Chile si podává ruce s Tichým oceánem v celé délce svého pobřeží. Kontakt je to osobní a velmi bezprostřední. Celé věky trvající vlnobití erodovalo pobřežní čáru až na holou skálu. Vysoké útesy tu vytváří ostrý terénní zlom, za nímž následuje jen úzký proužek písčitého lemu mizející s každým přílivem. A za ním? Tam se už zpěněná modř hladiny vpíjí do odstínů modré nebeské, s bodem vzájemného protnutí kdesi na nekonečném obzoru. Tak vypadá líbivá pohlednice z Navidad, od Santiaga po Pichilemu.
Poetika vzhledem vzájemně zaměnitelných míst, stejně jako izolovanost naprosté samoty pobřeží, bere dech. Ale i tady platí, že krása je ošidná. Oceán umí být krutý podobně, jako to dovedou lidé. Na plážích plných šedivého písku, Matanzas, se k tomu váže předlouhá a nehezká historie.
Právě tady se nejednou radovali ze záchrany holého života trosečníci ze ztroskotaných lodí. Jen aby záhy zjistili, že skaliska za zády nejsou schopni nikdy svými silami zdolat a jsou tu odsouzeni doslova k doživotí. Které zpravidla netrvalo dlouho. Tady prý také Inkové měli ve zvyku obětovat vyvolené bohům oceánu jako dar na usmířenou.
Po příchodu španělských conquistadorů v těchto místech docházelo k prvním velkým masakrům domorodců, jakýmsi obludným probírkám před tím, než je naložili do podpalubí lodí a odvezli výše k severu ke koloniálním plantážím. Na zdejších plážích se vzájemně mordovali piráti snad všech národností, tedy až poté, co nejprve přepadli a povraždili kupce z karavan obchodujících se zlatem a stříbrem. A samozřejmě, slaná voda s bělostnými krajkami tu růžověla, rudla krví v pravidelných intervalech, když na dohled od pobřeží přistáli bijci lachtanů.
K jejich vybíjení tu docházelo celá desetiletí, než tu byli nakonec vyhubeni. Název pláží Matanzas je mnohomluvný, znamená španělsky zabíjení, jatka, vraždění. Je skoro až k neuvěření, že místo s tak surovou minulostí dnes připomíná ráj. Na jeho existenci dlouho upozorňovaly jen citované studie s objevy pánů Darwina a Philippiho a mezi cestovateli a námořníky tradované legendy o španělské galeoně, která se jen na dohled od zdejších břehů měla potopit ke dnu i s nákladem vzácných šperků.
Pacifik v hlavní roli
Podél Matanzas se příliš nedařilo místním rybářům. Funguje tu jen malá komunita sběračů mořských mlžů a krabů. A proto tuto lokalitu chvalně zapsali do světových map vlastně až milovníci vodních extrémních sportů. Ti sem poprvé dorazili v 80. letech minulého století a jistě nabyli dojmu, že stanuli v zemi zaslíbené.
Matanzas dnes mají reputaci místa, do nějž si turisté teprve hledají cestu. Láká je silný a stálý vítr, velké vlny, neohraničené pobřeží. Takže jim tolik nezáleží na luxusu stravování nebo ubytovacím komfortu.
Projektu od architektů Felipa Croxatta Vivianiho a Nicolase Opaza Marchettima (Croxatto & Opazo Architects) to jen nahrává. Servíruje to, co je tu žádané. A v tomto případě je hosty poptáván Tichý oceán ve všech jeho podobách. Výhled na něj je ústředním motivem dvou nových minimalistických dřevostaveb.
Jedná se o stavby s celkovou výměrou zastavěné plochy dohromady 45 metrů čtverečních (respektive 25 a 20), které velmi odvážně experimentují s tím, jak nejlépe ovládnout zdejší strmý svah a útesy vyvyšující se nad pláží. Stojí na zdánlivě nezastavitelné parcele, ale díky kreativnímu pokusu architektů tím získávají mnohé.
Splývají s okolní přírodou a nevyčnívají nad horizont pobřeží, byť rozhodně nenápadné nejsou. První se nachází fakticky šedesát metrů nad vodní hladinou, druhá osmdesát. A z této výšky pak přehlíží šedavý písek pláží i nedozírné dálky oceánu.
Minimalisticky řešené dřevostavby
Jejich stavbu umožnilo, že rostou z bytelné podpůrné konstrukce. Dřevěné pylony nesou břemeno stavební plošiny, k níž jsou objekty ukotveny. Z popisu to působí poněkud vratkým dojmem, který nevylepší ani to, že se jedná o dřevostavby vícepodlažní, které jsou neustále vystaveny silnému větru. Ale ve skutečnosti disponují až obdivuhodnou stabilitou.
