Andy Ramus je dobrodruh tělem i duší, muž, který nemá rád pevnou půdu souše pod nohama. Když má na výběr, dává přednost kymácivé chůzi po palubě lodi rozhoupané vlnami. Zaslíbeným živlem mu je slaná voda a sám připouští, že se nejspíš narodil do špatné doby. Být to o pár století dřív, mohl se už dávno plavit pod napnutými plachtami někam do neobjevených, nezmapovaných končin. Ne nutně jako kapitán, bral by i post plavčíka. Hlavně, že by to bylo na nedozírných vodách oceánu, kde se ztrácí rozdíl mezi modří hladiny a nebe.
Ano, Andy Ramus je snílek. A byť se vytouženého živlu úplně nevzdal – doma na krbové římse má hezkou sbírku trofejí z regat i dva tituly mistra světa v šampionátu malých jachet – živí se, podle svých měřítek, velmi fádním a dočista nedobrodružným způsobem. Je obyčejným architektem. Zakladatelem, jednatelem a hlavním projektantem malé a hodně úspěšné firmy. Od roku 2008, kdy vzniklo, nasbíralo jeho AR Design Studio už 53 profesních ocenění. Včetně RICS Awards a Královským institutem pro architekturu udělované stuhy RIBA, které sbírá s železnou sezonní pravidelností.
Ramus se má rozhodně o co opřít. Když se ohlédne do let minulých, vidí činnost vlastní architektonické kanceláře, jež má za sebou tucty zdařilých realizací, a produkuje klienty i kritiky oceňované elegantní moderní novostavby, přístavby a rekonstrukce. Což ale nic nemění na tom, že se pořád cítí být dobrodruhem, který je v současném Winchesteru v hrabství Hampshire prostě osobou ve špatné době na špatném místě. Na žádnou expedici do nepoznaných oblastí světa, regionů provoněných kávou nebo opiem se tu nikdo nechystá.
Dobrodruzi z Winchesteru
Možná to tak nevypadá, ale tahle hluboká introspekce a představení hlavního architekta AR Design Studio je důležitá. Protože Andy Ramus není jediný snílek pod sluncem. Jen nedaleko od jeho kanceláře na Little Minster Street totiž žije další chlapík. Tedy pán v letech, bankovní úředník na odpočinku. Muž, který si celý život za přepážkou říkal, že by raději než s razítky a formuláři zápasil s tesařskou širočinou a rámovou pilou. Jeho snem bylo postavit si – vlastníma rukama – srub. Ale nikdy na to nenašel čas.
Chyběl mu k tomu i ten nejprostší motiv. Ve Winchesteru měl velmi slušné bydlení, navíc s obrovskou zahradou, jež mu vynahrazovala divočinu. Dokonce středem této zahrady – a že si tu na zdivočelé anglické parky lidé potrpí – protékal potok. Nebyl důvod vyrážet do severských hvozdů a stavět chýše.
Zdálo se, že počátek 21. století v kombinaci s hrabstvím Hampshire prostě nepřeje dobrodruhům, co by rádi obeplouvali svět na prámu nebo přitesávali hranoly trámů srubu. Pointou nicméně je, že tihle dva – solidní klient v letech a regionálně uznávaný architekt – se spolu nakonec setkali nad jedním nevšedním projektem.
Začalo to nenápadně. Klient si od profesionála architektury poptával odbornou radu. A to, jaký nejlepší model dřevostavby zvolit, pokud by se uchýlil ke svépomocné konstrukci. Chtěl totiž na pozemku své zahrady, za oním zurčícím potokem, vystavět letní chatu. Aby, až za ním zavítá jeho syn s dětmi, měli kde složit hlavu a zažít přitom prázdninové dobrodružství. Tedy, trochu větší dobrodružství, než když se vnoučata vydají za dědečkem – bankovním úředníkem v důchodu.
