Z mlhy prosvítá a postupně vystupuje řada oken, když se přiblížíme, nastane zvláštní situace, a to především kvůli upevnění oken, která se počínají rozvírat, nikoliv otevírat, ale rozevírat. Jak rozumět rozevírání, jak se liší od otevírání? Rozevírá se přece tlama, peněženka, kniha; jistě že i tlamu, peněženku i knihu lze také otevřít. Ale není to totéž. Knihu rozevřeme, abychom například zjistili, v jakém je psána jazyce, abychom nalezli ilustraci, rozevíráme ji několikrát, dokud ilustraci nenalezneme. Naproti tomu knihu otevíráme, abychom zahájili četbu, pokračovali v ní. Tlama se rozevírá k řevu, k zívání, ale otevírá se při pití a konzumaci. Peněženku rozevřeme, abychom dokázali, že jsme „švorc“, otevíráme ji, když má co vydat. Tedy rozevírání něco demonstruje, předvádí, odstrašuje. Otevírání je na cestě, pokračuje v četbě, pití, inkasování či platbě.
Obrovské těleso s okny u řeky, zřejmě tu kotví obrovský parník, tak obrovský, že musí být zaoceánský. Do Prahy zbloudila loď z Hamburku? Moře nemáme, tak aspoň nepřímo v obrovském parníku. Zázraky se dějí, již chybí jen hudba. Valerio Olgiati praví, že architektura je jako pohádka, přivádí nás do jiného světa. A k této naší návštěvě zdaleka náležejí také zvláštní pohádková okna, jež se nakonec ukáží být vchodovými dveřmi.
Rozevírání, které tu sledujeme, je umožněno točnami, okno-dveře nejsou zavěšeny, nemají panty. Ale nejsou to ani trny, okolo kterých se okno otáčí, protože ony „čočky“ jsou nakloněné, mírně nakloněné asi o deset stupňů od svislé osy. Tato okna nevisí, nejsou zavěšena, ale musí vzpírat, být v protitahu k převážení, jež by vychýlením nastalo, kdyby nebylo opory. Právě opora, jak uvidíme, zasáhne chování návštěvníků.
Rozevírání dveří známe. Často nás poděsí, když okolo nich procházíme, míjíme je a ony se nikoliv otevřou, ale rozevřou. Postraší nás jako rozevřená tlama. Hrozí, že nás skřípnou mezi svá křídla, je třeba být nanejvýš opatrný. Rozevření u našeho parníku je jiné. Nejsou to nějaké poplašené dveře pohybující se sem a tam. Dveře jsou tu jiné, nejblíže mají ke dveřím trezoru, obdobné dveře by měl i batyskaf. Oboje musí odolávat „tlakům“ okolí a prostředí. Trezor i batyskaf se spíše pootevírají, než aby se rozevřely zcela, a i když se rozevřou, pak se ihned divoce nezavírají jako zmíněné dveře u obchodu v ulici. Batyskaf i trezor mají dveře mohutné, mají svou úctyhodnou, ba vznešenou setrvačnost, pokud možno setrvávají v zaujaté poloze.
Hrozba, že budeme sevřeni poplašenými dveřmi, se blíží sevření, kterého by se nám mohlo dostat od obrovských kleští, které se přece také rozevírají a zavírají. Toto srovnání nám může přiblížit, jaký je rozdíl mezi kloubem neseným a nesoucím. Kleště musí jejich obsluha nésti, držeti ve vzduchu, tak je tomu i u dveří či okna zavěšeného. Obsluha okna ve vzduchu a v činnosti neudržuje, toho je ušetřena jejich zavěšením. Dveře rozjíždějící se jsou zavěšeny na konzole, po níž pohybují se na válečcích, tedy žádný pant, rozevírání se děje jako posouvání. Tam, kde je kloub, zastupuje nesení a stání obsluhy, která by musela dveře či okno nést, držet. Zavěšení a stání jsou dvě možnosti upevnění okna. Nezavěšené okno, upevněné točnami není zavěšeno, ale vyznačuje se stáním, které zavěšené okno či dveře postrádají. Jen tam, kde je stání, může se uplatnit opora.
