Za více jak sto šedesát let existence se Moser stal symbolem stability a vysoké kvality. Vyprofiloval se v důvěryhodnou sklářskou značku pro konzervativnější zákazníky, kteří si potrpí na tradici, dokonalost a také status, který její vázy za šestimístné sumy doprovází. Moser v mnohém sázející na minulost ale zvousatěl, a tak nastal čas posunout jej blíž k současným zákazníkům a vpustit mu mladou krev do žil. Ta proudí a tepe v nových kolekcích představených na letošním Designbloku, které ztělesňují budoucí trajektorii značky narýsovanou novým kreativním ředitelem sklárny Janem Plecháčem.
Od nositele několika ocenění Czech Grand Design a autora návrhů pro světové výrobce jako jsou dánský Menu nebo italský Cappellini nebo čeští Bomma i Lasvit se chtělo jediné – z tradiční české sklárny vybudovat sebevědomou moderní značku a definovat její vizi. Zkušený tvůrce se úkolu chopil s vysokými ambicemi ale také zodpovědností vůči ceněné značce. Ponořil se hluboko do archivu, aby odkryl vrstvy minulosti a odhalil esenci značky skrytou pod nánosy nesourodých návrhů z posledních desítek let. Právě na své prapodstatě začal Moser společně s Plecháčem znovu budovat svou pravou identitu – sebevědomou a vizionářskou. Už první společné dílo, kolekce Abbys potvrdila, že to nový umělecký ředitel myslí se změnami vážně. Brutalistní matná váza se fouká z pětadvacetikilové hroudy skla je symbolem nového směřování sklárny založeného na propojení tradice, současných trendů a přístupů ke sklu.
Jan Plecháč získal v březnu nejprestižnější tuzemské profesní ocenění titul Grand designér – Cenu ministra kultury České republiky, byl ověnčen i trofejemi Designér roku 2023 a Grand designér roku 2023 Cen Czech Grand Design za kolekci Duše lesa a vázu Abyss navržené pro sklárnu Moser. A karlovarská značka se stala Výrobcem roku Cen Czech Grand Design. Následné vítězné tažení zatím tvůrčí tandem zakončil dvěma cenami Elle Decoration International Award. Podaří se Janu Plecháčovi ale skutečně nastartovat budoucnost Moseru?
Kreslíte nápady na papír nebo je modelujete v počítači?
Kreslím na papír, s počítačem už vlastně vůbec nepracuji. Vždycky hledám tu nejjednodušší cestu, jak myšlenku zachytit, a papír s tužkou je pro mě úplně nejpřirozenější způsob záznamu. S počítačem – kromě emailu – už nepracuji skoro vůbec. Jednoduše se nechci dívat na svítící monitor. Kresba je pro mě mnohem příjemnější zážitek. A to je pro mě důležité.
Je pro vás při navrhování primární hledání tvaru, nebo je důležitější proces vzniku, který lze vepsat do formy?
Tvar vzniká vždycky až druhotně, inspiruje mě princip, ten hledám jako první. Myslím si, že to je taková červená linie, která se táhne mezi všemi mými pracemi za celých čtrnáct let. Paradoxně u mě stojí estetika a forma, až na posledním místě. Nějaká charakteristická vizualita moje práce nespojuje. Je to spíš koncept, způsob přemýšlení, kontext. Nemám rozpoznatelný formální styl, spíš bych řekl, že mám svou filosofii. Potřebuji věci dokonale poznat, pochopit souvislosti, proces i důvody jejich vzniku, a pak přijde nápad. Tvar je výsledkem promýšlení tohle všeho. Stavím věci zevnitř.
Moser je prý z českých skláren nejsložitější na kreativních vedení, vy tam působíte jako umělecký ředitel třetím rokem. Už tušíte, jestli to je pravda a proč?
