Je dokázáno, že v blízkosti velkého množství modré a zelené barvy, tedy v místech s rostlinami a vodou, se lidé cítí obzvlášť dobře. Silně regenerativní účinek má především nedotčená příroda, která na rozdíl od člověkem zdokonalených míst nenabízí přehršel impulsů. Ve volném prostředí se dá rychle zotavit z psychického vyčerpání a začít se lépe soustředit. Stačí několik desítek minut, aby hojivý proces začal.
Je to natolik osvědčený postup, že se pro čas strávený v zeleni zažil termín teorie obnovy pozornosti. Přes všechnu svou prospěšnost však příroda v posledních desetiletích zažívá krušné časy. Koexistence s člověkem jí dlouhodobě škodí, protože narušuje křehký ekosystém. Upozorňují na to nejen vědci, ale čím dál častěji také umělci a designéři.
Syntetický věk
Svět, ve kterém žijeme, už není přirozeným místem, ve kterém by příroda měla volné pole působnosti. Zvykli jsme si ohýbat přírodní zákonitosti podle našich nároků tak, aby sloužily především komfortu a příroda nám takzvaně nebyla na překážku. Od pečlivě vymezené zeleně v parcích přes kontrolované pěstování zeleniny s danou výnosností až po krizi životního prostředí, která se stává čím dál skloňovanějším pojmem a každodenní realitou.
„Žijeme na poškozené planetě, která čelí ekologické krizi vyznačující se masivním úbytkem biologické rozmanitosti. Toxicita je naší přirozeností,“ říká designérka Eliška Janečková v anotaci projektu Throphy of a Synthetic Age. V kolekci váz kombinuje ručně foukané sklo s 3D tištěným plastem a vytváří tím dialog mezi člověkem a prostředím, které obývá. „Nacházíme se na křižovatce mezi epochou holocénu a syntetickým věkem. Náš vztah k přírodě se mění, protože se posilujeme inženýrstvím přírody. Zdá se, že naše inženýrská zdatnost může být tím jediným, co nás může zachránit,“ dodává a vykresluje obraz budoucnosti, která je blíž, než by se mohlo zdát.
Evoluce rovná se spása?
Možná se zdá, že ledacos by mohla zahladit přirozená evoluce, jak se to ostatně stalo u spousty drastických změn v minulosti. Její tempo však nestačí na příliš rychle se proměňující svět, kterému už tolik nevládnou přírodní jako spíš lidské zákony.
Designérka Lenka Záhorková a její značka Nalejto proto umělý materiál využívá paradoxně – plastové obaly, cáry igelitu a balicí fólie obmotává kolem forem, aby umělohmotný odpad povýšila na dekor. Z laciného materiálu se stává umění. Kriticky se tak vyjadřuje k současné nadvládě plastů, přebytku a nadměrné produkci všudypřítomného odpadu, který se v přírodě rozkládá pětadvacet, nebo i stovky let. Jako mají stromy kůru, šálky a vázy z kolekce Swallow od Lenky Záhorkové chrání otisk plastů. Je to obzvlášť krásný paradox, jelikož je zaznamenaný do drahocenného a z přírody získaného materiálu, jako je porcelán.
Nástroj kritiky
Kritický obsah se propisuje také do nových skleněných plastik Lukáše Nováka. Připomínají stopy po pneumatikách v bahnité brázdě, které mimo jiné zdobí dokola se opakující triviální slogan EGO. Objekty lze vnímat jako varování před sobeckostí a ponořením se do sebe samých – ať už v přeneseném významu v kontextu našeho chování na sociálních sítích, nebo doslovně ve vztahu k přírodě a naší netečnosti vůči křehkosti jejího ekosystému. O to silnější je Novákova výpověď, jelikož je ve své surovosti zaznamenána do rozměrných plastik z exkluzivního taveného skla. V premiéře je designér představí na červnové výstavě v Galerii Kodl spolu s díly Ronyho Plesla, jehož tavené plastiky na sebe berou realistické přírodní tvary.
Nápodoba
Na hranici organického a umělého balancují svítidla z kolekce Ontologia od Prospect Refuge Studio a Hennepin Made. Kombinují zaoblené tvary skleněných částí a přísné geometrické tvarování tyčí. Záměrně zdůrazněné dráty pak posouvají jejich vzhled směrem ke stroji, který jako by vypadl z virtuální reality.
Příroda jako spolutvůrce
Osvojit si postupy známé ze světa hub se rozhodli designéři Eva a Marcel Mochalovi ze studia LLEV. Tak dlouho experimentovali s brněnskou firmou Mykilio s růstem mycelia, až společně vyvinuli směs hub a dřevěných pilin, která se dá flexibilně použít jako forma pro foukání skla. Její přirozená struktura zanechává na skle jedinečné otisky a zároveň se dá po vyfouknutí forma zkompostovat nebo se s ní přiloží do kamen.
Houby se ale dají použít i jako stavební materiály, léčiva nebo jako symbol české lásky k přírodě. Ten si zvolili jako hlavní motiv autoři pavilonu Czech Mush Room pro českou účast na EXPO 2025. Skupina mladých designérů a architektů kolem studia Plus One Architects (P1A) navrhla pavilon, který sice nevyhrál, ale ze soutěže si odnesl speciální ocenění poroty za inovativní řešení. V jejich pojetí se pod houbami procházíte a na každém kroku vnímáte jejich struktury, barvy a tvary. „Návštěvníci expozice se stávají houbaři. Jednotlivé instalace nacházejí jednu za druhou a plní se jim košík vědomostmi, emocemi, zážitky,“ doplňují autoři návrhu.
Umělecký environment zaměřený na emotivní zážitek vytvořila i skupina autorek v pražské Špálově galerii v rámci výstavy Seno, sláma, skládka. Poměrně polopaticky v ní reagují na problematiku skládek a vrakovišť – z galerie jednu takovou skládku vytvořily s pomocí dvou tun hlíny a odpadků, do nichž zakomponovaly svá umělecká díla. V nich připomínají, že myslet ekologicky neznamená jen naivně adorovat či romantizovat přírodu, ale naopak si jasněji uvědomovat, kdo nese jakou míru zodpovědnosti a kde by bylo potřeba zjednat nápravu.