Pant umožní otvor zední zakrývat i shora, dveře budou padací. Tím se bude uzavírání lišit od spuštění přepážky – přepážka se nikdy nerozevře, dveře pantové se ale na otočném kolíku rozevřít mohou. Strašidelná možnost dveří, které nejsou ani na točně ani na kloubu, a přesto se rozevírají – zavěšeny na kolejnici. Ty se blíží zácloně, která se rozhrnuje. Toto rozhrnování považujeme za otevírání a v tom je ten děs, že se nám otevírá, snad přímo rozevírá prázdno. K děsivosti přispívá, že se tyto dveře otevírají samy, až posléze nám dojde, že jsme svou přítomností otevření-rozevření způsobili. Jelikož toto rozevření však nás zve do prázdna, budeme se bránit takovému označení; je to spíše otevření. Když se dveře rozevírají a zase se ihned uzavírají, otevřely propast, průrvu – a její přítomnost trvá i po zavření dveří, Pandořina skřínka byla otevřena, nikoliv rozevřena.
Zavěšení dovolí objasnit fenomén prahu, ten nepochází z vyznačení, položením prahu, ale je zakoušen, i když je přechod zvnějšku dovnitř hladký, bez jakéhokoliv výstupku v profilu zedního otvoru.
I v pohybu dveří, a nikoliv pouze v jejich vzhledu, shledáváme různé stupně důstojnosti. Vrata se nerozlétnou jako vrátka. Spíše se tvar a hmota odvozují z pohybu. Zavěšení okna nebo padacích dveří vyžaduje kloub, tedy člena pohybového aparátu, který zůstává na svém místě a tímto setrváním umožňuje pohyb paže, křídla dveří, okna.
Dveře visí jakoby zavěšeny na napřažené ruce stojící postavy (zastoupené rámem). U dveří padacích zavěšení na napřažené paži možné není, dveře by sice visely, ale paže by je nedokázala uvést do polohy vzhůru. Zde se musí uplatnit jiný kloub: kloub kolenní. Ten dokáže zvednout visací desku. Otočením v kloub. Tedy tu někdo sedí s kloubem nad deskou. Proto zakoušíme při vstupu padacími dveřmi práh. Majitel kloubů kolenních je k nám obrácen čelem. Při zavěšení dveří do rámu práh nevyniká, protože majitel kloubů k nám stojí bokem, jako strážník řídící dopravu nebo portýr v hotelu. Strážník i portýr nám kynou, a přitom jako by ustupují stranou, aby nám uvolnili místo k projití.
Padací brána či padací most nezvou, ale čelí. Zavřené dveře též oddělují, chrání, mají však v sobě potenciál vítací. Brána padací má blíž k rozevření bláznivých dveří.
Otočná „čočka“ svým otáčením má potenciál zvací. Je-li v poloze maximálního otevření, je jako strážník či portýr, kteří nám svým ukročením uvolňují cestu dovnitř.
Onen pohyb dveří, který se odehrává samovolně, sám bez sebe vede ke srovnání s otevíráním osobním – s portýrem. Otočná skleněná „čočka“ je přímo samotným portýrem zdánlivě (pomineme-li naklonění). To znamená, že není zavěšení, není tu pantů. Je tu jen otáčení, ještě jednodušší otáčení než strážníkovo, který své klouby použít musí. Naše vstupní okno je strážník bez kloubů.
Kdo takovým vstupem projde, prochází kolem čestné stráže a tím je povýšen.
A tak nakonec lze spatřit smysl naklonění „čočky“. Neotáčí se kolem svislé osy. Spojitost s portýrem spatřujeme v gestu úklony. Ta úklona je spojena s obsluhou dveří, gesto úklony se přenese na dveře. Naše nakloněná „čočka“ je portýrem, který je úklonou.
Portýr, dveře, „čočka“ nás zvou, svou úklonou zároveň vznášejí nárok. To překvapí chodce venčícího psa, a ještě spíše se sám pes začne chovat jinak. Na náplavku vstoupil supervizní prvek, ale není to kamerový systém. Dveře a vstup zjednaly důstojné chování. „Buranství“ se tu pozná hned. Není to všechno pro to, aby se buran odvázal, nýbrž aby se „přivázal“. K noblese.
Tedy v těchto sklípcích nejsou žádné námořnické putyky, žádné klubovny vodáků.
Podle „bosáže“ je náš parník staršího data, počkejme, zda nezahouká. Jeho okna se otevírají a zvou ke vstupu. Již víme, co to znamená pro nás: zavládl tu duch dálky, vznešenosti a noblesy.
Shrnutí: Okno je zavěšeno, je-li kulovité, může být upevněno v točnách, pak je jako strážník. „Čočka“ náplavky není ani zavěšena ani se neotáčí v točnách. Klíč k ní je portýr v předklonu, zvoucí dovnitř.
