Středověká Praha za vlády Karla IV. a Václava IV. zažila velký rozmach stavění z cihel. Cihle byla tehdy přisouzena nejen úloha prostého zdicího materiálu, ale i významná funkce výtvarná. Projevovalo se to mimo jiné barevností režného cihelného zdiva na vnějším plášti a štítech budov a prováděním architektonických článků, jako třeba okenních a portálových ostění nebo arkád z cihelných tvarovek. Běžně se používaly tvarovky s jedním vyžlabeným rohem. S technickými a skladebnými možnostmi cihelného zdiva souvisel hojný výskyt členění založeného na principu střídání souběžných výžlabků s pravoúhlými ústupky. Důkazů o tom máme poměrně dost, i když lépe je to patrné v tradičních středoevropských oblastech románské a gotické cihelné architektury, jakými bylo Slezsko nebo Dolní Bavorsko. V Praze na Starém Městě lze uvést například nevelké gotické okno do severního dvora v druhém patře domu U Melounu v Michalské ulici nebo několik částečně odhalených oken jihozápadního gotického průčelí domu s ohradní zdí – později farní školy (čp. 788/I) u kostela sv. Haštala. Teprve nedávno byl blíže popsán a vyhodnocen kdysi honosný gotický dům v bývalé Zlatnické ulici, jenž byl postaven z cihel v roce 1352 nebo 1353 a jehož pozůstatky tvoří dnes součást dvojdomu čp. 150/I–151/I v Karlově ulici. Tento dům obsahoval v prvním patře směrem do dvora obytnou světnici se srubem, opatřenou na jižní straně pětidílnou sestavou hrotitých oken. Okna byla umístěna ve dvou řadách nad sebou v cihelném zdivu na způsob skeletu, přičemž zedníci použili cihelných tvarovek s vyžlabeným rohem ve snaze členit okenní špalety a záklenek dvěma souběžnými výžlabky a pravoúhlým ústupkem mezi nimi.
Povšechně známou památkou v Praze na Starém Městě je bývalý kostel sv. Anny (sv. Vavřince). Vznikl při klášteru dominikánek jako orientovaná chrámová stavba na způsob dlouhého jednolodního sálu s vysokými žebrovými klenbami, kombinující cihelné zdivo s kamennými články architektury. Stavba začala v době asi krátce po roce 1313, skončila odhadem v sedmdesátých, nebo spíš až v osmdesátých či devadesátých letech 14. století. Na jižní straně východní části – chóru s krovem z doby kolem roku 1371 (1374) – se dochoval gotický portál. Je proveden převážně z opuky. Je zazděný, na více místech povrchově poškozený. Jsou na něm vidět také stopy po opravách a dodatečné výměny kusů s použitím jiného druhu kamene (pískovce). Ostění portálu včetně lomeného oblouku se vyznačují párem souběžných výžlabků oddělených navzájem drobným pravoúhlým ústupkem, jakoby zářezem. Vnější výžlabek je širší a hlubší než výžlabek vnitřní, což zesiluje prostorové vnímání díla. Jedna z hran ústupku je zkrácena a otupena úzkou stezkou v zájmu optického změkčení tvaru a zároveň jeho větší odolnosti proti poškození. Na vnitřní straně průchodu portálem kameník obohatil svou práci o mírně pootočenou stezku a o další, v pořadí třetí a nejmenší výžlabek. V místě přechodu mezi krajním vnitřním výžlabkem a nárožím hladkého, dvakrát půdorysně zkoseného soklu vystupuje ze sklopené horní plochy trnože drobný střechovitý prvek. Tento detail, typický pro pozdněgotickou architekturu druhé poloviny 15. století a počátku 16. století, asi není původní součástí portálu, ale jednou z jeho mladších úprav.
