Dál a výš, než je Klausen, poslední větší město na italské straně tyrolských Alp, leží Villanders. A od něj je to ještě hodný kus cesty do prudkého svahu nad údolími Eisack, než se dostanete k místům, kde vám místní ukážou z protější stráně siluetu usedlosti Felderhof.
Je k nepřehlédnutí, malá není. Jen s její dostupností je to prostě složité. Svou pozici na zatravněném svahu ukončujícím alpskou louku hájí pevnými kamennými zdmi už 400 let. A dřevěný přístavek stojící těsně za ní možná pamatuje i století šestnácté. Felderhof, to je prostě pořádná porce historie. A taky, což na první pohled vůbec zjevné není, ukázka umu moderní architektury.
Historie má styl, kterému se podléhá snadno
Objekt tzv. Paarhofu, tedy dvojdomu, se stavbou obytnou a k ní přináležející částí hospodářskou, je zákonem chráněnou památkou. Dřevěná trámová stodola s kamennými stěnami a s doškovou střechou tu doprovází vápnem obílený dům z kamene, s hladkou omítkou a střechou vyvedenou ze štípaného kamene – břidlice a dřevěných došků. Objemem i výškou jsou si obě podobné. Čas se tu zastavil, respektive jej odměřuje jen časný příchod zimy, sněhu, který vše překryje do doby, než pozdní jarní tání udělá na stráních místo pro kvetoucí protěže.
Pokud se dokážete sžít s tím, že se nacházíte v nadmořské výšce 1100 metrů, že vás ráno bude budit kokrhání kohouta a celý den budete naslouchat ozvěnám hrkání měděných zvonců pasoucích se krav, že všechno je odtud daleko a nejspíš do kopce – pak se vám tu bude líbit. Právě tak to cítí i Thomas Erlacher. Dříve výrobce nábytku, interiérový designér, vedoucí stavební firmy, kterému usedlost patří. Felderhof na přelomu roku 2012 zakoupil v podstatě jako investiční spekulaci.
Dům s minulostí, který byl za hubičku, by se dal nejrůznějšími postupnými rekonstrukcemi posunout směrem k lepší obyvatelnosti. Třeba by tu mohl vzniknout letní byt k pronájmu, Airbnb či turistické ubytování.
Erlacher se do domu nejprve nastěhoval a zabydlel se tu na pár sezon. Prý aby si změny promyslel a v lokalitě se aklimatizoval. Přitom se zamiloval do zdejší venkovské pohody. Stal se z něj, jak sám říká – farmář gentleman. A rovněž ctitel propracované stavby usedlosti, která navzdory staletím byla vystavěna s neuvěřitelným fortelem. K místním podmínkám byla dokonale adaptována a vylepšovat se tu dalo jen málo.
Vůli, aby narušil funkční krásu minulosti, definitivně pozbyl. Rozhodl se původní objekty moderně nerozšiřovat a neupravovat, ale restaurovat je v jejich původní podobě. Do chléva a stodoly se měla zpět vrátit zvířata, která by spásala louku.
Pochopitelně vnímal zřejmé nedostatky ve stávající kvalitě bydlení, v celkové organizaci prostoru. V tom, že čerpání nebo ohřívání vody či vytápění místností se tu dělo pořád postaru. Že návštěvy mohl pozvat do roubené sednice, a nikoliv obývacího pokoje. Ale než aby sahal do toho, co fungovalo už staletí, rozhodl se to nové a současné vytvořit v těsném sousedství.
Dlouhé přemýšlení z jihotyrolské stráně
Původní Paarhof se měl rozrůst o třetí objekt, s moderní kubaturou, která by nabízela současný komfort bydlení, aniž by narušovala vzhled historické usedlosti Felderhof. Kam ji ale usadit? Thomas Ehrlacher nad tím meditoval dlouho. Většinou seděl na trávě vedle domu, v místě, odkud se otvíral výhled na panorama Dolomit. A rozhodl se, že právě tímto směrem by měla mířit okna novostavby.
V roce 2016 se přesně na tohle místo na trávníku posadil i architekt z bolzanského studia PMA. Zkratka studia si zaslouží rozvést. Jde totiž o Pavol Mikolajčák Architekten, v Itálii už proslavený ateliér s vynikající reputací, který patří rodákovi ze slovenské Levoče. Mikolajčák se sice už dvě dekády profesně pohybuje za hranicemi středoevropského prostoru, ale jeho projekty v sobě nesou něco, co je nám vnitřně blízké. A jde to vidět i na Felderhofu. Pokud se tedy díváte pozorně.
Řešení, které pro dilema tzv. třetí stavby navrhl, je kouzelně jednoduché a přitom důmyslné. Objekt tam je – a není. Nový dům je vestavěn do svahu, částečně zanořený, poloskrytý. Jako obytná jeskyně. Vidět je jen z určitého úhlu, jinak splývá se svahem a je kryt objemem původních staveb, které nepřevyšuje. Vložení nového objektu tak nezměnilo zvláštní tektonický vztah historických struktur. A programově zdůraznilo jejich identitu, aniž by se s nimi bilo.
