Dvě školy

Modernistické hnutí hrálo ve vývoji Brazílie dvacátého století zásadní roli. Byla to především architektura, design a výtvarné umění, které se podílely na rozvoji národní emancipace, hrdosti i každodenního prorůstání moderního způsobu života mezi poválečnou brazilskou populací. Zatímco Rio de Janeiro hrálo svou zásadní roli ve vývoji moderního umění a architektury ve čtyřicátých a padesátých letech, následující dvě dekády byly v režii především nové generace tvůrců ze São Paula. 

Brazilská modernistická architektura se stala celosvětovým fenoménem nejenom díky tvorbě slavného architekta Oscara Niemeyera, který uskutečnil své sny o smyslných křivkách v desítkách ikonických staveb realizovaných již od konce třicátých let. Architektura se stala součástí charakteru moderní Brazílie a motorem jejího vývoje vpřed. I přesto, že první modernistické stavby v Brazílii vznikly v São Paulu, a to především díky přínosu funkcionalistického pionýra Gregoriho Warchavchika, čtyřicátá a padesátá léta byla především v režii Ria de Janeira. Tamější styl Carioca se stal hlavním proudem poválečného modernismu a v lehkých rozevlátých konstrukcích, organických tvarech a smyslném kolorismu se architekti uvolnili stejně jako hudebníci optimisticky laděných rytmů bossa novy. Oscar Niemeyer, Affonso Eduardo Reidy, bratři Robertové, Sergio Bernardes, Roberto Burle Marx a celá řada dalších osobností se podílela na etablování této podoby brazilské architektury ve světovém kontextu.

V pozdějších letech však přišla řada opět na São Paulo, jehož scéna začala být v nové architektuře aktivnější především v druhé polovině padesátých let a později v letech šedesátých. Takzvaný styl Paulista (název vychází z označení obyvatel São Paula) stál v opozici k lehkému pojetí architektů z Ria de Janeira a etabloval skulpturální kvality betonu v přísněji a nenápadněji formovaných tvarech. Architekti stylu Paulista, často spojeni s progresivními architektonickými školami, jakými byly fakulty architektury a urbanismu na školách Mackenzie nebo Univerzitě São Paula, navázali na tehdy aktuální brutalismus a spíše než ladné křivky používali jasně artikulované strohé formy z obnaženého betonu. Především privátní rezidence se staly introvertními obytnými prostory za monumentálními betonovými zdmi a často rafinovaně osvětlovány střešními světlíky a vnitřními atrii. Změna architektonického pohledu souvisela i s celospolečenskou a politickou situací. V roce 1964 totiž k moci nastoupila vojenská junta, která Brazílii na dalších více jak dvacet let vrhla do tvrdého vojenského režimu. Optimistické rytmy bossa novy ztichly a architektura se uzavřela sama do sebe.

Mezi přední představitele nového pojetí patřili architekti jako Rino Levi, Lina Bo Bardi, João Batista Vilanova Artigas, držitel Pritzkerovy ceny Paolo Mendes da Rocha, Joaquim Guedes, Marcos Acayaba či Ruy Ohtake. Pojďme nahlédnout do útrob některých jejich stěžejních realizací. 

Rino Levi

Fenomén brazilského modernismu poloviny minulého století nadále žije v rezidenčních projektech architekta Rina Leviho, jednoho z nejvýraznějších představitelů moderní architektury São Paula. Rino Levi, který studoval architekturu v Římě a Miláně, patří k průkopnické generaci brazilských modernistických architektů a zároveň k pionýrům stylu Paulista. Debutoval již před druhou světovou válkou na začátku třicátých let, kdy se začal soustředit na výstavbu divadel, činžovních obytných domů, nemocnic i továren. Jeho architektonický styl pak vyvrcholil v průběhu padesátých let, kdy se stal jedním z nejplodnějších architektů své generace. Jeho inovativní koncepce obytných prostorů se promítla také do projektů řady soukromých rezidencí pro tehdejší brazilskou intelektuální elitu. Domy jako Castor Delgado Perez, Olivo Gomes nebo Clemente Gomes jsou prostornými lineárními objekty ztrácejícími se za vysokými betonovými zdmi v bujných tropických zahradách.

Spojení architektury a krajiny v diskrétním soukromém prostředí bylo také stěžejní téma při návrhu domů Castor Delgado Perez a Clemente Gomes z roku 1963. Obě vily jsou uzavřenými obytnými prostorami, do kterých architekt vložil vnitřní zahradní atria s bohatou tropickou vegetací, která jako by rostla přímo v interiéru domu. Krajina jako výtvarný prvek tak, jak ji pojímal ve stejné době sochařským způsobem jeden z nejslavnějších zahradních architektů všech dob, legendární Roberto Burle Marx, je leitmotivem brazilské moderny. Burle Marx spolupracoval s Levim na projektech obou domů. Jeho sugestivní práce s rostlinami vstupuje do interiéru a vytváří dynamické napětí. V tomto případě je ale krajina součástí introvertního a privátního prostoru, který je před zbytkem světa schován za čistými liniemi fasád.

