Technické údaje

• Místo: Klárov, Praha 1
• Autoři: Jan Schindler, Ludvík Seko, Zuzana Drahotová / Schindler Seko
• Spolupráce: Martina Bílková
• Projektant: Zbyněk Ransdorf, Jana Šerclová / AED project
• Investor: Nadace The Pudil Family Foundation
• Zastavěná plocha: cca 1650 m²
• Užitná plocha: 5687 m²
• Plocha pozemku: 2287 m²
• Náklady: 7 milionů korun
• Projekt: 2014–2021
• Realizace: 2018–2021

Elektrizující minulost i přítomnost

Píše se rok 2015. Je definitivně jasné, že z historické trafostanice se nestane hotel, diskuze s technickými experty a památkovými úřady se roztáčí na plné obrátky. Naším cílem je společně najít způsob, jak zachovat maximum toho, co je z původní budovy možné, včetně všech památkově chráněných prvků fasády, krovu či různorodých prvků dekoru. Stavba si ponechává všechny zásadní elementy v původním provedení – od krytiny střech přes okapy, římsy, fasády, podezdívky a ocelové rolety až po balustrádu původní falešné terasy nebo originální schodiště. Neoddělitelnou součástí černo-měděné podlahy kavárny ve třetím podlaží jsou tak dokonce zbytky měděných elektrických rozvodů z technicistní historie Zengerovky.    

Na základě odborného průzkumu architekti nechali všechny vzácné architektonické i technologické prvky industriální stavby pečlivě popsat, inventarizovat a odborně odstrojit – přesně tak, aby se následně mohl uskutečnit jejich návrat zpět. To je ostatně i případ tzv. mostového jeřábu, který se rozhodli kompletně renovovat a coby historický artefakt vrátit zpět do rodící se Kunsthalle. Jeho příběh v sobě odráží jak tehdejší dennodenní život v technologickém srdci tehdejší měnírny, tak její architektonický rozvoj.  

Historicky první měnírna tehdejších Elektrických podniků hl. m. Prahy měla v roce 1932, v době zahájení svého provozu, rovných 1934 m². Její komplikovaná železobetonová budova se dělila na čtyři hlavní části: na obytnou zónu, strojovnu, transformační stanici (měnírnu) a rozvodnu. Onen jeřáb působil na rámové konstrukci přímo ve strojovně a díky háku se silným řetězem vykládal z nákladních aut na rampu tunové transformátory a další technologie. Pohyboval se ovšem po delší dráze, než bylo okosení hrany haly, a proto architekt Vilém Kvasnička musel vymyslet způsob venkovního sloupového podepření rohu budovy. Vznikem nového loubí nejenomže dostál technickým požadavkům pro pohyb jeřábu, ale navíc elegantně dodržel dobové tvarosloví Malé Strany.

Skrytá betonová hrozba

Architektonický výzkum původní Zengerovy trafostanice architektům v průběhu několika let odhalil fascinující historické detaily i celou řadu komplikovaných překážek. Jakmile došlo k odstranění konstrukcí původní trafostanice, bylo nutné zapojit do akce georadar – přístroj snímající a sestavující profil podloží. Právě ten autorský tým dovedl k několika klíčovým objevům. Prokázal, že na severní straně budovy se v podzemí vypíná skalní podloží a že na jižní straně se nacházejí naplaveniny potoka Brusnice včetně ztracených sklepení bývalých Bruských kasáren.

Vysoké nároky na vhodnou teplotu, vlhkost, únosnost i na požární bezpečnost (v prostorách pro umění) vedly k rozhodnutí, že do původních obvodových zdí musíme vestavět nosnou monolitickou stěnovou konstrukci a stejně tak vložit tepelnou izolaci. Navíc, aby bylo vůbec možné zachovat obvodové zdivo a prohloubit podzemní prostory budovy o jedno patro, museli jsme zachytit obvodové stěny do dočasných ocelových konstrukcí a zevnitř budovy tak vybudovat záporové pažení. A to byl teprve oříšek. Vnější ocelové podpěry jsme mohli realizovat pouze z jižní strany, ostatní stěny bylo nutno řešit vnitřními ocelovými vzpěrami – ty ovšem zase musely umožnit betonáž železobetonové konstrukce uvnitř budovy.

