Expati – Příběhy českých architektů a architektek v zahraničí
- Autor: Adam Gebrian, Eugen Liška
- Nakladatelství: IPR
- česky
- 245 stran
- ISBN: 978-80-88377-47-4
Nakladatelství IPR Praha vydalo v prosinci novou knihu Expati, která mapuje příběhy českých architektů a architektek žijících v zahraničí. Čtenáře zavede do Spojených států amerických, Velké Británie, Vietnamu, Japonska, Dánska, Švýcarska i Portugalska. Deset osobních vyprávění dává nahlédnout do zákulisí světoznámých architektonických kanceláří, jako je BIG, Heatherwick Studio, Foster+Partners, stejně jako života mladých architektů, kteří se v zahraničí zkouší prosadit na vlastní pěst. Autory knihy jsou spisovatel a scénárista Eugen Liška a architekt Adam Gebrian.
Dvacet hodin denně v kanceláři a konzultace ve tři ráno, ticho a soustředěnost na pracovišti, které neprolomí ani pozdrav při příchodu do studia, skloubení kariéry v zahraničí s mateřstvím. Nová publikace nakladatelství IPR s názvem Expati popisuje příběhy českých architektů a architektek, které se odehrávají doslova po celém světě. Najdete v nich jména takových ikon světové architektury, jako jsou Norman Foster, Bjarke Ingels, Thomas Heatherwick, Kenzo Tange a další. Osobní vyprávění českých architektů a architektek poprvé zazněla v CAMPu ve stejnojmenném cyklu vedeném architektem Adamem Gebrianem. Kniha Expati – Příběhy českých architektů a architektek v zahraničí je jejich literárním zpracováním a je určena všem zájemcům o světovou architekturu a design.
„V pomyslné knihovničce našeho nově založeného vydavatelství máme již dva tituly. Publikaci s názvem Plánování Prahy, která se, jak už název napovídá, zabývá plánováním Prahy ve druhé polovině dvacátého století, a také knihu editorky Pavly Melkové s názvem Živá památka – ta zase hledá cestu, jak zapojit památky do současného života. Tentokrát jsme se rozhodli vydat titul, který si najde své čtenáře i mimo odborné kruhy a skrze jednotlivé příběhy přiblíží, jaké to je vydat se pracovat a rozvíjet za hranice Česka,“ říká Ondřej Boháč, ředitel IPR Praha. Kniha nabízí celkem deset životních příběhů českých architektů a architektek. Ačkoliv mají všechny kapitoly stejnou strukturu v podobě souvislého vyprávění v první osobě, každá z nich je jedinečná ve svém obsahu a zaměření, stejně jako jsou jedinečné osudy lidí, o nichž vypráví.
Jan Vranovský, který posledních devět let žil v Tokiu, vysvětluje, proč je v případě Evropana prakticky nemožné Japonsku úplně porozumět a proč o to sami Japonci nestojí. Ondřej Tichý s úsměvem vzpomíná, že jeho budoucí zaměstnavatele z velkých světových kanceláří vždy nejvíc zaujaly studentské projekty, ze kterých měl na škole nejhorší známky. Bára Šafářová se v Texasu zabývala vlivem urbanismu na sociální (ne)spravedlnost, zatímco Dana Čupková vynalézá za pomoci robotů v Pittsburghu nové materiály z odpadu. Jan Magasanik, který se aktuálně v dánském studiu BIG podílí na tvorbě návrhu Vltavské filharmonie, vzpomíná na své první setkání s Bjarkem Ingelsem, které pro slavného dánského architekta skončilo málem fatálně. Matěj Draslar vysvětluje, proč je Švýcarsko pro architekty „zlatá klec“ a Petr Štefek zase prozradí úspěšný recept na originální žádost o zaměstnání (hrst lentilek). O tom, jakou výhodu má architekt pracující v Hanoji díky tomu, že se narodil na Ostravsku, spekuluje Marek Obtulović. Lenka Holcnerová v Lisabonu plánuje „moředrapy“ a vrací lesk původním interiérům historických budov a Veronika Martykán rozebírá komplexnost takového obřího projektu, jakým byla konverze památkově chráněné elektrárny Battersea na jižním břehu Temže. Publikaci uzavírá bonusový rozhovor s mladou architektkou Martinou Požárovou o tom, co se muselo všechno stát, aby si uprostřed pandemie našla práci ve Švýcarsku.
