(ne)řešitelné problémy architektonické kritiky

Pokud byste chtěli stavět rodinný dům, jako odpovědný investor vyhledali některý z odborných časopisů a z recenzí publikovaných realizací chtěli pochopit, v čem přesně spočívá jejich architektonická kvalita, pravděpodobně vás čeká zklamání. Většina textů bude pojednávat o něčem jiném.     

Odborné hodnocení a popis problémů jsou jednou z hlavních úloh specializovaných periodik v nejrůznějších oblastech – od umění a kultury přes vědu a techniku až po konkrétní produkty. Architektonické časopisy nejsou výjimkou a recenze prezentovaných staveb většinou publikují. Obrátit se na odborný, přesto běžně dostupný časopis, tedy dává smysl. Architektonická kritika však má specifika, jimž čtenáři mimo profesní komunitu oprávněně nemusejí rozumět.

Renomované odborné časopisy, jakými jsou dnes vedle titulu, který právě čtete, především Era21, Intro a Stavba se od svých populárnějších, převážně na bydlení a styl zaměřených konkurentů, na první pohled zásadně neliší. Nejedná se o recenzovaná periodika, k nimž se řadí například slovenský titul Architektúra & urbanizmus. V Česku v oboru architektury vědecké časopisy neexistují, což představuje zásadní problém při hodnocení akademického publikování; nejblíže k nim má teoreticky zaměřený brněnský titul Era21. Architektonické časopisy publikují celé typologické spektrum staveb a projektů, přinášejí rozhovory a diskuse, zabývají se i historií, teorií a oborovým děním – sledují soutěže, výstavy, knihy, přednášky, školy a profesní komoru – hlavní obsah však stále tvoří prezentace realizovaných staveb prostřednictvím fotografií, výkresů a autorských zpráv.

Před dvěma desítkami let představoval zásadní odlišnost styl publikovaných domů, dnes však i nejčtenější tituly o bydlení běžně přinášejí práce nejlepších architektů. Architektonické časopisy tedy nabízejí podobný obsah v kultivovanější podobě a i vzhledem k množství existenčně důležité inzerce připomínají spíše lifestylové magazíny. Přesto můžeme smysl a přínos odborných titulů vidět právě v kritické reflexi publikovaných staveb, jakkoliv je problematizování nákladně vytištěného obsahu v podobně dokonalých fotografií už z podstaty obtížné a paradoxní. S výjimkou časopisu Intro tedy publikované realizace alespoň zčásti doprovázejí recenze.

Předmětem reflexe občas bývá i samotná architektonická kritika. V časopisu Architekt, na nějž Architect+ nepřímo navazuje, šlo zejména o sérii polemik a diskusí v několika posledních letech minulého tisíciletí. Nejradikálnější pohled na nízkou úroveň tuzemské kritiky a teorie publikoval v roce 1998 historik umění Pavel Škranc, na což vcelku razantně reagoval Rostislav Švácha, nejvlivnější polistopadový kritik architektury. Četné problémy, které hodnocení architektury provázejí, popisují také monotematická čísla časopisů Stavba v roce 2007 a Era21 o deset let později. I přes dílčí názorové odlišnosti se všichni aktéři shodují ve dvou bodech. Jednak v tom, že kritika je pro profesi mimořádně přínosná, jednak v tom, že příliš nefunguje, pokud tedy vůbec existuje. Nejčastěji je zmiňován popisný, výkladový a reklamní charakter recenzí, absence hodnocení a nepřijatelnost hodnocení negativního, nesrozumitelnost intelektuálně až intelektuálsky pojatých textů, záměně kritiky s teorií a nedostatek teorie samotné či pomíjení uživatelského pohledu na stavby. A sám Rostislav Švácha hovoří o tom, že on by recenze psát ani neměl, neboť to mají dělat především architekti, podobně jako za první republiky.

Neutěšený stav kritiky, mimochodem celosvětový problém, má několik základních důvodů, specifických právě pro architekturu a její publikování. 

Závislé hodnocení

Na rozdíl od nekonečného prostoru webových stránek a aplikací produkujících rychlé obrazy je rozsah časopisů omezený, což z nich spolu s hmatatelnou podstatou tištěného média dělá prestižní záznam doby. Zásadní moment tedy představuje samotný výběr publikovaných staveb. Zatímco časopisy z jiných oborů mohou hodnotit téměř všechna relevantní díla a produkty na trhu, případně průběžně sledovat zavedené umělce a instituce, architektonická periodika vybírají z desetitisíců staveb. Počet realizací s přijatelnou kvalitou je sice o dva řády nižší, přesto má redakční volba zásadní váhu. Kromě předpokládaného názoru redakce, že se jedná o mimořádně zdařilé návrhy, ovšem přesná kritéria a důvody pro publikování těch kterých staveb čtenáři neznají.