Architekti zjistili, že na vnitřní nosné konstrukce v budově byl v minulosti aplikován tzv. hlinitanový beton, speciální druh betonu, jehož hlavní složkou je hlinitanový cement. Při stavbě stanice ve 30. letech 20. století šlo o inovativní technologickou novinku, která díky rychlému zrání a náběhu pevnosti významně zkracovala dobu výstavby. Odborníci v průběhu let ovšem přišli na to, že takový typ betonu naopak velmi rychle ztrácí svou původní pevnost, a výrazně tak narušuje klíčové ocelové výztuže. Právě hlinitanový beton se stal skutečným důvodem několika nečekaných tragických kolapsů budov v československé historii, ať už šlo o havárii v národním podniku MESIT v Uherském Hradišti v roce 1984, či o předčasné bourání Baťova paláce v Mariánských Lázních nebo uzavření části budovy brněnské právnické fakulty v roce 2018. 

Hlinitanový beton dnes v případě nosných konstrukcí patří na seznam zakázaných materiálů. Právě proto jsme byli nuceni z někdejší Zengerovy trafostanice odstranit všechny konstrukce s tímto typem betonu. Vnitřní statika došla k nenávratnému poškození a riziko zhroucení bylo až příliš vysoké. Bídný stavebnětechnický stav trafostanice nakonec ještě prohloubila silná chemická kontaminace konstrukcí ropnými oleji a rtutí, kterou v minulosti způsobil provoz nezbytných transformátorů. Jakýkoliv odbouraný materiál byl proto odvezen na speciální skládku pro toxicky znečistěné materiály. „Všechny poškozené konstrukce bylo naprosto nezbytné odstranit. Rozsah bourání byl podmíněn stavebnětechnickým stavem budovy, který ještě zhoršovala kontaminace konstrukcí ropnými oleji a rtutí. Severovýchodní fasáda, na které se daná situace nejvíce podepsala, bude navrácena do původní podoby včetně související profilace. Vnitřní konstrukce se naopak více přizpůsobí provozu galerie. Původní členitost interiéru nahradí volnější a otevřenější dispozice, která umožní větší variabilitu plánovaných výstav,“ přibližuje detailně Zuzana Drahotová, architektka ze studia Schindler Seko architekti. 

Ani tak to ovšem neznamená, že by veškeré nutné zásahy připravily budovu o její původní účel. Díky modernizaci měnírny jsou dnes všechny technologie potřebné k přeměně střídavého na stejnosměrný proud umístěny v suterénu budovy. V podzemí se tak i nadále napájí pražské tramvaje, zatímco horní patra Kunsthalle budou patřit lidem a umění.

Tajemství raumplanu

O původní Zengerově trafostanici v podání architekta Viléma Kvasničky se občas mluví jako o budově se dvěma kontrastními póly. Jaké to jsou? A co z nich zůstane pro budoucnost jménem Kunsthalle Praha?

Kvasnička se již při návrhu tvarosloví rozhodl citlivě reagovat na kontext místa a dobu vzniku – na historickou zástavbu Malé Strany na počátku 30. let 20. století. Za půvabnou neoklasicistní fasádou se ovšem nebál rozehrát odvážnou moderní architektonickou hru založenou na funkcionalistické železobetonové konstrukci s industriálním charakterem. Přesně takový princip zůstává zachován i nyní v případě architektonické identity Kunsthalle Praha v podání pražského studia Schindler Seko architekti. „Naším hlavním cílem jednoduše bylo otevřít budovu lidem, vpustit je dovnitř v místech, kde všechno bývalo mrtvé a zavřené, zamčené, prázdné. Nechat tu budovu znovu dýchat. Budova bývala plná technických zařízení a transformátorů, v kontrastu s neoklasicistní fasádou byl vnitřek velmi industriální, odtržený od veřejnosti a nekorespondující s okny. Betonový vnitřek budovy se musel nahradit a my ho nahradili podobnou betonovou strukturou, ale vnitřní úrovně nyní komunikují s fasádou a se světem venku. Myslím si, že Kvasničkovi, původnímu architektovi budovy, by se ten nápad líbil,“ přemýšlí architekt Jan Schindler, spoluzakladatel ateliéru Schindler Seko Architekti.  

