Jako architekt a designér pracoval v nejrůznějších částech světa od Spojených států přes Blízký východ po Indii a Čínu. Právě zkušenost z nejrůznějšími kulturami a lidmi považuje Marek Tryzybowicz za jednu z největších hodnot své profesní dráhy. Svůj otisk už zanechal také v Česku, kde se podílel na výstavbě pražského projektu Palladium. Dalším jeho výrazným tuzemským projektem je teď brněnský Dornych, za nímž stojí jako developer společnost Crestyl. „Chtěli jsme vytvořit něco, co bude mít individuální charakteristiku, co patří jen Brnu a jinde to nenajdete,“ říká světoznámý architekt polského původu s tím, že je zastáncem smíšených, víceúčelových projektů, protože ty opravdu žijí. Právě takový má být i Dornych.

Co je vaší filozofií jakožto architekta?

Víte, řekl bych, že jsem také architekt, ale profese je jen část mé osobnosti, takže je obtížné se nějak rámovat z čistě profesního hlediska. Ale jsem registrovaný architekt v několika zemích a mám přes 35 let praxe. Ta je přitom rozdělena mezi více různých míst a zemí, což považuji za zásadní. Nejvýznamnější z nich byly samozřejmě Spojené státy, kde jsem se formoval jako profesionál, protože jsem tam strávil mnoho let.

Do USA jste odešel studovat již v osmdesátých letech po absolvování architektury na univerzitě ve Varšavě. Jak se vám něco takového povedlo v dobách železné opony a studené války?

To bylo koncem osmdesátých let a já jsem dost starý na to, abych mohl říct, že v té době to byl úplně jiný svět, hlavně náš region jako Polsko, tehdejší Československo a další země východního bloku. V Polsku například bývalo vcelku jednoduše vyhlašováno stanné právo. Takže když se mi naskytla příležitost studovat v USA, samozřejmě jsem jí velmi rád využil. Vzniklo to vlastně tak, že mě jeden z profesorů na Univerzitě Texas pozval na studijní semestr. Mně se po tom jednom semestru před magisterským titulem podařilo získat v Americe práci a USA se staly mým druhým domovem.

Takhle to zní velmi jednoduše, ale uchytit se v té době ve Státech jako občan východního bloku určitě snadné nebylo…

Pro čerstvé absolventy to není snadné nikdy, a já jsem byl navíc v úplně jiném prostředí, takže to bylo opravdu náročné. Ale měl jsem určité dovednosti, které byly docela užitečné. Zejména jsem vždycky velmi dobře kreslil. Ještě než jsem dokončil studium, dostal jsem práci v odborné poradenské firmě v Dallasu, kde jsem se toho dost naučil. A pak mě oslovila už tehdy velká mezinárodní designová, architektonická a projekční společnost HOK, a to byl klíčový moment mé kariéry. Začal jsem původně v plánovacím oddělení, kde jsem navrhoval zkrášlování mostů v Kansas City. Pak jsme dělali třeba humanizaci nebo zkrášlování dálniční infrastruktury, která prochází městem. Byla to velmi obohacující zkušenost. Společnosti jako HOK mají tu fantastickou výhodu, že můžete pracovat v plánování, v designu interiérů, v architektuře, můžete se naučit marketing. Takže to byla pro mladého člověka neuvěřitelná profesní etapa. A já jsem tvrdě pracoval. Musím říct, že jsem byl velmi ambiciózní.

Pokud vím, právě díky HOK jste se záhy dostal k práci v různých částech světa. Které destinace byly pro vás ty nejvíce inspirativní a přínosné?

Ano, pracoval jsem v Mexiku, Indii, na Blízkém východě, ve střední Evropě nebo také v Rusku. Postupně jsem si budoval intenzivní odborné znalosti. Toto období, které pro mě bylo formativní, mi dalo všechno, co bylo jiné ve srovnání s evropským modelem vzdělávání. Jsem za to velmi vděčný a mluvím o Spojených státech jako o svém domově, oženil jsem se tam, můj syn se tam narodil. Bylo to víc než jen práce, byl to životní styl.

V roce 2002 jste spoluzaložil vlastní projekční a architektonickou firmu. Co vás přimělo se osamostatnit?

Ve Státech jsem pracoval v kanceláři HOK v Orlandu a jeden z vedoucích pracovníků byl velmi milý člověk indického původu. Začali jsme spolu pracovat, on pak odešel a založil si vlastní praxi. Já jsem se mezitím přestěhoval do Berlína, do HOK Berlín. Byl jsem tam ředitelem designu a zodpovídal jsem za část projektů pro Evropu a Blízký východ. Zůstávali jsme stále v kontaktu. A pak mě jisté okolnosti v mém osobním životě přivedly k tomu, že musím být blíž svým rodičům v Polsku. Začal jsem pracovat na vlastní pěst a založil společnost. Naše cesty se zmíněným kolegou se opět protnuly. Pracovali jsme ve Varšavě na projektech v několika indických městech, a to bylo v té době docela unikátní. Stavěla se tam nákupní centra, kanceláře, infrastruktura, byla to první vlna intenzivního architektonického rozvoje v Indii v roce 2000.

