Radnice v Göteborgu
Světlé a otevřené interiéry radnice ve švédském městě Göteborg jsou oslavou demokracie, transparentnosti a svobody. Jako jedno ze svých posledních děl je navrhl ve stylu skandinávského modernismu otec moderní švédské architektury Erik Gunnar Asplund, který byl jedním z pionýrů specifické švédské architektury první poloviny dvacátého století. Pod vlivem evropské moderny, ale především švédských vernakulárních tradic a odkazu klasické antické architektury, vytvořil Asplund tzv. švédský moderní klasicismus, styl, ve kterém se radikální formální redukce setkává s odkazy ke klasické architektuře, jejím řádům, dekoraci a monumentalitě. V tomto duchu navrhl Asplund nejvýznamnější projekt své kariéry: budovu Národní knihovny ve Stockholmu.
Během třicátých let se však Erik Gunnar Asplund od tohoto eklektického přístupu odklonil směrem k tehdy aktuálním tendencím organické a emocionální architektury, která se prosazovala od poloviny třetí dekády po celém světě. Pod vlivem finského architekta Aalvara Aalta, jehož oble tvarované formy tehdy silně rezonovaly, navrhl Asplund novou přístavbu göteborské radnice. Město usilovalo o dostavbu radnice již od počátku dvacátého století. Přístavba se týkala původního objektu, který projektoval kolem roku 1670 architekt Nicodemus Tessin the Elder na náměstí Gustava Adolfse Torga.
V roce 1912 byla vyhlášena první architektonická soutěž na návrh nové přístavby radnice. Už tehdy vyhrál se svým neo-klasicistním návrhem architekt Asplund. Trvalo to ale dalších dvacet let, než začal autor pracovat na samotné realizaci. Jeho návrh se během té doby razantně proměnil a díky proměnám ve společnosti a architektonickému vývoji nakonec zvolil měkký funkcionalismus. Zatímco exteriér stavby pojal autor velmi střídmě s pravoúhlým rastrem pilastrů a okenních otvorů, jeho interiér ztvárnil jako světlem zalitý otevřený prostor s průběžnými galeriemi a skulpturálně pojatými schodišti.
Geometrický řád fasády navazuje na řád neo-klasicistního objektu. I přesto, že ve své době vyvolal kontroverzi, jeho proporce citlivě doplňují stávající zástavbu. Reliéf s názvem De fyra vindarna (Čtyři větry), který zdobí prostor nad hlavními čtyřmi okny jednoho z jednacích sálů, byl vytvořen později sochařem Ericem Gratem. Před tím byly na jeho místě okenní otvory.
Uvnitř traktu je nové křídlo budovy odděleno od starého objektu vnitřním atriem, do kterého se otevírá celoprosklená fasáda odhalující hlavní veřejný sál nového křídla. Ten je osvětlen nejenom z boku, ale i díky stropním světlíkům. Vnitřní atrium je kolem dokola lemováno průběžnými galeriemi, ze kterých se vstupuje do jednotlivých sálů a kanceláří. Asplund obložil interiér světlým dřevem a doplnil bíle lakovanými ocelovými prvky. Rozsáhlá hala doslova vyzařuje klidem a pozitivní atmosférou. Dodnes se v interiéru bývalého soudu, dnes součást městského úřadu, zachovaly všechny původní prvky, které Asplund pro interiér vytvořil. Nejenom sedací nábytek, ale i abstraktně pojaté koberce, zaoblená svítidla, skleněná umyvadla či hodiny s téměř surrealisticky pojatými tvary jsou součástí tohoto koncepčního Gesamtkunstwerku skandinávské předválečné moderny.
Stará radnice v Záhřebu
Tři velkolepé zasedací síně v interiéru staré radnice v Záhřebu představují nedoceněnou kapitolu historie jugoslávského designu a architektury. V šedesátých letech je vytvořil jeden z nejvýznamnějších chorvatských architektů minulého století Andrija Mutnjaković. Ten se narodil v Osijeku v roce 1929. Absolvoval Fakultu architektury v Záhřebu, kde studoval pod vedením modernistického průkopníka Draga Iblera. Se svým experimentálním designem realizoval pouze několik ambiciózních architektonických projektů. Národní a univerzitní knihovna Kosova v Prištině, postavená v letech 1971 až 1982, je jeho nejznámějším a jediným dílem, které získalo mezinárodní uznání. Budova, inspirovaná byzantským a osmanským uměním, je monumentální stavbou zastřešenou devadesáti devíti různě velkými kupolemi, které vytvářejí zvlněný biomorfní povrch.
Mutnjaković aplikoval podobný tvůrčí přístup i ve svých interiérech pro starou záhřebskou radnici. Komplex radnice se nachází v historické čtvrti Gradec. Skládá se ze tří vzájemně propojených budov, které pocházejí z 15. až 19. století. V letech 1968 až 1975 se Mutnjaković na žádost města ujal restaurování a renovace stávajících interiérů. Kromě toho navrhl tři nové zasedací síně, z nichž každou pojal v odlišném stylu. Spojuje je však vytříbené řemeslné zpracování, důkladná pozornost k detailu a pozoruhodný sochařsko-digitální přístup, který spojuje historické a současné.
