Brazilská architektura prodělává období, které se dá s jistou nadsázkou nazvat krizí identity. Z převážné části posledního půltisíciletí je spíše architekturou evropskou. Své původní tváře se dávno zřekla a teď komplikovaně hledá novou, stejně poctivou a upřímnou.

Slovutná města jako Recife, Sao Paulo, Salvador nebo Rio se rodila z koloniálních plánů objevitelů a dobyvatelů nového světa, Portugalců. Po nich pak utvářející se Brazílie lehce koketovala s empírem, barokem, neoklasicismem a novogotikou, které vystřídalo německé industriální a lehce brutalistní pojetí výstavby. Všem těmto stylům je společné, že prapůvodně vznikaly v naprosto odlišných podmínkách, na jiném kontinentu.

Ztracený směr

Evropské styly byly pro potřeby výstavby jen v jisté skromné míře adaptovány na jihoamerické klima. Proto s ním ale nikdy úplně dokonale neladily. Navíc si prolongovaným replikováním evropských rysů Brazílie vytvořila jakýsi nezdravý návyk. Na symetrii, krabicovité struktuře objektů a hladkých površích fasád. Na importovaných materiálech. Vše v podstatě v přesném opaku tomu, jak se tu stavělo, než se na modrém obzoru objevily první bílé plachty lodí kolonizátorů. Kdy tu domorodé kultury stavěly tzv. taby, vesnice do kruhu, v nichž byl exteriér součástí interiéru. Býval tu jasně vymezený bezpečný prostor, často zdůrazněný trnitou vegetační hradbou a přemostěným příkopem. Prostor vnitřní byl bezpečný, cokoliv za jeho hranicí však bylo divočinou. Místní tehdy byli fascinováni půloblouky a klenutím, zastřešenými pergolami pro práci za deště.

Ve svých desítky metrů dlouhých zakroužených domovech perfektně ovládali členění otevřeného prostoru, v němž dokázali odlišit řekněme teritoria soukromá a společenská, sdílená. Pochopitelně, že také stavěli z ryze přírodních materiálů, dřeva, listí, lián, hlíny, rohoží a jednoduchých vyplétaných tkanin. Dostupnost takového bydlení, rostoucího přímo z místa stavby, také nikdy nepředstavovala problém. To u budov vznikajících pod taktovkou portugalských stavitelů byla poptávka po nedostatkovém materiálu vždy limitující.

Hledání autenticity

Když se ve 20. letech 19. století Brazílie osamostatnila, začala svou architektonickou identitu, ztracenou původnost, hledat. A systematicky přitom zavrhovala minulé slohy, jež až bolestně připomínaly koloniální éru. Takhle se na černou listinu místních architektů dostalo například baroko. Možná východiska stavebních řešení ale nezměrně komplikovala nedostupnost evropského staviva, jež začalo být nahrazováno mnohem lacinějším a vůči tropům pak o dost odolnějším betonem.

Odtud už byl jen krůček k 20. století a modernismu, který v Brazílii razil například fenomenální Oscar Niemeyer. Z jeho návrhů vznikaly naprosto ohromující realizace. Ohromující ovšem na pohled, nikoliv však k žití. Nejen paláce, muzea a letiště, ale i celá města. Už tady se ale ukázalo, že užitá měřítka jsou velkou komplikací. Středoevropský čtenář si to nejspíš na první dobrou neuvědomí, ale Brazílie je rozlohou 2,5krát větší než celá Indie a na počátku 20. století v ní žilo patnáctkrát méně obyvatel.

Sošnost a majestátnost znovuobjevených oblouků a křivek modernistických staveb byla děsivá a tato stavební díla svým pojetím nelidská, vzhledem k průvodní absenci jejich uživatelů. Pojem krize brazilské architektury se sice datuje někde k osmdesátým letům minulého století, ale ve své podobě tu byl dlouhá staletí. Když totiž zmizela autenticita tradic, nahradily ji nefunkční importované slohy, a po jejich spíše vynuceném odchodu se ztratil pojem měřítka, který by odpovídal místní realitě.

