Čistá práce

K postupnému oživování Výstaviště v Bubenči, často nesprávně řazeného do Holešovic, a jeho propojení s přiléhající a rovněž obnovovanou Stromovkou má přispět i vloni otevřený pavilon s občerstvením. Stavbu navrženou ateliérem PAPUNDEKL ARCHITEKTI a provozovanou pod názvem Bistro NO.2. najdeme při jihozápadní hranici areálu.

Jednopodlažní kvádr zaujme svým lapidárním řešením a formální čistotou, kterou přináší jednolitá fasáda ze sklolaminátových panelů na celou výšku. Díky shrnovacím obvodovým stěnám stavba svoji podobu také výrazně mění, v uzavřeném stavu připomíná technologický objekt, v otevřeném přestavitelnou venkovní scénu.

Vedle abstraktní formy a variabilního prostorového uspořádání se v projektu silně uplatňují i další prvky moderní a současné architektury: modulární řešení, skeletová konstrukce, vestavěné objemy, skleněné stěny, průsvitné desky nebo přiznané průmyslové materiály. Pavilon je spíše smontovaný než vystavěný, působí jako prefabrikovaná skládačka. Nezasvěcení mohou drobnou stavbu pokládat právě za aplikaci nebo prototyp nějakého systému, který by v jiné konfiguraci mohl tvořit další objekty na Výstavišti či v jiných areálech. Následně lze přemýšlet o tom, do jaké míry stavba reaguje na své okolí, případně zda nějaký ideový vztah k lokalitě od pavilonu tohoto typu a účelu vůbec můžeme nebo máme očekávat.

S konceptem stavby a jeho důsledným, velkorysým provedením se ovšem pojí rovněž několik otázek prostorových a provozních. 

Základní orientace

Pokud stavba na své okolí něčím reagovat musí, pak svým umístěním a orientací. Solitérní pavilon zapadá do osnovy výstaviště, jeho podélná osa sleduje přibližně směr západ–východ. Jižní fasáda s rozsáhlým předprostorem se tedy obrací k cestě mezi Křižíkovými pavilony a Stromovkou, kolmé na hlavní osu Výstaviště. Právě posílení a oživení této trasy včetně navržené nové brány ostatně odůvodňuje zvolenou pozici občerstvení.

Umístění bistra a výčepu na protilehlých, spíše bočních fasádách však deklarovaný princip propojení v podstatě popírá – a pavilon i přiléhající plochu dělí na dvě pocitově samostatné části, orientované na opačné strany. Naopak obecně atraktivní jižní fasáda, navíc obrácená ke zmíněné cestě a také k příchodu od tramvajové zastávky, dostala zčásti provozní, v podstatě slepý výraz. Spojení s interiérem se ztrácí, pohled na zasklené boky výdejních prostor nestačí.

K ne zcela jasné orientaci objektu přispívá také rozměrná pororoštová terasa lemující jeho severní a západní stranu. Jde o hlavní pobytovou plochu rozšiřující otevřenou část bistra i výčepu a její stupňovitý okraj vybízí k neformálnímu sezení – i přes průmyslový charakter povrchu. Úsek terasy navazující na přístup k záchodům je sice spíš pouhou komunikací, přesto celý prvek zvýrazňuje severní průčelí. A význam jižní a východní fasády, resp. k nim přiléhajících venkovních ploch, se tím dále zmenšuje. Jako by zde něco chybělo.    

Asymetrické umístění terasy má ještě jednu souvislost. Kovový rošt vytváří pohledově i fyzicky stabilní podnož pro pavilon, jeho vybavení i hosty. A vně obvodových stěn se pohybují rovněž fasádní panely. Stavařská přesnost pochopitelně nedosahuje té strojírenské, přesto výrazně přesvědčivěji vypadají stěny shrnované nad pororoštovou plochou než nad mlatovou. Snadno si lze představit situace, kdy nepůjde o zádrhel pouze vizuální.     

