Chatové kolonie sice nejsou ojedinělým úkazem Česka, ale způsob, jakým vznikaly, se už za fenomén považovat dá. Většinou buď jako prodloužení předměstí s jeho zahradami, anebo v podstatě nadivoko, jako volné vpády do často zalesněné krajiny. Jejich stavební regulace byla po dekády v podstatě neznatelná, obvykle se řešil jen poměr velikosti parcely k zastavěné ploše, případně jednorázově stanovená povolená maxima rozlohy stavby, počet jejích podlaží či krajinný ráz. Jinými slovy – stavět se dalo ledacos, často dost neuměle a z nejrůznějších materiálů.
Nahloučené chatičky sdružené do malých osad a rozrůstajících se kolonií vypráví příběh o instantní víkendové pohodě a zbytné společenské nezbytnosti. Jsou přehlídkou souboje mezi skromností a nabubřelou okázalostí, ukázkou těch, co jen chtěli, a těch, co na to skutečně měli, jsou součástí historie melouchaření, demonstrací rychlené výstavby z nastřádaného materiálu, kde se nesehnatelné podpultové stavebniny všemožně improvizovaly. Jsou ukázkou lidové kutilské dovednosti či naopak naprostého stavebního diletantství a řemeslného amatérismu. Zřídka k nim z podkladové dokumentace existovalo něco víc než jen hrubý plán.
Město sem jednou přijde
Nesourodost zástavby, v níž se nahodile prolínaly dřevěné boudy s térovými střechami a skoro-trampské sruby s „hájenkami“ přes cihlové malodomky až k betonovým monolitům, tu a tam obloženým kachli a prosvíceným luxfery, tak za desetiletí své existence vytvořila učiněné skanzeny. Ty současným poučeným architektům připomínají spíš aleje hrůzy. Chaty jako takové, definované svou funkcí, účelem využití, ale nikoliv už podobou, se prostě staly názornou ukázkou nespoutaného tvůrčího projevu, výtvorů bez předchozí přípravy. Vývoj chatových kolonií se ovšem nezastavil.
Města a městečka je začala pohlcovat. Nenápadně – nejprve schůdnějšími asfaltkami, svozem odpadů, připojením na sítě, kanalizaci. Je to pozvolný a na růst sídel přirozeně navázaný proces. Takže dnes už je řada takových architektonicky nepolíbených skanzenů nedílnou součástí intravilánu. A protože se pořád svou stavební nesourodostí, svobodou vyjádření i blízkostí čehosi trochu podobnému přírodě necítí být ještě plnohodnotným městem, lákají dnes alternativněji smýšlející obyvatele k trvalému zasídlení. Tento přechod k trvalému obývání je mimochodem posledním krokem k tomu, aby se z kolonie brzy stala řádná čtvrť.
Právě v jedné takové zvolna se transformující chatové kolonii v Dobříši, umístěné na okraji města, ale už brzy nejspíš ve městě, se v roce 2014 začala rodit idea netradičního rodinného domu. Stavby, která měla ambice působit dojmem propracovanější a nefádní dřevostavby, dokázala by víc než trochu pracovat s režimem nízkoenergetického až energeticky pasivního objektu – přitom už rozhodně nevznikala z nahodilosti a improvizace, ale ze zjevných kvalit profesionály/architekty dobře připraveného a chytře rozvrženého projektu.
Omezení, která nepocítíte
Dílo je to pozoruhodné. A ne jen proto, že v roce 2016 zdárně dohotovený rodinný dům v Dobříši je autorským dílem pražského ateliéru s dobrou reputací Mimosa Architekti. Dobříšský počin je zajímavý už tím, jak originálně navazuje na postupnou (a zcela jistě nevyhnutelnou) evoluci chatové kolonie, na její přerod v městskou čtvrť, a dává originálním způsobem smysl stavbě, která sice už sama nestojí mezi víkendovými chalupami a chatičkami na stráni, ale ještě pořád není městem. Tím, že si projekt našel bod v časoprostoru, kdy je ještě možné formovat budoucnost současné kolonie/budoucí čtvrti a změnit ji k lepšímu, přináší nový architektonický impuls. Anebo, vyjádřeno jednoslovně – vkus. Dvoupodlažní dřevostavba s plochou střechou, která navenek neuznává pravé úhly, v obloucích svého profilu vykresluje objekt hodný podrobného zkoumání.
Útvar, který je přes svou nepřehlédnutelnost a originalitu zcela nevulgární a nenápadný. Protože se na povrchu maskuje fasádou z dřevěných šindelů, díky čemuž hladce splývá s okolím, stromy nedalekého háje a obory na pozadí. Je kompaktní, ale není krabicí. Křivka místo rohů mu dodává zvláštně amorfní tvar, vizuálně mu ubírá na velikosti objemu a přidává na hloubce. Je to hříčka motivovaná přáním tvůrce, která baví a neokouká se.
Milé přitom je, že ačkoliv velikost stavby a její charakter do značné míry podléhal regulativům stavebního úřadu, zvláště pak jeho sousledné velikosti vzhledem k sousedním stavbám (pořád to ještě je chatová kolonie, platí tu max. 120 metrů čtverečních zastavěné plochy a výška do 6 metrů), na výsledku samotném to není znát. Rodinný dům v Dobříši nevypadá, že by jej něco omezovalo. Je vzletný a vzhledný sám o sobě, nepotřebuje doprovod a zdůvodnění, v kontextu zůstává originálním a přesto zdobí a povyšuje úroveň svého okolí.