První muž brazilské architektury

Z tohoto kolotoče příčinných souvislostí se moc špatně vystupuje. Což nás konečně dostává k architektovi Marcio Koganovi a jeho ateliéru Studio mk27. Sedmdesátníkovi, který platí rovným dílem za vynikajícího filmaře a scenáristu, ale i architekta. Tuto neobvyklou profesní kombinaci už mnohokrát výtečně zužitkoval, protože jeho filmová díla jsou, když už nic jiného, vynikající svou scénografií a kulisami. A jeho architektura má zrovna tak hluboký smysl pro drama.

Kogan architekt nastupoval do praxe, když se naplno začalo hovořit o krizi identity brazilské architektury. A celá jeho profesní dráha na poli návrhů a designu je do jisté míry o hledání nelehké odpovědi. Jeho příspěvkem je, že se nesnaží být pokračovatelem žádného výhradního stylu či slohu, ale v nacházení ideálních řešení pro daná místa, lokace. A návrat k materiálové podstatě, práce s někdejší tradicí, to je vlastně cesta zpět ke kořenům dobré architektury. I té brazilské.

Koganovy projekty se vyznačují vysokou mírou propracovaných detailů, vzletně formální jednoduchostí, silným propojujícím vztahem mezi interiérem a exteriérem, zaměřením na tepelný komfort prostřednictvím principů pasivní udržitelnosti, využitím čistých objemů a uplatněním tradičních prvků a také vysoce funkčními vnitřními plány. Upřednostňuje použití surových materiálů, jako je dřevo, kámen. Které plus minus pochází z regionu, kde stavba vzniká.

Pointa dobrého domu

Sám sebe považuje za fanouška modernismu, ale jeho obdiv k němu není bez hranic. Váží si betonu, protože do tropického klimatu je tou správnou odpovědí. Vzývá propojenost a bezhraničnost vnitřních a vnějších prostor, ale činí tak s odkazem na původní domorodé stavby. Z těch ostatně pramení i jeho potřeba nerozlišených otevřených místností, kde jsou jednotlivé zóny naznačovány bez potřeby předělů stěn.

Jeho největší předností – a tím, čím se liší od svých předchůdců – je práce s měřítkem, parametrizací projektů. Z přehlídky jeho realizací rodinných domů a luxusních vilek jde sice jen málo pod 600 metrů čtverečních užitné plochy, ale umí je komponovat takovým způsobem, že se jejich obyvatelé necítí být implantovaní do prostoru s nepřiměřeně rozmáchlým objemem. Vždy je tu jádrová zóna uvěřitelného formátu, na niž se navazují širší vrstvy sdílených a propojených prostor, které pak volněji přechází do okolní přírody.

Pokud bychom architekturu vnímali jako rozpravu, je Marcio Kogan vynikající vypravěč, který nikdy nezapomíná na pointu. A na to, že příběh musí být posluchačům blízký. Jeho architektura taková je, protože lidem nejen v Brazílii připomíná něco, co tu bylo dřív. Ale předkládá to v současném a srozumitelném jazyce. Od roku 2012 a bienále v Benátkách, kde Kogan a Studio mk27 reprezentovali v národním pavilonu, je považován za to nejryzejší, co momentálně brazilská architektura nabízí.

Staré rysy podané nově

Dům v Minas, na dohled šestého nejlidnatějšího brazilského města, vznikající ve spolupráci s Diane Radomysler, Marianou Ruzante a Regiane Leão, je třeba vnímat v tomto širším kontextu oné krize architektury a hledání cesty z ní. Je totiž příkladem, jak převyprávět a podat jinak to, co bylo příliš dlouho mimo lidská měřítka, jak připomenout autentické rysy někdejších staveb a jak je – funkčně – replikovat novými materiály.

Sídlo s celkovou rozlohou 1100 metrů čtverečních užitné plochy skutečně působí neskromně, a to si pro sebe ještě privilegovaně zabírá překrásný výhled do údolí, na něž pyšně shlíží z výšky. Objekt je rozfázován do čtyř úrovní, přičemž s hranou svahu koresponduje až to nejvyšší podlaží, které jej parkovištěm navazuje na ulici. Zasazen je na obzvláště strmém pozemku, dvě jeho základní betonové desky vykreslují silné horizontální linie.