„Nápad pozvat české (a slovenské) architektky a architekty působící profesně v zahraničí vznikl už ve chvíli, kdy jsme pokládali základy budoucího CAMPu. Chtěli jsme, aby toto nové městské „informační“ centrum dokázalo návštěvníky nejen informovat, ale také inspirovat. Jako historicky prvního přednášejícího jsme v listopadu 2018 přivítali Jana Magasanika, kterému jsme se proto rozhodli ponechat čelní startovní pozici i v knize. Garantem výběru přednášejících se stal Adam Gebrian, který většinu večerů moderoval a vedl s našimi hosty živý a poučný dialog,“ vysvětluje autor knihy Eugen Liška. Adam Gebrian je také autorem stručných „infoboxů“ doplňujících jednotlivé kapitoly knihy. Odlehčeným a poutavým způsobem tak seznamuje čtenáře s takovými architektonickými legendami, jako jsou Rem Koolhaas, Norman Foster, Heatherwick Studio, Aires Mateus nebo Nakagin Capsule Tower.
Kniha je v prodeji v Centru architektury a městského plánování (CAMP), knihkupectví PageFive a distribuční síti Kosmas.
Japan-nes in Architecture
- Autoři: Arata Isozaki, David B. Stewart
- Překlad: Sabu Kohso
- The MIT Press, 2011
- 372 stran
- ISBN: 9780262516051
Arata Isozaki, jeden z předních světových architektů, zemřel v prosinci loňského roku. Připomeňme si ho knihou, která sice vyšla před téměř dvanácti lety, ale umožňuje nám proniknout do architektova uvažování i jemu nejbližšímu fenoménu – japonskosti japonské architektury. Isozaki zkoumá v této knize pojetí a smysl japonskosti ve stavitelství na klíčových příkladech z dějin japonské architektury od sedmého do dvacátého století. V esejích se věnuje nejen vybraným stavbám, ale také jejich kulturnímu kontextu.
Isozaki nevnímal budovy jako mrtvé objekty, ale jako události, které reflektují společenský a historický kontext. Podle něj nemají být jednou provždy definovány svou „věčnou materialitou“, ale je třeba je neustále interpretovat a znovu číst jako texty. Ve své knize Japan-nes in Architecture (Japonskost v architektuře) vysvětluje, co vnímá v architektuře své země v průběhu její historie za bytostně japonské. V úvodní eseji analyzuje snahu moderních japonských architektů, včetně sebe sama, vytvořit z neutrálního nadnárodního modernismu něco jedinečně japonského. Poté se vrací zpět do historie, aby hledal to, co nazývá prapůvodní a bytostnou japonskostí, ve svatyni Ise ze sedmého století, v rekonstrukci chrámu Todai-dži z dvanáctého století nebo v císařské vile Katsura ze sedmnáctého století.
Pravidelné rituální přemisťování okrsků Ise například považuje za protiklad k západnímu pojetí architektury definované stálostí, definovaností jakousi „ukončeností“. Ono opakování rituálu přemísťování a transformace vnímá jako alternativu nebo předobraz úzkostného hledání původu modernity. Nahlíží architekturu jako svědectví i interpretaci doby v jednom, a tak „konstruktivní sílu“ chrámu Tódai-dži odvozuje od vize mnicha Čogena, vůdce jeho rekonstrukce, jehož imaginativní síla podle něj odpovídá revolučnímu zmatku doby. Podle něho dosáhla například císařská vila Katsura se svými proměnlivými „chimérickými“ místnostmi své vlastní japonskosti, když znovuobjevila tradiční styl šóin mizejících hranic mezi interiérem a zahradou. A na jejím příkladu si všímá, že to, co ostatní považují za japonskou estetiku, je často opakem oné esenciální japonskosti, která se zrodila v okamžicích historického sebeurčení. Ona „očištěná“ stylizace, kterou Isozaki nazývá japanizací, postrádá energii kulturní transformace a odráží spíš uvědomělé ustrnutí jako reakci na tlak jiných kultur.
Eseje, které Isozaki napsal v průběhu dvaceti let, kombinují historický přehled, kritickou analýzu, teoretickou reflexi a autobiografickou výpověď. Dokládají autorovo postavení nejen jako předního světového architekta, ale také významného architektonického myslitele, který v tomto souboru systematických úvah dochází k závěru, že neexistuje „základní japonský styl, ale složitá síť vztahů vytvářejících rozličné japonské architektonické formy“. Isozakiho eseje jsou autobiografické i věštecké, vznikaly po desetiletí a pojednávají o stavbách přesahujících staletí. Zrcadlí autorovu tvůrčí sebereflexi, jsou svědectvím i jeho osobního zápasu s tím, jak být Japoncem a tvůrcem v globální éře, a nabízejí provokativní vhled do japonské kultury včera, dnes i zítra. Přečíst si tuto knížku tak může být zajímavým připomenutím architekta, jehož uvažování o architektuře dalece překračovalo „pouhé“ komponování struktur, prostorů a objemů.