Zatímco se dům Castor Delgado Perez stal po rozsáhlé rekonstrukci novým domovem umělecké galerie Luciana Brito a v podstatě výtvarným dílem jako takovým, rezidence Clemento Gomes je stále v majetku původní rodiny a funguje v téměř nezměněném stavu.

Joaquim Guedes

Škola Paulista vznikla na základě kritiky formalistické organické architektury Oscara Niemeyera a školy Carioca z Ria de Janeira. Jedním z největších kritiků tohoto přístupu byl také architekt Joaquim Guedes, který se narodil v roce 1932 a patřil k předním inovátorům nového přístupu v architektuře. V roce 1955 si založil vlastní kancelář, v rámci které se věnoval především návrhům privátních rezidencí.

Jedním z nejvýznamnějších projektů počátku jeho kariéry je pozoruhodný rodinný dům Cunha Lima, který realizoval v letech 1958 až 1963. Obytný program domu je rozdělen do čtyř podlaží, která jsou zasazena do složitého svažujícího se terénu. Aby architekt na takové parcele vůbec objekt postavil, navrhl komplexně provázaný konstrukční systém založený na nakloněných betonových pilířích a vzpěrách. Do domu se vstupuje z ulice, která je na úrovni třetího podlaží. Obytný prostor domu definuje spojení surových betonových povrchů a modrobílých keramických dlaždic, tzv. azulejos, které ve svých projektech z této doby také hojně používal asi vůbec nejslavnější představitel Paulista architekt Paolo Mendes da Rocha.

Guedes aplikoval beton v interiéru také v podobě vestavěného nábytku nebo schodiště, které propojuje obytná patra se zahradou pod nimi. Součástí domu je i velký sklad na zahradní techniku, sauna a vinný sklep. Součástí kuchyňské části je také zvláštní sochařsky koncipovaný betonový zásobník na dešťovou vodu, která je zachytávána do nádoby ve tvaru obrácené pyramidy.   

Joaquim Guedes navrhl během své kariéry přes čtyři sta projektů a některé z nich přesně definují nové pojetí brazilského modernismu. Kromě domu Cunha Lima jsou to například vila Waldo Perseu Pereira z let 1967 až 1969 nebo dům pro Beatriz Kerti z roku 1973.       

Hans Broos

Původem německý Čechoslovák Hans Broos patří mezi významné představitele brazilského brutalismu. Jeho architektura šedesátých let vykazuje typické prvky stylu Paulista. Broos se narodil ve Velké Lomnici na Slovensku v roce 1921. Ve čtyřicátých letech studoval architekturu v Praze a později v německém Braunschweigu. Na to navázala stáž u slavného německého architekta Egona Eiermanna. Zanedlouho se však rozhodl odejít do Brazílie, kde měl kontakty na některé vlivné průmyslníky německého původu.

Hrubé betonové povrchy, práce se světlem a mohutnými objemy charakterizují i jeho vlastní dům. V roce 1971 si ho Broos postavil v rezidenční čtvrti Morumbi. Jeho betonová schránka zaujme výraznými konstrukčními prvky. Nakoso stojící pilíře podpírají mohutnou střechu a společně rámují prosklený betonový kvádr. Uvnitř vytvořil Broos dvouúrovňový, navzájem propojený prostor. Do domu se vstupuje z ulice rovnou do nejvyššího patra. Zde se nachází technické zázemí, kuchyně a jídelna. Po točitých schodech stoupáme do hlavního obytného prostoru sahajícího přes dvě podlaží. Rozměrné skleněné plochy otevírají interiér do tropické zahrady.    

Na projektu domu spolupracoval také přítel Hanse Broose, legendární krajinářský architekt Roberto Burle Marx, který je například autorem slavného chodníku na pláži Copacabana v Rio de Janeiru nebo krajinné úpravy hlavního města Brasilia. Marx nevytvořil pro Broosův dům pouze návrh tropické terasovité zahrady, ale i unikátní autorský prvek v interiéru. Jedná se o sochařské dílo v podobě abstraktního reliéfu vestavěného krbu, jehož součástí je také skrytý barový kabinet. Tento unikátní interiérový prvek nese charakteristické rysy Roberta Burle Marxe, které ale většinou užíval v mnohem větším měřítku celých městských nebo krajinných celků.

