Když před dvěma lety poprvé zazářila v anketě Interiér roku Institutu bytového designu nominace Domy mezi stromy – Samota Hojšín, začali si brzy všichni klást stejnou otázku. Kde onen bájný Hojšín hledat? Leží totiž v zakletém trojúhelníku Středočeského kraje, nepřesně vymezeném Voticemi, Mladou Vožicí a Louňovicemi. Není vůbec snadné jej nalézt, ani když v Neustupově, pod který administrativně spadá, náhodou poradí správně cestu. Většinou totiž místní ukážou někam do hlubokého lesa. Osada s třemi popisnými čísly a jedním stálým obyvatelem, která se za ním skrývá, se prostě tvrdošíjně zdráhá nechat se objevit vnějším světem.
Místo, kde se mohou setkávat přátelé
Romantickým kouzlem donedávna ještě opuštěného místa se kolem roku 2016 nechala očarovat pestrá skupina lidí. Aniž by tehdy měli tušení, že se vlastně už brzy stanou investory jedné z nejpůsobivějších stavebních rekonstrukcí v Česku za poslední léta.
Možná si ve vlastních vzpomínkách vybavíte situaci, kdy se na konání společné dovolené domluvíte s přáteli. Jenže jakmile se mají někde na prázdninách sejít čtyři či pět kamarádů s partnery a partnerkami a k tomu houfem dětí, rázem jich je všude plno. V ubytovacích zařízeních na ně koukají jako na neohlášený zájezd. Logistika pobytu takové skupiny s dětmi, v součtu čítající více než čtyřicet osob, je pak zhusta neřešitelným problémem.
Než marně obvolávat hotelové recepce a přesvědčovat je o tom, že si z nich neděláte legraci, nebo blokovat půlku autokempu, rozhodla se jedna taková početná skupina spřátelených rodin, že si místo ke společným dovoleným raději postaví. A když pak jako spoluinvestoři narazili na místo příhodně situované mezi les, louky a rybník? Neváhali, protože si to tu zamilovali a viděli tu neklamný potenciál. V roce 2017 tak na jejich popud vstupují do hry architektky z ateliéru Life4Arch. Začínají řešit projektovou fázi, jež se o dvě a půl léta později stane oceňovanou Samotou Hojšín.
Vidět v ruině příležitost
Počátek i konec příběhu známe, víme, že pohádka měla dobrý konec. Nicméně pointa v tomto případě tkví někde uprostřed. V popisu stavební situace v místě, jež zpočátku připomínalo spíš než dětskou vyprávěnku před spaním pořádný horor. Objekt usedlosti usazený mezi rostlé stromy byl v podstatě ruina. Areál malého stavení sestaveného do neuzavřeného selského dvorce se skládal z tvarem a dispozicemi sice zachovalé, leč neobyvatelné chalupy, na ni navazující stojící stodoly v havarijním stavu a souboru několika menších hospodářských objektů, které se tehdy ztrácely v kopřivách a bezu.
Řešení se nabízela mnohá, ale ne všechna byla žádaná. Vstup stavebních novotvarů by znamenal ztrátu autenticity. Investoři si přáli měnit původní dispozice co možná nejméně, protože dané uspořádání neslo logiku ve vztahu k blízkému i širšímu okolí. A k úpravě nebyla vyvolena ani vlastní hmota usedlosti, jež se zdála být přiměřená záměru. Ale zákroky, ty tvůrčí i drastičtější, byly nezbytné.
„Na úrovni parteru jsme ponechali původní půdorysné schéma. Výraznější hmotovou změnou bylo propojení objektů na úrovni prvního patra a přizvednutí hřebene střechy,“ zaznívá popis z Life4Arch. Co zmizelo? Například zadní stěna stodoly, v místech, kde bychom odtušili vrata. Tímto zákrokem se stavba napojila na les i přilehlé louky. Průchod stodolou připomíná staročeský mlat. Chybí už jen cepy. Opravdu komplexních zásahů se dočkala ona v plevelu a buřeni ztracená hospodářská stavení. Zmizela. Připomíná je už jen kamenem vyskládaná masivní zídka, robustní fragment minulosti.
Měřítka pohody pro malé i velké
V místech hospodářských budov dnes stojí nová dřevostavba. Uzavírá pomyslně svou střechou celý dvůr, ale v přízemí se otevírá výhledům do krajiny a směrem k nedalekému rybníku. V postupně upravovaném návrhu došlo k otevření dvora směrem k přístupové cestě. Zástavba, držící si tvar obráceného písmene U, teď vítá a objímá příchozí rozevřenou náručí. Delší rozměr strany objektu od štítu až ke konci u stodoly má 33,5, kratší 24,3 a hloubka traktu je nyní 6,1 metru. Na jedné straně vládne šeď fasády vyspraveného domu, na druhé postává profilem užší dřevostavba a průchozí stodola stojí na konci výhledu. Vše ve své přehlednosti je krásně na očích.
