Jak se loni kvůli drahým energiím a hrozící energetické krizi zvedla poptávka po instalaci alternativních zdrojů energie a energetických úsporách?

To, co se stalo po ruské invazi na Ukrajinu včetně energetické krize, v našem oboru změnilo celé paradigma. Nejde přitom jen o makroekonomické efekty, energetickou krizi, globální efekty či derusifikaci dodávek energie. Vnímám to z obrovského růstu poptávky našich zákazníků, a to nejen z veřejné sféry, ale i od průmyslových zákazníků, kteří historicky nebyli úplnými fanoušky Green Dealu (pozn. red. Zelené dohody pro Evropu, která má za cíl dosáhnout v EU uhlíkové neutrality do roku 2050).

Co nejvíce chtějí?

Dramaticky se zvýšil jejich zájem o energetiku, která je bezpečná, soběstačná a obnovitelná. V celku to pak vede k dekarbonizaci. U firem se spojily dva pohledy. Jeden říká, že je tady určitý rizikový vývoj a je třeba se zabezpečit a být soběstačnější, což hraje do karet obnovitelným zdrojům. Druhý pohled se dívá na banky, které se už řídí při poskytování financování také klimatickými a environmentálními hledisky podle takzvané evropské taxonomie, která s touto krizí určitě nezmizí. Takže si firmy spočítaly, že je výhodnější, aby samy investovaly do snižování skleníkových emisí.

Ve kterých oborech je toto prozření nejpatrnější?

Typicky jsou to oceláři, skláři, hutě. Ti všichni byli nejvíce zasaženi parametry Green Dealu před válkou na Ukrajině. Dnes jsou to naši největší zákazníci, kteří chtějí, abychom jim navrhli dekarbonizační řešení, vymysleli jim, jak více využívat obnovitelné zdroje, jak elektrifikovat jejich pece, které dosud jely na uhlí nebo plyn. Takže jestli něco opravdu nakoplo základní pilíře Green Dealu, tedy dekarbonizaci, obnovitelné zdroje, energetické úspory, tak to byla tato krize.

Primárním tahounem poptávky ale byly asi více vysoké ceny elektřiny a plynu než regulace z Bruselu.

Vysoké ceny donutily firmy a další organizace, které historicky nebyly nuceny nebo neměly motivaci šetřit, porozhlédnout se, kde mohou náklady za energie snížit. Vidíme to u společností z naší skupiny, které se energetickými úsporami primárně zabývají. Historicky jsme zaznamenávali více úsporných projektů ve veřejném sektoru díky metodě financování EPC (Energetické služby se zárukou), kdy investice zaplatí dodavatel a zákazník je pak splácí z úspor za energie. To jsou projekty jako snížení energetické náročnosti v Národním divadle, ČVUT nebo Thomayerově nemocnici. V poslední době ale roste i zájem o úspory z průmyslu. Souběžně s tím přicházejí požadavky, abychom spolu s úsporami řešili také obnovitelné zdroje.

Nejvíce mají zájem o fotovoltaické elektrárny?

Právě fotovoltaické elektrárny patří k největším našim společným projektům se Škoda Auto. Fungují už na pěti budovách servisního centra automobilky v Kosmonosech a instalace o celkovém výkonu 2,2 MW vznikají také na střechách ŠKODA Parts Centra i logistických budov poblíž hlavního závodu automobilky v Mladé Boleslavi. Slovenské ocelárny US Steel zase přišly s tím, že mají v areálu místo na fotovoltaiku, kterou by mohly využít po přechodu ocelárny na elektrické obloukové pece. Takže i tyto velké firmy si už uvědomily, že energetické úspory, obnovitelné zdroje a dekarbonizace jsou pro ně důležité a praktické, nehledě na regulaci Green Dealu.

Až do raketového růstu cen energie předloni a loni tyto firmy argumentovaly, že do takových opatření investovat nebudou, protože jejich návratnost je velmi dlouhá. To se už změnilo?

Rozhodně se změnily ceny vstupů a s tím i byznysová logika. Navíc se k tomu přidaly dotační tituly. Rozběhly se Modernizační fond, Operační program Životní prostředí a opravdu fungují. U velkých firem přechod na novou technologii s nižšími emisemi, třeba na elektrické obloukové pece, znamená investice v řádu miliard korun. Když si mohou pomoci nějakým z těchto dotačních titulu, tak jim to realizaci takové investice usnadňuje. Naopak na Slovensku, kde také působíme, existují dotační programy spíše na papíře. Firmám pak návratnosti investic nevycházejí.