Aby se celá tato konstrukce zvedla do výšky deseti metrů nad zemí, je tu systém podpůrných pilotů vynášejících podlaží nad úroveň terénu. Jsou ale dobře zamaskovány v okolním deštném pralese, takže vizuálně rozhodně neruší. Ostatně zelená vegetace anonymizuje přesah stavby na všech stranách, a její jednotlivá podlaží tak vystupují ze svahu volně, s přirozenou lehkostí. Dům je po stranách otevřený, volně provívaný a navázaný na své okolí. Od džungle obyvatele nedělí víc než prosklená zábradlí na terasách.

Dávkováno po kapkách

Je to veliké, přehnané? Kdepak. Přímo z ulice se zdá, že dům není ničím víc než jen jednoduchou dřevěnou krabicí bungalovu. Veškerá ta objemová složitost, dvě plošiny a další tři úrovně, se dá nahlédnout vlastně jen ze strany svahu a z údolí. Obydlí je z ulice přístupné po krátké mostní konstrukci. Ta přerušuje mezeru mezi veřejným a soukromým prostorem bez použití jakýchkoli obstrukčních prvků. Hranice mezi vesmírem jednoho domu a vnějším světem je tak velmi zřetelně definovaná.

Za ní pak ještě chvíli nechává návštěvníka Kogan v nejistotě a napětí, co vlastně přijde dál. Při vstupu přes dřevěnou fasádu rámuje hrana skleněného zábradlí výhled na hory. A schodiště vybízí k sestoupení na plošinu, z níž se panorama otevírá do šířky. Nejen ono – hned za zády se totiž rozvíjí první z podlaží domu. Vstupní sekvence vede k portiku, které rozvíjí velkoryse otevřený obytný prostor. Světlo sem proudí čelem domu, ale i ze stran, tlumené vegetací, jež svou odpařovanou vláhou chladí interiér.

Se stěnami se tu šetří, protože by blokovaly pohyb vzduchu. Ale předěly tu existují, a to ve formě otočných dřevěných panelů. Ústí směrem k západní terase, k bazénu, který je slunci nejvíce exponovanou částí domu. Propojení vnějšího a vnitřního prostředí se tu zdá být bez hranic, ale jednotlivé zóny se tu vypozorovat dají. Místa pro každodenní užití jsou tu zpravidla zastřešená, takže je možné v nich fungovat, i když přijde období dešťů.

Diskrétní a intimní

Do masivních betonových plošin vykreslujících podlaží i stropy je zasazen neprůhledný dřevěný box, který ve svém rohu obklopuje kuchyň, toaletní místnost a hlavní ložnici. Dvě strany ložnice jsou pak pokryty laťkovými dřevěnými panely, které se dají sklápět a posouvat, a odhalují tak novou perspektivu východního horizontu. Není to zeď, a přesto každý pochopí, že jde o oddělenou část. A když sestoupíme ještě o jedno patro níž?

Dostaneme se ke třetímu dřevěnému boxu, zavěšenému a poněkud konzolovitě vykloněnému z plošiny. Tato část, ponořená do korun stromů, je nejintimnějším prostorem, v němž se nacházejí další ložnice, velká televizní místnost a vinárna. Vše pak zjemňují detaily z přírodních materiálů, zakázkové a designové kousky, které s interiérem hrají v harmonicky sladěnou symfonii. Paleta materiálů přitom umocňuje vyvážené proporce domu.

Betonové desky odhalují svou holou strukturu na stropech, podlahy jsou obloženy čedičem. Tři dřevěné programové boxy zase vkládají do atmosféry teplo a představují rozmanitost bohatých hmatových textur. Dům Minas je vzhledem ke své celkové rozloze až nápadně nenápadný. Z ulice neznatelný, kolísající ze svahu, s velmi lapidární a nepřehnanou kompozicí materiálů nabízející různé úrovně napojení na okolí.

Marcio Kogan tu sice nedává definitivní odpověď na krizi brazilské architektury. Ale ukazuje směr, kterým by se do budoucna dalo jít. Jeho modernímu stylu, který vyrůstá z tradic, jde totiž rozumět a současně je velmi dobře adaptovaný na místní podmínky.

Autor: Radomír Dohnal

Foto: Joana França