Nová monolitická konstrukce je s původní křehkou fasádou neoddělitelně spjatá a dohromady vytváří jedinečný prostor budoucí galerie umění. Fasáda si ponechává svůj decentně zdobný novoklasicistní styl, je pouze odborně zrestaurována a očištěna. Oknům i vratům se vrací původní světle šedý odstín, neprůhledné drátosklo nahrazuje čiré transparentní sklo. Původem průmyslová stavba nabývá zpět své ztracené šedobéžé barevnosti odvozené z pískovcového obložení. Konečně také získává svůj nepřehlédnutelný hlavní vstup (v minulosti šlo pouze o nenápadné technicistní dveře) v podobě blyštivé vstupní lávky – jde o elegantní trojúhelníkový jehlan z nerezového plechu, opracovaného tzv. šopováním bronzem (imitace bronzové konstrukce), navíc kompletně dlážděný pražskou mozaikou. „Fasáda představuje raumplan (prostorový plán – pozn. autora) a prostory za ní by jí logicky měly odpovídat. A raumplan se výtečně hodí pro galerijní prostory. Mají stupňovité úrovně a průhledy pro lidi, energii pohybu nahoru a dolů, prostor se neustále mění. Jelikož půjde o veřejně přístupnou budovu, navrhli jsme vstupní rampu s novým vchodem do budovy. Přivede návštěvníky do vyvýšené vstupní haly, takže lidé vstoupí do tohoto nádherného prostoru se skvostným výhledem. Spolu s naším konceptem raumplanu šlo od samého počátku o definující prvek. Stejně jako třetí úroveň galerijního prostoru, kterou jsme přidali nad část střechy,“ prozrazuje Jan Schindler k inspiraci rakouským architektem Adolfem Loosem.

Loos již na počátku 20. století ve svých návrzích a stavbách prosazoval tzv. raumplan neboli prostorový plán spočívající v narušení horizontálního navazování jednotlivých pater. Dle Loosových slov v jeho pojetí architektury neexistovala „žádná přízemí, první patra apod., pouze vzájemně související kontinuální prostory“.

Jakmile se vydáte do útrob Kunsthalle Praha, čekat vás bude přesně ten moment překvapení, jaký využil už architekt Kvasnička v roce 1930. Nejprve se setkáte s vlídnou historizující fasádou, po vstupu dovnitř se ovšem rázem ocitnete v průmyslově racionálním a patřičně velkorysém prostoru s plynule navazujícími podlažími, jimž konstrukčně dominuje beton, například pemrlovaný. Barevnost takového betonu ovlivňuje použité kamenivo – v tomto případě čedič neboli přírodní kámen, jehož životnost trvá celá staletí, ne-li tisíciletí. Aby nedošlo k přimísení jiného kameniva a tím pádem nežádoucí změně výsledné barevnosti pemrlovaného betonu, betonárna musela zřídit speciální sklad kameniva pouze pro Kunsthalle Praha.   

Budiž světlo!

Původní technologická terasa Zengerovy trafostanice, již v současné Kunsthalle nahradila jednopatrová přístavba s povrchovou úpravou z broušeného a následně leštěného teraca (litá podlaha s kousky historických měděných kabelů), je sama o sobě zajímavým důkazem hledání moderní a zároveň historické identity Prahy 30. let 20. století. Celý tento prostor totiž v minulosti z hlediska provozu stanice nedával žádný smysl, svou klíčovou roli ovšem sehrál coby falešná stěna s účelem dotvořit hmotu objektu a spolehlivě tak zakrýt výhled na plochou, přísně technicistní střechu.

Architekt Vilém Kvasnička ve své době zrealizoval dokonalou kamufláž – uvnitř zkonstruoval moderní oázu pro technologie na výrobu elektrické energie, navenek ovšem zachoval image metropolitního paláce s úctou k bohaté historii svého města. A pakliže terasa s ozdobným zábradlím (balustrádou) byla tehdy jen součástí důmyslné krycí hry, nyní, v prezenci Kunsthalle Praha, vůbec poprvé v historii své existence získává skutečný význam – stává se neoddělitelnou součástí kavárny, místem zalévaným paprsky slunce, deštěm a sněhem, které vám s kávou v ruce nabízí jedinečný výhled na Klárov, Pražský hrad a Petřín.   

