Malé místo, které záhy překonalo dobová evropská měřítka. Od posledních let 19. století až do nedávné minulosti ve Źninu v Kujavsko-pomořském vojvodství fungoval cukrovar, který svým průmyslovým formátem překonával většinu podobně strukturovaných podniků. Jeho nová podoba a využití na tuto jedinečnost navazuje.
Cukrovar za miliardy
Založení podniku se vázalo k zasedání spolku statkářů a spolku cukrovarníků, které se uskutečnilo 15. července 1893. Z dobových záznamů lze vyčíst, že beseda byla poměrně bouřlivá. Zemědělští hospodáři, původem Němci, patřili k nadregionálně významným producentům řepy cukrovky. A měli jen pramalé pochopení pro odpovědi polských cukrovarníků, proč své zboží musí zavážet k prodeji do devadesát kilometrů vzdálené Toruně, a tím neúměrně zvyšovat své provozní náklady. Jen pro představu, jednalo se v průměru o čtyřicet tisíc tun za sezonu, a to se řepa svážela ještě na povozech.
Důvodem pro dlouhou zavážku přitom nebyla ani tak liknavost, jako právě obří objem. Z Toruně bylo možné vyexpedovat řepu do cukrovarů v celém Polsku. Na první pohled logické řešení – vystavět jeden velký cukrovar přímo ve Żninu – znamenalo zavřít spoustu malých. K tomu se Krajowa Spółka Cukrowa zprvu neměla. Ale protože polští cukrovarníci čelili hrozbě dodavatelské stávky, zavázali se nakonec k nebývalému stavebnímu počinu. Dali dohromady své prostředky, z fondů přispěli i statkáři, kteří se tím stali spolupodílníky, a jako investoři se zapojily také německé a polské banky.
Přesný rozpočet už neznáme, ale jen náklady na strojní vybavení, jež dodal konstrukční závod Sangerhausen, by po přepočítání z tehdejších marek na dnešní české koruny vyšly na 3,5 miliardy. Stereotypizovaná německá preciznost se postarala o dohotovení celého projektu přesně v termínu, a tak se Zuckerfabrik Znin mohla už 15. října 1894 zapojit do první řepné kampaně.
Jen tuto první sezonu, která běžela nepřetržitě 94 dní, dokázal cukrovar zpracovat 48,5 tisíce tun řepy. Taková čísla bývala v Evropě poplatná svodkám celých cukrovarských oblastí, a tady je zastával jediný obří závod. Však se také fabrika s rafinériemi i s přilehlými družstvy, sklady melasy, překladišti, depy a dílnami, nádražím a tratí závodní úzkokolejky nacházela v areálu o rozloze padesáti hektarů. Mezi cukrovary byl Żnin bez konkurence.
Místo s předlouhou pamětí
Legenda cukrovaru pak strmě rostla – jednak objemem vývozu a kvalitou surového cukru, ale také tím, že se stala jedním z nejvýznamnějších nestátních zaměstnavatelů. Stoprocentně to platilo nejen v okrese, Zuckerfabrik Znin byla jedním z největších soukromých zaměstnavatelů v Polsku, respektive císařském Německu. Existence továrny se stala nedílnou součástí industriálně-kulturně-historického dědictví regionu. Ne vždy úplně příjemného.
Na konci I. světové války a také při následném Velkopolském povstání se o areál z cihel vystavěného závodu vedly líté osvobozovací boje a na prolitou krev se tu nikdy nezapomnělo. A i v časech poklidnějších, v meziválečné Polské republice, místním ze širokého okolí vždy hodně záleželo na tom, kdo a jakým způsobem podnik – tehdy už zvaný Cukrownia Żnin – vede, jaké má občanství, případně, kolik let trávil v dozorčí radě či kolika akciemi disponuje. Vlastnická struktura podniku patřila vždy k propíraným tématům a postoj Poláků vůči této fabrice nikdy nebyl stižen lhostejností.
Když byl podnik 27. října 1950 zestátněn, obával se socialistický režim propuknutí revoluce. Tak silně tento objekt v mysli lidí rezonoval. S obří nelibostí se pak potýkala už novodobá polská vláda, když byl zdejší provoz v roce 2004 – tedy po 110 letech – ukončen. Areál, už notně poznamenaný absentující údržbou, byl i nadále využíván jako mezisklad melasy, ale sladká sláva minulosti byla ta tam.
Tehdejší majitelé – Spółka Cukrowa – se vlastně už od roku 2005 pokoušeli areál prodat jako celek, ale do výběrového řízení se nikdo nehlásil. Stará fabrika se silným akcentem historické zástavby nový průmysl nelákala. Už se vlastně jen čekalo na demoliční výměr, když v září 2015 přišel podnět od kupců z nečekané strany. Zájem o areál (tehdy už o rozloze 34,38 hektaru) projevila společnost Arche SA. Developeři a hoteloví magnáti, kteří – a to nejen v Polsku – provozují sítě hotelů, stravovacích zařízení a rekreačních komplexů.
V jejich portfoliu se od roku 1991 objevuje pár objektů, jejichž příběh je do jisté míry cukrovaru typově podobný. Například rekonstruovaný hrad Janów Podlaski, Hotel Tobaco v Lodži vzniklý z přestavěné tabačky nebo Palác a farma Łochów. U všech těchto již upravených staveb či areálů je jasně čitelný motiv a postup developerů. Na začátku je velkokapacitní chátrající prostor, který projde vkusnou rekonstrukcí, refurbrishmentem či adaptivním opětovným využitím. Všechny zákroky směřují k zachování architektonické hodnoty památky a vytvoření šance na druhý život.
