Váš projekt zvítězil v konkurenci devatenácti návrhů. Čím myslíte, že přesvědčil porotu?
Brian Yang: Když jsem si prohlížel ostatní projekty, přivedlo mě to k zamyšlení nad naší vlastní profesní historií. Po většinu našich kariér – mé a Bjarkeho, jeho dvaadvacet, mých nějakých patnáct šestnáct let – jsme se věnovali residenčním projektům, projektům pro každodenní život. Studováním toho, co to znamená být lidskou bytostí, pozorováním a předvídáním proměnlivosti života. Všechny tyto projekty nás jeden po druhém připravovaly na tuto chvíli. Protože tento projekt neslouží jen kultuře na vysoké úrovni a vážné hudbě v koncertních sálech, ale také každodennímu životu, lidskosti i lidem. Umožňuje výjimečné kulturní zážitky i běžný, každodenní život. Myšlenka, že budova je svým způsobem pozváním nejen pro Pražany, ale i pro návštěvníky Prahy, nás vedla k návrhu velmi otevřeného tvaru.
Bjarke Ingels: Chtěli jsme navrhnout něco, co zve dovnitř, k sobě, něco, co vás vtáhne, přiměje, abyste se stali jeho součástí. Když se podíváte na plány, uvidíte, že vše, celá stavba, je vlastně veřejný prostor, a když byste vzhlédli od paty vzhůru, hledíte skrz ni. Skleněné fasády, jež jsou utopeny vzadu, se stávají průhlednými a neviditelnými, protože neodrážejí světlo. Budovu charakterizují portiky a terasy, je to vlastně takový stan. Všimněte si, že jsme se ji snažili protáhnout do stran a propojit ji s městem. Zároveň terasami budovu stíníme, takže se v létě nebude přehřívat. Také vytváříme kryté prostory podél teras, které nejsou ani uvnitř, ani venku, jež budou jinak žádané v průběhu roku. V některé roční době bude žádoucí mít trochu teplejší povrch, jindy bude vhodné mít kde se ukrýt před deštěm. Svým způsobem ty terasy fungují jako jakési rozhraní budovy. Umožňují jí „rozlévat se“ přes úroveň pozemku a bořit bariéru mezi vnitřkem a vnějškem, takže bude těžké říci, kde budova končí a kde začíná. Stavba se rozlévá do všech stran, foyer se natáčí k řece a náměstí, naopak hudební centrum míří do ulice. Myslím, že právě tenhle motiv vytváří vstřícné a vtahující gesto stavby.
Když jsme slyšeli seznam jmen našich konkurentů v soutěži, málem jsme dostali infarkt a bylo nám jasné, že nevyhrajeme bez lítého boje. Je zřejmé, že do soutěže všichni vložili značné úsilí, skvělé myšlenky a svůj talent. Ale musím říci, že když nás napadlo jak na to, měli jsme pocit, že věci půjdou hladce, přestože jsme dalších deset týdnů pracovali hodně tvrdě. Tohle řešení nám přišlo jednoduché a elegantní. Bylo jasné jako facka, že jinak to dělat ani nemůžeme. Zároveň mělo silný obsah.
Jan Magasanik: Považuji takový přístup za typicky skandinávský. Je to vlastně soubor racionálních a praktických rozhodnutí. Celá koncertní hala je navržena velmi pragmaticky a komplexně, všechny věci zde dávají smysl. Když se na stavební pozemek podíváte dnes, je v podstatě připravený na to, aby zde bylo umístěno zázemí stavby, veškerá technika, pak lze stavbu zvednout směrem k úrovni okolního města a uchovat ji pro pěší a obyvatele okolí. Veškerá doprava, komunikace a infrastruktura může být skryta, uliční úroveň zůstane čistá a umožňuje přímý přístup k vodě, takže nová čtvrť Bubny – Zátory i její okolí budou mít propojení s vodou. Zároveň projekt umožňuje vznik signifikantního veřejného prostoru, krásného prostranství před budovou Elektrických podniků. Jde tedy o prostá, chytrá řešení a to, co se stává výrazným, je vlastně krajina, která ukrývá budovu pod sebou.
Praha má bohatou hudební historii, ale na druhou stranu zde více než sto let nebyla postavena žádná koncertní síň nebo stavba věnovaná hudbě. Zároveň je toto stavební místo v mnoha směrech komplikované, vlastně si lze obtížně představit nějaké složitější. Svou roli hraje i jeho chybějící obsah – přestože je dopravním uzlem, představuje prvek rozdělující čtvrť a přeneseně město…
Bjarke Ingels: To je právě to, co vytváří z tohoto místa i projektu takovou výzvu. Je tu stanice metra, stanice tramvaje, jezdí tu vlaky, jsou tu mosty. To znamená, že dostupnost tohoto místa je naprosto skvělá nejen pro lidi z bezprostředního okolí, ale i ze vzdálenějších částí Prahy nebo i mimo město.
