Je vůči životnímu prostředí šetrnější novostavba vystavěná na místě zdemolovaného domu z ekologických materiálů a poháněná obnovitelnými zdroji energie, anebo ten letitý dům, který si místo demolice čerstvě prošel stavební rekonstrukcí? Odpověď na tuto otázku zdaleka není intuitivní. Statistika a výzkum totiž dávají za pravdu druhé variantě. Dům, který sice už něco pamatuje, ale po úpravách se stane lepším, je pro dobro planety přínosnější.

Klíčem jsou tzv. vázané emise, které vzniknou před stavbou budovy. Tato uhlíková stopa na štítu každého stavebního materiálu se vleče s každou realizovanou stavbou. A je přitom docela jedno, jestli je to dřevěnka, dům z cihel, anebo z betonu. Užitý stavební materiál, jeho výroba v dílnách či fabrikách, doprava na místo stavby a zapracování je v emisní bilanci domu často mnohokrát větší položkou než provozní emise takového objektu během celé jeho následující existence.

I materiál pro ekologickou novostavbu je třeba někde vyrobit, a pokud jí místo musí nejprve udělat demolice starého objektu, skleníkové emise i objem vzniklého odpadu se nehezky sčítají. Oproti tomu dům, který na místě již stojí, dokázal svým provozem část svého emisního dluhu vázaného materiálem splatit. A tak je lepší jej spíš rekonstruovat, modernizovat než jej kompletně ničit a nahrazovat něčím novým. Bohužel, stávající trend ve stavebnictví jde často proti této udržitelné logice. O to je cennější přístup, jaký zvolili architekti u domu stojícího ve francouzském Perche.

Z Francie do Kanady. A zpět

O Perche se Francouzi v minulosti nikdy nevyjadřovali s nějakou obzvláštní úctou. Ty končiny byly vždy známé spíše hustými neprostupnými hvozdy a obtížně sjízdnými cestami, kde za každou zatáčkou číhal lapka nebo loupeživý rytíř. Ještě dnes patří k regionům s největší hustotou lesnatého porostu a těch nejrozsáhlejších chráněných přírodních parků v celé Francii, s poměrně izolovaným zasídlením.

Většina starousedlíků odtud v několika za sebou následujících vlnách odešla za lepším živobytím, emigrovala do Nového světa. Někteří už před staletími, jako první kolonizátoři severských pustin, jiní teprve před desítkami let. Není bez zajímavosti, že nemálo z Kanaďanů vyrazilo za lepším živobytím na nový kontinent právě odtud a k tomuto regionu pořád dokládá své kořeny. Právě toto prazvláštní, vytrvalým mlžným oparem opředené lesnaté dominium předloni oslovilo jeden mladý pár s dětmi. Který překvapivě pocházel z Kanady.

Původně se sem, na samotu poblíž Les Genettes, vydali jen přejmout dědictví, nemovitost, kterou tu zanechal vzdálený příbuzný. Jakmile se pořádně rozkoukali, zjistili, že jim celé Perche tak nějak přirostlo k srdci. Snad proto, že zdejší krajina se jevila být vlídnější a pohostinnější než v Kanadě. Snad proto, že měřítka kontinentální Francie jsou umírněnější než na severu Ameriky. Anebo se tu jen opravdu cítili jako doma. Každopádně se rozhodli, že otočí kolem emigrace nazpátek, vrátí se sem natrvalo. Aby se zabydleli v domě na samotě u lesa.

S tím už se ale pojily jisté obtíže. Dům, který jim teď byl k dispozici – malebně usazený na svažité mýtině, s loukou před okny a s lesem za zády – absolutně neodpovídal jejich potřebám. Byl menší, stísněný, uzavřený a svým plánem až zbytečně komplikovaný. Nešlo o žádnou ruinu, byl to poměrně solidní, kvalitně vystavěný a průběžně udržovaný rodinný dům. Nicméně jeho sloh a stavební pojetí už prostě nesedělo k tomu, co by od svého nového domu pro život v nové zemi očekávali.