Je to garance pohody i bezpečí, protože Samota Hojšín patří zrovna tak dospělým, jako dětem. Vyplatí se na to myslet, protože u některých prvků, například výšky oken usazených ve štítě nebo provedení stupňů atypického schodiště do patra, uvidíme zvláštní formát provedení. To proto, že by se tu měly být schopné volně pohybovat i děti starší tří let. A tam, kde narazíte na rozjásané barvy, pestrou sestavu sedacího nábytku nebo podezřelé skrýše či skluzavku, se obvykle nacházíte blízko teritoria vyhrazeného k hrám nejmenších. Mají tu dvoupodlažní hernu i perfektní společnou ložnici v patře, kde mohou bez dozoru rodičů řádit. A rodiče se zase mohou schovat do sauny.
Chalupa i stodola ke každodennímu životu
Funkci objektů, které odráží dokonalou propracovanost a maximální péči architektek z Life4Arch, se vyplatí podrobit zkoumání. Odhalují totiž komplexnější podstatu celého záměru. Chalupu, tedy onu rekonstrukcí a renovací zachráněnou stavbu původního obydlí hospodáře, charakterizují provozní a pobytové programy areálu. Doplňují ji ještě dva další pokoje se samostatným hygienickým zařízením. Zvenku pak navazuje v nároží otevřená venkovní kuchyň s dřevěným deštěním podhledu, které umocňuje celkovou atmosféru venkova. Ne uměle strojenou jako Na samotě u lesa, ale citlivě vyvažující vztah mezi starým a novým.
Rekonstrukce byla vedena s důrazem na pocitovou blízkost starého, ale v propojení s čistými a jednoduchými detaily, které odpovídají současnému životu. Šéfarchitektka projektu Ivana Svatošová si dala záležet, aby vynikla hrubá textura nerovných zdí, hlazených omítek a starých dřevěných trámů v kontrastu s čistými liniemi moderních prvků. Části zdí a již nenosných kleneb byly ponechány a odhaleny pro posílení tohoto efektu. Dřevěná okna s červenou lazurou jsou opozicí šedé fasády a bílých omítek starých původních staveb.
Komplikovaněji je sestavena stodola. Původní vrata, nyní opravená, slouží jako hlavní vstup do objektu. Ze zádveří je skrze dřevěné schodiště přístupné patro s pokoji a kuchyň, která je propojená s velkorysou pobytovou místností. Ta je epicentrem společenského života v Hojšíně. Interiér tu dává vyniknout nedokonalostem původního materiálu, jeho textuře. Ale přisazuje k němu i čistou geometrii minimalismu, hladkých stěn, betonu.
Kultivované kombinace starého a nového
Směs původního, přírodního a umělého tu nepůsobí násilně, vytváří ve své provázanosti vizuálně velmi životaschopný motiv. Projekt usiloval o materiálovou upřímnost, a tam, kde nebylo možné ukázat prvky v jejich původnosti, byly vynechány jejich neautentické napodobeniny. Volba tu nepodléhala zbytečným kompromisům, a tak tu vidíme buď materiály respektující logiku selské usedlosti, anebo věci designově nové, s posunutým nebo proměněným významem.
Narazíme na hrubé opracování dřevěných atypických prvků interiéru, ošetřené pouze voskovým olejem bez tónování a lazury, využití původního kamenného zdiva, ponechání prefabrikovaného stropu ve společenské místnosti. Zajímavým experimentálním prvkem bylo například použití stavebního lepidla jako pohledového materiálu v koupelnách. A vyzvednout je třeba i umělecky podchycenou recyklaci stále ještě zužitkovatelných trámů, jež přestavba stodoly zbavila jejich nosné funkce. Teď jsou součástí baru a svítidel, a nadále tak zůstávají součástí domu, který kdysi pomáhaly nést.
Návrat do života
Je nelehké představit si a hodnotit objem skoro tříleté práce, když dnes vidíme tak pozitivní výsledek. Projekt Domy mezi stromy – Samota Hojšín, usazený mezi les, rybník a louky, je dnes v podstatě rekreačním objektem schopným uvnitř svých chytře zrekonstruovaných prostor hostit až 52 osob, z toho nejméně 18 dětí. Dokonalé místo dovolené, na níž se mohou setkat přátelé i se svými rodinami.
Místo ztracené na konci světa, tam, kde se asfalt vytrácí a nahrazuje jej pesimismus řidiče bloudícího prašnou cestou, se otevírá krásám přírody a skutečné pohody pokojného venkova. Původně si objekt a okolí domu žilo jiným životem, pak se dlouze a neutěšeně odmlčelo a vypadalo to, že už energii k procitnutí z limbu postupného rozkladu nikdy nenabude. Zásluhou ateliéru Life4Arch se ale celá stará usedlost nadechla k něčemu novému. Co voní létem a prázdninovým dobrodružstvím.
Autor: Radomír Dohnal
Foto: Life4Arch