Takže vlastní byznys jste odstartoval de facto na vzdáleném indickém trhu?

Souběžně s tím se rozvíjely i naše středoevropské aktivity. Poptávka byla po maloobchodních projektech různého využití, a protože jsem měl poměrně značné zkušenosti ze svých předchozích angažmá, pomohlo mi to předkládat ty správné nabídky. Tak začal můj příběh ve střední Evropě. Ale nikdy jsem neopustil asijský trh. Pracoval jsem v Číně a Indii a musím říct, že práce v Indii je stále velmi přínosná. Cokoliv jsem se naučil na jednom místě, přemýšlel jsem, jak to uplatnit jinde. Musím říct, že tento aspekt – práce s různými kulturami, různými lidmi, různými jurisdikcemi – je to nejcennější v celé mé profesní dráze. Samozřejmě jsem hodně cestoval, měli jsme i projekty ve Spojených státech.

Můžete srovnat práci v různých zemích a kulturách?

Zde je velmi důležitý faktor času. Když jsem velmi intenzivně pracoval v Číně, to už je dost let, bylo to místo, které zažívalo velký boom, kde byli mezinárodní architekti a speciální design velmi žádaní. Tato doba skončila. Nyní v Číně můžete vidět jejich vynikající místní společnosti a jejich přístup a dovednosti jsou do značné míry stejné jako v případě nejsofistikovanějších západních společností.

Pak je tu Blízký východ, který je velmi ovlivněn západním druhem snů. Řekl bych, že je to region, který může nabídnout spoustu fantastických příležitostí, některá opravdu dobrá řešení by se tam dala aplikovat téměř abstraktně, bez kontextu, který velmi ovlivňuje naši evropskou práci. V Evropě už všechno je – města, ulice, komunikace, člověkem utvářená krajina, takže pokud budujete něco nového, ten kontext je ohromující. Někdy mám ale dojem, stejně jako někteří kolegové, že je vše příliš regulované.

Když jsem se díval na přehled vašich evropských projektů, dominuje jim Polsko. Je za tím příchylnost k rodné zemi, nebo ještě něco jiného?

Víte, to byla vysněná situace, když jsem pracoval v Berlíně a pak ve Varšavě. Přišla totiž spousta skvělých příležitostí, zejména nákupních center, ale i různých smíšených projektů. Udělali jsme například centrum Silesia v Katovicích, Poznaň City Center, Galerii Korona v Kielcích a řadu dalších. Zaměřili jsme se na komerční projekty, o které byl zájem a kde jsme mohli přidat hodnotu. To, co jsme nabízeli, bylo velmi žádané Dnes se to změnilo. Přicházejí nové generace velmi talentovaných architektů a také se změnil trh, který striktně maloobchodní projekty poptává už jen zřídka. Stále větší roli hrají projekty víceúčelové, smíšené, kde je maloobchod jednou ze složek, což je přirozený vývoj

V Česku je zatím vaším nejvýznamnějším počinem pražské obchodní centrum Palladium. Jak na tento projekt vzpomínáte?

Co by mohlo být potenciálně obtížnější než práce v centru fantastické kulturní země v lokalitě chráněné UNESCO? Ale musím říct, že si stále cením toho procesu, celé té interakce mezi různými obory, různými částmi velkého interdisciplinárního týmu, kde spolupracovali úředníci, architekti, projektanti, umělci, památkáři a tak dále. Taková spolupráce s pochopením společného cíle je obvykle tou nejlepší cestou, která se vyplatí. Není to ale cesta pro primadony. Rád také vzpomínám na projekt Eurovea v Bratislavě.

Byl ten projekt výjimečný ještě něčím jiným, než že šlo původně o kasárna pod památkovou ochranou?

Palladium je velmi blízké mému srdci, protože pracujete v centru historického města, kde máte Obecní dům, dále ulici Na Poříčí, všechnu tu fantastickou historii. Urbanistická struktura Prahy je taková, že jakýkoliv zásah je velká zodpovědnost. Myslím, že to dobře chápali všichni zúčastnění. Také technická složitost toho projektu byla úžasná. Nejsem si jistý, jestli víte, že kasárna byla vlastně zvednuta do výše předtím, než bylo postaveno podzemní parkoviště. Myslím, že všichni, kdo se na tom podíleli, by měli být na výsledek opravdu hrdí.

Pojďme se přenést do Brna, k vašemu nejnovějšímu projektu v České republice, kterým je Dornych developerské společnosti Crestyl. Co vás k němu přivedlo?