Mezi klientem a architektem se vytvořila zajímavá tvůrčí vazba, při níž se vize doplňovaly s konkrétními návrhy a postupy realizace. Směr jim udávalo nadšení pro experimentální a netradiční technologie. A z těchto popudů také vzešel návrh na vytvoření podélné struktury nového domu.
Do nového musíte starým
Vstupy do domu formálně vedou dva. První je vlastně pod úroveň terénu zasazeným vjezdem do garáže, odpovídá suterénu vedle stojící usedlosti. Druhý vede skrze koridor, napojující krček ze starého domu na úrovni prvního podlaží. V praxi to ale znamená, že nejprve musíte zazvonit u vrat staré usedlosti, a až pán domu otevře, můžete tudy projít do nové části. „Tím vzdávám hold starému domu, protože u něj to všechno začalo,“ říká Erlacher.
Podlouhlá novostavba se nachází usazena za dvěma stávajícími budovami a přímo navazuje na obytné patro starého statku. Na straně svahu je téměř úplně skrytá horskou loukou. Proniká z ní ven na povrch jen proskleným stropem, dvojící světlíků. Z výšky to vypadá trochu jako bazén, ale místo hladiny se tu zrcadlí prostor pod zemí.
Ze spodní strany svahu se dům otevírá do údolí Eisack velkorysým profilem prosklené fasády. Z odstupu z ní je patrná jen tmavší výseč probíhající strání, lemovaná bílou barvou betonových zdí. Skleněná fasáda s betonovým rámem odráží během dne okolní scenerii, zrcadlí hory, louky a lesy. Duplikací obrazu krajiny s ní splývá. A večer, když se v budově rozsvítí světla, vypadá jako velké oko hledící do nebe. Tvar fasády je nepravidelný, objekt krytý zemním valem z něj vystupuje jako podélná jizva, geometricky přesný řez provedený zvláště ostrým skalpelem.
Nepravidelné úhly narušují pravoúhlou formu a dodávají budově organický vzhled. Těžko tak říct, kde vlastně začíná a končí či jak hluboce pod zem sahá. Zvenčí nenápadný koridor napojuje staré a nové.
Spojuje památkově chráněnou usedlost s novou částí, navazuje zahloubené suterénní patro na vzniklou apartmánovou rezidenci přístavby. Představuje průsečík mezi historií a modernou. Sbíhají se tu všechny použité materiály – přírodní kámen, pohledový beton, ocel a dřevěné povrchy. Je to komunikační prvek i galerie návazností. Schodiště vede do podzemní části s velmi prostornou garáží. Je tu také kotelna, technická místnost, sklad a dílna. Na to, jak velký prostor se tu nachází, neupozorňuje při pohledu zvenčí nic, jen ona garážová vrata.
Pod zemí je místa dost
Obytné prostory přistavěné části o celkové rozloze 200 metrů čtverečních jsou uspořádány na jedné úrovni. Je to přehledné a světlé, s atmosférou podbarvenou dřevěnými obklady polidšťujícími prostor.
Obývací pokoj tu splývá s kuchyní a jídelnou, přičemž pozornost přitahuje především prosklený vstup na širokou terasu. Ta rozlohou téměř dorovnává výměru užitné plochy celé podzemní domácnosti. A za příhodného počasí se sem přesouvá většina činností.
Hezky s výhledem do kraje, přesně, jak si Thomas Erlacher přál. Stojíme totiž přesně na pozici „trávníku, kde se zrodil nový Felderhof“. Novostavba je přiznaným betonem protikladem sešlému dřevěnému obložení původního statku, ale přitom s ním vizuálně nesoupeří, protože svou jinakost dovedně skrývá.
Za společenskou částí se nachází ložnice a koupelny. Jedna dvoulůžková a jedna hlavní, jednolůžková. I z nich je přístup na terasu. Počítá se tu s hosty. Jejich ložnice má k dispozici vlastní koupelnu.
Velkolepý prostor rozšíření je přesným protipólem toho, co v sobě nese starý dům. Má otevřenost, volnost, světlo a příjemné klima. Moderní bydlení se vším všudy. Výsledku přitom bylo dosaženo s minimem materiálů. Hlavní objem je definován geometricky skládaným betonovým pláštěm, dělícími stěnami s integrovaným nábytkem ze dřeva, kamennými stěnami z balvanů, vykopaných přímo na místě.
„Přístavba Felderhof je ukázkou toho, jak lze stávající historické budovy doplnit moderními obytnými prvky, aniž by se narušil jejich původní charakter,“ říká Pavol Mikolajčák.
Třetí, nová budova v souboru Paarhof, nenarušuje nastavenou historickou rovnováhu. Thomas Ehrlacher nemusel slevovat z požadovaných životních standardů, a mohl si dovolit zanechat letitý objekt původní usedlosti nedotčený. Takový, jaký si ho zamiloval a jak vypadá už posledních 400 let.