Portál má osobité proporce jako celek i co do profilace svého ostění. Historik umění Pavel Kalina uvedl, že jsou výsledkem využití aplikované geometrie, konkrétně rotace čtverců a práce s úhlopříčkou základního čtverce, tvořeného výškou svislé části ostění portálu a jeho světlou šířkou. Takováto interpretace vzniku epigonských děl, k nimž zkoumaný portál bezpochyby patří, vyznívá poněkud násilně. Při analýze jakéhokoliv architektonického díla lze sotva volit geometrické či matematické hledisko dokazováním proporčních vztahů a kompozičních vazeb a nepřihlížet k ostatním podmínkám přípravy a realizace staveb. U zkoumané památky si musíme také uvědomit, že portál byl kdysi o něco vyšší než dnes, neboť jeho pata se skrývá pod úrovní novodobě zarovnaného terénu (chodníku). Předpoklad, že gotický stavební mistr a kameník vycházeli při práci na portálu z předlohy převzaté odjinud, zprostředkované třeba pomocí plánu (rysu) či šablon, a podle ní tvořili v souladu s děděnou praxí ve snaze o dokonalost, ale s omezenou vlastní uměleckou intuicí, zdá se být pravděpodobnější. Výstavba kostela sv. Anny v Praze na Starém Městě nebyla solitérem, ale pouze jedním z mnoha projevů stavební horečky panující v pražských městech rámcově od poloviny 14. století až do vypuknutí husitských bouří.
Základní tvar složený ze dvou výžlabků různé velikosti, pravoúhlého ústupku mezi nimi a dělicích stezek našel své uplatnění v soudobé kamenické práci nejen na portálu, ale i na špaletách a obloucích oken chóru a jižního průčelí kostela sv. Anny. V obecné poloze lze tento tvar vnímat jako dílčí projev směru v architektuře ve střední Evropě zejména na konci 13. století a v první polovině 14. století, jehož programem byl odklon od výrazné plasticity a tradiční tektoniky článků katedrální architektury ve prospěch nového zacházení se světlem ve vnitřním prostoru a prostšího tvarosloví, zahrnujícího také sestavy výžlabků a ústupků (zářezů) ve zdivu. Toto prvotní hodnocení odpovídá faktu, že kostel sv. Anny v Praze na Starém Městě si nechal vybudovat dominikánský, tedy žebravý řád, jenž podporoval v souladu se svou spiritualitou střídmost ve stavební kultuře. Je známo, že příbuzné děje s cílevědomými pokusy o inovativní estetickou kvalitu na nábožensko-ideovém pozadí se odehrávaly v prostředí cisterciáckých stavebních hutí. Vrátíme-li se k architektonickému detailu, pak lze uvést jako příklad oba pilíře pod triumfálním obloukem v klášterním kostele cisterciáků ve Zlaté Koruně v době kolem roku 1300, provedené z tesaného kamene a členěné pomocí dvou širokých výžlabků a pravoúhlým ústupkem mezi nimi.
Uváděný typ profilace nelze pokaždé chápat jen z uměleckohistorického hlediska. Platí to jak pro stavbu kostela sv. Anny, zvlášť když se na ní pracovalo s opukou a cihlami jako dvěma hlavními zdicími materiály současně, tak i pro další vrcholněgotické stavební podniky v Praze (dům čp. 510/I v Havelské ulici, arkády podloubí – jejich zdobnější strana směrem do tržiště; dnešní Staroměstská radnice, arkády bývalého podloubí na šířku domu kdysi Mikše kožešníka; dům U Melounu, velká pravoúhlá okna s dělicím křížem – torza v prvním patře východního průčelí do severního dvora aj.). V úvahu je zároveň třeba brát otázky v dotyku s oborem stavebních technik a technologií. Přenášeli kameníci, a pokud ano, kdy a za jakých okolností, tvary oblíbené v cihelné architektuře do svého díla? Mohla mít hromadná výroba cihelných tvarovek vliv případ od případu na pojetí článků architektury prováděných z kamene (Pražský hrad – takzvané Karlovo křídlo Starého královského paláce, okna s ostěním profilovaným dvěma souběžnými výžlabky a pravoúhlým ústupkem mezi nimi aj.), u nichž se zatím žádný vztah s cihelnou architekturou nepředpokládá? Je možné, aby řešení pilířů pod triumfálním obloukem klášterního kostela ve Zlaté Koruně bylo výsledkem uměleckého záměru v reakci na stavění z cihel a cihelných tvarovek ať už v režii cisterciáckého řádu, nebo i jiných subjektů? Skýtají cizí mladší památky (Dolní Bavorsko, Obertrennbach – nedaleko Landshutu, kostel sv. Víta, jižní portál – kolem roku 1500) oporu pro zobecňování vztahů částečné umělecké podřízenosti konkrétního díla kameníků monumentálním cihelným stavbám, a to nejen pro gotickou, ale i pozdní románskou epochu a v různých zeměpisných oblastech nezávisle na sobě?