Návrhy jednotlivých místností jsou výsledkem průkopnických metod počítačové grafiky a parametrických metod, které Mutnjaković během své kariéry vyvinul. Nejprve vytvořil vlastní náčrty jednoduchých geometrických tvarů a poté nastavil parametry (poloměr, vzdálenost, sčítání), aby vytvořil univerzální systém pro celkový návrh. Grafika kruhových dekorací je například založena na jednoduchém algoritmu pro rozložení určitého počtu elips mezi dvě křivky, například mezi kruh a spirálu. Algoritmy byly také použity pro dekoraci kůží potažených panelů, rytmus dřevěných reliéfů nebo efektních stropů. Architekt spolupracoval s Elektrotechnickou fakultou v Záhřebu, kde použil počítače IBM pro programování a vytváření finálních tvarů. „Jezdíme v průmyslově vyráběném autě, plavíme se v průmyslově vyráběné lodi, potápíme se v průmyslově vyráběné ponorce, létáme v průmyslově vyrobeném letadle a můžeme bydlet i v průmyslově vyrobeném domě. A to je vše. Život se pak nelidským nestane,“ říkal Mutnjaković o využití počítače při své práci.
Každá ze tří nových zasedacích místností byla navržena pro konkrétní městskou vládní agendu. Pro zdravotní oddělení Mutnjaković pokryl stěny hlediště a vestavěný nábytek kulatými keramickými dlaždicemi vykládanými do složitě vyřezávaného dřeva. Inspiroval se při tom interiérem lékárny ze 14. století v historickém františkánském klášteře v Dubrovníku. Shluky jakýchsi zakulacených dřevěných stalaktitů tvoří rytmický reliéf napříč stěnami zasedací místnosti ekonomického oddělení. Naopak panely z olivové kůže s geometrickými dekoracemi vytvořenými také pomocí počítače zdobí stěny i nábytek poslední ze tří aul, tentokrát pro oddělení kultury. Všechny tři místnosti disponují velkolepými stropy, konstruovanými z polyesterových modulů seskupených do dynamických struktur, opět generovaných počítačem. Projekt je zajímavý tím, že se jednalo vůbec o první architektonický projekt v bývalé Jugoslávii, který byl vytvořen pomocí počítače. Z dnešní perspektivy předjímala současné organické struktury architektů, jako jsou Zaha Hadid, Greg Lynn nebo UN Studio. Všechny interiérové prvky jsou dodnes stále nedotčené a slouží svému původnímu účelu.
Mutnjaković je ve svých 93 letech stále členem Chorvatské akademie věd a umění, žije v Záhřebu a dodnes pracuje na svých fantastických radikálních návrzích, které využívají kinetické či bionické prvky. Je jedním z posledních žijících hrdinů legendární jugoslávské architektury 20. století. Po mnoha letech zanedbávání zaznamenalo toto historické hnutí v posledních letech mezinárodní zájem, jak například ukázala obsáhlá výstava Toward a Concrete Utopia, Architecture in Yugoslavia, 1948-1980, kterou uspořádalo museum MoMA v New Yorku a mimo jiné představila Mutnjakovićovo dílo. Jeho futuristický interiér staré záhřebské radnice představuje další skvost tohoto fascinujícího historického období, naštěstí stále používaný a v dobrém stavu, což nemůžeme říci o mnoha jiných zbořených nebo silně přestavěných budovách po celé bývalé Jugoslávii.
Zasedací síň radnice v Rouen
Zapomenuté dílo francouzského dekoratéra Maxima Olda nechává nahlédnout do světa sofistikované modernistické dekorace poloviny minulého století, jejíž zachovalé příklady se dnes hledají už jen velmi těžko. Nejvýznamnější interiérové projekty vytvořil Maxime Old ve francouzském městě Rouen. Dodnes tam mohou návštěvníci obdivovat dva zachovalé interiéry, které zde Maxime Old vytvořil pro místní radnici. Do města ho pozval doktor Robert Rambert, který byl v té době zástupcem starosty. Olda si pamatoval už z roku 1954, kdy si od něj koupil celou nábytkovou kolekci pro svou vlastní kancelář. A tak byl výběr jasný, designéra přizval ke dvěma unikátním projektům: nové zasedací místnosti radnice a kulturního kongresového centra Halle aux Toiles.
O tvůrčí odkaz Maxima Olda se dnes stará jeho syn Olivier, který nás pozval k nahlédnutí do některých unikátních prostor zařizovaných během padesátých a šedesátých let jeho otcem. Old navázal svou tvorbou na tradici francouzských truhlářských mistrů, tzv. ebenistů. Ve třicátých letech studoval prestižní l’École Boulle a řemeslu se v té době učil i u kultovní postavy pařížského art deca Jacquese-Émile Ruhlmanna, od kterého čerpal inspiraci nejenom z pohledu precizního řemesla, ale především charakteru moderní dekorace, propojující historii se současností. Od konce třicátých let začal Old navrhovat své vlastní interiérové objekty a pravidelně vystavovat na dekoratérských výstavách Arts Ménagers či Salons des Artistes et Décorateurs.
Reprezentativní zasedací místnost radnice v Rouen, která byla slavnostně otevřena v roce 1964, je Oldovým největším zachovalým komplexním interiérovým dílem. Zdi obložené laminovanými deskami různých barev, se kterými designér často experimentoval ve svých nábytkových návrzích, vytváří bohatou mozaiku povrchů, barev i odleskům. Do nich pak Old vsadil bronzové medailony od sochaře Jeana-Pierra Demarchiho. To vše korunuje působivý abstraktní podsvícený strop, vyrobený z lakovaných plátů tahokovu. Navzájem se překrývající a podsvícený perforovaný kov vytváří luminiscenční divadelní představení. Tuto interiérovou uměleckou instalaci vytvořil Maxime Old ve spolupráci s Raymondem Subesem, specialistou na zpracování kovů již od období art deca.
