Mezinárodní význam
Loni uplynulo právě 60 let, co se v Miláně pořádá týden designu. Od svého vzniku v roce 1961 platí za nejdůležitější událost pro výrobce, obchodníky a nákupčí, designéry, architekty, novináře i širokou veřejnost, která se zajímá o téma interiérového designu. Tradičně se koná na jaře, kdy se do Milána sjíždí lidé z celého světa. Těší se sem za prvními jarními paprsky, které tu už začátkem dubna krásně hřejí, a také proto, aby se zase po roce shledali s mezinárodní komunitou – s lidmi, kterým srdce bije pro design podobně jako jim. Jelikož je Salone del Mobile už ze samotného historického principu akce vyžadující fyzický kontakt, zažíval během pandemie krušné chvilky. Pořadatelé ho několikrát odkládali a zkoušeli různé virtuální náhrady, než přistoupili ke kompromisu – uspořádat veletrh výjimečně během září a v komornější variantě.
Postpandemická verze Supersalone
Pro první postpandemický ročník festivalu připravili organizátoři speciální podobu – Supersalone. Jednalo se o kontinuální koridor s výstavou zavěšenou na zdech pod taktovkou hlavního kurátora Salone del Mobile, architektka Stefana Boeriho, ředitele muzea Triennale di Milano. Na poslední chvíli však pod tlakem firem a uvolňováním protipandemických opatření od představy ustoupili a zvolili tradiční rozdělení na stánky. Výsledkem byla podstatně menší výstava než obvykle – standardně se milánského veletrhu účastní více než 2500 značek, letos jich bylo pouze 425, designérů 39 a 170 studentů. Namísto 380 tisíc návštěvníků ze 181 zemí, kteří veletrh navštívili na posledním předpandemickém ročníku v roce 2019, letos veletrh přilákal hostů pouze 60 tisíc a musel se téměř obejít bez účastníků z Asie a Ameriky.
Město na výši
Milánský festival je však typický tím, že se výstavy odehrávají nejen na výstavišti, ale protkané skrz na skrz je jimi také město. Hlavním magnetem se tak letos staly především prezentace v Miláně. Konečně se dostalo na místa, na něž po vyčerpávající návštěvě výstaviště v minulých letech nezbyl dostatek času či mozkové kapacity. Podle návrhářů a vystavovatelů loňský ročník nabídl klidnější a smysluplnější zážitek připomínající první ročníky slavného festivalu. Designér Luca Nichetto ho v rozhovorech popisoval jako úplně jiný než ostatní léta, s pomalejším rytmem a šancí jít více do hloubky. Johannes Carlström z Note Design Studio si zase pochvaloval menší množství výstav, které návštěvníkům umožňují vidět zajímavé instalace vysoké kvality a neztratit se. Zakladatel Galerie Philia Ygael Attali dokonce hovoří o „…nejlepším roce Salone del Mobile, protože se na něm odehrává méně akcí a celý veletrh to dělá autentičtější než obvykle.“
Jeden z největších internetových serverů o designu Dezeen psal o milánském festivalu 2021 jako o eventu, na kterém méně je více, Vogue mu stále přiřazuje status nejvýznamnější akce na poli interiérového designu a podobně o něm hovoří také AD magazine. Loni obzvlášť vynikalo centrum Alcova v bývalé vojenské nemocnici, dvojice poboček galerie Nilufar, muzeum Triennale Milano, které přilákalo rekordních 57 tisíc návštěvníků, a několik bytových galerií umístěných v samotném centru.
Oživování opuštěných míst
Už třetím rokem pořádají putovní výstavu nezávislého designu Alcova Space Caviar spolu se Studio Vedèt. Záměrem je aktivovat zapomenutá místa historického významu a dočasně je oživit. Autoři za sebou mají z minulých ročníků již znovuprobuzení bývalé pekárny Cova & G a letos přivedli návštěvníky do prostor bývalé vojenské nemocnice, průmyslové prádelny a ženského kláštera nedaleko stanice metra Inganni. Na 3500 metrech čtverečních představili kurátorský výběr více než padesát vystavujících z celého světa, který za týden navštívilo rekordních 55 tisíc návštěvníků.
Nade všechny vynikal pop-up kodaňské galerie nezávislého designu Etage Gallery, která bývalou jídelnu zaplnila průhledným nafukovacím nábytkem a lesklými kovovými objekty designérů Eleni Petaloti a Leonidase Trampoukise ze studia Objects of Common Interest. První kolekci stolů vyrobených výhradně z mramoru představila značka Agglomerati ve spolupráci s australským návrhářem Fredem Ganimem a v mžiku si zajistila mezinárodní pozornost. Také školy nezůstaly zpátky – jedním z nejzapamatovatelnějších projektů celého veletrhu byl projekt mléčného baru od studentů interiérového designu na univerzitě HEAD – Genève, kteří pod vedením francouzské návrhářky Indie Mahdavi přetvořili ikonické prostředí známé z filmu Mechanický pomeranč Stanleyho Kubricka. Jejich psychedelická interpretace zahrnovala pití mléka z hrnků s bradavkami, sličnou obsluhu i podmanivý soundtrack.