Přínos denního světla nejen do kavárny, ale celého třetího podlaží s Galerií III poskytuje obrovské velkoformátové okno spjaté se Zengerovou promenádou – již druhou vyhlídkovou terasou Kunsthalle, tentokrát s výhledem na zeleň, včelstvo pod Kramářovou vilou anebo sousední půvabnou budovu z roku 1909 – bývalý Klárův ústav slepců, později Dům kultury těla s první saunou v Praze. Mimochodem, podstatně fascinující zdroj denního světla do Kunsthalle nabízí atypický protáhlý světlík při západním hřebeni střechy – jedno z nejoblíbenějších míst fotografů právě díky své vertikální závratnosti.  

Deset písmen, která objala Kunsthalle

Budovu galerie už návštěvník nikdy nemine. Vedle blyštivé vstupní lávky totiž na jejím rohu nově září i bronzový nápis Kunsthalle. Skoro jako hrdý název korábu na jeho přídi. Z různých úhlů jej lze postřehnout během jízdy tramvají (linky 2,12,18 a 20), anebo po vlastních, při procházce pražským Klárovem.   

Nápad na typografické označení na nároží budovy vznikl již před pěti lety během vývoje logotypu z dílny Studia Najbrt. Neobvyklé řešení se stalo přirozenou součástí specifického tvarosloví budovy a její historie – už samotné písmo Kunst, které navrhl grafický designer Marek Pistora, ostatně vychází ze skici německého typografa Jana Tschicholda z roku 1930, tedy ze stejné doby, kdy započaly stavební práce na Zengerově trafostanici. „Aplikace na fasádu vyžadovala mnoho úprav a testování, papírových a 3D modelů, vizualizací včetně nutného nasílení středových tahů písma Kunst. Výsledný kovový nápis je zcela určitě naší největší realizací typografie ve veřejném prostoru,“ říká grafická designérka Zuzana Lednická ze Studia Najbrt k označení, v němž se přátelsky střetává historie se současností.

Pro milovníky detailu: Všech deset písmen jsou jako uzavřené krabice z nerezového plechu, opracované tzv. šopováním bronzem (imitace bronzové konstrukce – stejný proces jako u nové vstupní lávky v podobě trojúhelníkového jehlanu) a následně kotvené do neoklasicistní fasády budovy na stabilních nerezových trnech.

V hlavních rolích: za Studio Najbrt – Marek Pistora (písmo), Andrea Vacovská (vizuální styl), Zdeněk Trinkewitz (3D & papírové modely), Aleš Najbrt, Zuzana Lednická (artdirekce).