Steampunk v moderním hávu
Areál cukrovaru Żnin, který se měl stát třináctým hotelem společnosti Arche, tak měl nebývalé štěstí v neštěstí. Restrukturalizaci průmyslu sice neutekl, ale dostal slušnou šanci na přežití. Potěšující je, že jej developer pořídil, i když na projekt nezískal dotace.
„V předběžné dohodě jsme stanovili, že zařízení odkoupíme, pokud obdržíme dotaci EU ve výši 35 milionů zlotých, tedy 35 procent investičních nákladů první etapy. Ukázalo se, že jsme velká firma a žádné dotace nebudou. Přesto jsme ho koupili,“ popisuje Władysław Grochowski, prezident skupiny Arche. Cukrovar Żnin – Park Industrialny se pro něj totiž svým surovým vyjádřením průmyslové minulosti jevil být dokonalou investicí do budoucnosti.
Arche areál zakoupila s cílem továrnu obnovit po stavební stránce a oživit hroutící se budovy. Přičemž se snažila respektovat jejich historickou hodnotu i postupné změny, které se na nich nastřádaly v průběhu generací. Mezi hlavní autory projektu – který byl mimochodem loni nominován na Evropskou cenu Miese van der Rohe 2022 – patří architekt Marek Bulak a jeho kolega Piotr Grochowski.
Jen pro představu toho, s čím se jejich šíře záběru musela potýkat. V první záchovné a konzervační fázi tu po rekonstrukčních zásazích volalo 27 velkoformátových průmyslových budov. Žádná z nich nakonec nebyla zbourána a všem byly přiřazeny nové funkce. Pohledově zachovány přitom zůstaly téměř všechny prvky staré továrny včetně šroubů trčících ze stěn a zbytků plechů, do nichž byly vsazeny strukturně zpevňující a statiku garantující nové konstrukce. Do stávající stavební hmoty o ploše zhruba čtyřicet tisíc metrů čtverečních byla vložena nová, velmi moderní infrastruktura.
V až steampunkově laděné scenerii rozkladu, rzi a cihel vznikal prostor bezpečný, unikátní a komfortní. Celý areál si tím zachoval svou přirozenou autenticitu. Při vstupu mezi haly získáte neodbytný dojem, že zařízení stále slouží jako továrna. Chybí jí ale ruch a rachot provozu, žije v odlišném tempu nesměnného provozu.
A teprve s odstupem času, když přehlédnete všechny podněty zachycující úpadek i růst, oživení, rekonstrukce i nově vložené prvky a projdete si škálou pocitů od drsné jednoduchosti surově vymezeného prostoru až k objevení jeho zákoutí nabitých emocionální charakteristikou intimity a vřelosti, pochopíte, jak je Park Industrialny mimořádný tím, že se nezříká své podstaty.
Hotely, konference, lodě
Práce varšavských architektů, přestože jim osvícený developer ponechal volnou ruku, rozhodně nebyla snadná. Zvládnout uchopení všech těch složitých forem bylo designérskou výzvou.
Zmiňují, že se se nesnažili budovy přetvářet, ale místo toho se pokusili zachovat podstatu plynutí času místa. Staré tu konfrontují s prvotřídními současnými prvky. Stávající instalace uvnitř budov byla začleněna do nového návrhu interiéru, čímž projekt zajistil zachování průmyslového dědictví místa. Přístup k interiérům přitom zahrnoval vazby na okolní krajinu, přičemž stará kamenná dlažba byla obnovena a vagony, nákladní automobily, potrubí, stožáry a další zařízení zůstaly na svém místě.
„Každá stavba vyžadovala výpočty přenosu zatížení nových konstrukcí a zároveň zpevnění starých částí,“ vypráví architekt Bulak. „Mohli jsme to všechno strhnout, nechat jen holé stěny a udělat interiér stejný jako v hotelech po celém světě. Ale tady je třeba vyprávět příběh o průmyslové historii místa. Je to něco nového, co není dostupné v Evropě, nebo dokonce ve světě. Každý pokoj je jiný, interiér je plný překvapení. Předností tohoto místa je jedinečnost,“ dodává Bulak
A co že tu tedy vzniká? Bezpochyby odvážně řešený komplex, jehož jádrem je luxusní hotel s ubytováním ve čtyřhvězdičkovém standardu (nabízí 186 pokojů), doplněný o restaurace a výstavní sály. Dále je tu tříhvězdičkový hotel (dalších 134 pokojů) propojený s akvaparkem, lázněmi a wellness, klubem a pivovarem. Ve třetí budově – s výměrou přes 4000 metrů čtverečních – se nachází několik konferenčních sálů, přičemž největší má kapacitu 800 osob. Je tu kino, bary, dětské centrum a další prostory pro kulturní akce.
Je toho spousta, a zatím ne každý objekt má definovaný účel. V plánech areálu například nechybí rehabilitační centrum, klinika, muzeum cukru, retail-park. V navazujících fázích se počítá s vybudováním alternativního apartmánového sídliště vedeného v duchu rodinného a vícegeneračního bydlení. Kromě toho jsou v bývalém cukrovaru navrženy rekreační domy, kanceláře, hlediště venkovního amfiteátru a sportoviště. Dokončení této etapy je plánováno na druhé čtvrtletí roku 2023.
Cukrovar Żnin – Park Industrialny těží z toho, že se nachází v relativní blízkosti historického centra města Żnin a současně v těsné blízkosti jezera, které kdysi zásobovalo továrnu vodou. Proto si může dovolit rozrůst se po jeho břehu a vytvářet ucelený set atraktivních lokalit nově budované mariny, mobilizujících nejen hosty komplexu, ale i okolitý cestovní ruch a sportovní aktivity, jako je windsurfing nebo motorizované vodní sporty. V tom je celý záměr podobný původnímu cukrovaru. Je dílem, jaké v Evropě zatím k vidění nebylo.