Klášter ve Zlaté Koruně podporoval cihlářskou výrobu ve značném rozsahu. Jeho středověká stavební huť používala kromě cihel pro zdivo a klenby také terakotové prefabrikáty (s oblounem nebo výžlabkem, se zdobnou reliéfní výzdobou apod.) na architektonické články. Pokud jde o výše zmíněné pilíře pod triumfálním obloukem klášterního kostela, nelze vyloučit možnost odvození jejich profilace z cihelné architektury. Jinak je tomu ve Zlaté Koruně s poněkud mladšími, i když výtvarně příbuznými pilíři s arkádami mezi hlavní lodí a bočními loděmi chrámového trojlodí. Kamenická úprava těchto pilířů a oblouků pomocí rovných ploch, ústupků a mělkých, ale širokých výžlabků se vyznačuje také subtilními ostrými hranami čnějícími do volného prostoru, které svým provedením marginalizují myšlenku o původu díla ve spojitosti s tradiční technologií pálené cihlářské hlíny pro stavební účely. Naopak tušíme, že novátorství v architektuře trojlodí klášterního kostela ve Zlaté Koruně v první třetině 14. století bylo navázáno od samého začátku na kámen jako zdicí materiál.
Na jiné straně úvahy je pochybností méně. Způsob členění svislého a klenutého zdiva pravoúhlým odsazením a výžlabkem na obou jeho stranách, jenž je typický například pro čtveřici mezilodních pilířů s arkádami v úseku mezi příčnou lodí a trojčetným chórem nebo pro ostění několika oken ve východní části někdejšího klášterního kostela cisterciaček na Starém Brně v druhé třetině 14. století, byl podmíněn – tak jako u četných gotických chrámových staveb ve Slezsku – hlavně tím, že se jednalo o zdivo z cihel a cihelných tvarovek.
Bezprostřední umělecký vzor jižního portálu kostela sv. Anny v Praze na Starém Městě neznáme. Máme ale jistotu v tom, že poznání se sotva obejde bez výzkumu v širším geografickém kontextu. S vědomím toho vykročme krátce alespoň do západních Čech.
Historik architektury Václav Mencl se pokusil roku 1960 souhrnně roztřídit a vyhodnotit středověké portály v českých zemích v závislosti na jejich tvarech do vývojových řad. Do své studie nezahrnul typ gotického portálu, jehož ostění je členěno zpravidla párem souběžně umístěných výžlabků a pravoúhlým ústupkem mezi nimi, které plynule pokračují do lomeného oblouku. Dělicí hrany mohou být otupeny stezkou. Ústupek mezi výžlabky zasahuje dole do sklopené přechodové plochy pomocí vrypu, jindy protáhlým reliéfním prvkem v podobě drápku. Tento prostý, ale opticky působivý druh profilace, počítající s kontrasty světla a stínu, hodil se kameníkům období vrcholné i pozdější gotiky nejen pro ostění a oblouky portálů, oken nebo nik ve zdivu, ale velmi dobře také na nároží hranolových pilířů a arkád.
V západních Čechách se dochovalo několik takových portálů. Jsou provedeny z tesaného kamene. Mají význam dílčího znaku v architektuře. Nejstarší z nich vznikly s velkou pravděpodobností působením stavebního a uměleckého vlivu v jednom z dílenských okruhů benediktinského kláštera v Kladrubech v první polovině 14. století. Je to zejména západní portál kostela v Racově (okr. Tachov), pocházející z doby těsně kolem roku 1310, nebo západní portál kostela v starobylé kladrubské klášterní vsi Meclově (okr. Domažlice). Dosavadní poznatky o výtvarném dění v mimořádně bohatém kladrubském klášteru ve středověku jsou pouhým odleskem někdejší rozmanitosti a vysoké úrovně hmotné kultury. Ta vzala z větší části za své. Nebylo by ale překvapením, kdyby se prokázalo v budoucnosti metodami archeologie a dalším rozlišením společných charakteristik mezi stavbou vyššího řádu a objekty od ní technicky a umělecky přímo odvozených, že v době kolem roku 1300 i poté probíhala v klášteru v Kladrubech výstavba s využitím architektonických článků kombinujících zkosené hladké plochy, výžlabky a pravoúhlé ústupky ve zdivu. O tom, že by se kladrubští benediktini tehdy věnovali cihlářské výrobě s přesahy do výtvarného umění, není známo nic bližšího.