Chytré stavební řešení je fixuje k podloží i skalním stěnám. V profilu útesu jsou zasazeny podobně jako hnízda mořských ptáků. Pelikánů, buřňáků a kormoránů. Těch tu ostatně v okolí hnízdí celá hejna a obě chaty (místní jim říkají cabañas) se nachází mezi nimi.
Na všudypřítomné divoké ptactvo odkazují už svými názvy. La Loica je místním druhem blízkým našim skřivanům, kterým je vlhovec dlouhoocasý. A La Tagua značí lysku žlutočelou. I s těmi se tu běžně setkáte. Příroda je tu dalším skutečně výrazným aspektem lidmi vytvořeného díla. Místem stavby je totiž svah útesu Lagunilla, proti kterému se o půl kilometru dál z vln vynořuje Lobera. Holý skalní masiv, který je ale vyhlášenou národní přírodní rezervací. Se štěstím a dalekohledem tam můžete zahlédnout i lachtany, kteří se sem díky přísnému režimu ochrany zvolna navrací z Galapág.
Stavby jsou komponovány tak, aby tyto zázraky přírody svými širokými a celostěnými okny rámovaly. Ptačí kolonie, lachtani, panorama Pacifiku i západ slunce. Objekty jsou rozhlednami, vyhlídkami, které se scenerii a dramatům mořské divočiny obdivují, ale samy do ní nezasahují.
Skromnou plochu u nich vyvažuje protažení interiéru do výšky, aby v podkroví našli obyvatelé zázemí pro spánek. Obě chaty disponují i vlastní pobytovou terasou. Situována je vždy k severu, v závětří. Orientace oken i teras přitom takticky znemožňuje výhled na protější chatu. Obyvatelé tak mají mít pocit, že tohle místo mají jen sami pro sebe.
Kapacitně jsou cabañas řešeny pro ubytování dvou dočasných obyvatel. Obsahují jen to nejnutnější. V kubickém objemu přízemí se nachází kuchyňský kout, jídelní kout, malá krbová kamna a koupelna. Po žebříku se hosté dostanou na horní úroveň galerie, kde se nachází spací část. Ta je propojena se zbytkem prostoru přes obývací pokoj s dvojitou výškou stropu. Příliš se ale nepočítá s tím, že by pobyt obyvatel trval nadprůměrně dlouho. Čas tu mají trávit jen nezbytným odpočinkem a večer. Za časného rána mají vyrazit na pláž a mezi vlny.
Čtvercová okna, umístěná od podlahy ke stropu, propojují interiér s exteriérem. Pokud vás láká představa toho, že se při usínání vznášíte nad vlnami, tady své sny naplníte. Ale pokud trpíte závratěmi? Raději hledejte něco jiného.
Vstupní dveře, které jsou rovněž prosklené, lze zcela otevřít na terasu, a rozšířit tak jídelní prostor směrem ven. Tehdy se také dveře stanou součástí štítu zdvojené čelní stěny s křídly, kterým se objekt staví proti poněkud úmorným jihozápadním větrům.
Šedé jako písek, jako křídla ptáků
Přístup k oběma cabañas zajišťuje poměrně komplikované dřevěné schodiště, vedoucí až na vrcholek Lagunilla. Materiálově jsou řešeny jako čisté dřevostavby, už proto, že dřevo je příhodným materiálem pro konstrukce ve zdejších nevlhkých podmínkách. Základní strukturu objektů vytváří borovice. Technologií Osmo Coating impregnovaná a komorově sušená, což podtrhuje její očekávanou dlouhodobou životnost. Pro vnitřní povrchové úpravy a obklady byla použita borovicová deska o rozměrech ½“ x 3″ a umělecké dekorace z vyplaveného prosoleného dřeva.
Fasádní vnější dřevěný obklad byl vyroben z recyklovaných dubových pražců, které je v okolí Matanzas nenáročné sehnat. Tento materiál byl ošetřen olejem, takže dub má zajištěnu stálost a odolnost proti slané korozi. A zároveň mu dodává vzhled, který spolu se stavbami dokonale zapadá do zdejší krajiny. Olej totiž dodal fasádě tmavý a mírně nepravidelný odstín, který připomíná zdejší skály, ale také tmavé opeření ptáků, jejichž jména La Loica a La Tagua nesou.
Výstavba si vyžádala osmitýdenní dílenskou přípravu materiálu, sestavení přímo v terénu pak trvalo jedenáct dní. Princip lokální udržitelnosti a soběstačnosti tu doplňují solární panely pro zásobování energií, voda je načerpána v nádrži a pravidelně doplňována provozovatelem.
Šeptání mořských vln, které se až nahoru nese v utlumené ozvěně, vás tu po západu slunce příjemně ukolébá ke spánku. Jen pozor – je tu krásně, ale Matanzas už několikrát ukázaly, že umí být kruté.
Autor: Radomír Dohnal
Foto: Cristobal Palma / Estudio Palma
