Dovolte mi, vážené dámy a vážení pánové, právě při této příležitosti vyjádřit se k vlastní architektonické tvorbě, která mne do této chvíle živila, i když jsem s ní zacházel svévolně, bez úcty k včerejšku, bez poklon k „ismům“.
Nepřicházel jsem do světa projektování jako výborný student. Po válce, po znovuotevření vysokých škol se studovalo celkem pohodlně. Neměli jsme ani velký rozhled. Nebylo dostatek knih, časopisů, skript. Ale lepší nějaký projektant než žádný.
Po únoru 1948, po komunistických prověrkách, se počet studentů poněkud ztenčil. Ztenčil se i profesorský sbor. Někteří z vynikajících architektů předválečné doby zůstali, byli většinou levičáky. Z dobré víry.
Dostudoval jsem, přetrpěl vojnu, oženil se a nastoupil do zaměstnání v Liberci na podzim roku 1951.
Pro nedostatek projektantů jsem dostal za úkol vyprojektovat dvě velké tovární haly. Rýnovice a Mnichovo Hradiště. Haly se postavily pomoci zkušených konstruktérů. Pochopil jsem, co všechno nevím, ale měl jsem vědět. Doháněl jsem, co jsem zameškal. Práce na sobě samém mne bolela a trvala roky. Čekala nás bytová výstavba. Realizovali jsme řadu sídlišť. I ta s rožmberskými růžicemi nad vstupními dveřmi v Roudnici, kde žili Lobkovicové. Vyšlo to kdysi v časopise „Architektura“. Nevím, mám-li se smát, nebo plakat.
Naštěstí jsme mohli svoji představivost zkoušet na sedmi ročnících „Libereckých výstavních trhů“. Byla to dobrá škola. Za státní peníze jsme zkoušeli různé prostorové tvary, které „žily“ jen tři týdny. Přišlo období školní výstavby. Podařilo se nám prosadit atypické školy. Za podmínky, že nebudou dražší než typové vzory. Nebyly dražší, snad o něco lepší. Ale učili jsme se obhajovat vlastní názory. Uvědomili jsme si profesionální odpovědnost. Pozvolna jsme se přestávali obávat své profese. Probouzela se láska k řemeslu.
V lednu 1963 vyhořel Ještěd. V soutěži o nový objekt jsme měli štěstí. Náš návrh prošel. Pro členy poroty byl překvapením. Nebyl podle jejich představ. A přece návrh doporučili k realizaci. Myšlenka vyjádřit objekt jedinou hmotou, která sílu jedinečně formovaného kopce podpoří, byla překvapivě akceptována, i když podmínky soutěže předpokládaly rozdělení hmot do dvou objektů – stožár a budova.
Mnohem později jsem si uvědomil, že porotci riskovali vlastní prestiž.
Ještěd umožnil dynamický rozvoj atelieru, otevřel možnosti k užití nových materiálů ve stavebnictví a posunul myšlení některých jeho členů k poznání, že konstrukce není jen podporou myšlenky, ale formotvorným prvkem, výtvarně inspirativní součástí architektonického myšlení.
Schválení studie s mnohými technickými otazníky nás přinutilo vydat se pro nás neznámou cestou. O tom, že podobně přemýšleli za hranicemi našeho hlídaného státu jiní architekti, jsme na jaře 1963 nevěděli vůbec nic.
Podařilo se naším návrhem zaujmout přední české odborníky v oboru matematiky, statiky, dynamiky, výzkumu chování plastových materiálů, jejich statických mezí. Nikde jsme nebyli odmítnuti. Pokud jsme některá nutná měření „o chování navrhovaných materiálů“ neuměli zaplatit, byla vstřícně zařazena do vědeckých programů výzkumných ústavů, vysoké školy architektury, Akademie věd.
Čistě lidské pochopení špičkových odborníků naše snahy povzbuzovalo. Právě jejich odborná pomoc a držení palců nám pomohlo překonávat překážky, které jsme si sami nakupili.
Napadá mne, jak bychom asi dopadli dnes? Solidarita bez peněz?
Prošli jsme údobím, které nás přesvědčilo, že je možné, pokud věříme ve svoji profesi, naplnit vlastní představy a touhy, překonávat překážky i zlovůli doby.
Ještěd otevřel cestu za poznáním, povzbudil sebedůvěru a stal se příkladem pro mladé architekty, že není nutné utonout v našem zbytečně omezovaném světě. Ještěd se stal státní zakázkou a měl být i jedním ze základních převaděčů na tehdy předpokládané evropské trase „Sever – jih“.