Pokud to mohu srovnat se sklárnami, které znám, tak určitě. Myslím si, že to je hned způsobeno několika faktory. Moser je nejtradičnější z českých skláren, má nejrozsáhlejší portfolio výrobků, pod jednou střechou uchovává všechny druhy zušlechtění, a především obhospodařuje širokou škálu zákazníků. V posledních dvou aspektech vidím největší výzvu. Svou roli hraje i umístění sklárny, odtržené od severních Čech. Tam je sklářská tradice dodnes zakořeněná a rozšířená v celém regionu, sklu se tam věnují celé rodiny po generace. Moser tvoří tak trochu osamocený ostrůvek, takže to máme o něco složitější s lidskými zdroji. Těžce hledáme zkušené skláře. Sklárna si také prošla poměrně dramatickou historií. Po založení Ludwigem Moserem a pod vedením jeho syna Leo Mosera, jenž mi je velkou inspirací, se sklárna ocitla v rukou socialistického Skloexportu a pak řady soukromých majitelů. Ludwig i Leo měli vizi, věděli, co je jejich poslání. Zakladatelská linie se ale zpřetrhala a nyní se na ni snažíme navázat.
Když jsem do sklárny nastupoval, hodně lidí mě varovalo, že s něčím pohnout tu bude pořádný oříšek a zdejší skláři, že jsou národ sám pro sebe. V Moseru někteří lidé pracují třicet i čtyřicet let. Nastupoval jsem proto s velkou pokorou i otevřeností. Mám rád lidi a věřím, že i oni mě. Beru svůj profesní život podobně jako ten osobní, stavím oba na dobrých a upřímných vztazích. Ze sklářů jsem obavy neměl. V čem ale pro mě stále tkví opravdová výzva, je specifická estetika Moseru a na ni napojený vkus našich klientů. Mou misí je posunout Moser do nového tisíciletí a zatraktivnit značku i pro mladší generaci úspěšných lidí. Oklepat určitou zfousatělost a vyrazit vstříc nové budoucnosti. Všechno ale naráží na fakt, že Moser je vnímán jako tradiční značka. Ale co je vlastně tradiční značka? Znamená to, že je konzervativní, nebo že má konzervativní klientelu? Když se podívám na dosavadní produkci sklárny, třeba na práce Lukáše Jabůrka nebo Jiřího Šuhájka, tak jejich věci vůbec nejsou konzervativní. Jsou velmi avantgardní! Takže na jedné straně existuje zakořeněná „představa o Moseru“ a pak skutečný Moser. A v tom je rozpor, který je třeba vyřešit. Až bude za pár let Vogue vybírat pětadvacet nejlepších interiérů v New Yorku, bude tam někde vidět Moser. Zaleskne se v tomhle kontextu. Nejluxusnější prostředí, nejlepší architekti, nejvytříbenější vkus. A Moser. To je pozice značky, jak ji vidím v budoucnu. Dostat ji tam je můj úkol.
Vystudoval jste i architekturu. Pomáhá vám tohle školení, že jste třeba schopen sklo vnímat jako součást širšího celku, interiéru, architektury?
Asi ano, protože se nezaměřuji jen na objekt, ale vidím ho jako na součást konkrétního kusu vesmíru. Rád jsem dělal interiéry, instalace a design zároveň. Střídat měřítka mi přijde obohacující, dává mi to možnost vidět předměty v kontextech, v jakémsi řádu věcí.
Pracoval jste se sklem intenzivněji před vstupem do Moseru?
Poprvé jsem se setkal se sklem a sklárnou během studií na Umprum (Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, pozn. aut.). Ale bylo to spíš takové letmé setkání. Pak jsme byli společně s mým bývalým parťákem Henry Wielgusem osloveni, abychom navrhli kolekci svítidel pro Lasvit. Tak vznikla kolekce Neverending glory a po ní během následujících osmi let několik dalších pro různé značky včetně české Bommy. Měl jsem tedy dost zkušeností na to naskočit do sklárny, přestože nejsem profesí sklář. To je ale možná výhoda. Dává mi to určitý nadhled, který může být přínosem.
Jak se vám spolupracuje s mistry skláři na huti? Co jste musel udělat, abyste nebyl jen „designér z Prahy“?