Teze o skupinách středověkých staveb kladrubského klášterního okruhu oscilují podle jednotlivých památek v polohách mezi jistotou nebo hypotézou pro románské i gotické období a domněnkami, jejichž význam klesá ve vztahu k výstavbě v druhé polovině 14. století v lokalitě, která s klášterem majetkoprávně, geograficky ani z hlediska církevní správy nijak nesouvisela. Představy o klášteru v Kladrubech jako ohnisku, odkud jednosměrně, takřka neustále a v rozmanitém historickém kontextu proudí více než dvě stě padesát let impulsy pro stavební a uměleckou práci ve velké části západních Čech, nejsou takto jednoduše využitelné. Nicméně lze konstatovat, že typ gotického portálu příbuzný s tím, jaký známe z Racova, byl aktuální v dosahu působení vlivu kladrubského kláštera ještě v polovině 14. století. Svědčí o tom portálek do sakristie kostela v Kostelci (u Kladrub, okres Tachov; dnešní stav portálku je výsledkem mladších předělávek původní kamenické práce). Tento portálek tvořil v kostele součást architektury presbyteria z roku 1356. Letopočty stavebních etap vesnických kostelů v Racově a v Kostelci, 1310 a 1356, zhruba ohraničují dobu, kdy mohlo vzniknout několik dalších portálů sledovaného typu v západních Čechách (Domažlice, kostel U Svatých – západní portál) nebo jejich kamenných kusů použitých při přenesení portálu na nové místo (Blížejov, okres Domažlice, kostel – jižní portál; Miřkov a Křakov, okres Domažlice, kostely – západní portál).
K portálu v Racově má blízko po výtvarné stránce západní portál kostela U Svatých v Domažlicích. Liší se od něj většími rozměry, rozložitějšími proporcemi a ostřejším úhlem v hrotitém oblouku. Ostatní rozdíly tkví jen v podrobnostech kamenické práce. Šikmá portálová ostění včetně oblouku jsou v Domažlicích projmuta dvojicí souběžně vedených mělkých výžlabků, malým pravoúhlým zářezem mezi nimi a kromě toho ještě úzkou stezkou, zpevňující hranu výžlabku na vnitřní straně průchodu portálem. Trojúhelníková přechodová plocha sklopená směrem k pravoúhlému nároží v patě portálu, tak jak ji známe z Racova, v případě domažlického portálu neexistuje, neboť ten má nízký, dvakrát půdorysně zalomený hladký sokl.
Pozoruhodné je srovnání západního portálu kostelů v Racově a U Svatých v Domažlicích se severním portálem do lodi farního kostela ve Velharticích (okres Klatovy) a jižním portálem bývalého kostela sv. Anny v Praze na Starém Městě. V Racově a Velharticích se jedná téměř o úplnou shodu ve způsobu i rozměrech profilace; hlavní rozdíl spočívá v plasticitě a délce vrypu ukončujícího svislý pravoúhlý zářez dole v šikmé přechodové ploše portálu. Vztah příbuznosti mezi domažlickým a uvedeným pražským portálem není tak výrazný, kromě podobných proporcí vyjadřuje ho přesvědčivě shodný typ členění portálového ostění a nadpraží.
V inspiraci architektonickými podněty asi především z Prahy za vlády Karla IV. a Václava IV. probíhala výstavba mariánského chrámu v královském městě Tachově v druhé polovině 14. století. Nároží hranolových pilířů v trojlodí tohoto kostela, provedených z tesaného kamene, jsou členěna párem výžlabků a pravoúhlým zářezem mezi nimi, jež plynule přecházejí do hrotitých arkád.
Autor je architekt a památkář.
