Město Royan s méně než dvaceti tisíci obyvateli leží na pobřeží Atlantického oceánu asi 130 kilometrů severně od Bordeaux v oblasti Charente-Maritime. Přímořské letovisko bylo velmi populárním turistickým a rekreačním centrem již od první poloviny devatenáctého století. Vznikaly zde výstavní hotely, kasino a na svou dobu moderní turistická infrastruktura. V období dvacátých let minulého století si prázdninový resort oblíbili obzvláště umělci, kteří zde trávili letní dovolené inspirováni nekonečnými horizonty písečných pláží omývanými oceánskými vlnami. Dodnes se ve městě nachází pět rozsáhlých pláží, rybářský přístav a „marína“ s tisíci kotvícími loděmi.
Během bojů druhé světové války bylo však město téměř celé vybombardováno. Oblast kolem Royan byla totiž jedním z posledních míst ve Francii na březích Atlantického pobřeží, kde nacisté odolávali spojenecké invazi do Evropy. 5. ledna 1945 zamířilo nad Royan tři sta padesát těžkých bombardérů britských královských leteckých jednotek RAF a na město a německé základny svrhly bomby ve dvou náletech. Pozdější bombardování v dubnu 1945 dokončilo zkázu tohoto oblíbeného letoviska. I přesto, že britská a francouzská armáda prohlásila před bombardováním, že ve městě zůstali už jen Němci a kolaboranti, zabila během obou útoků více než dva tisíce sedm set civilistů.
Royan se po válce stalo laboratoří moderní architektury a urbanismu. Vznikl zde možná vůbec nejucelenější soubor modernistických domů z padesátých let, které navrhovali přední francouzští architekti. Po vzoru inovativních urbanistických teorií se podíleli tito architekti na výstavbě nového centra města, navrženého jako velkorysý komerčně-obytný celek otevírající se zakřiveným obytným blokem do zálivu Plage de la Grande-Conche. Za ním se nachází ústřední náměstí, které od moře pokračuje širokou zelenou třídou vrcholící kruhovou stavbou centrální tržnice. Kolem kompaktně zpracovaného centra se pak rozvíjela další bytová a vilová zástavba.
„Díky“ válečným škodám se město Royan stalo vzorem nové optimistické obnovy, na které se výrazným způsobem podílely ideály předválečné modernistické generace. Mezinárodní vlivy nové poválečné architektury daly vzniknout modelovému modernímu přímořskému letovisku. Přizvaní architekti se ve svých urbanistických i architektonických úkolech inspirovali především brazilským modernismem a jeho dynamickým výrazovým slovníkem. Podobné analogie se nabízejí také ve srovnání urbanismu Royan a hlavního města Brazílie Brasilia, které s podobnými ideály vystavěli Oscar Niemeyer a Lucio Costa. Není náhodou, že v roce 1947, kdy se naplno rozjíždí obnova města, vychází ve Francii speciální číslo magazínu L‘Architecture d‘Aujourd‘hui věnované právě brazilskému modernismu.
Konstrukční a estetické kvality dynamické jihoamerické tvorby ovlivnily i některé stěžejní stavby v Royan. Mezi hlavní postavy poválečné obnovy města patřili především francouzští architekti Claude Ferret, Louis Simon, Pierre Marmouget a Marc Quentin. Tito architekti, včetně mnoha dalších méně známých jmen, vystavěli mezi lety 1947 a 1964 řadu významných budov a tvořili celkovou koncepci urbanistických řešení. Nejdůležitějším z nich byl pravděpodobně Claude Ferret, který tehdy působil v Bordeaux v rámci společného ateliéru s architekty Yvesem Salierem a Adrienem Courtoisem. I oni se se svými návrhy podíleli na rozvoji modernistické architektury v Royan.
Moderním symbolem obnovy města se stalo v roce 1957 kongresové centrum podle návrhu Clauda Ferreta, Pierra Marmougeta, Adriena Courtoise a Jacquese Bruneaua. Rozsáhlý obdélníkový objekt s výrazným kruhovým rizalitem, jehož prefabrikované fasádní panely navrhl Jean Prouvé, je obdobou Niemeyerových zábavních a rekreačních objektů, které vystavěl již během čtyřicátých let u umělého jezera Pampulha v Belo Horizonte. Původní rozehraná fasáda byla bohužel nahrazena jednolitou prosklenou plochou. Stavbu však čeká kompletní rekonstrukce, během které se navrátí ke své původní podobě.