Sny versus realita anglického městečka
Tohle setkání Ramuse s klientem žádajícím radu bylo mile lidské a chvilku oběma trvalo, než pochopili, že každý je – svým způsobem – dobrodruhem ztraceným ve Winchesteru. A zavdalo to podnět k vysoce motivované spolupráci, na jejímž konci byl hotový srub, za nějž by se nemusel stydět Seveřan z Norska, traper ze Skalistých hor ani člen kanadské jízdní policie. Dlužno dodat, že zmíněný projekt, Climber´s Cabin, je svou výměrou 25 metrů čtverečních užitné plochy, provedením a celkovým zpracováním formy zcela nepřiměřený.
Je to stavba, která funkčně nedává pražádný smysl v kraji s nadmořskou výškou devadesát metrů nad mořem a kde i v tuhém lednu nenasněží víc než dvacet centimetrů sněhu. Je to stavba od počátku do konce designovaná na prostředí mrazivých velehor. Ideální pro horolezce a sběrače adrenalinových zážitků, ale dost nevhodná pro doplnění do zahrady. Ale její nepravděpodobné a lokálnímu klimatu neúměrné zasazení je záměrné, a vychází právě z hlubokého vnitřního pochopení mezi dvěma snivými dobrodruhy.
Andy Ramus se coby architekt stal zprostředkovatelem jednoho naplněného snu. Klient chtěl severský srub, který si může sestavit ve svém volném čase, a architekt našel způsob, jak tento záměr naplnit bez pomoci těžké techniky nebo stavební firmy. „Což byla kritická část zadání, neboť klient měl jen malé praktické zkušenosti se stavbou a jeho kondice odpovídala věku,“ dodává Ramus. Znamenalo to minimalizovat speciální stavební nebo komplikované tesařské postupy.
Opravdový srub, nic kašírovaného
Formální zadání spočívalo ve vytvoření kompaktního doplňkového prostoru, jež by byl schopný fungovat off-grid, bez připojení na sítě, a mohl by být využíván v kterémkoliv ročním období. Kapacitně byl řešen jako útočiště pro dva obyvatele, jež by bylo schopné případně poskytnout zázemí až čtyřem lidem. Měřítka uvnitř odpovídala tomu, že obyvateli nebudou jen rodiče, ale především děti, vnoučata. Interiér měl být ve své jednoduchosti schopen stárnout spolu se svými uživateli, aby třeba odrůstající ratolesti mohly nacházet útočiště v chatě i později.
Srub tomu měl odpovídat, neměl být kýčovitou pohádkovou perníkovou chaloupkou ani zahradním domkem, ale skutečně bytelnou a robustní stavbou, opravdovou ve svých detailech. Vzhledem k minimální rozloze zastavěné plochy byl návrh uchopen jako jedna celistvá prostora v interiéru, z níž je jen mírně vydělena část určená na spaní – ta pak přesahuje z paland v přízemí i do vyvýšené části a usazuje se na vloženém spacím mezonetu – s tím, že hlavní obytný prostor bude vybaven malinkou kuchyňkou a hygienickým zázemím, opět odděleným.
Volnost a vzdušnost nestísněného prostoru dodala zdvojená stropní výška sahající až k trámům střešní konstrukce. O světlo se měl postarat přirozený průnik denního světla z venkovní terasy, kterou kryjí uši závětrných stěn a hmota vlastní stavby. Je to mechanismus, který by skvěle fungoval v 5000 metrech nad mořem i za polárním kruhem, jen tady prostě zůstává artefaktem horolezeckého srubu z nížin Winchesteru. O sladění účelu stavby, její harmonizaci s okolním prostředím, se postaralo materiálové provedení.
Zemité dřevěné tóny konstrukce z glulamem lepených vícevrstvých hranolů doprovází plášť z cedrových střešních šindelů, které harmonicky ladí s parkovou úpravou zahrady. Předností užitého materiálu je, že bude postupně barevně vyzrávat, šednout. Takže se pozvolna stane nenápadnou součástí krajinného celku, pravidelnou konturou jakéhosi skaliska s dřevěnými šupinami.