Během svého života si budujete dobré vztahy s lidmi, se kterými pracujete, a tyto vztahy se s vámi posouvají. Takže určití klíčoví lidé mění místa, mění firmy a jednoho dne přijde telefonát a dotaz: Marku, máš zájem nabídnout nějaké své myšlenky k tomuto projektu? Brno pro mě má zvláštní význam, protože když jsem byl dítě, moje maminka pracovala ve strojírenství a jezdila do Brna poměrně často, dokonce jsem identifikoval hotel, kde se ubytovávala. Maminka už bohužel není mezi námi, ale vždycky to pro mě byla velmi pozitivní vzpomínka.

Ale když přejdu k profesionálním aspektům, v téhle lokalitě je vlakové nádraží, což je velmi důležitý dopravní uzel. Vzniká tak neuvěřitelná příležitost udělat z takového infrastrukturně řízeného místa centrum města. To je trend v celé Evropě, přebudovávají se nádraží a staví se nová, protože vlaky jsou naše budoucnost, jelikož vás dostanou přímo do centra města mnohem snadněji než jakýkoliv jiný dopravní prostředek.

Můžete přiblížit, jak jste o Dornychu přemýšlel, jak jste k němu přistoupil?

Víte, je to město. Abyste městu skutečně porozuměl, musíte úzce spolupracovat s místními lidmi. Musíte pochopit, jak oni vidí své plány. Myslím, že opět máme velmi dobrý tým architektů, projektantů, podnikatelů, investorů a všech dalších zúčastněných, kteří opravdu chtějí zanechat velmi pozitivní stopu. Chtěli jsme vytvořit něco, co bude mít individuální charakteristiku, co patří jen Brnu a jinde to nenajdete. Celý projekt je velmi pečlivě navržený mix různých využití – obchody, restaurace, kanceláře, bydlení, hotelové ubytování, zábava a srdcem toho všeho je veřejný prostor. Chopili jsme se příležitosti udělat Dornych způsobem, který dává veřejnému prostoru nový, současný význam. Vše je otevřené, přístupné, velmi rovnostářské, je to pro všechny.

Když člověk vidí vizualizace, projekt vypadá impozantně, ale nepůsobí těžkopádně, jako masa hmoty. Jak jste dosáhli tohoto výsledku?

Toto je velmi dobrá oblast k diskuzi, protože vždy chcete, aby i výjimečné věci působily přirozeně a budily dojem, že patří právě na dané místo. Ale zároveň chcete nabídnout onu individuálnost řešení. Já nemám zájem opakovat věci, které se dělaly někde jinde. Když chci vidět Eiffelovu věž, jedu do Paříže, když chci udělat něco pro Brno, chci, aby to bylo stejně unikátní, aby to bylo jen tohoto města, aby to byla značka doby, ovšem vyvážená s historickými aspekty města. Zároveň chceme lidem umožnit užít si veřejný prostor. Mám rád takovou metaforu: abyste mohl udělat dobrou scénografii, musíte pochopit hru, kterou ta scénografie doprovází.

Pozoruhodné je zastřešení venkovního prostoru jakoby gotickou klenbou – byl inspirací tento historický stavební sloh, nebo něco jiného?

Inspirace přišla mimo jiné z brněnské historické výstavby – z brněnské katedrály. Když se podíváte na krásné gotické kostely a stavby, tak jsou naprosto unikátní, a já osobně jsem jejich velkým fanouškem. Zároveň jsem viděl velkou příležitost pro využití skla. Ale nejdůležitější z mého pohledu bylo vytvořit něco, co bude mít wow efekt. Zároveň jsem chtěl vytvořit velkolepý přístřešek nebo deštník pro aktivity v otevřeném prostoru.

Projekt nabídne maloobchodní plochy, kanceláře, bydlení, veřejný prostor. Co je nejtěžší vyřešit, aby to vše fungovalo společně na relativně malé ploše?

Já jsem velkým zastáncem smíšených, víceúčelových projektů, protože tam je opravdu život. Jsou tam lidé, kteří tam žijí, někteří z nich jsou hosté, někteří jsou nájemníci, jiní jsou nakupující, další využijí nabídky restaurací a všichni chtějí být v živém městském prostředí. Když vytvoříte jednoúčelový projekt, tak vždy v určitých časových úsecích zcela usíná, buď je to velká ložnice, nebo velká kancelář. To nepřispívá k životu města a já si myslím, že nám jde o život, o vytvoření prostředí pro aktivity a podněcování těchto aktivit. Takto chápu důvod, proč to všechno děláme.

Není ale problém ty různé funkce skloubit, když se v některých aspektech kříží? Například obyvatelé bytů chtějí klid, což není v souladu s pulsujícím veřejným prostorem.

