Představa o tom, jak vypadá moderní rodinné bydlení, se postupně mění a vyvíjí. Americkým ideálem v 50. letech minulého století byla například tak zvaná MCM obydlí, tedy mid-century modern, z nichž se po pár letech stal svébytný směr rezidenční architektury, protože záhy vytvářela podobu celých předměstí. Dávala znovu ožít americkému snu, představám o úspěšném středostavovském životě, jež dojde naplnění tehdy, až budete mít vlastní bydlení se zahradou a předzahrádkou, garáž pro dvě auta a bydlení pro celou rodinu hezky pod jednou střechou, pochopitelně v podobně slušně ekonomicky disponovaném sousedství. Široké ulice takových předměstí lemují zastiňující stromy, do obchodu se tu jezdí vozem pomalu, v neděli do kostela se chodí pěšky, je to kousek, a největší komplikací je nesestříhaný trávník nebo špatně vyvěšená vlajka v den státního svátku.
Sen, který ve Státech pohasl, se vrací
MCM domy byly vnějším odrazem společenského postavení, dokladem úspěšné kariéry i toho, že do hypotéky půjdete, byť ji budete splácet až do důchodu. Architektura to ale byla pěkná, čistá a funkční. Sázela na jednoduché linie, upřímnost vyjádřenou kvalitním stavebním materiálem, přiznanými přírodními komponentami, absencí dekorativních zbytečností. Důraz se tu kladl na otevřený půdorys, strukturu se štědře disponovanými okny a lehkou zdobnost předsazených pilířů a trámoví, které eliminovaly objem podpůrných zdí. Dům byl rezidencí, minimalisticky laděnou soukromou vilou s nenáročnou, ale přívětivou estetikou. V průměru se 110 metry čtverečními rozlohy, plánu zahrnujícím 4 až 6 obytných pokojů/ložnic, ještě ale bez později nezbytné dvojice koupelen. A s plochou přední a zadní zahrady odpovídající výměře zastavěné parcely. To už je ale pryč. Americký sen uvadl, postupně odumřel.
Lidé z něj buď procitli do mnohem skromnější (a cenově dostupnější) reality, anebo svou představu civilního luxusu posunuli mnohem dál. Na éru MCM dnes už ve Státech odkazují jen realizace architektů Monhoffa, Lloyda Wrighta, Wexlera či Alberta Freye a designéři se o nich učí v lekcích profesní historie. Ale ne tak v Kanadě, kde se z nějakého zvláštního a obtížně vysvětlitelného sentimentu momentálně těší na sever adaptovaný MCM styl velké pozornosti a zájmu. Že trend je tu živý, dokládá i honosně uchopená Residence de l’Isle, která je toho vděčným příkladem. Tvůrčí duo z Quebecu, Stéphan Chevalier a Sergio Morales, nikterak u tohoto domu neskrývají, že je jejich osobitou reinterpretací moderního amerického rodinného domu z poloviny minulého století. Naopak to považují za hlavní tahák.
Je to inspirace minulostí s výhledem na budoucnost
Bystře ale dodávají, že zatímco je forma poplatná sedmdesát let staré inspiraci, obsah plně odpovídá současnému standardu. Jsou to totiž moderní technologie a materiály (izolace, vícevrstvá skla, impregnace a antikorozní úpravy, principy energetické efektivity a obnovitelné zdroje energie), které umožnily vystavět typicky americký dům v divočině nedaleko Montrealu. Divočina je tu samozřejmě brána silně s nadsázkou. Dům se může pyšnit blízkostí lesa, stojí na břehu řeky a na jeho zahradách stojí vzrostlé borovice, ale tím příroda jako faktor v podstatě v projektu končí. Je totiž jen vnějším/vnitřním doplňkem objemu, součástí jednoho balení. Protože tak jak mají někdejší MCM domy vepsány do své DNA vyrovnané zastoupení zahrad odpovídající rozloze zastavěné části, i tady jsou ony zahrady a vnější zeleň integrovanou součástí plánu. Přesněji, Residence de l’Isle je vedena jako 580 metrů zastavěné plochy, ale (skoro) polovinu z tohoto neskromného výměru tvoří dvě vnitřní atria s vegetací.