Průlet historií Zengerovy trafostanice

• V letech 1779–1930 stály na současném pozemku Kunsthalle Praha tzv. kasárny v Brusce, kam si Švejk v knize Jaroslava Haška chodil půjčovat peníze. „Kdyby zde byla pravá ořechovka, ta by mně spravila žaludek. Taková ořechovka, jako má pan hejtman Šnábl v Brusce,“ říká v knize polní kurát vojáku Švejkovi.
• Prvního září 1897 zahajují činnost Elektrické podniky královského hlavního města Prahy, v meziválečném období největší městská firma zaměstnávající víc než 5000 pracovníků. V jejím čele stojí Eustach Mölzer, progresivní osobnost usilující jak o technologický, tak sociální pokrok napříč metropolí. Jeden příklad za všechny – v éře tíživé bytové krize mezi válkami, kdy jednotlivé domácnosti ani nedisponují koupelnou, nechává Mölzer vedle bytových buněk zřídit i funkční lázně přímo v hlavní budově dopravních podniků na Vltavské.  
• Snaha postavit trafostanici v oblasti pražského Klárova začíná již na počátku 20. let 20. století. Situace je nepřehledná. Čtvrť je v této době extenzivně zastavěná, lepí se tu na sebe jeden objekt vedle druhého, prostor směrem k Vltavě okupují vojenské sklady, na druhé straně zase ční masivní hradby. Pokud si trafostanice má najít své vlastní místo uprostřed urbanistického chaosu, musí se začít bourat.   
• V bezejmenném parku (naproti dnešní Kunsthalle Praha) původně figuruje Královská vápenice neboli vojenský sklad. Ke zbourání dojde v roce 1924, její místo má nahradit nová trafostanice. Jakmile skladiště padne, architektům a plánovačům ovšem dojde, že čerstvě vyprázdněné místo nabízí exkluzivní výhled na Pražský hrad a kostel svatého Mikuláše. Záhy tak vzniká nový návrh architektů Viléma Kvasničky & Jana Mayera, žáků Jana Kotěry, mj. autorů Nemocnice Na Františku v Praze 1. V prostřední části poměrně rozsáhlé budovy navrhují vyhlídkovou terasu, jejíž balustrádu osazují historickými sochami. Zajímavý návrh nakonec ovšem musí jít stranou. Vhodnou alternativou se definitivně stává protější strana ulice – místo, jemuž dominují Bruská kasárna, původně renesanční palác. Začíná se znovu bourat, historický skvost je srovnán se zemí.
• 1928: Architekti Vilém Kvasnička & Josef Štěpánek nezávisle na sobě vytvářejí funkcionalistické návrhy na transformační stanici situovanou na nově vybrané parcele. Josef Štěpánek dodnes zůstává mimořádně talentovanou, ovšem poněkud tragickou postavou dějin naší architektury. Svou vizi trafostanice tehdy pojímá jako vrstevnatý funkcionalistický klenot. Zastánci architektonické avantgardy hýří čirým nadšením, pro historické tvarosloví Malé Strany je však jeho návrh až příliš radikální, tedy nepoužitelný.  
• 1929: Již osamostatněný Vilém Kvasnička nakonec realizuje další, tentokrát klasicizující návrh transformační stanice, který již vyhovuje všem požadavkům. Exteriér stavby Kvasnička navrhuje ve stylu moderního klasicismu tak, aby zapadal do rázu dalších staveb Malé Strany, interiér ovšem pojímá jako moderní železobetonový prostor. S přihlédnutím k definici moderní architektury v podání švýcarského architekta a teoretika Le Corbusiera je jasné, že mnoho ze stěžejních principů souzní i s Kvasničkovým finálním návrhem – od rovné střechy přes pilíře v boční ulici, které stavbu vynášejí nahoru, až po volný půdorys. V mnoha ohledech se jedná o moderní stavbu, která adaptuje průmyslový provoz do svého interiéru a navenek se nadále tváří téměř jako městský palác.
• Stanice dostává jméno dle slavného fyzika a meteorologa Václava Karla Bedřicha Zengera, profesora na Českém vysokém učení technickém v Praze. Český vědec například poradil Gustavu Eiffelovi, jak správně umístit hromosvod na Eiffelovu věž v Paříži.
• 1930: 15. ledna jsou zahájeny stavební práce na Zengerově trafostanici. Magistrát hlavního města též dává svolení k odstřelování letenské skály a jílových břidlic za pomoci dynamonových patron.    
• 1931: Do provozu je uvedena rozvodna.
• 1932: Svou činnost oficiálně zahajuje Zengerova transformační stanice a v jejím rámci také měnírna Klárov, která nahrazuje tři starší objekty – měnírnu Malá Strana, měnírnu Klárov pod Zámeckými schody a rozvodnu Strakovka. V témže roce Elektrické podniky převzaly do své péče lanovou dráhu na Petřín, aby vyvážela Sokoly na sletiště na Strahov. IX. všesokolský slet se konal ve dnech 3.–6. července 1932. Zengerova trafostanice se stává klíčovým uzlovým bodem. Její technické řešení tehdy dosahuje velmi vyspělé technologické úrovně, v jejích útrobách dochází k proměně proudu – z vyššího napětí na nižší a ze střídavého na jednosměrný – pro provoz tramvajových a trolejbusových linek v Praze 6, 7 a části Prahy 1.