Součástí hlavní urbanistické osy města směřující od pláže Plage de la Grande-Conche k centrální tržnici je také obytný komplex Le Front de Mer, jehož plány mezi lety 1950 až 1956 vypracovali architekti Claude Ferret, Louis Simon a André Morisseau. Jak název napovídá, jedná se o jakousi modernistickou hradbu, která odděluje pláže a přístav od centra města. K čistě bílému prohnutému bloku s výhledem na moře se přimykají vnitřní trakty na půdorysu písmene U. Bílou barvu doplňují zástěny zkonstruované z barevných tyčí. Díky vyvýšení objektů betonovými sloupy do úrovně prvního podlaží a parterům s komerčními prostory docílili architekti živého městského prostředí.
Kromě dalších obytných bloků a drobných architektonických realizací je nejpozoruhodnější stavbou centrální části Royan hlavní tržnice. Její projekt vznikl již v roce 1946, dokončena byla až o deset let později. Architekti André Morisseau, Louis Simon a inženýři Bernard Laffaile a René Sarger vytvořili centrálně orientovanou kruhovou stavbu zastřešenou tenkou betonovou skořepinou se třinácti vlnovitými klenbami. Výrazné konstrukční řešení opět odkazuje k dobovým experimentům, například k projektu kaple svatého Františka v Pampulze Oscara Niemeyera z roku 1943 nebo k realizacím mexického architekta Félixe Candely.
K dalším pozoruhodným veřejným stavbám, které vznikly v Royan během padesátých let, patří například kruhový objekt umělecké galerie od architekta Louise Simona dokončené v roce 1964 a venkovní koncertní scéna od Marcela Canellase zastřešená mohutnou betonovou klenbou. Tou nejvýznamnější dominantou je však nová katedrála Notre-Dame de Royan.
Katedrála Notre-Dame de Royan
Betonový monolit moderní katedrály Notre-Dame de Royan se tyčí nad bílým horizontem přístavního města. Její hrdá a ztepilá forma připomíná tragické vybombardování tohoto města.
Brutalisticky přísná architektura moderní katedrály kontrastuje s ostatními moderními projekty v Royan, které jsou spíše charakteristické svými organickými tvary a hravými dekoracemi, připomínajícími styl v našem prostředí označovaném jako „bruselský“. Nový svatostánek navrhli architekti Guillaume Gillet a Marc Hébrard na místě vybombardovaného původního kostela z roku 1874. Ve spolupráci se stavebními inženýry Bernardem Laffaillem a Reném Sargerem vybudovali za pouhé tři roky od roku 1955 do roku 1958 působivou stavbu, která si nezadá se špičkovými výtvory francouzské gotiky.
Podobně jako gotické katedrály je i ta v Royan utvářena dynamickými vertikálními formami, které směřují k nebi. Její výška dosahuje šedesáti metrů, stejně jako věže katedrály Notre-Dame v Paříži. Loď byla navržena ve tvaru elipsy bez jakýchkoliv vnitřních sloupů. Je osmdesát metrů dlouhá a pětačtyřicet metrů široká. Zastřešuje ji experimentální parabolická klenba, jejíž charakteristické prohnutí je vidět na kilometry daleko. Výrazné architektonické formy a technicky inovativní konstrukční prvky spojují architekturu katedrály s inovativními konstrukčními technologiemi, které v této době rozvíjeli nejenom zmínění brazilští architekti, ale například i italský inženýr Pier Luigi Nervi nebo francouzský architekt Auguste Perret, který současně pracoval na obnově města Le Havre.
Katedrála je také bohatě dekorována dobovou uměleckou výzdobou, včetně barevných okenních vitráží na ploše 500 m2, které vytvořil Henri Martin-Granel. Tu nejpůsobivější vitráž chóru navrhl malíř Claude Idoux. Zobrazuje Pannu Marii ve víru barevných abstraktních paprsků. Kromě vitráží najdeme v interiéru katedrály řadu uměleckořemeslných detailů. Například rozmanité nábytkové solitéry, oltáře nebo nádobu na svěcenou vodu ve tvaru ryby. Většinu z nich navrhl sám architekt Guillaume Gillet.
Katedrála není jedinou modernistickou sakrální stavbou v Royan. V letech 1952 až 1955 byl ve vilové čtvrti Parc vybudován elegantní kostel Église Notre-Dame-de-l’Assomption de Royan podle návrhu trojice architektů Reného Baratona, Jeana Bauhaina a Marca Hébrarda. Svými rozměry se sice s hlavní katedrálou Royan nemůže rovnat, její design byl ale také propracován do detailu. Zatímco průčelí chrámu dominuje freska Panny Marie od André Trébucheta, interiér je dekorován vitrážemi podle návrhu Maurice Rochera.
Vily a rodinné domy
Kromě obnoveného urbanismu samotného centra města Royan a mnoha veřejných staveb, bylo hlavním zájmem architektů při obnově Royan téma moderního bydlení. Blíže centru města mělo podobu zejména větších i menších obytných bloků, dále od centra v klidných zelených čtvrtích formu vil a rodinných domů. V jejich architektuře se snad nejvýrazněji projevila volná výtvarná invence aplikovaných modernistických forem v optimistických a hravých výsledcích. Geometrické linie se v projektech obytných budov spojují s organickými formami a abstraktními barevnými detaily. V těchto projektech jako by se zhmotnila optimistická esence francouzského poválečného modernismu, tak jak to v roce 1958 například ve svém filmu Mon Oncle (Můj strýček) s nadsázkou a vtipem vyjádřil režisér Jacques Tati.
Ostatně k filmovému zpracování rodinného domu, který se objevil v tomto filmu, se často přirovnává vila Grille-Pain, kterou v roce 1956 navrhl architekt Pierre Marmouget. Tento dvoupatrový rodinný dům, který stojí v centru města nedaleko pláže, je výrazný svým organicky prohnutým schodišťovým tubusem modré barvy. Uvnitř se organické formy opakují v detailech vestavěného vybavení, včetně působivého skulpturálně tvarovanému krbu. Pierre Marmouget je autorem řady dalších obytných staveb v Royan, které jsou charakteristické čistě bílými formami a většinou modrými detaily, kruhovými otvory nebo různými způsoby perforovanými stěnami.
Vrcholným Marmougetovým dílem v tomto duchu je vila La Rafale z roku 1959, které se pro její tvar přezdívá Bumerang. Tento jednopodlažní objekt na půdorysu písmene L vynesl architekt do úrovně prvního patra subtilními sloupy. Výrazná barevnost je doplněna hravými detaily včetně oranžového organického krbu nebo pestrobarevné abstraktní dělicí stěny umístěné u vchodu. Z balkonu domu se dá pro změnu po tenkém žebříku sestoupit přímo do bazénu. Kromě dalších známých projektů je Pierre Marmouget autorem řady již zapomenutých rodinných domů. U jednoho z nich vytvořil na míru navržený plot a bránu již zmíněný designér a inženýr Jean Prouvé, který se podílel na obnově Royan hned několik svými projekty.
Další ikonickou rezidenční stavbou v Royan je rohový obytný dům Ponts et Chaussées, který mezi lety 1949 až 1951 vypracoval architekt Yves Salier, kolega Clauda Ferreta. „Corbusierovsky“ koncipovaný objekt je výrazný svým zaobleným objemem spočívajícím na kulatých pilířích. Horizontální betonové slunolamy pak nejenom chrání interiér a terasu před ostrými slunečními paprsky, ale vytváří také celkový aerodynamický charakter objektu.
Mnoho dalších rodinných domů v Royan postavil také architekt Marc Quentin. Jeho kubicky tvarované objekty jsou většinou vyneseny na sloupech, bíle omítnuté stěny u nich kontrastují s rustikálním kyklopským zdivem. Nechybí ani rozverné detaily, včetně různě barevných dveří, klikatých zábradlí a mříží. Podobné prvky se objevují také v tvorbě již zmíněné trojice architektů Reného Baratona, Jeana Bauhaina a Marca Hébrarda.
Jednou z nejslavnějších vil v Royan je Ombre Blanche, kterou v roce 1959 navrhl architekt Claude Bonnefoy u pláže ve čtvrti Parc. Její zkosená fasáda opět připomíná některé vilové realizace brazilského mistra Oscara Niemeyera. Hned vedle ní stojí modernistický hotel Le Trident Thyrsé, který postavil v roce 1955 architekt Henri Zimmer. Jeho současný majitel vybavil interiéry hotelu dobovým designem z padesátých let. Pro objevování poválečné architektury v Royan je to ideální základna.
Autor: Adam Štěch
Foto: Adam Štěch