„Designér z Prahy“ jsem byl na huti před deseti lety. Když jsem přicházel do Moseru, tak tento přídomek již nikoho nenapadnul. Obě strany víme, že se navzájem potřebujeme. Ke všem přistupuji otevřeně a mám rád dialog. Mám v sobě i dostatek pokory, ale za ta léta také dostatečné sebevědomí. Víme, že se můžeme navzájem obohacovat – já jiným přístupem naše skláře, oni zase mě svým řemeslem. Ideální spojení. Navíc jde nám všem o jedno – posouvat ve skle hranice možného. Je jasné, že když je ve sklárně dvě stě padesát lidí, tak ne každý mě musí milovat. O toho tam ale nejsem. I když i to pro mě byl nový pocit a musel jsem se s tím chvilku popasovat. Byl jsem zvyklý, že do studia za námi chodí jen klienti, kteří nás mají rádi a plně nám důvěřují. I v mém studiu pracují lidé, se kterými se máme rádi a vycházíme si vstříc. Nebyl jsem zkrátka zvyklý na to, že by někdo mohl být jiný. Ale docela rychle jsem si uvědomil, že se od svých kritiků můžu nejvíc naučit.
Jako, takže co to vlastně jako obnáší být jako kreativní ředitel sklárny, kterou vnímáme jako rodinné stříbro? Ze začátku spíš psycholog a stratég? Hned jako první jste sklářům naservíroval masivní vázu Abbys, která sahá na nejkrajnější limity výroby takového kusu skla.
Prvních šest měsíců jsem si užíval určité hájení. Měl jsem čas pustit se do pátrání po skrytém potenciálu sklárny a její pravé DNA. Na tom jsem chtěl stavět. Připadal jsem si jako kormidelník zaoceánského parníku, který nastavuje nový kurz. Ten jsem ukázal nejdřív majitelům, následně generálnímu řediteli, pak boardu, střednímu managementu a ve finále jsem vizi prezentoval před nastoupenou fabrikou v půl šesté ráno. Chtěl jsem to udělat jinak a emotivně. Věděl jsem, že potřebuji ty lidi získat, že bez nich nedokážu nic. Novou vizi jsme promítali přímo na fabriku ještě před svítáním a já ji komentoval do mikrofonu. Bylo to někdy v září, byla zima, že mi šla pára od pusy. Běhal jsem tam v bílé košili a přisel si jak Steve Jobs při uvedení prvního Iphonu…
Když jsem své představy předem ukazoval postupně všem od majitelů až po běžné pracovníky, tak mi každý v té hierarchii radil: Až to budeš ukazovat těm níž, předveď jen padesát procent, i to na ně bude moc. Já ale ukázal všem sto procent, a lidé byli nadšení. Vzali to za svoje. Vzpomínám i na výběrové řízení, když se mě majitelé zeptali: Honzo, jak byste dokázal zhodnotit značku Moser za deset let? Nastalo asi nejdelší ticho ve výběrovém řízení. A pak jsem odpověděl, že když vrátím, Moseru duši, takže jsem uspěl. Majitelé se na sebe podívali a pak už se jen zeptali: A kdy bychom mohli vidět první reálné výsledky? Já na to: Dejte mi dva roky a budou o tom všichni vědět. Za rok a tři čtvrtě byl Designblok a čtvrt roku na to Ceny Czech Grand Design a Elle Decor International Design Award. Všechno jsme vyhráli.
Co pro vás ta řádka ocenění znamená a co může znamenat pro sklárnu?
Měl jsem všechno naplánované na několik let dopředu. Věděl jsem, že nesmím nic uspěchat. První rok jsem věnoval nastavení nové vize. Druhý rok jsem ji potřeboval zhmotnit a obhájit. Časem jsem pociťoval tlak. Věděl jsem, že tu nejsem, abych navrhnul vázičku, ale aby sklárna přežila několik dalších generací. Potřebovali jsme dát dohromady všechny týmy. Abychom až budeme mít hotový skvělý produkt, s ním uměli i správně naložit. Pokud nemáte nastavený marketing, PR, výrobu i obchod, můžete mít nabito účinnou municí, ale vystřílíte ji naslepo. To, že jsme dostali tolik ocenění, je obrovská satisfakce za ty dva roky usilovné práce, za ustání tlaku ze všech stran a za poctivé řemeslo našich lidí. Především je to zpráva do fabriky. Říká, že nová cesta je správná. Během Designbloku jsme vyhráli jako nejlepší výrobce s nejlepší instalací, kterou hodnotili zahraniční porotci. Vyhráli jsme CGD (Ceny Czech Grand Design, pozn. aut.), kde hlasuje odborná akademie, a poslední třešničkou na dortu bylo vyhlášení cen EDIDA (Elle Decor International DesignAward, pozn. aut.). Přestože poroty byly velmi rozdílné, všechny ocenili náš nový směr. To je zpráva, kterou potřebujeme slyšet. Je nejen pro mě, ale i pro všechny, kteří mi dali v Moseru důvěru a všechny, kteří se mnou tímto směrem šli a jdou.
