovny v Liberci (1990–2002), v rozhovoru s Jiřím Horským, časopis Architekt, č. 5/91, s. 65–72, kráceno; laureátka Ceny časopisu Architekt, 2001; iniciátorka liberecké Stavby smíření (autor Radim Kousal, SIAL architekti a inženýři, Liberec)

Věra Vohlídalová

Posun?

Pane architekte, Vaše architektura byla vždy vnímána jako ryzí modernismus. Přesto dokonale splýváse svým okolím a zhodnocuje je. Věž vysílače a hotelu Ještěd plynule prodlužuje horu; obchodní důmJeštěd v Liberci zaceloval aspoň část rozbitého centra a svou strukturou navazoval na historickouzástavbu; kulturní dům a kolonáda v Teplicích nenásilně formují potřebné hranice a ohniska v jádrulázeňského města. Vše vrcholně moderní, technicistní, a přitom navržené s respektem ke kontextu,přírodnímu i k práci předků, a se značným důrazem na vlídnost vnitřního prostředí. Jak se díváte naosudy podobně experimentálních, odvážných, a přitom kontextuálních staveb z dané doby? Na zánik Vašeho obchodního domu Ještěd? Na demolice Transgasu, Mazutky, sportovní haly ve Frýdku-Místku, Oděvních závodů Prostějov, bezvřetenové přádelny v Ústí nad Orlicí, telefonní ústředny v Dejvicích, Domu dětí na Pražském Hradě nebo na aktuálně probíhající demolice ústředny na Žižkově, Merkurie nebo nádraží v Aši? Na drastické přestavby Omnipolu, Thermalu, Mezinárodního svazu studentstva, Albatrosu? Na hrozící demolice Vojenských staveb a odbavovací haly hlavního nádraží v Praze? (…) Jáosobně jsem zklamaný nejenom z těchto ztrát, ale i ze skutečnosti, že autentické, osobité struktury zpravidla nahrazuje generická současná produkce, s banálně plochým, neutrálním tvaroslovím, které by mohl navrhnout kdokoliv a mohlo by stát kdekoliv. Vnímáte to podobně? Nebo tento posun chápete jako přirozený proces a důsledek společenských a technologických změn? Postupoval byste podobně? Nechybí Vám v současné architektuře velkých budov (čest výjimkám) odvaha, experiment, svéráz, ochota riskovat, přiznat drobné nedostatky, nebo je dokonce povznést na výtvarný záměr?

architekt – vedoucí Ústavu teorie a dějin architektury FA ČVUT

Petr Vorlík

Objetí

Co asi nikdy nezapomenu:

Rozhodnutí „zvednout kotvy“ a odejít z „normalizovaného“ Československa v roce 1978 do ciziny nebylo jednoduché…

Poté, co se nám podařilo získat potřebné papíry na třídenní výlet do Holandska, jsme museli v tichosti sbalit pár věcí a bez velkého humbuku se dvěma dětmi zmizet. Věděli to jen naši nejlepší přátelé. Měl jsem ale pocit, že Hubáčkovi to musím po svém vysvětlit, nakonec to byl můj zaměstnavatel, vedoucí Ateliéru 2, Libereckého Stavoprojektu.

Vypravil jsem se na poslední chvíli do Liberce a s určitou obavou zazvonil u branky jeho půvabného domečku v Alšově ulici. Pan šéf se objevil, zahnal hlídajícího vlčáka a překvapeně mě pozval dovnitř. Zvídavě si mě svýma tmavýma očima prohlídl a evidentně pochopil, že jdu s nějakým překvapením. Bez okolků jsem mu své přísně hlídané tajemství vyklopil: pane šéfe, my odjíždíme…

Chápavě se na mně usmál a bez váhání řekl: Hochu, kdyby mně bylo tolik jako tobě, tak bych se taky sebral… Pak mně objal a bylo to jasné.

Dva dny poté jsme nasedli v Ruzyni do letadla a s třídenním vízem jsme na třicet let odletěli.

Hubáčkova slova se mi potom ještě dlouho ozývala v hlavě…

architekt – Sdružení projektových ateliérů, ateliér Delta v Praze (1966); SIAL, projektově-inženýrská organizace v Liberci, (1970-1971); Stavoprojekt, projektově-inženýrská organizace v Liberci (1971-1978); Architectengemeenschap van der Broek en Bakema, Rotterdam, (1978-1984); Bakema Zavrel Architecten, b.v., Rotterdam (1985-1989); Ateliér Z, Zavrel Architecten b.v., Rotterdam, (1990-2006);  FA ČVUT (od 2006)

Zdeněk Zavřel

Huby

O Hubáčkovi bylo a bude napsáno mnoho superlativů, ale byl to architekt, kterému všichni naslouchali, tenkrát mladí, dnes hvězdy architektury. Huby byl prostě Huby.

architektka, výtvarnice – SIAL, projektově-inženýrská organizace v Liberci (1969–1971); svobodné povolání

Dana Zámečníková

P.S. Co se týče slávy, jedu pryč, tak se nemůžu zúčastnit, ale budu na něj myslet, jako všichni, byl to génius.
D.

Odchod

Když jsem se v roce 1983 rozhodl s rodinou pro nezákonné opuštění republiky, byl pan šéf jedním ze čtyř nejbližších, kterým jsem se svěřil. Moji rodiče, kamarád Ondřej Mindzak a pan šéf. Bohužel jsme v Německu nenašli odvahu dojít na policii a požádat o azyl. Tak jsme se vrátili. Jdu zpátky do Stavoprojektu, do kanceláře pana šéfa. Pan šéf řekl jenom suše: Co tady, bejku, děláš?

Rok na to se situace opakovala, ale to už jsme se nevrátili.

inženýr – Stavoprojekt, ateliér Karla Hubáčka jako projektant VZT a UTCH (1976-1984); po emigraci založení kanceláře Žemlička + Pruy GmbH

Jan Žemlička