Motivuje firmy k investicím i fenomén ESG a potřeba reportovat svým obchodním partnerům, jak přistupují k udržitelnosti svého podnikání?

Třeba společnost Metalimex je připravena investovat do dekarbonizace 7,5 miliardy korun. Protože jejich odběratelé už po nich chtějí, aby snižovali uhlíkovou stopu. Všechny zmíněné faktory vedou k tomu, že se objevila nová skupina zákazníků, kteří po nás dekarbonizační řešení vymáhají. Částečně se tím stírají také rozdíly mezi novou a starou energetikou neboli malými a velkými zdroji v energetice. Vidíme to v teplárenství, kde dokážeme velké zdroje tepla doplnit decentrálními tepelnými čerpadly, fotovoltaikou. V tomto ohledu je takovou naší laboratoří teplárna v Ústí nad Labem, kde se snažíme kombinovat centrální zásobování teplem s decentrálními zdroji, tepelnými čerpadly a fotovoltaikou.

V minulosti často úsporná opatření mířila jen na dílčí změny, jako je výměna osvětlení. Požadují už firmy a veřejný sektor komplexní projekty, které řeší vše od zateplení přes nové energetické zdroje až po dlouhodobý energetický management?

Ano, ale neplatí to absolutně. Třeba ve veřejném sektoru komplexním řešením moc nenahrává zákon o veřejných zakázkách, který spíše podporuje dílčí jednotlivé projekty. Dokud se nám jako oboru energetických služeb nepodaří prosadit metodu Design&Build, která řeší kompletní balíček včetně dalšího provozu, tak se asi nic zásadního nezmění.

V čem je největší problém?

Ve veřejném sektoru se musí změnit způsob myšlení. Design&Build & Performance vyžaduje mnohem lepší a komplexnější přípravu, zadavatel si musí umět spočítat celkové náklady, tedy nejen na investici, ale i následný provoz, který tvoří významnou část budoucích nákladů. Jsou ale zákazníci, kteří si výhodu komplexních projektů uvědomují. Když se teď zajedete podívat do pražské Thomayerovy nemocnice, tak probíhá kompletní rekonstrukce celé nemocnice za plného provozu. Na vrcholu tohoto projektu je ČEZ ESCO, za námi je ve sdružení Metrostav, který dělá stavební část, a vše se odehrává jako jeden balík. To znamená stavební úpravy plus celá energetika, dodávky vody, páry, osvětlení a energetický management. Dřív se například jako první řešila stavba a teprve pak se instalovaly energetické systémy, nebo naopak se nejdříve dělaly rekonstrukce energetiky a s odstupem se prováděly stavební úpravy, což s sebou neslo zbytečné komplikace.

Jak je na tom stát ohledně energetických úspor ve svých budovách a zařízeních?

Přemýšlení státu o úsporných projektech se také mění k lepšímu. Přesto je ale tempo úspor ve státních objektech relativně pomalé. Kdyby se všechny objekty, které patří státu, to znamená například ministerstva, úřady, vysoké školy, rekonstruovaly stávajícím tempem, tak bude vše hotovo kolem roku 2065. To nesplňuje ani evropské cíle, ani nenaplňuje smysl úspor na národní úrovni.

Předloni jste koupili firmu Capexus, která se specializuje na návrhy a stavbu interiérů. Jak zapadá do celé rodiny firem v ČEZ ESCO?

Úplně stejně se ptala i naše dozorčí rada, když jsme tuto firmu zaměřenou na architekturu a design kupovali. Pointa je v tom, že to je firma, která je na vrcholu dodavatelského řetězce, za ní jdou jednotlivé firmy, které dodávají jednotlivá řešení a technologie. Funguje to tak, že Capexus jsou ti, kdo navrhnou  na základě konkrétních potřeb zákazníka, jak má vypadat retrofit jejich kanceláří, a to včetně energetické části. Toto je nesmírně důležitý moment, aby technologie fungovala pro konkrétní potřeby zaměstnanců, a ne naopak, jak to mnozí z nás známe z vlastní zkušenosti.