Zmínil jste, že chcete Moseru vrátit duši. Hledal jste to pravé „moserovské“. Co jste objevil?
Když jsem do Moseru poprvé přijel, vyrazil jsem do muzea. Probíral jsem se starými zákresovými knihami. Viděl jsem tam spoustu nádherných objektů. Uvědomil jsem si, že když postavíte současné „moserovské“ sklo vedle sebe, tak to jsou sice krásné věci, ale pořád stejná emoce. V muzeu jsem najednou viděl, že emoce umíme i naprosto rozdílné. Že umíme věci neuvěřitelně jemné, až se je bojíte vzít do ruky, i ty silnostěnné vázy, ve kterých je síla a stabilita. A že tahle rozmanitost v současném portfoliu není vidět. Že je potřeba ho vystavět na diverzitě emocí, barev, mužském a ženském principu, na dynamice vztahů mezi klasickou linií Moser Heritage a novátorskou Moser Contemporary. Ale třeba i na diverzitě příležitostí, pro které si klient může sklo od Moseru pořídit – tedy i diverzitě cenových hladin.
V kolekcích, který jste vytvořil, tak vlastně může stabilní klientela Moser nepoznávat. Nebojíte se toho?
Moser potřeboval napumpovat novou energií, a to se daří. Pro skalní fanoušky je to možná trochu velká změna. Ale myslím si, že ta ocenění jsou potvrzením správnosti naší cesty, kterou přijmou a nám to dá příležitost se rozvíjet dál. Je to otázka času, důvěry a trpělivosti.
Maxim Velčovský, jenž působí jako kreativní ředitel firmy Lasvit a Lucii Koldové, která působí na stejné pozici v rodinné sklárně Brokis, jsou vaši spolužáci z pražské UMPRUM. Každý reprezentuje odlišný přístupy ke kreativnímu vedení skláren. Maxim definuje pluralitu a rozmanité možnosti Lasvitu a na pečlivém výběru projektů a špičkových designérů z celého světa, Lucie Koldová „udělala“ tvář Brokisu na svých vlastních kolekcích a pomohla ji tak „roztlačit“. Konzultoval jste s nimi před nástupem do Moseru?
Nekonzultoval. Nějak jsem to nestihl. Ale je skvělé, že to zmiňujete. Když jsem věděl, že do Moseru půjdu, tak jsem hlásal – a to mám Lucku moc rád – že to nebudu dělat jako ona, protože mně se hrozně líbí Maximův přístup. I tím, že nás s Henrym Wielgusem hned ze začátku také oslovil ke spolupráci. Bavil jsem se o mé roli v Moseru ale s řadou lidí ze zahraničí, kterých si vážím a prostředí českých skláren znají. A to mě velmi ovlivnilo.
Původně jsem chtěl postavit vizi a rovnou ji představit dalším designérům, abychom s nimi mohli navázat spolupráce. Ve finále jsem to ale neudělal. A bylo to nejlepší možné rozhodnutí. Musel jsem si to totiž ještě odmakat a nezůstat jen teoretikem. Bylo potřeba tu vizi zhmotnit, naplnit ji, prošlapat cestu. Až teď, když máme za sebou minulý rok plný kolekcí, můžeme začít spolupracovat s ostatními. Ukázali jsme jim, jak to myslíme a jak nový Moser vypadá. Myslím, že i díky tomu jsme všechny ty ceny vyhráli. On si totiž opravdu nikdo neuměl představit, že se to povede.
Kde za deset let vidíte Moser a kde sebe?
Na výsluní.