Limitované edice a umělecké kusy
Mezi návštěvníky se intenzivně hovořilo o jedné z prvních uměleckých galerií, která zejména v posledních letech udává směr v obchodování s limitovaným designem – galerii Nilufar. Na veletrhu měla hned několik zastoupení. Kromě domácí pobočky v centru kousek od milánského dómu se vyplatila i návštěva Nilufar DEPOT v bývalé továrně na stříbrné nádobí na samém okraji města. Na galerijní kousky od Nilufar jste narazili také v rámci výstavy Alcova. Vzrušení v očích odborné i laické veřejnosti způsobila prezentace nábytku designérky Audrey Large. Police, knihovny a svícny absolventky eidhovenské univerzity vypadaly jako zhmotněné futuristické vize, které existují jen na obrazovkách počítačů. Jenže tenhle tekutý, sametově lesklý nábytek, který připomínal nahodile nařasenou drapérii luxusní látky, si skutečně můžete umístit do obýváku, stolovat na něm nebo do jeho útrob uložit knížky. Large v dílech, která jako by vypadla z virtuální reality, záměrně zkoumá potenciál manipulace s digitální obrazem a možnosti jeho aplikace v produktovém designu. Efektu dosahuje 3D tiskem, který se jí podařilo dotáhnout k dokonalosti.
Bytové galerie
Čím dál populárnějším trendem v prezentaci designu je vybudování přirozeného prostředí, do něhož byste se mohli ihned přestěhovat. Specialisty na bytové galerie jsou designéři Dimoregallery a Elisa Ossino s Josephinou Akvamou Hoffmeyer, jejichž výstavy se tradičně nachází v totožném domě v centru města. Na oboje se stály dlouhé fronty, které se však vyplatilo absolvovat. Dimoregallery prezentovala práci muzeální výstavou PAST, která oslavovala mistry designu italského racionalismu, jako Piera Portaluppiho, Marcella Piacentiniho a Piera Bottoniho. Do příjemného domácího prostředí zakomponovali vybraná díla ze 30. let minulého století – jeden z pokojů představil Portaluppiho návrhy spárované s doplňky Ignazia Gardelly a stolními lampami od Gae Aulenti. V této místnosti byly v centru pozornosti tři jedinečné dvoumístné pohovky čalouněné hedvábím od Marcella Piacentiniho pro jeho vlastní rezidenci Villa Quota 110 v Římě.
Racionalistický nábytek narušovali až extrémně moderní výtvory ve formě dřevěného a skleněného stolu od retro-futuristické návrhářky Nandy Vigo, která patří mezi oblíbené autorky galerie. Atmosféru dotvářely ručně malované a vyšívané tapety de Gournay s chinoiserijními motivy a výběr exkluzivní keramiky Bitossi Ceramiche u příležitosti slavnostního otevření Bitossi Museum Archive v Montelupo Fiorentino. O patro výš se nacházela další imerzivní instalace I’ll Be Your Mirror, která se nebála barev, neobvyklých materiálů a povrchových kombinací. I když se jednalo především o představení nejrůznějších možností v interiéru, do tak sladěného a s citem zkurátorovaného bydlení by se nejeden návštěvník neváhal v mžiku přestěhovat.
Udržitelnost a společenské přesahy
Loňský ročník charakterizovala také velká otevřenost vůči celospolečenským tématům akcelerovaným pandemickou situací. Namísto doslovných protipandemických řešení, se kterými designéři přicházeli v reakci na první fázi epidemie, se však téma propisovalo mnohem hlouběji. Studio Traccia v Superstudiu Piú dalo dohromady kolektivní projekt prostřeného stolu Tabula (non) Rasa, který propojil udržitelné iniciativy z celého světa. Hodovalo se tu na talířích z hovězí krve, vaječných skořápek, banánových a pomerančových vláken, rýže nebo hub – mimo jiné od slovenských návrhářů Malai a Crafting Plastics!, ale i Basse Stittgena, Emmy Sicher, Mogu nebo Orange Fiber. Autoři tím chtějí upozornit na problematiku vyhazování potravin, kterých se na světě v průměru vyhodí celých dvacet procent ze všeho vyprodukovaného a vypěstovaného jídla. Zajímavou prezentaci představil také kovový producent Mingardo. Místo nové kolekce produktů oslovil deset předních designérů, aby navrhli svícen, z jehož prodeje pak půjde celý výtěžek na charitu. Sběratelům se tak naskytla jedinečná příležitost pořídit si raritní kus designu od Lucy Nichetta, Jaimé Hayona, Patricie Urquioly nebo Michele De Lucchi, který nikdo jiný na světě vlastnit nebude.
Mají veletrhy stále smysl?
Pokud jsme si během posledních dvou let kladli otázky týkající se smysluplnosti veletrhů v jejich fyzické podobě, odpověď by po návštěvě zářijového Salone del Mobile zněla jednoznačně: stále mají smysl. Společenské setkávání, navazování kontaktů, utváření zážitků a fyzický kontakt s díly je stále nenahraditelný. Virtuální návštěva ho, alespoň prozatím, nedokáže plně zprostředkovat.