Pak do projektu vstupují další společnosti z ČEZ ESCO?

Retrofit funguje tak, že se budova odstrojí a udělají se kompletně všechna opatření, která se týkají energetických úspor, rozvodů vzduchu, rekuperace tepla, osvětlení. To je zajímavé pro energetickou část ČEZ ESCO. Kdybychom neměli Capexus jako hlavního dodavatele nových interiérů, tak bychom se k takové zakázce mohli dostat jen jako subdodavatel některé z firem, která se tím zabývá. Využili bychom jen pár našich firem, ale asi bychom nemohli dělat celý komplexní balík, kvůli kterému jsme ČEZ ESCO postavili.

Spolupracujete s velkými developery, kteří v administrativních, logistických i průmyslových budovách komplexní energetické technologie využívají?

Dříve jsme se více specializovali na úspory v existujících objektech, nebo dokonce v historických objektech. Proto jsme pyšní na projekty v Národním divadle nebo Kongresovém centru. Ale už máme díky našim firmám partnerství s řadou developerů a díváme se na nové společné projekty, ať už je to skupina Passerinvest, nebo rozvoj Smíchova. Dnes jsme schopní být generální dodavatel celé energetické části projektu. Nejde jen o dodávky komodit jako elektřina a plyn, ale také o obnovitelné zdroje, světlo, vzduch. Takto komplexní nabídku umí v Česku postavit asi jen ČEZ ESCO díky tomu, jak je široce rozkročené.

Chcete se do budoucna zaměřit na určitý typ developerských projektů?

Pro nás je to pořád relativně nové pole působnosti. Historicky naše firmy vystupovaly jako subdodavatelé stavebních firem, typicky třeba společnost ENESA, která se specializuje na energetické úspory. Ale dnes už máme kapacitu být generální dodavatel, vést sdružení, která v sobě mají i stavební firmy. Schopnost řídit takové velké projekty se nyní učíme za pochodu. Zároveň ještě hledáme příležitost pro akvizice firem, které doplní potřebné kompetence, abychom opravdu měli architekty a projektanty, kteří dokážou celý velký a komplexní projekt nakreslit a připravit.

Podobné ESCO dcery, které se zabývají energetikou, zakládají i samotní developeři. Je to trend, který bude pokračovat?

ESCO je sexy trend všech. Dělají si ho nejen developeři, ale i jiné velké energetiky a další firmy. My se je snažíme přesvědčit o tom, že je lepší, když se budou věnovat svému hlavnímu byznysu a energetiku, ať nechají nám. Někdy se to podaří. Rosteme postupně, pořád se učíme řídit velké projekty. Takže bychom asi nechtěli mít najednou několik obřích projektů. Ročně řešíme dvanáct tisíc projektů. Nejviditelnější z nich se počítají na desítky. Nechceme rozvoj přepálit. Důležitější je, abychom byli schopni projekty dokončovat včas a v dojednaném rozpočtu. Což po covidu a vypuknutí války na Ukrajině ztěžuje vejít se do rozpočtů, protože nákladové ceny vstupů razantně vzrostly.

Už jste zmínil snahu firem o energetickou soběstačnost, která se nyní často všude zmiňuje. Dá se decentrálními zdroji zajistit soběstačnost průmyslových či kancelářských budov a jejich provozů?

Neříkáme, že soběstačnosti lze dosáhnout snadno. A není to ani cíl. Hlavně velké firmy si uvědomují, že do budoucna budou potřebovat velké elektrárny jako zdroj základního zatížení přenosové soustavy. Takže jsem přítelem jaderné energetiky, protože si myslím, že manželství jádra a obnovitelných zdrojů je pro Česko dobré. Platí to nejen o elektroenergetice, ale i o teplárenství. I tam budeme potřebovat velké zdroje tepla, protože nechceme zrušit centrální zásobování teplem.

Nainstalováním výroben elektřiny se firmy a další organizace mohou stát aktivním dodavatelem elektřiny do sítě. Je tato možnost pro ně zajímavá?