Součástí Broosova domu bylo také jeho vlastní studio, které se nachází na druhé straně zahrady a je částečně zapuštěno pod zem. Dnes je tento krásný prostor v havarijním stavu a stohy Broosových architektonických plánů se jen tak povalují všude kolem. To ostatně zaznamenal i ve svém relativně novém dokumentárním filmu o Hansovi Broosovi Architekt drsnej poetiky slovenský režisér Ladislav Kaboš.

Marcos Acayaba

Jednolitá valená betonová klenba zastřešuje otevřený obytný prostor rezidence Milan, kterou na počátku své kariéry navrhl přední brazilský architekt Marcos Acayaba. Ten je známý především svými originálními rezidenčními projekty z osmdesátých let minulého století. Tehdy byl jedním z předních inovátorů brazilské architektury, která hledala novou cestu. Acayaba však již předtím vyšel z podstaty brutalistické školy Paulista. Mohutné betonové formy propojil s vlastní vizí tropického stylu high-tech založeného na použití přírodních materiálů a subtilních konstrukcí. Jeho nejznámějším dílem tohoto směru je Casa Helio Olga, dokončené v roce 1990.    

Residência Milan je Acayabovým debutovým projektem, který má ještě mnoho společného s vizuálně těžkým stylem Paulista. I přesto Acayaba objekt výrazně odlehčil a vytvořil transparentní architekturu plnou světla a přírody. Ačkoli Acayaba původně navrhl tento dům v roce 1972 pro svou švagrovou, on a jeho manželka, významná historička architektury Marlene Acayaba, se do něj v roce 1975 sami nastěhovali. Nejpůsobivějším prvkem celého domu je sedmnáct metrů široký valený strop, jehož forma se klene přes otevřený víceúrovňový obytný prostor. Ten je lemován dvěma kompletně prosklenými fasádami, které dovnitř přinášejí dostatek denního světla. Okolní zahrada vstupuje dovnitř a hranice mezi exteriérem a interiérem se ztrácejí. Vnitřní prostor má několik úrovní, které od sebe odděluje jen několik málo schodů. Nad hlavním obývacím pokojem se nachází průběžná galerie, ze které se vstupuje do jednotlivých ložnic. Pod úrovní obytného prostoru je pro změnu jídelna, kuchyně a technické zázemí.

Dodnes je dům zachován v celé své kráse. Acayaba pro něj vytvořil řadu sofistikovaných technických detailů, včetně oken v ocelových rámech umístěných na speciálních kladkách nebo na míru navržené vysouvací dveře. Vše funguje pomocí delikátních systémů ocelových lanek, prvku, který bude definovat také vrcholnou Acayabovu tvorbu pozdějších let. Sám architekt žije v domě dodnes. I proto jsem měl jedinečnou možnost projít si dům s jeho fundovaným výkladem. Byl to opravdu nádherný zážitek.   

Ruy Ohtake

Rozlehlý jednopodlažní dům japonsko-brazilské sochařky Tomie Ohtake představuje další z pozoruhodných děl jihoamerického brutalismu šedesátých let. Pro svou vlastní maminku ho navrhl v roce 1968 tehdy ještě mladý architekt Ruy Ohtake. I přesto, že je známý spíše svými pozdějšími postmoderními kreacemi osmdesátých a devadesátých let, jeho rané projekty, mezi které patří i dům s uměleckým ateliérem Tomie Ohtake, jsou čistokrevnými příklady architektury Paulista.

Za masivními organicky zvlněnými zdmi se nachází otevřený originálně členěný prostor, z jehož šedivé betonové masy září detaily natřené primárními barvami a odkazujícími k základům evropské avantgardy. Dům společně s uměleckým ateliérem je typickým příkladem přístupu Paulista. Z ulice ho téměř ani nezaregistrujeme. Nenápadná betonová zeď připomíná spíše sklad nebo továrnu. Jen barevné dveře umístěné na centrálním otočném pantu napovídají existenci skryté sofistikované architektury. Ta svou kvalitu odhalí až v interiéru, který je celý vylit z betonu, včetně vestavěných prvků mobiliáře či do základních geometrických forem tvarovaných prostorových příček. Barevné detaily a střešní světlíky, skrze které se do domu dostává dostatek světla, oživují jinak šedivou betonovou architekturu.     

Kromě samotné architektury můžeme v domě obdivovat také řadu ikonických modelů moderního nábytku a samozřejmě barevné abstraktní plastiky Tomie Ohtake, které jsou umístěny i na zahradně s bazénem.

Autor: Adam Štěch

Foto: Adam Štěch