Odpověď, která se dala čekat

Jednalo se o standardní typizovanou stavbu, které se v oblasti přezdívá fénixova. Nic poetického za tím nehledejte, takových jsou tu po okolí desítky. Své jméno mají podle majoritního realizátora, druhdy úspěšné stavební firmy Phoenyx. Poslední radikální úpravy se objekt dočkal v 70. letech minulého století, kdy k němu byla přistavěna garáž a z druhé strany pak menší skleník zimní zahrady. Rozlohou užitné plochy se blížil 110 metrům čtverečních, což však bylo pro nové majitele žalostně málo.

Dilema, které před nimi stálo, se dá shrnout jako otázka, zda rekonstruovat, či demolovat. Na uprázdněné místo by se mohlo vejít prakticky cokoliv, ale už by nebylo spojené s minulostí. Pouto místa by zmizelo. Na druhé straně, ona minulost místa určitě neměla být bariérou přítomnosti. Proto se noví majitelé nemovitosti rozhodli oslovit ateliér Java Architecture, aby si poslechli názor profesionálů.

Jak se ukázalo, byla to šťastná a lehce předurčující volba. Florian Levy a Alma Bali, šéfarchitekti studia, si totiž zakládají na vysoce racionálním přístupu a udržitelné architektuře, která umí pracovat s kontextem a přitom zohledňovat požadavky uživatelů. Oba jsou s principy udržitelného a ekologického stavitelství včetně informací o uhlíku vázaném ve stavebním materiálu dobře zpraveni.

I z jejich portfolia dosavadních realizací je patrné, že rozhodně nejsou těmi, kteří by zrovna často něco kompletně bourali. Zvlášť ne tady, v Perche, kde by demolice budovy z hlediska životního prostředí dokonce byla spíše škodlivá.

Levněji a lépe

Architekti stávající stavbu důsledně zkontrolovali, konstatovali její zřejmé i nezřejmé kvality a vyhodnotili její hlavní funkční nedostatky – absentující izolaci a nedostatek přirozeného světla v interiéru – aby pak přednesli svůj vlastní návrh funkční obnovy. Uchovat zdravé jádro původní stavby, které bylo konstrukčně pevné a naprosto v pořádku, a rozšířit jej neinvazivní formou kompletní přístavby.

Fénix měl přijít o svá křídla, tedy skleník a garáž, ale půdorysem už jednou vyměřený profil pak měla překrýt nová stavba. Která by ujednotila celkový objem, dodala by jí kompaktnější tvar. A vytvořila by cosi ne nepodobné velké prosvětlené stodole. Prosvětlené díky tomu, že část překryvu nové střechy by byla prosklená. Zní to napoprvé poněkud divoce, ale v Java Architecture si takový odvážný návrh uměli náležitě obhájit.

Překrytí domu jednou celistvou střechou, ono ujednocení objemu, by výrazně dokázalo zlepšit tepelněizolační vlastnosti celého objektu. Méně přechodů znamená méně tepelných mostů, méně ztrát. Ucelený objem pod jednou střechou se celkově lépe vyhřívá a teplo si umí udržet. Je také nepřiznaným, ale dobře z praxe odpozorovaným paradoxem, že uzavření stavby do jednoho objemu obvykle napomáhá otevřít stavbu širšímu krajinnému kontextu. Vůči tvarově pestré přírodě je totiž snazší vizuálně postavit monolitický objekt.

Tím ale argumentace architektů nekončí. Přislíbili totiž, že v částech pod novou střechou by vznikly jakési polovenkovní prostory, kde by bylo možné si užívat okolní prostředí po celý rok, bez ohledu na počasí. A do prostoru pod jednou střechou by se o dost snáze vešly další pokoje, ložnice i větší obývací pokoj. Tak jak si klienti, žehrající na nedostatek místa ve starém domě, vlastně přáli. A samozřejmě tu byl ještě jeden aspekt, který je tvorbě Java Architecture blízký.

