Své nejznámější dílo s jednoduchým názvem Object vytvořila Meret Oppenheim (1913–1985) v raných počátcích dlouhé umělecké kariéry. Když se ve 30. letech minulého století přestěhovala do Paříže, rychle se seznámila s představiteli francouzského surrealismu. Ke vzniku Předmětu se váže dokonce slavná historka. Mladá žena se tehdy věnovala výrobě šperků mimo jiné ozdobených zvířecí srstí. Když pak seděla v kavárně s Pablo Picassem a Dorou Maar, poznámka o tom, že by tímto materiálem mohlo být pokryto cokoli, jí přinesla okamžitou inspiraci. Šálek, který nabízí lehce erotické asociace, je sugestivním objektem díky své matoucí a vzrušující opozici mezi chutí a dotekem, tvrdým a jemným.
Mezi oscilací a odporem
Současná výstava v MoMA jednoduše nazvaná My Exhibition pregnantně vystihuje neotřelý tvůrčí přístup švýcarské umělkyně. Nekompromisnost či jistá drzost, která je vlastní zmíněnému šálku, je dokladem, jak jednoduše umělkyně dokázala pracovat s nejrůznějšími předměty a materiály, které dávala do nových souvislostí poněkud znepokojivými způsoby.
Tvorba, která představuje pět desetiletí neuvěřitelně vitální a sofistikované invence, byla postavena na pocitových protikladech, mezi oscilací atraktivních vjemů a odporem. Je to odvěká snaha hledat krásu v krutosti či hororu. Senzualita těla odkazuje k jeho křehkosti, potěšení a také odmítnutí.
Návrat do Švýcarska
Dílo Meret Oppenheim představuje nekonvenční bohatost uměleckého jazyka a médií. Společným jmenovatelem sochařských objektů a instalací, narativních maleb stejně jako geometrické abstrakce, šperků nebo poezie se staly nezměrná imaginace a široké chápání umění. Umělkyně se po plodném pařížském období v avantgardním okruhu, kdy se její šálek dostal rovnou i do sbírek newyorského muzea prostřednictvím výstavy Fantastic Art, Dada, Surrealism (1936–37), vrátila do rodného Švýcarska. Nastala pro ni nová fáze, kdy se primárně věnovala studiu restaurování, které mělo zásadní dopad na její práci. Prostřednictvím nových technických znalostí se soustředila na narativní scény s mytologickými postavami, často v tmavých tónech. To logicky také souviselo s válečným obdobím, kdy preferovala témata izolace či osamění. Sama pociťovala tenzi a atmosféru války.
Teprve v polovině 50. let přichází další výrazně plodná tvůrčí perioda. Díla jsou opět plná života zobrazující faunu a flóru s reálnými přírodninami. Přístup umělkyně k vytváření objektových asambláží v 50. a 60. letech částečně koresponduje s uvažováním mladších kolegů, jako je Jean Tinguely a Daniel Spoerri, představiteli hnutí nouveau réalisme. Podobně jako v pařížských časech uvádí nalezené materiály do nečekaných a až zvláštních konstelací.
Oppenheim si vždy dovolila dělat věci, které ji těšily. V procesu tvorby dokázala být odvážná a nehledět na předepsané kategorie a pojmy. Proto i její díla stále mluví současným jazykem, a přesto vykazují nepopiratelnou afinitu k surrealistickým zdrojům.
Autor: Lucie Drdová
Foto: MoMA