• 1934: 10. února se uskutečňuje kolaudace stavby.
• 1937: Koná se Světová výstava v Paříži. V československém pavilonu jsou k vidění čtyři světelně-kinetické plastiky, které Zdeněk Pešánek, vizionář kinetického umění, navrhl v letech 1932–1936 pro čelní fasádu Zengerovy trafostanice. Objekty ze sádry, kovu a umělé hmoty se zabudovanými neonovými trubicemi (jež měly Zengerovku efektně osvětlovat) z tematického cyklu 100 let elektřiny na výstavě získávají ocenění, po převozu do Prahy se během druhé světové války ovšem nenávratně ztratí. Jejich modely jsou dnes součástí sbírky Národní galerie Praha. 
• 1942: Elektrické podniky se ruší, jejich složky se pojí s Pražskou obecní plynárnou a vodárnou hlavního města Prahy. Vznikají tak Městské podniky pražské (MPP).
• 1951: Zengerova trafostanice se stává majetkem Pražských energetických a rozvodných závodů a její měnírenská část majetkem Dopravního podniku hlavního města Prahy.
• 1970–1971: Dochází k zásadní rekonstrukci měnírny Klárov.
• 1973–1978: Staví se stanice metra Malostranská.  
• 2006: Veškeré technické vybavení rozvodny a rozpínací stanice se přesouvá do suterénu Zengerovy trafostanice. V prvním nadzemním podlaží zůstává pouze měnírna Dopravního podniku hlavního města Prahy.
• 2007: Budova Zengerovy trafostanice se stává soukromým majetkem. Její nový majitel, společnost Marvikven, a. s., ji plánuje přestavět na hotel.
• 2011: Architekti David Pavlišta a Martin Rajniš (mj. hlavní architekt chystaného hotelu) si v bývalé trafostanici zakládají svou architektonickou kancelář, navíc přicházejí s nápadem využívat budovu paralelně pro kulturní účely.
• 2012–2015: V budově působí undergroundový klub Kokpit Kafé, který zde pořádá koncerty, filmové projekce, divadelní představení nebo výstavy. Samotná budova postupem času nenávratně chátrá, nosným konstrukcím z vadného hlinitanového betonu čím dál více hrozí kolaps, tristní stavebně-technický stav objektu prohlubuje také silná chemická kontaminace konstrukcí ropnými oleji a rtutí, způsobená původními technologiemi i nešetrností provozu. Multikulturní eventy Kokpitu se postupem času přesouvají do sklepních prostor, až v červnu 2015 zcela utichnou.
• 2015: Budovu v únoru zakupuje nadace The Pudil Family Foundation zakladatelů Pavlíny a Petra Pudilových, ve stejném roce v dubnu je budova na podnět Klubu za Starou Prahu prohlášena za kulturní památku. Ve stejném roce také dochází k přeložení a komplexní výměně technologie měnírny Klárov a ukončení jejího provozu v prvním nadzemním podlaží Zengerovy trafostanice. Díky těmto změnám se přízemí trafostanice zcela uvolňuje od provozních technologií. Cílem The Pudil Family Foundation je vybudovat v bývalé technické budově moderní prostor pro moderní a současné umění. Začíná tak radikální přestavba původní trafostanice se snahou zachovat původního genia loci pod vedením architektonického studia Schindler Seko architekti. Důsledná konverze počítá se zachováním významných historických prvků i s definitivním odstraněním chemicky znečištěných nebezpečných prostor. Prioritou je předat budovu zpět veřejnosti ekologicky maximálně ošetřenou jak uvnitř, tak v jejím nejbližším okolí.
• 2022: Nový prostor pro umění, kulturu & dialog jménem Kunsthalle Praha se veřejnosti otevírá 22. 2. 2022.    

Zajímavá čísla

Na konverzi pracovalo 2300 lidí, podílelo se na ní 252 dodavatelů. Budovou se proplétá 230 kilometrů kabelů, její monolitický skelet skrývající se za neoklasicistní fasádou obsahuje 12 690 tun betonu. Do výtahu Kunsthalle se vejdou velkoformátová umělecká díla včetně osobního automobilu. Základová spára budovy se nachází 30 centimetrů pod hladinou Vltavy a na počátku přestavby stál jeřáb měřící 55 metrů. 

Průřez Kunsthalle Praha

7 podlaží (2 podzemní / 5 nadzemních) / 6–8 výstav ročně / 3 galerie/výstavní prostory / 2 terasy / 1 bistro / 1 kavárna / 1 kunsthalle / 1 sbírka (ovšem nikoliv trvale vystavena)

Autor: Schindler Seko

Foto: