Španělsko je už od časů reconquisty většinově katolickou zemí. Byť tu do kostela pravidelně zajde jen okolo 30 až 40 procent obyvatel, na svém křesťanském náhledu na otázky života si tu silně zakládají. A jak to mají se smrtí? Těžko říct. Architekti z barcelonského studia Batlleiroig teď dost možná připisují k té definitivní kapitole každé lidské existence pár nových řádků a otevírají novou debatu na poli filozofie a víry. Svým převážně krajinářským projektem totiž narušují zažitou představu o posledním odpočinku.
Katolická církev vnímá pohřeb věřícího jako svátostinu, liturgický úkon. Který je krok za krokem poměrně jasně nalinkovaným procesem. Po rozloučení v kostele, průvodu a vysvěcení hrobu se ostatky ukládají do země, často pak následuje zádušní mše. Postoj duchovních vůči nekrokaustii, tedy pohřbu žehem – kremací –, je stále dost vyhrocený. Za schůdnou, byť nikoliv rozhodně preferovanou variantu je považován teprve od konce 19. století.
Batlleiroig nepřináší radikální změnu pohřebního rituálu, jen se tvůrčím a dlužno dodat citlivým způsobem povznáší nad to, jak má vlastně hřbitov vypadat. A zda je i v 21. století nezbytné izolovat funerální prostor od života, když už ona tělesná schránka zesnulého je ponechána v zemi, aby se v prach obrátila. Případně nakolik je přínosem oddělovat smrt od života, když jde o spojité nádoby téhož. Smrtelnost je totiž největší přirozeností života.
Tvářit se, že se nás smrt netýká, je stejně bláhové, jako snažit se ignorovat život. Učinit hřbitovy řekněme intenzivnější součástí všedního života, vnést do nich energii, nepřipomínat si blízké zesnulé, jen když nám to připomene kalendář a výprodej dušičkových věnců, má určitě něco do sebe. Batlleiroig si dovolují ještě jedno myšlenkové zastavení. Tvrdí, že smrt a příroda spoluvytváří poetické spojení, jež nabádá k zamyšlení. Nad tím, že tam, kde jedno končí, druhé začíná. A z těchto zdánlivě nespojitých úvah pak vznikl velmi komplexní projekt, koncept jiného místa posledního odpočinku, který dostal šanci v Roques Blanques.
Hřbitov pro Barcelonu
Pokud jste někdy v téměř dvoumilionové Barceloně strávili víc než pár dní, jistě jste se vydali hledat trochu zaslouženého klidu a stínu do zelení pokrytých vršků za El Papiol. Jejich součástí je i chráněná zóna Collserola, přírodní park. A tady pak naleznete i vápencové výchozy a nízká bradla Roques Blanques. Bílé skály. Nemá cenu si nalhávat, že jsme v liduprázdné divočině. Od věží majestátní katedrály Sagrada Familia nás vzdušnou čarou nedělí víc než osm kilometrů, město je všude kolem. Ale tady to tak nevypadá – je to příroda, středomořský les. A také unikátní metropolitní hřbitov.
Místo pro něj bylo předběžně schváleno a vybráno už v roce 1981 a počítalo se s ním do budoucna jako s pohřebištěm o celkové výměře 122 hektarů. Pokud vás obří parametry hřbitova o rozloze necelých 200 fotbalových hřišť děsí, vězte, že v překrásné Barceloně – za celou dobu její existence – už bylo pohřbeno přes 30 milionů lidí. A jen pro úměrnost měřítek – jen na pražských Olšanech dnes leží jedna osmina počtu živých obyvatel Česka. I z toho je trochu patrné, že Barcelonu, město živých, tísnili v růstu a rozvoji mrtví.
Protože zažitá praxe katolickými konvencemi vyžadovaných pohřbů zabírá neúměrně mnoho místa, Metropolitní hřbitov v Roques Blanques byl v předstihu vybrán jako další prostor určený mrtvým. O to, jakou podobu by ale měl mít, se vedly už od osmdesátých let předlouhé diskuze. Jejich společným prvkem bylo, zda je vhodné zdmi oddělit prostor, který jinak slouží jako východisko turistických tras do Collserola, zda je třeba planýrovat les, ničit přírodu a život – aby vznikl hřbitov.
A jsme zpět u projektu Batlleiroig, kteří tu v rámci sedmifázové realizace krajinářských úprav a přírodní architektury uchystali hřbitov tzv. nového typu. Důstojný, vzhledný, ale přírodní a od života neodtržený.
Rezervace přírody a vzpomínek
Jak popisuje šéfarchitekt studia, Enric Batlle Durany: „Úkolem bylo vytvořit přístupný prostor pro provozování pohřebních obřadů, který by ale zachoval přírodní hodnoty lokality.“
Šlo o to, aby místo neztratilo svůj status vyhledávané přírodní památky, aby i nadále fungovalo jako součást podpory biologické rozmanitosti. Už ze startu se tak v nákresech, na španělské poměry dost netradičně, počítalo se zachováním zeleně a nenarušováním topografie. Roques Blanques měly zůstat bílými skalami, trasy turistických stezek neměly být odkloněny. Hřbitov měl být plně průchozí a bez zdí. Funerální prostor se tu zásadně neměl vymezovat vůči okolí, jen tu má fungovat lehké odstupňování.
Středobodem programu je koridor cesty pro pěší, od které se do všech stran prostírá udržovaná zahrada. Vše v přírodním duchu, v přirozených a přírodě blízkých materiálech. V odstupu od cesty se pak v parkové zeleni křovin a dřevin nachází stinná zákoutí. Místa s posezením, k odpočinku či rozjímání. Za nimi začínají uzavřená náměstíčka, hrobová místa. A na ně navazuje jen krajinářsky lehce modifikovaný les. K nenásilnému členění prostoru napomáhají terasy, mozaika sekaných trávníků a nesekaných květinových luk, motýlové loučky a vystupňované kaskády.
Není tu smutno
Snaha rehabilitovat krajinu společně pro živé i mrtvé činí z celých Roques Blanques přinejmenším zvláštní místo. Na jiném hřbitově nejspíš neuvidíte rodinku s dětmi a batůžky, jak si ťapou na víkendový výlet. Míří – anebo se vrací – z okruhu po Collserola, a klidně se tu zastaví a odpočinou si. Po hlavní cestě také běžně potkáte běžce a supící fandy joggingu. Jsou tu – na hřbitově – ale sportují. Scenerie plná zeleně, zahrada se stinnými kouty a spoustou míst k posezení láká houfy maminek s kočárky. A Barcelona, Katalánsko, celé katolické Španělsko – je z toho paf.
Takhle by to asi vypadat nemělo, chtělo by se povědět, ale přitom nelze říct, že by na tom něco bylo špatně. Protože byť hřbitov působí protimyslně a krajně nekonvenčně, není tu nic, co by ztrhalo důstojnost celého místa. To, že zrovna matka kojí novorozence, plamínek nového začínajícího života, jen pár metrů od místa věčného odpočinku se v Roques Blanques jeví jako ta nejpřirozenější věc. Smrt i život jsou si tu blízko, nedělí je zdi. Vzpomínky i truchlení tu pochopitelně nechybí. Ale neuzavírá je brána a anonymní segmenty vyrovnaných rovů.
Motýlí louky i biomasa
K uchování krajinného rázu, vyvážení členité topografie a přitom odlišení jednotlivých provozních částí jsou zde často aplikovány předěly tzv. Krainerových stěn (cribwall). Jde o skládanku vycházející z krajinářsko-bioinženýrských aplikací. Jejich prokládané a vrstvené zazemněné kmeny vytváří valy, které porostou, anebo jsou osázeny zelení. Zadržují vláhu, posilují statiku, brání sesuvům, zkracují tlecí dobu.
Výstavba je rychlá, neinvazivní, bez těžké techniky. A umožňuje velmi volné zapojení již stojících dřevin. Jejich konstrukce podstupuje s časem vývoj, rozkládá se. Rozpad dřevité biomasy pak vyživuje kořeny rostlin a tím se dále posiluje idea koloběhu života. Tato přirozená dynamika, neoddělitelnost smrti od života jako součástí přírody, je nosná pro celý koncept. V němž je hřbitov místem pro setkávání lidí s jejich předky.
Za tvůrčí specifikum lze považovat motýlí louky, úseky osázené různými druhy živných aromatických bylin, které přitahují určité druhy motýlů. Kromě toho, že to napomáhá biodiverzitě, může toto poznávací znamení zastoupit funkčně popisky a cedulky. Vědět, že někdo vám drahý odpočívá v místě, kde se vlní krása azurových křidélek, zní určitě lépe, než že jej máte hledat v pětatřicátém štoku sedmé řady vlevo od zdi.
Architekti tu naplno rozvinuli potenciál výstavby od kolébky do hrobu, cyklické oběhové hospodářství. Do krajiny vešli s neinvazivním zásahem a s nulovou uhlíkovou stopou a nezanechali po sobě žádný odpad. Je dost možné, že tu jednou vyroste celý les.
Blues na cestu poslední
Kdy a za jakých okolností sejdeme ze světa, to si většinou zvolit nemůžeme. Ale jak bude nakládáno s naší tělesnou schránkou, si jako poslední přání vybrat smíme. Roques Blanques demokratizují volbu a dávají na výběr všem. V šesti oddělených klastrech jsou tu vymezena místa pro posypové loučky i místa pro klasické uložení do země, ale i speciálně upravené části pro zrychlený biologický rozklad s dopomocí mikroorganismů pro dekompozici.
Aniž bychom to nějak rozebírali, je to proces v zásadě naplňující liturgii a z hlediska vyprodukovaných emisí čistější než kremace. Jde o novinku, kterou si k poslední cestě vybírá stále větší počet lidí. A takových novinek se tu dá najít více. Řeší se tu pohřby v kořenovém balu, kdy je strom fakticky spolu-vyživován (zní to lépe, než hnojen) ostatky a místo studeného náhrobku je pak výsledkem živý strom. Forma pokračování existence. Udržitelnost těchto nových forem tu není podmínkou, ale je tu – jako na jednom z mála míst ve Španělsku – umožněna. Touto rozmanitostí typů a forem pohřbívání je Roques Blanques považován za jeden z nejmodernějších a nejinovativnějších hřbitovů světa.
Zpívají tu ptáci, bzučí včely kroužící kolem voňavých květů. Celý areál připomíná, co je na životu tak krásného. Tento hřbitov prostě není smutný. A upřímně, kdyby na tom snad záleželo, budete pro sebe preferovat mramorový dekl, výzdobu umělých květin a jednou do roka návštěvu pozůstalých příbuzných, anebo místo, nad kterým se sklání větve stromů, kde to voní, kde chodí a mluví lidé – kde to žije?