V návrhu jsme se také snažili anticipovat přeměnu stávajícího brownfieldu v novou čtvrť, vycházeli jsme z pochopení plánu jako pokračování evropského měřítka Prahy s jejími bloky domů. V něm se Vltavská filharmonie stane veřejným náměstím vedoucím k vodě a zvoucím celé sousedství k řece i do města. A z místa, kam jsme umístili hmotu budovy, budete moci shlédnout dolů k ulicím nové čtvrti, uvidíte i k vodě. Snažili jsme se navrhovat s předvídavostí dalšího stavebního rozvoje okolí. Máme před sebou ale deset let dalšího vývoje, který může přinést nějaké změny, jež se mohou objevit na obou stranách. Věřím ale, že tahle stavba se může stát vyjádřením toho, čím Praha v současnosti je.
Je ve vašem portfoliu nějaká stavba, s níž byste mohli Vltavskou filharmonii porovnat?
Bjarke Ingels: Ano, vloni jsme se například účastnili soutěže na operu v Šen-čenu v Číně, kde jsme bohužel skončili druzí. Byl to proces, který trval rok a půl (návrh BIG se skládá z řady membránovitých stanových přístřešků, které se dramaticky zvedají a klesají a nabízejí výhled na moře – pozn. redakce). Jan mi připomněl, že jsme vlastně v roce 2004 dostali Zlatého lva za nejlepší koncertní sál, za návrh koncertního domu ve Stavanger v Norsku, což byla naše další prohraná soutěž na podobnou stavbu. Takže jsme opravdu dvaadvacet let trénovali na tuhle chvíli. (smích)
V této souvislosti se musím zeptat na formu stavby, která mi vzdáleně připomíná právě inspiraci Dálným východem. Je to možné?
Bjarke Ingels: Rozumím, co myslíte. Myslím ale, že tohle je víc výsledkem racionálních úvah a snahy o efektivní využití všeho, co místo a situace nabízí, než formální inspirace estetikou Dálného východu. Vnější terasy dávají budově zvláštní rozměr, díky nim je možné dojít do jakéhokoliv její části, filharmonie je přívětivá a otevřená do exteriéru. Připouštím, že přístřešky protažené k určitým momentům, výhledům nebo jiným prvkům, k přístupu k vodě, k výhledu na Pražský hrad a podobně, mohou někomu připomínat tvar jakési pagody naruby. Klesají a pak se zase zvedají, aby se dotkly teras. Podle našeho názoru mají originální geometrii a skládají se v kaskádách jemných oblouků. To je něco, co jsem ještě neviděl. Ty přesahující portiky jsou alespoň pro mě velmi výrazným originálním prvkem budovy. Takže na jedné straně je to opravdu jednoduché řešení, které může mít na druhé straně hodně vyjádření.
Jan Magasanik: Rád bych k tomu zmínil, že mezi skandinávským designem a designem Dálného východu existuje nějaké pojítko, podobně jako například mezi západním uměním impresionistů a orientálním uměním. Když se podíváte na nejtypičtější ikony skandinávského designu, na lampy od Poula Henningsena nebo operu v Sydney od Jorna Utzona, tak vztah mezi oběma vzdálenými kulturami je patrný. Pro Skandinávii je vždy podstatné denní světlo a práce s ním. Je to patrné například i v tvorbě Heninga Larsena, dánského architekta, kterému se přezdívalo „architekt světla“. Jeho raná tvorba se téměř prolínala s tvorbou Tadaa Anda.
Jak již bylo řečeno, stavební pozemek je komplikovaný a víceúrovňový. Zdá se mi, že právě toho jste se ale chopili jako výhody.
Bjarke Ingels: Víte, že o tom, kde by měla filharmonie stát, se hovoří dvacet let. Mluvilo se o různých místech. Až „piranesiánská“ složitost tohoto stavebního pozemku a přímá komunikační provázanost s městem dává příležitost umístit sem některé funkce. Na začátku jsme museli rozplést tohle klubko vztahů a propojení, byla to trochu akrobacie. Jakmile se nám to povedlo, vypadlo nám z toho jediné pro nás správné řešení. Takže už jsme se nemuseli trápit zvažováním jiných možností.
Když se podíváte na foyer, uvidíte, jak různé mezaniny vystupují a „líbají“ přístřešky zvenku. Přestože se jedná o mnohapodlažní budovu, každé podlaží má přímé spojení s vnějším prostředím. Myslím, že je skvělé, že tak velká instituce, jako je tato, může být v určitém směru tak hermeneutická. Když jste třeba houslista a míříte na koncert, můžete vejít přímo do svého patra zvenku. Je to taková „rurální kvalita“, která se do návrhu otiskla. Když jste uvnitř a chcete vyjít na čerstvý vzduch, můžete jednoduše vyjít rovnou ven. Chtěli jsme vytvořit co nejhumánnější stánek umění i budovu, maximalizovat radost ze života jejích návštěvníků i lidí bydlících v okolí. To je kvalita, kterou se snažíme vtisknout do architektury našich domů. Snažili jsme se o to i v případě Vltavské filharmonie. Je to vlastně v určitém smyslu i odpověď odpůrcům stavby. Tento návrh není jen stánkem pro kvalitní symfonický zážitek. Na místě, kde je teď magistrála, vznikne nový veřejný prostor propojující Holešovice, dodnes rozdělené brownfieldem (podobným propojením stavby a jejího okolí ve veřejné prostranství je projekt Olatuen Bidea – Camino de las Olas, baskického centra gastronomie v San Sebastianu, s nímž BIG letos v květnu zvítězila v mezinárodní soutěži – pozn. redakce). A to je vlastně odpověď na vaši první otázku.