Z hlediska komerční architektury je velmi důležité, jak jsou jednotlivé funkce propojeny, jak se mohou pohybovat lidé, jak jim umožníte dělat to či ono. Právě to rozhoduje o úspěchu, jinak je to jen dobrá scénografie bez dobré hry. Ale pokud jde o ta křížení, v Dornychu je velmi dobrý příklad střecha nad veřejným prostorem. Nemá jen smysl estetický, ale i funkční. Poskytuje určitou ochranu proti nadměrnému pronikání hluku do horních pater. Dalším zajímavým aspektem je, že jsme větší obchody, které generují silnější provoz, umístili na nejnižší úroveň, pod terénem, a zvenčí jsou neviditelné. Pro pohodu člověka je důležitý ještě jeden aspekt, a to je zeleň. Jsme přesvědčeni, že v tomto projektu máme naprosto správnou strategii, chceme mít stromy a zeleň nejen venku, ale i uvnitř. Žijeme v době klimatické změny a zmírňování jejích negativních dopadů je velmi důležité, brzy to bude otázka našeho přežití. Zeleň v tom hraje velkou roli.

V současnosti je velkým tématem udržitelnost a Dornych v tomto směru cílí na vrcholnou certifikaci Leed Platinum. Jak velká výzva je to pro architekta?

Nechtěl bych, aby moje práce byla dílem, které patří minulosti a dnes je trpěno. Musíme reagovat na věci, které přicházejí dnes, a stát blízko zítřku. Ten blízký zítřek je celý soubor problémů, kterým budeme čelit my i naše děti, naši vnuci, a to musíme mí také na paměti. Proto vše, co se týká klimatu, úspory energie, nakládání s odpady, je také součástí našeho myšlení. Vnímám to jako velmi pozitivní výzvu a jako příležitost spolupracovat na věcech, které budou užitečné zítra i pozítří.

Existuje nějaké konkrétní udržitelné řešení, na které obzvlášť sázíte?

Jde mi o zeleň, ale zeleň v pravém slova smyslu. Chci vidět stromy, keře, květiny, trávu. Půlka mého srdce patří krajinářské architektuře, protože to je největší poklad. Nejde o množství betonu, oceli a skla, ale opravdu o to, kolik přírodních aspektů můžeme do projektu vložit, abychom změnili jeho charakter z betonové džungle na zelený park. Obecně si myslím, že musíme být kolektivně připraveni na uvažování o tom, co nazývám existenčními nezbytnostmi, jako je voda, energie a její skladování, jako jsou potraviny. Myslím, že jednou z největších věcí v budoucnosti budou hydroponické potraviny. To je fantastický nápad. V rámci urbanizovaných oblastí můžeme mít produkci potravin rostlinného původu vertikálně uspořádanou s průsakem vody, což samozřejmě šetří spoustu nákladů a spoustu přírodních zdrojů. Voda je velké téma. Nedávno jsem četl, že Polsko má podobné vodní zdroje jako Egypt. Tu zemi znáte, je tam řeka Nil a to je vše. Různé země mají různé zdroje, ale nakonec se voda stane všeobecným problémem.

Máte nějaký svůj vysněný projekt, který se ještě neuskutečnil?

Vlastně mám a doufám, že to nebude jen sen. Chci realizovat projekt, který se jmenuje Integrovaný model životního prostředí. Bude zahrnovat integraci základních životních potřeb jako srdce zcela nového uspořádání životního prostředí pro lidi. Můj přístup vychází z hrozeb, které nás čekají vlivem klimatických změn. Jsem stále silněji přesvědčen, že musíme začít plánovat nová města, nová sídla, kde prostředí pro život lidí bude bez ohledu na geografickou polohu vždy zahrnovat zajištění oněch základních existenčních nezbytností. Doufám, že v příštích několika měsících o tom řeknu mnohem víc, ale cítím, že na tom pracuji v pravý čas v rámci své profesní cesty, kterou je kreativní architektura.

Marek Tryzybowicz

Partner a spoluzakladatel společnosti MTDI Group se narodil ve Varšavě. Po studiu architektury na Technické univerzitě ve Varšavě se přestěhoval do Spojených států, kde studoval na The University of Texas at Arlington School of Architecture a v roce 1988 získal magisterský titul v oboru architektury. Po ukončení studia projektoval ve společnosti Hellmuth, Obata and Kasabaum (HOK) Dallas a později působil jako viceprezident a ředitel designu v HOK Berlín a Varšava. V roce 2002 spoluzaložil společnost Bose International Planning and Architecture, nyní mezinárodní architektonickou skupinu MTDI Group s kancelářemi ve Varšavě, Dubaji, Dillí a Santa Fe s projekty ve 23 zemích Evropy, Severní Ameriky, Asie a na Blízkém východě.

Připravil: David Mařík