Navrhovaný přístup byl relativně nákladově nenáročný. Odstranění nepoužitelných částí domu a vytvoření překryvného dřevěného skeletu, druhé kůže všesjednocující střechy, bylo prostě úsporné v materiálu a štědré ve výsledku. Proto na něj taky majitelé s nadšením kývli.

Bez křídel. S druhou kůží

Fénix možná přišel o křídla, ale už brzy bylo zřejmé, že znovu povstává z popela. Nová konstrukce byla koncipována tak, aby splnila tři cíle: vytvoření přístavby obývacího pokoje otevřené do krajiny, přeměnu garáže na obytný prostor s částečným přesahem do exteriéru a stavební sjednocení všech částí objektu. Nová fasáda byla navržena tak, aby navazovala na rytmus a tloušťku napínacích a přechodových konstrukcí. Staré se odstraňovalo střídmě, stavělo umírněně.

Postupně se tak měnila nevyhovující stavba na něco, co zaujme už na první pohled. Bouralo se, to ano. Odporoučela se například západní štítová fasáda domu. Jen tak bylo možné rozšířit úzký obývací pokoj a vytvořit ložnici rodičů v prvním patře fénixova domu. Za tímto účelem byla vystavěna přídatná dřevěná konstrukce z vrstvené douglasky, plně navazující na stávající geometrii budovy.

Tato přístavba je na západní fasádě doširoka otevřená a propouští do obývacího pokoje přirozené denní světlo.  Z okolní krajiny dělá součást interiéru. Zajímavým optimalizujícím prvkem tu je klauzura vytvořená z dřevěných lamel, která vytváří intimitu prostoru a současně brání přehřívání interiéru v létě.

Při rozšiřovacích pracích se stávající garáž ve východní části stala nadbytečnou. Majitelé uvítali, že na její místo mohli usadit pokoj pro hosty a venkovní prostor propojený s kuchyní. Garáž nebyla demolována, ale přestavěna. A je jakýmsi svérázným domkem se střechou pod ještě o něco vyšší střechou. Architekti tuto část překryli stejnou konstrukcí jako západní část přístavby, čímž vznikla i buňka pro dětskou ložnici.

Doširoka se tím také otevřel přechodový podstřešní prostor, území na hranici někdejšího dvora. Temno tu nepanuje, o přístup denního světla se starají skleněné střešní tašky a polykarbonátová fasáda na východní straně. Která je doplněná o mozaiku pálených tašek – těch z původní krytiny – aby se posílil dojem, že v této podobě tu fénix stál vždy. Jako rodinný dům, cele oblečený do dřevěné izolované konstrukce sladěné s přístavbami a vytvářející srdce v podobě společné terasy.

Fénixů je plný svět

Vypadá opravdu jinak, ale zůstává uvnitř svůj. Jeho součásti měnily účel svého využití, ale parametry zůstaly téměř totožné. Přesto se užitná plocha navýšila na celých 220 metrů čtverečních. Architekti přitom dodávají, že ono proplánované zachování místo ničení šetřilo materiál, emise uhlíku, přírodu i peníze. Připouští, že práce na tomto projektu pro ně byla velkou zkušeností. A také důkazem toho, že vlastně každá budova stojí za zachování, i když se zdá být zastaralá.

„Tendence zabránit zbytečnému ničení by neměla být vyhrazena jen pro památkově cenné budovy,“ dodává architektka Alma Bali. „Měla by se vztahovat na jakýkoli druh stavby. Svět je plný takových fénixů, kteří si znovuzrození ze svého popela zaslouží. A jen čekají na architekty, kteří ten oheň zažehnou.“

Autor: Radomír Dohnal

Foto: Caroline Dethier