Ale nebyl. Trasa se měla přemístit na Bukovou horu – mezi Ústí nad Labem a Děčínem. Věž na Bukové hoře, 170 m vysokou, jsme vyprojektovali včetně prováděcího projektu. Ale nebyla realizována. Evropská trasa „Sever – jih“ přes území ČSSR se nekonala, rozsáhlý projekt přenosové věže se stal zbytečným.
Na Bukové hoře byla postavena obdoba věže na „Cukráku“ u Prahy. Později byla odstřelena pro nebezpečí zborcení konstrukce příčným kmitáním.
Protože toto nebezpečí ohrožovalo i Ještěd, podařilo se v SIALu Zdeňku Patrmanovi ve spolupráci s Matematickým ústavem Akademie věd vyvinout kyvadlo, tedy tlumič, který eliminoval vznik příčných kmitů.
Kyvadla a laminátové válce pro anténní systémy po úspěchu na Ještědu posunuly SIAL blíže ke strojírenství. Přímou spoluprací s řadou odborníků jsme získávali vědomosti, s kterými jsme se ve stavebnictví potkat nemohli. Postupně a po několik let jsme navrhovali, dodávali a osazovali kyvadla na všechny velké televizní věže v ČSSR.
Řízení výroby a montáže laminátových krytů anténních systémů a kyvadel i další obchodní aktivity, jako provádění protipožárních nástřiků „Pyrok“, umožnily SIALu finančně podporovat architektonické práce.
V sedmdesátých letech kyvadla ochránila SIAL před rozpuštěním, spolu s řadou radiových stanic, které jsme projektovali a některé realizovali v Africe a Arábii pro Teslu Praha. I rozpracované projekty k využití sluneční energie pro lidská obydlí nebo projekt Sněžky udržely ateliér před politickou zlobou krajských činovníků.
SIAL byl převeden znovu do Stavoprojektu. Zůstal na přímluvu Ministerstva techniky samostatným ateliérem. Zachránila se i školka na Jedlové. Ale byli jsme pod dozorem. Ateliér už neměl možnost svobodně se rozhodovat. Postupem času se „školka“ rozplývala a „Jedlovou“ opustila.
Ti architekti, kteří procházeli ateliérem ze své vůle, se nenaučili v ateliéru dělat architekturu, ta už v nich sídlila. Ale prošli údobím, kdy se mohli přesvědčit, že je možné upnout se ke svojí profesi, naplnit vlastní představy a touhy, překonat překážky i zlovůli doby ve prospěch řemesla, které si zvolili.
Přestavba Veletržního paláce sice přinesla nutnost založit projekční pobočku v Praze, ale to už školka nebyla. Byla to součást ateliéru, schopná samostatného života. ADNS to dokazuje. Stejně jako mnohem dříve založené D.A. Studio Martina Rajniše, Václav Králíček, Michal Brix a ti mnozí, kteří úspěšně pracují v zahraničí.
Ale vrátím se k sedmdesátým letům, kdy byla realizována vodárenská věž na Vidouli v Praze. Její tvar je výlučně účelový. Ve třech nosných sloupech je vedeno přívodní a odvodní potrubí. Rázy vznikající čerpáním vody jsou vyrovnávány třemi kyvadly na vrcholu každé roury. Všechny tři roury spojuje trojramenné schodiště. Prostor kyvadel je zdůrazněn odlišnou barvou. Při kolaudaci chybělo stavební povolení pro věž. Hlavní architekt Prahy se velmi zlobil, že se věž postavila, a on o tom neví. Problém se vyřešil. Věž je součástí vodovodu, který je z technických důvodů postaven na stojato. Po několika týdnech jsem byl nařčen, že jsem si za státní peníze namaloval nad Prahou monogram, protože na vrcholu věže je třístranné H. Vrchol věže se měl přetřít. Nikdo to neprovedl. Zůstal jsem jediným architektem na světě, který má monogram nad hlavním městem.
Po zkušenostech z Ještědu a polyuretanovou výplní laminátových panelů jsme navrhli a dodali pro Hydrometeorologický ústav v Bratislavě kryt radaru ve formě třípětinové koule. Kryt stejného rozměru jsme chtěli dodat i pro meteorologickou věž Libuš Praha. Nestalo se. Místo kulového krytu byla na věž posazena ruská karnevalová čepička.
Přibližné ve stejné době zpracovali Vokáč, Zavřel, Rajniš a Brix návrh objektu na Sněžce. Princip řešení byt založen na dvou nezávislých hmotách – opláštění a vnitřní konstrukci. Opláštění ve tvaru čtyřpětinové koule zabraňovalo přenášení negativních klimatických vlivů na vnitřní konstrukce. Plášť byl tvořen vrcholovým pětiúhelníkem a šestiúhelníky, složenými z šesti trojúhelníků. Jednotlivé šestiúhelníky byly uloženy pružně a celá koule opláštění byla usazena na ocelové kruhové, dvojdílné kolejnici. Zelení tento projekt znemožnili. Sen o realizaci Sněžky, finančně Čedokem zajištěné, se neuskutečnil. Psal se rok 1977. V La Villette u Paříže stojí podobně velká koule, která osvobozuje vnitřní konstrukci od povětrnostních vlivů. Potvrzení, že jsme nepřemýšleli špatně.