Architektonické časopisy mají redakční rady složené z oborových osobností, v běžném provozu však převažuje individuální rozhodování šéfredaktora s pár kolegy. S výjimkou staveb oceněných v soutěžních přehlídkách tedy jde o volbu redakce, založenou především na dojmech z fotografií. Pokud dům nese atributy dobré architektury – určité formy, materiály, prvky a detaily – může být automaticky považován za nadprůměrný i v dalších ohledech. Totéž platí o originalitě až extravaganci, jež je vzhledem k příbuznosti architektury a výtvarného umění chápána jako přínos a často se zdá, že jde i o hlavní cíl architektovy práce. A redakce nemohou být imunní ani vůči zavedeným jménům ateliérů, která by měla být zárukou kvality. Pochopitelná je i motivace práci daného autora dlouhodobě sledovat a případným odmítnutím neriskovat jeho ztrátu a příklon ke konkurenčnímu titulu.  

V každém případě staví prezentace v architektonickém časopisu objekt do pozice dobrého příkladu a vzoru, v níž je následná kritika obtížná – pokud by se tedy mělo jednat o kritiku negativní. Dům byl přece vybrán a publikován právě pro svoji nadprůměrnou kvalitu a/nebo renomé autora, jeho případné zpochybnění je náročné pro všechny zúčastněné, tedy architekta, investora, redakci, čtenáře i samotného recenzenta. Nepříznivé vyznění recenze by bylo vlastně nespravedlivé, horší příklady přece publikovány nebyly a zůstaly ušetřeny. Právě výběrový charakter časopisů tedy představuje stěží překonatelný paradox architektonické kritiky. Redakčnímu přijetí, nebo dokonce vyžádání domu k publikaci nepředchází důkladnější zkoumání jeho kvality, neboť tu má následně přinést až recenze.

Ovšem kritik, který je redakcí osloven, se již nemůže vyslovit zcela svobodně a nezávisle – tedy stejně, jako kdyby dům sám posuzoval ještě před rozhodnutím o jeho prezentaci. Pokud by totiž projekt považoval za špatný – a takový názor jednoznačně, bez dodatečného vyvažování a stylistického zmírňování například převedením na řečnické otázky, zformuloval – stavěl by redakci odborného časopisu do pozice někoho, kdo kvalitu architektury při výběru vlastně posoudit nedokáže. Ovšem i pokud by časopis podobně nezávislý externí pohled uvítal, negativněji zabarvená recenze pravděpodobně narazí na odpor dotčeného architekta a celý případ vyústí ve stažení realizace nebo jinou formu sporu.   

Redakce jsou na architektech obsahově závislé. Časopisy díla nejen hodnotí, ale na rozdíl od jiných oborů je v podobě dokumentace čtenářům zároveň zprostředkovávají. V jiných oborech recenze nebo uživatelské testy vznikají – až na výjimky v podobě nákladných produktů – bez jakéhokoliv kontaktu s autorem, resp. prodejcem. Kulturní představení můžete navštívit anonymně, zboží si můžete zakoupit či zapůjčit. Architektonická média ovšem potřebují nejen souhlas autorů s publikováním stavby, ale i výkresovou dokumentaci a kvalitní fotografie. Vstřícnost architektů i investorů vyžaduje rovněž nezbytná prohlídka objektu. Domy tedy bývají hodnoceny za okolností připomínajících spíše vznik PR článků. A pokud architekti berou publikaci v odborném časopisu jako žádoucí reklamní prezentaci, chápu případnou negativní kritiku jako škodu na svém podnikání. Čest výjimkám.  

Architekti tak třeba předem odmítají, či naopak požadují konkrétního kritika, případně mohou zrušit již připravenou publikaci stavby nebo hrozit právními kroky a redakci nezbývá než ustoupit. Podle Šváchy proto „nejsme daleko od stavu, kdy naše architektonické časopisy budou tisknout pouze texty pochvalné a texty bez názoru.“ Negativnímu vyznění kritiky však často brání i běžná kolegialita a vědomí toho, že navrhnout, prosadit a realizovat nadprůměrnou stavbu je velice náročné. Problémem bývají rovněž nepřiznané profesní vazby mezi architektem a recenzentem, jež nezávislý pohled vylučují, a vede k nim i častá praxe, kdy se redakce autorů na jméno možného recenzenta sami ptají. Obojí souvisí rovněž s malou velikostí profesní komunity a skutečností, že kritik a autor stavby se v jiných rolích setkávají při dalších příležitostech, někdy musejí dokonce spolupracovat.