Majitelé s vizí
Chválu na architekty z ateliéru Mimosa (a s nimi spolupracující Růženou Šenoldovou), které tento projekt dle jejich vlastních slov bavil, zaujal a připoutal k sobě, teď musí vystřídat uznání a ocenění osvícených klientů-majitelů. To oni se nebáli jít vlastní cestou a za svůj budoucí domov si vyvolili nekonvenční řešení. Typově nízkoenergetický – pasivní dům z masivních dřevěných panelů, který bude jiný. Měkký, bez ostrých hran.
Žádali si také barevnost interiérů – tu ve finále vynahradily charakteristicky vybarvené přírodní materiály, kaučukové podlahy a přiznané nosné konstrukce trámoví. S úspornou energetickou bilancí pomohly aplikované základní principy chytré výstavby. Ta počítala s přiměřenou orientací objektu vůči světovým stranám – je téměř slepý k severu, otevřený k jihu – kompaktností a uzavřeností stavby, doplněné samozřejmě masivní izolací.
Dům je umístěn v severní polovině pozemku, jižní část pozemku je využitá zahradou a k ní se otevírají okna domu. Obytné denní a pobytové místnosti jsou orientovány do zahrady, v severní části domu jsou umístěny spíše obslužné místnosti. Stavba má poměrně hezky řešený hlavní vstup, s vlisovanou formou tvořící malé neexponované závětří. Fasáda je tak kompaktní a doplněná jen nezbytnými prvky, a to hromosvod, svody vody z okapů, odvětrání či kohoutky pro zalévání. Vše ve velmi decentním provedení, aby nic nenarušovalo hlavní dojem.
Ten je utvářen šupinami modřínových štípaných šindelů. Materiál je to navýsost praktický, protože si nežádá zvláštní údržbu, je odolný vlhkosti a plísním a objekt činí prodyšnějším. Původně byla v řešení fasáda ze svislých latí, ale šindel se ukázal být lepším než kompromisem. Obdařil rodinný dům identitou. Fasáda ze štípaných šindelů dává domu naoko drobnější měřítko, relativně snadno kopíruje tvar stavby a přitom dovytváří sounáležitost s lesem a oborou za zády.
Okolo domu je vytvořená cestička, která se směrem do zahrady mění v terasu pro posezení. Zahrada se pak může pochlubit stejně pojatým zahradním domkem. Vlastní interiér o užitné ploše 171 metrů čtverečních rozložených do dvou podlaží tak zůstává veřejnosti skrytý.
Skalpelem mezi stěny
Konstrukčně je rodinný dům plnokrevnou dřevostavbou. Jeho stěny tvoří masivní panely, na některých místech v interiéru pohledové. Na nich jsou usazeny steico nosníky a dřevovláknité desky. Do vzniklé mezery byla nafoukána dřevovláknitá izolace. Po ní na řezu stěnou následuje odvětrávaná mezera a za ní pak na obvodovém roštu usazené šindele. Ty jsou mimochodem usazeny ve třech vrstvách i na parapetech, takže tzv. pokožka domu je ujednocená.
Okna jsou očima domu a v tomto případě se architekti – po poradě s majiteli – rozhodli pro dřevohliníková. I tady bylo ke zvážení, zda nesáhnout po plně dřevěných. Ale vyšší nároky na údržbu favorizovaly dřevo/hliník. Zevnitř jsou rámy oken smrkové, takže ladí se dřevem v interiérech, zvenčí jsou hliníkové. Šeď hliníku bude výhledově ladit s modřínovou fasádou, která bude rovněž působením větru, slunce a deště zrát k nenapodobitelné patině. Bude to další malé kouzlo domu bez hran, protože z každé světové strany nabude časem jiných odstínů.
V interiéru je velkou měrou hrdě přiznána konstrukční podstata domu, tedy průniky masivních dřevěných panelů stěn a stropů, s tím, že část stěn je opatřená šindeli a vyhlazená hliněnou omítkou. Zdůrazňuje se tím organicky udržitelná povaha obydlí. Majitelé ale nechtěli zůstat u náznaků udržitelnosti a rozhodli se využít technicky sofistikovaných přístupů. Objekt je tedy vytápěn tepelným čerpadlem (s výměníkem vzduch-voda) a ke komfortnímu klimatu uvnitř si dopomáhá instalovaným systémem rekuperace, která točí už jednou ohřátý vzduch.
Až budoucnost nastane
Pustit si pokročilé technologie do domu, který stojí v chatové kolonii, vlastně vytváří zlom v tom, kam se stavba řadí. Už nepatří k minulosti a fenoménu českého chataření. Žije současností a přitom myslí na budoucnost. Vzhledem k tomu, jak chytře a dobře je rodinný dům v Dobříši vystavěn, je už teď unikátem. Zůstane jím i do dalších let.
„Tvořit prostor z křivek je hodně odlišné od práce s rovnými liniemi a pravými úhly,“ popisuje Petr Moráček, jeden z autorů projektu. „Současně bylo nutné vyvažovat křivky a racionální organizaci prostoru, abychom dokázali dům navrhnout na relativně malé ploše. Hledání této rovnováhy bylo to nejzábavnější. A pak bylo samozřejmě, jako u každého domu, pěkné sledovat, jak roste,“ dodává.
Těžko říct, kdy se z chatové kolonie v sousedství stane městská čtvrť. Měkká stavba bez rohů, s fasádou pokrytou šindelem však zůstane její ozdobou i nadále. A dost možná inspiruje majitele v sousedství, aby pro další novostavby a rekonstrukce zanechali divokých improvizací a spolehli se na um šikovných architektů.
