Petr Vaďura
Televizní věž na Ještědu je dílem architekta Karla Hubáčka. Její konstrukci vytvořil Ing. Z. Patrman. Dílo, které je ještě ve stavbě, si získalo zaslouženou pozornost světové architektonické veřejnosti a jeho tvůrci byla udělena cena Augusta Perreta, jedno z nejvyšších světových ocenění architektonické činnosti vůbec.
Televizní věž na Ještědu je stavba s neobvyklou siluetou. Její obrys plynule navazuje na strmou křivku úbočí a stoupá vzhůru, aby se zúžil v tenký hrot, který ční desítky metrů vysoko nad skalnatý vrchol hory. Tato silueta srostla s panoramatem, které se otevírá obyvatelům Liberce, jako kdyby od věků ukončovala jeho vrchol. Stala se novým identifikačním symbolem města. Plným právem. Moderní architektura použila desítky neobvyklých geometrických forem, ale forma, již má ještědská věž, nemá obdoby v celých dějinách evropské architektury. Pouze štíhlé linie jihoindických stúp mají podobný, rotační dolů se parabolicky rozšiřující tvar.
Lanovka spojuje vrchol Ještědu s okrajem Liberce. Po úbočí se však vinou vzhůru také serpentiny úzké silnice. Poslední část této silnice ovíjí spirálovitě vrchol kopce. Její mohutné podezdívky vyrůstají ze skal a balvanité suti, která pokrývá vrchol. Silnice ústí na mohutnou kruhovou terasu, z níž vyrůstá válcovité přízemí věže. Dole, hluboko pod námi, leží Liberec a široká kotlina táhnoucí se až k úpatí Jizerských hor, na druhé straně se otvírá přes vesnici Světlou panoráma naplněné dalšími kopci.
Architektonický tvar vyrůstá z organické představy celku. Jádrem věže je betonový válec, který je vetknut do skalnatého vrcholu hory. Tento válec – jakýsi masívní betonový kmen – nese celou dolů se rozšiřující hmotu věže, složenou ze tří dílů. Spodní část, daleko vyčnívající svými okraji, je vytvořena nosnou ocelovou kostrou zavěšenou po obvodu válce. Tvoří ji subtilní konstrukce stropů a trubkovitá táhla, jež sledují linii obvodního pláště. Střední část je napjata mezi prstenec, který vytváří horní okraj části spodní, a mezi betonový prstenec, který nahoře ukončuje nosný válec. Na tento prstenec pak shora dosedá čtyřicet metrů vysoký ocelový hrot věže. A tak je věž podobenstvím stromu. Její mohutný betonový kmen nese lehkou a elegantní korunu. Masivnost betonového jádra ostře kontrastuje s lehkostí ocelového a laminátového těla věže. V prudkém větru se betonové jádro ani nezachvěje. Zato ocelová konstrukce mu vzdoruje s živou pružností.
Hladké tělo věže se leskne a štíhlé, protáhlé a zaoblené obdélníky oken září zlatě ze stříbřitě šedé plochy. Jejich sklo, zvenčí neprůhledné, se zevnitř liší od obyčejného skla jen jemným náznakem kouřového odstínu. Horní terasa je chráněna proti dešti daleko do volného prostoru čnějící hmotou spodní části věže. Skála přešla v kamenné zdivo, které stoupá po soklu věže vzhůru. Okrouhlý prostor, který bude sloužit jako recepce hotelu, umístěného v dolní části věže, se otvírá skleněnou stěnou na terasu. Široké schodiště spojuje recepci s restaurací a kavárnou, které se budou dělit o místo u nepřerušené řady šikmých oken.
Letmý dotek stěny znamená překvapující zážitek: stěna je zhotovena z panelů ze zpevněné umělé hmoty a z téže hmoty jsou pak přímo na místě zhotoveny i výstupky kryjící spáry. Středem betonového jádra vede schodiště do hotelového patra. Pokoje jsou osvětlovány vysokými okny v šikmé obvodní stěně. Jejich sklon umožňuje pohled na strmě ubíhající vrchol věže, který se nám odtud jeví v jedinečné „tangenciální“ perspektivě.
Toto patro se opakuje v podobné formě ještě jednou, a to jako patro pro ubytování personálu, přístupné po služebním schodišti, které zároveň s výtahy a instalacemi vede středem betonového jádra stavby. Na jeho dolním konci, pod hotelovou recepcí, je strojovna, kuchyně a prostory pro aparatury televizního vysílače. Nad ním pak už jsou prostory sloužící televiznímu vysílači.
To jsme již opustili dolní, zavěšenou část těla věže a vstupujeme do střední, napjaté, části – jediného ohromného prostoru, kterým proniká vzhůru hmota betonového jádra. Tenká, dovnitř prohnutá obvodní stěna se skládá z membrány, horizontálních prstenců a laminátových prutů, které navzájem se kose křížíce jsou předpjaty a činí tak tenkou obvodní stěnu dokonale odolnou vůči deformacím způsobeným tlakem větru. Tento vznešený, vysoký, až skoro sakrální prostor naplní v budoucnosti vrchlíkové plochy barevných zrcadel pro odraz krátkých vln, známé jako charakteristická výbava všech televizních věží. Tenká obvodní membrána nepředstavuje pro funkci těchto zařízení žádnou překážku.
Stoupáme opět po úzkém schodišti až na vrchol betonového jádra, na němž je nasazen čtyřicet metrů vysoký ocelový hrot s laminátovými nástavci. Jsme v podivuhodné prostoře, jejíž stěny se vzhůru sbíhají. Jsou z oceli, jejich povrch je nastříkán cementovou vrstvou, chránící je proti účinkům požáru. Jemná a precizní ocelová stěna tak získává šedou patinu, jejíž vizuální měkkost a nepravidelnost jí dodávají skulpturální charakter. Ve výši se ztrácí ocelový žebřík, jímž lze vystoupit na ochozovou lávku obepínající hrdlo hrotu věže. Dlaň přiložená na pórovitý povrch cementové vrstvy cítí záchvěvy konstrukce a celá věž zpívá v poryvech prudkého podzimního větru, ženoucího se po vrcholcích hor osmdesátikilometrovou rychlostí. A hluboké tóny vibrací znějí čistě, harmonicky, jak je dáno znít pouze výtvorům vzácné čistoty a umělecké pravdivosti.
Autor je architekt, člen školky Sial“ psáno pro Domov XI, 1970, č. 1