Umění a řemeslo

Profese, a zejména kvalifikace recenzentů zároveň patří hlavním důvodům, proč kritika není ukotvená a proč se výrazně liší nejen názory na úlohu a podobu recenzí, ale i na poslání samotných architektonických časopisů.   

Recenze, jak bývají texty doprovázející realizace označovány, má z definice publicistického žánru především zhodnotit konkrétní dílo. V případě domů by tedy mělo jít o posouzení architektonického návrhu. Ada Louise Huxtableová, která v americkém prostředí druhé poloviny 20. století kritické psaní o architektuře nejvýrazněji formovala, hovořila o komplexním přístupu s uplatněním všech kritérií a souvislostí daného projektu. Sledováním veškerých okolností se tedy hodnocení blíží samotnému navrhování, recenzent by měl celou úlohu znovu promyslet a vytvořit ideovou stavbu. Kritiku lze tedy chápat jako jiný druh architektonické tvorby. Dle Huxtableové by kritika neměla být uplatněním teorie či ideologie; naopak má vyjasňovat, odhalovat a uvádět často prázdná a spekulativní tvrzení architektů nebo teoretiků na pravou míru. Kritika s teorií souvisí, ovšem neměla by s ní být zaměňována.

Kritik by tedy měl posoudit stavbu a zabývat se stejnými otázkami jako její autor. Nabízí se tedy úvaha, že recenze lze sotva psát bez architektonického vzdělání, resp. zkušenosti s navrhováním. Architekti však často práci svých kolegů veřejně hodnotit nechtějí – přestože v soukromí mívají názory velice silné – a případně nedokážou napsat a včas odevzdat publikovatelný text. Domy tak přibližně v polovině případů recenzují humanitně vzdělaní odborníci, které naopak psaní za nevelké honoráře z velké části živí, nejčastěji historici umění. K nim můžeme řadit i architekty zaměřené výhradně na historii či teorii oboru. Kvalifikace a zájem autorů se pochopitelně zásadně odráží v obsahu recenzí.

Velké zastoupení kunsthistoricky a teoreticky laděných textů připomínají v časopisu Architekt po celou dobu jeho polistopadové existence nejen diskuse o kritice, ale také čtenářské ohlasy. Vedle nesrozumitelnosti či odtažitosti bývá kritickým textům nejčastěji vytýkán estetický přístup nezohledňující uživatelské a technické vlastnosti domu, tedy řemeslnou stránku projektů. Nejen v případě obytných budov praktikující architekti upozorňují jak na samotné chyby návrhů, tak na jejich opomíjení v recenzích či v soutěžních přehlídkách. Nejčastěji se jedná o nesmyslnou orientaci ke světovým stranám, neúčelné rozměry a tvary místností, nevhodné pozice oken a dveří, nedostatečné soukromí a provozní kolize, chybějící zádveří, špatnou dispozici koupelen a kuchyňských linek nebo třeba nebezpečné řešení schodiště. Formální pohled na profesi pochopitelně ovlivňuje i publikum, jež ze značné část tvoří další architekti a studenti…

Důvodů, proč se recenze dispoziční a provozní stránkou staveb většinou nezabývají, zřejmě existuje několik. Humanitně zaměření kritici mohou dobře odvedené řemeslo – zejména v případě renomovaných autorů – považovat za naprostou samozřejmost. Uživatelskou stránku architektury neumějí či nechtějí posuzovat, jelikož na to nemají kvalifikaci a také by řešením banálních provozních otázek neradi narušovali vznešený tón textu. Rovněž architekti často domy hodnotí – ale i navrhují – především formálně, navíc nechtějí své kolegy veřejně stavět do role studentů či podřízených. V případě již zmíněných rodinných domů se kritici posuzování dispozičního řešení a uživatelských vlastností domů často zdržují i kvůli přesvědčení, že se jedná o víceméně subjektivní nároky investora. Právě rodinný dům sice představuje široké veřejnosti nejbližší typ architektury, jeho podstata však obecné problémy kritiky ještě zesiluje. Výběr k publikování je ještě subjektivnější než u jiných staveb, nelze argumentovat celospolečenským významem dané realizace. Jedná se o dílo pro konkrétního klienta, takže čtenáři je mohou zažít pouze zprostředkovaně, jako ilustrační příklad. Kritici mívají sklon k mírnění svých pochybností právě odkazem na přání a spokojenost investora, čímž by ovšem v důsledku šlo obhájit cokoliv. A nesnadný je i vznik samotné recenze, protože autor textu vstupuje do soukromí obyvatel a od dojmů z osobního kontaktu při prohlídce domu, často i v doprovodu architekta, se může jen obtížně oprostit. Zároveň má každý čtenář s bydlením v rodinném domě či bytě zkušenost, takže i bez znalosti typologických pravidel a norem dobře rozpozná obytnou kvalitu publikované stavby. Přeceňování formální stránky architektury a podceňování uživatelských hledisek při výběru i hodnocení pak někdy vede k tomu, že bývají publikovány a oceňovány i domy vykazující v návrhu zásadní chyby. Právě takové příklady, které se z odborných časopisů šíří do dalších médií, mohou ještě více poškodit již tak problematický obraz architektury coby profese a služby.