Chevalier Morales Architectes narýsovalo půdorysný plán domu v podobě čtverce s hranou třicet metrů. A uvnitř tohoto profilu, ostrova pravidelné geometrie a jednoduchých linií, je dost místa po otevřenost a rozestup místností, rozčlenění objektů na dvě křídla propojená mostem centrální struktury, dvě vtělené zahrady (jedna z nich přechází v nádrž, bazén a terasu směřující k řece), a ještě tu zbylo dost místa na garáž pro čtyři vozy. Je to značně zbytnělá variace na MCM, kterou výměrou užitné plochy překonává nejméně o dvojnásobek, nicméně projekt volně konverzuje s přístupem starých mistrů. Residence de l’Isle svůj název nese jako vysvětlení. Nejen proto, že se fakticky nachází na ostrůvku, ale sama o sobě je čtvercovým ostrovem, vůči okolí vymezeným prostorem obsahujícím uvnitř vše potřebné k životu svých obyvatel.
Tenkrát na západě. Ale už na severu
„Projekt je revizí některých klíčových architektonických prvků modernismu, jiné segmenty jsou přidané a navazují na záměr,“ popisuje Chevalier. Příkladem tradičního pojetí je pravidelná geometrie podlah a stropů, vestavěný dřevěný nábytek, zděné obklady. „Garáž je tu brána jako symbol doby, kdy se předměstí a automobily ještě rýmovaly s nadšením a pokrokem,“ dodává Morales. Tady je ovšem nenápadně vpravena do domu, a nestaví se tak na odiv. Komplikovanější byla otázka soukromí obyvatel, respektive to, jak je řešit. MCM domy na amerických předměstích s rozvolněnou zástavbou totiž dosahovaly efektu odloučení od sousedství jinými přístupy, než jaké by byly příhodné pro Kanadu. Proto si architekti vypomohli obdélníkovými nádvořími se zahradami, které se noří do objemu čtverce a staví do výhledů z pokojů příjemně nerušivou vizuální bariéru.
Expanze do uzavřeného ostrova
Tyto vnější prostory, které jsou vytlačeny z počáteční hmoty, slouží k definování a strukturování orientace vnitřního prostoru. Usazení čtverce profilu celé stavby počítalo s volností výběru, takže architekti mohli uchovat ve zvoleném místě maximum vzrostlých stromů. Což vypadá hezky. Kromě toho ale ještě podřizovali orientaci místností usazených do plánu slunečnímu osvitu, přístupové cestě, výhledům na řeku a specifickým potřebám obyvatel. Netknutá příroda tedy nebyla hlavním motivem, ale jen kulisou neméně velkolepému záměru. Rezidence si uchovává jednoduché otevřené členění, v němž jsou některé místnosti cíleně o stopu nebo dvě zahloubeny do terénu. I když se tak nemění stropní výška, jednotlivé úseky se od sebe odlišují. Platí to zvláště u obývacího pokoje.
Na rozhraní klidu
Z uspořádání domu vychází severo-jižní průběh místností s odstupňovaným požadavkem na soukromí, zatímco směrem k řece se přimykají místnosti společenské. Vzdušnost a světlo v každé místnosti by nebylo možné bez štědrého prosklení, které je – vzhledem ke klimatickým podmínkám severu – vedeno ve vícevrstvém a silně izolovaném provedení. Bilanci vytápění si dům vylepšuje jak pasivním příjmem slunečního záření, přehřívání se naopak brání bílým pokryvem střech a vápencovým granulátem. Rezidence si také vypomáhá k vyšší udržitelnosti několika geotermálními vrty. Není sice plně ostrovním systémem, ale zajišťuje si přísun energie a tepla pro vytápění a ventilaci celé rezidence. Podobně, jako tu není akcentována a přitom je integrována vnější zeleň, je to i s obnovitelnými zdroji. Ekologie tu není myšlenkovou nadstavbou díla, ale její přirozenou součástí. Interiér je zajímavý přehlednou skladbou materiálů, které svou podstatou a/nebo texturou vychází z přírodní inspirace.
Kůra stromů za okny umožnila přenést dovnitř tónovanou stupnici barev a stínů, které rezonují celou konstrukcí. K vidění jsou tu i tmavé pálené cihly z jílové hlíny, kámen obkladů (přírodní, štípaný). Zajímavým vnějším prvkem jsou podhledy v průběhu celého obvodu stavby a také oplechování v barvách mědi. Residence de l’Isle není bezmyšlenkovitou kopií domů ze snů Američanů v 50. letech, je jím volně inspirován a jeho ideu reinterpretuje. Činí tak s ohledem na klima a prostředí Kanady a provádí to v souladu s novými technologiemi a moderními postupy. Dost možná tak důkladně, že by o podobném bydlení dnes mohli ve Státech jen snít.