Pozorujeme to třeba u měst a obcí, ať už za stávajících podmínek, nebo v podmínkách přicházející komunitní energetiky, což je velký aktuální hit. Řada měst a obcí se na rozjezd komunitní energetiky těší, ale bohužel si zatím neuvědomují obsah, protože zajistit soulad mezi výrobou a spotřebou v jednom čase je pro takový systém kritické. Veřejné sféře proto nyní už nabízíme řešení v podobě PPA kontraktu o odkupu vyrobené elektřiny, které umí právě časový nesoulad mezi výrobou a spotřebou ošetřit. Zároveň ale města a obce varujeme, aby od komunitní energetiky nečekaly zázraky. Nebude to tak, že každá vesnice si bude provozovat vlastní lokální distribuční soustavu s vlastními zdroji. Dokonce platí, že čím více bude do sítě zapojeno decentrálních zdrojů, tím centrálněji musí být energetika řízená.

Jak velké téma je pro vás akumulace energie?

Obrovské. A to i výkonově. Ve Vítkovicích už chystáme největší bateriové uložiště v Česku s výkonem 10 megawattů, které by mělo být hotové do konce letošního roku. Připravujeme se už taky na to, abychom uměli poskytovat akumulaci jako jednu z komerčních služeb. Proto se hodně těšíme na příští novelu energetického zákona, tzv. Lex OZE II, který upraví nejen akumulaci, ale také související fenomény, jako je agregace flexibility a služby tohoto typu. Nevylučuji, že do budoucna koupíme některou firmu, která se této oblasti věnuje. Už jsme se také domluvili se Škoda Auto, že nám bude dodávat použité baterie z elektromobilů, ze kterých budeme dělat bateriové systémy pro energetiku.

Máte řešení pro nabíjení elektromobilů, které lze nasadit pro firemní flotily?

Kromě sítě veřejných dobíječek děláme na míru i dobíjecí řešení pro firmy. Škoda Auto má od nás v Česku a na Slovensku dobíjecí infrastrukturu s našimi nabíječkami. Řečeno jazykem telekomunikací, děláme nejen veřejné, ale také privátní virtuální sítě, a to nejen pro firmy, ale i pro města nebo kraje. Takový ukázkový klient je Ústecký kraj. Má flotilu sedmdesáti elektromobilů, které přes den jezdí po kraji a v noci se dobíjejí.

Uvažují firmy nyní častěji o přechodu na elektromobily ve svých flotilách?

Ano, a částečně je to kvůli už zmiňovanému ESG. Musí totiž svým obchodním partnerům ukázat, že se snaží být zelenější a udržitelnější. Kromě vlastního výrobního provozu je právě firemní flotila významný prvek, který jim v ozelenění může pomoci.

Jak v nynější situaci drahých energií fungují projekty financované jako EPC, stále u nich převažují zákazníci z veřejného sektoru?

U klasického EPC zůstává veřejný sektor nejvýznamnější. Bojujeme pořád za to, abychom nezůstali jen u obcí a krajů, ale aby tuto metodu mohl používat i stát. Stále bohužel platí podle zákona o státním rozpočtu, že EPC u státních budov může být prezentováno jako skryté zadlužení států. Slovensko už to má dávno ošetřeno. U průmyslových firem je situace jiná, obvykle mají dostatečný investiční rozpočet, aby projekt dokázaly zafinancovat samy. Častěji jdou proto cestou vlastního investičního projektu zkombinovaného s některým z dotačních titulů. Veřejná sféra volí raději EPC, protože nemá v rozpočtu dostatek peněz na investice, ať už jsou to školy, nebo nemocnice.

To vám ale bere šanci prodávat firmám vaše řešení jako službu.

Některé věci už jako službu nabízíme. Škoda Auto má na střechách svých hal fotovoltaické elektrárny, které jsou naše a my vyrobenou elektřinu dodáváme automobilce jako službu. Škodovka si vše počítala, porovnávala s variantou, že by si elektrárny postavila sama s dotacemi. Přesto jí to nakonec vyšlo nejlépe s námi jako služba, a to i bez dotace.

Obejdou se dnes úsporné projekty bez dotací, když jsou ceny energie vysoké?

Zatím tam ještě nejsme. Kombinace s dotací je pořád vhodná a užitečná. Ale postupem času určitě tyto produkty budou fungovat i bez dotací. Ovšem teď se velmi těžko předpovídá, jak budou vypadat ceny energie za několik let. Určitě se ale nevrátí situace, kdy elektřina bude tak levná, že by úspory a obnovitelné zdroje nedávaly žádný finanční smysl.

Autor: Jan Stuchlík