Dodatečné úpravy interiéru tvoří znovupoužitá prkna z doplňkových zdrojů. Za touto obkladovou vrstvou se nachází vrstva izolace, za niž by se nemusela stydět ani chata lovce ledních medvědů. Určitá naddimenzovanost ale není ve výsledku na škodu, garantuje, že uvnitř srubu zůstane teplo po celý rok, a snižují se tím nároky na vytápění. Tento udržitelný přístup stavbě dodává velmi přirozenou strukturu a zdůrazňuje její vztah k okolnímu zalesněnému prostředí.
Proces jako dekompresní komora
Výsledkem je klidný prostor, který využívá přírodních materiálů, z nějž v čele probleskuje sklo, jímž napomáhá skutečnému pocitu spojení s okolními lesy, a poskytuje tak malý únik z každodennosti. Průběh stavby byl nedramatický, pozvolný a odpovídající věku stavitele. Shodou okolností se větší část realizace odehrávala během pandemických karantén, a tak si klient pochvaloval, že mu proces stavby vynahrazoval dekompresní komoru. Měl totiž pocit, že se v sociální izolaci noří někam, kam nechtěl, a každodenní porce fyzické práce ho udržovala v duševní pohodě.
Klient často s architektem zapáleně konzultoval jednotlivé fáze (a architekt velmi nadšeně radil). Chata se rodila z pravidelného objemu krabice o rozměrech 6 x 4 metry, s níž se v terénu pragmaticky manipulovalo tak, aby se se maximalizovala dostupná podlahová plocha a minimalizovala nutnost zásahů do krajiny. Nejprve byla střecha zkosena, aby vznikl prostor pro mezipatro. Poté byl objem na jedné straně zvětšen, aby vznikl úložný prostor, aniž by byla ohrožena podlahová plocha. Nakonec byl přední krov stočen směrem k severozápadu a stavba rámovala svým výhledem pozdně odpolední slunce.
Chata je vystavěna na čtyřech příhradových vaznících ve tvaru písmene A. Áčko není designově nejpokročilejším řešením, ale odpovídá situaci a limitu schopností klienta-stavitele. Vazníky byly vyrobeny mimo staveniště, ale jejich kompletace už proběhla v terénu. Postaveny byly podobně jako u stodoly, spočívají na jednoduchých základových deskách a jištěné jsou fixací z cihlových pilířů. Postupovalo se metodou montáže vazníků ve vodorovné poloze a jejich následným zvedáním do svislé polohy, což fungovalo i bez přítomnosti techniky.
Koupel v jezírku jako bonus
Důležitou součástí srubu je venkovní terasa, která násobí užitný prostor a poskytuje příjemné posezení za hezkého i pošmourně podzimního počasí. Částečný zákryt střechy vytváří komfortní přesah před deštěm, takže se tu dá posedět a naslouchat bublání potoka tekoucího těsně pod srubem. I potok se tu dočkal určitého zásahu. Jeho koryto bylo prohloubeno, vyloženo drenážní vrstvou, přehrazeno a bylo do něj zasazeno schodiště. Vzniklo tak skromné přírodní koupaliště pro otužilé a odvážné, jež ale povyšuje atmosféru divočinou prodchnutého místa.
Srub pro horolezce, Climber´s Cabin, byl oficiálně zkolaudován na konci roku 2021 a AR Design Studio za něj, jak jinak, dostalo další cenu. Andy Ramus má ale mnohem větší radost z toho, že se jeho fádní portfolio, zahrnující klasiku moderních realizací v Dorsetu či Londýně, rozšířilo o horolezeckou chatu designovanou pro opravdové velehory. Což je typově zakázka, o niž britský architekt tvořící ve Winchesteru jen tak nezavadí. A snad ještě větší nadšení si spojuje s tím, že ve svém okolí nalezl dalšího ztraceného dobrodruha.