Nepřehledné situace

Sklolaminátové panely včetně prosvítajících nosných rámů jsou zároveň povrchem i podstatou stavby. Vedle proměnlivé otevřenosti pavilonu přináší fasáda podmanivý vizuální efekt, pokud ji rozzáří sluneční paprsky nebo umělé osvětlení v nočních hodinách. Autoři však jistě museli zvažovat také některé efekty vedlejší.

Návrh pohyblivé fasády po celém obvodu je z pohledu konceptu pochopitelný, v určitých místech ale působí formálně – posuvný panel kryje pevnou plnou stěnu. Manipulace s pláštěm klade nároky na personál, otevírání a zavírání občerstvení je zde nebývale doslovné. Mechanismus vyžaduje také údržbu, například čištění spodní vodicí drážky. Přestože byl pavilon dostavěn teprve vloni, fasáda již musela být opakovaně opravována. Pochybovat lze také o tom, zda je úplná variabilita obvodové stěny účelná, resp. kolik různých sestav se běžně využívá.   

S prostorem souvisí i skutečnost, že shrnuté panely nesplývají s nějakou boční stěnou, ale vytvářejí rozměrné volné desky kolmé na obvod stavby. Tyto prvky dělí prostor u fasády a výrazně snižují přehlednost terasy. Vizuální kontakt s okolím i mezi všemi přítomnými – základní kvalita veřejných prostranství – se tak oslabuje. Neprůhlednost desek omezuje také jejich využitelnost jako obvodových stěn za provozu občerstvení při nepříznivém počasí. Konstrukce je v podstatě paravánem. Pohled dovnitř, resp. výhled ven a jednoznačný vstup jsou přitom žádoucí za všech okolností.

Fasáda se tedy uplatňuje především jako okenice či bezpečnostní rolety. A pavilon paradoxně vypadá nejlépe v době, kdy už mají zavřeno, ale ještě svítí.  

Z provozních důvodů

Jantarovou barvu sklolaminátu krásně doplňují kovové a šedě lakované konstrukce. Architekti navrhli elegantní a strohý interiér, jehož původní otevřené pojetí ovšem zjevně neodpovídá realitě gastronomického provozu. 

Barový pult v bistru dostal nástavbu, přesto kapacita polic nedostačuje a někdejší průhledná prostora je po stranách zastavěna regály a dalším vybavením. Skleněné boční stěny pak odhalují spíše pracovní nepořádek, což dílem platí i pro výčep na opačné straně pavilonu. Ideální nejsou ani zvenčí přístupné záchody, které sice patří k občerstvení, ale nacházejí se mimo dohled personálu. Stálé odemčená WC nebyla provozně udržitelná, návštěvníci tedy musejí pokaždé žádat o klíč. 

Podstatnou součástí interiéru bister a podobných zařízení bývá také umístění a technické i grafické řešení proměnlivé nabídky. Na Výstavišti takové plochy venku i uvnitř scházejí a velká část menu je napsána stíratelnými fixy na skle, resp. křídou na volně stojících reklamních cedulích. Lapidární pojetí pavilonu příliš nepočítá ani s vizuální identitou podniku, Bistro NO.2 je v podstatě bezejmenné. Jistou dobu byly znaky NO 2 po vzoru klasického digitálního displeje efektně vyvedeny světelnými trubicemi na nosném rámu zevnitř panelů. Na shrnovací fasádě – a ani přes den – takový prvek ovšem nedává valný smysl.

Pavilon na Výstavišti není prvním ani posledním příkladem architektury určené pro obchod nebo služby, jejíž otevřený koncept a na fotografiích prezentovaná vizuální čistota se v praxi ukázaly jako příliš idealistické.    

Autor textu je architekt a publicista, student doktorského programu na FA ČVUT.   

Autor: Petr Pištěk

Foto: Alex Shoots Buildings