Žánrový zmatek

Problémy recenzí lze shrnout do tří bodů: značná část textu se zabývá něčím jiným než samotným domem, převládá pohled na stavbu jako na výtvarné dílo apřevažují popisné pasáže bez srozumitelného hodnocení. Při čtení většího množství recenzí zároveň můžeme pozorovat podobné vlastnosti a opakující se vzorce. Texty lze hrubě rozdělit do čtyř základních typů s „pracovními“ názvy. Autorská zpráva připomíná obsahem i stylem propagační vyjádření samotných architektů, stavbu popisuje a vysvětluje její vznik. Kunsthistorický výklad přibližuje objekt z pohledu dějin architektury, chápe jej především jako výtvarné dílo a zabývá se souvislostmi s jinými pracemi. Teoretická úvaha používá stavbu jako inspiraci pro pojednání o něčem jiném. Architektonický posudek hodnotí všechny podstatné vlastnosti návrhu a zabývá se podobnými problémy jako autor stavby.

Při zkoumání souboru více než stovky recenzí, které v časopisech Architekt/Architect+, Stavba a Era21 v období 1993–2023 hodnotily novostavby individuálně navržených rodinných domů, vyplynulo, že více než třetina textů odpovídá typu kunsthistorický výklad. Architektonický posudek představoval čtvrtinu recenzí. Zbývající texty byly autorské zprávy či teoretické úvahy, zastoupené podobným dílem. Pouze architektonické posudky, které až na pár výjimek psali architekti, naplňují definici žánru, neboť obsahují celkové a srozumitelné hodnocení daného domu. Tři čtvrtiny textů jsou tedy jako recenze sice označeny, ovšem svým obsahem patří spíše do oblasti propagace, historiografie a teorie architektury. I takové příspěvky mají v odborných časopisech nesporně své místo, neměly by však nahrazovat kritiku. 

Bez ohledu na obecnou krizi kritiky a veškeré pochybnosti však můžeme čerpat naději ze skutečnosti, že architektonické časopisy stále vycházejí a recenze staveb publikují. Systémový problém, tedy výběrový charakter časopisů a s ním spojenou obsahovou závislost redakcí na architektech, sice řešit nelze, přesto můžeme leccos zlepšovat. Od systematického pěstování kritiky na architektonických školách – nabízí se i samostatný studijní obor, jako je tomu ve výtvarných a múzických uměních –, přes vyšší etické standardy ve vztazích mezi redakcemi, architekty a recenzenty až po lepší ekonomické podmínky pro autory textů a s nimi spojené vyšší nároky časopisů na obsah recenzí. 

Architekti často mluví o tom, že jejich profese má být chápána jako běžná služba, proto by měli v prvé řadě usilovat o zlepšení obsahu odborných časopisů včetně srozumitelného, smysluplného hodnocení své práce. V navrhování ctít typy – a v publicistice žánry.

Autor je architekt, publicista a pedagog FA ČVUT .

Literatura:

Ada Louise Huxtable: Architecture Criticism, Proceedings of the American Philosophical Society, 134, 1990, 4, 461–464

Pavel Škranc: Kritika a teorie jako luxus?, Architekt, XLIV, 1998, 17–18, 10–11

Kritika architektury, Stavba, XIV, 2007, 5

Podoby kritiky, Era21,XVII, 2017, 1

Rostislav Švácha: Potřebuje architektura kritiku?, Bulletin ČKA, XXVII, 2020, 1, 14–15

Petr Pištěk: Recenze rodinných domů v architektonických časopisech, 2023, dspace.cvut.cz/handle/10467/113338