Naskytla se další příležitost. Stavba „Domu kultury“ v Teplicích, jako prvního objektu jižní části lázeňské promenády, podle urbanistického záměru centrální městské oblasti Martina Rajniše a Michala Brixe.
Aby mohl být „Dům kultury“ realizován, byl nabídnut Výzkumnému ústavu pozemních staveb v Praze jako objekt vhodný pro aplikaci jejich nového konstrukčního systému železobetonových sloupů a ocelových průvlaků. Experiment se rozšířil o skladebné systémy fasádních prvků. My jsme si úkol rozšířili o zaměnitelnost akustických obkladů. Pomocí takto náhodně kombinovaného „veřejného zájmu“ bylo uvolněno financování pro výstavbu kulturního domu v Teplicích.
Pro akustický obklad jsme navrhli tři základní rozměry akustických panelů. Dva panely s funkcí rezonanční s proměnnou hloubkou a panel odrazový. Šíře všech panelů byla konstantní, aby bylo možné je osazovat na pevný svislý nosný rastr. Skladba a množství útlumových materiálů uvnitř panelů je různá, podle předpokládaného výpočtu akustické pohody.
Křivka zavěšených akustických stropních prvků sleduje křivku stropní konstrukce. Mezi oběma konstrukcemi vzniká útlumový prostor. Akustické prvky jsou zavěšeny jednotlivě, mezery mezi nimi v šíři 150 mm umožňují průnik části zvuku do útlumového prostoru mezi oběma konstrukcemi.
V menším sále a v kině jsou akustické prvky připevněny přímo na stropy. Podhled v podélném směru sálu je z předepnutých ocelových lanek, skrytých v tenkých umělohmotných trubičkách. Zvuk v sále je kvalitní. V koncertním sále se profesionálně nahrává vážná hudba.
Dobré akustice napomáhá i rozdělení půdorysného čtverce objektu, vertikální oddělení obou sálů ústřední halou i dvojité konstrukce vnitřních i obvodových stěn. Akustika byla základní nosnou myšlenkou řešení sálů, ovlivnila tvar hmoty, řešení dispozice i konstrukce. Ovládla interiér i tvar objektu.
Za to, že se to povedlo, mohu děkovat panu architektu Janu Novákovi. Byl klavírním virtuosem a napsal knihu o akustice (Akustická kvalita a pohoda). Zemřel dříve, než se kulturní dům dostavěl. Přesvědčil mne, že akustiku nelze řešit dodatečně. Akustika je inspiračním obohacením architektovy práce při hledání hmotového pojetí objektu i jeho architektonického výrazu. Je funkční i konstrukční složkou. Zásadně může ovlivnit estetické působení interiéru i exteriéru stavby.
Po celou dobu svého snažení o projektováni jsem usiloval o dosažení architektonického výrazu pomocí vhodné konstrukce, která je podle mne formotvorným prvkem, nejenom podpůrným prostředkem k dosažení cíle.
Je rovnoprávnou a nosnou veličinou architektonického díla i inspirační součástí architektonického myšlení. Spolurozhoduje o úspěchu tvorby.
Stejné jako úcta k místu, které svojí prací na dlouhou dobu poznamenáme. Prostředí svojí myšlenkou nepřevyšuji, ale dotvářím. Nejlépe s čepicí v ruce.
Myšlenkou jednoznačnou, úměrnou k síle místa, bez pompéznosti, přebujelosti, materiálové okázalosti a zbytečného zdobení. Zdobíme pouze to, co jsme špatně vymysleli.
I nová škola architektury v Liberci by měla, stejně jako kdysi Jedlová, poskytovat jistou názorovou a pracovní volnost. Vyloučit rutinu, připustit polemiku, nevnucovat nikomu zaběhlé systémy. Podporovat myšlení i schopnost vlastního rozvoje studentů. Protože smyslem naší práce není jen profesionalita, ale především produkce myšlenek.
Dovolte mi, na závěr mého povídání, poděkovat Jiřímu Suchomelovi za odvahu, vytrvalost, znalost i oběti nemalé části své profesionální kariéry, s jakými vybudoval novou školu architektury v Liberci. To je břemeno, které snad pomohou nést i bývalé prožitky na Jedlové.
Vážené dámy a pánové, děkuji vám za pozornost.
Z habilitační přednášky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, 1995
