Místo, kde se nesmí zakládat novostavby a musí se respektovat původní uspořádání stávajících ruin? To nevypadá jako moc lákavý impuls k tvůrčí činnosti architektů. Studio Alvisi Kirimoto + Partners, s praxí příjemně poznamenanou vlivy japonského minimalismu a italské školy, si s tím ale poradit dokázalo.
La Pelosa, Cala Mariolu, Spiaggia di Lu Impostu, Oasi Biderosa a Maria Pia. I když to vypadá jako úryvky z hodiny pro pokročilé žáky italštiny, vyjmenovaný soubor je spíše lekcí pohody. Jde o soupisku údajně těch nejvyhlášenějších pláží Sardinie. Turisté se podle těchto střípků písčitého pobřeží často orientují na ostrově mnohem lépe než podle geografie místních sídel. Právě proto v tom výčtu obvykle nefiguruje Porto Rotondo.
Ne že by nemělo svou více než mimořádnou pláž – jmenuje se Spiaggia Punta Volpe – a dokonce ani ne proto, že by tohle sídlo nebylo hezké nebo nějak snad bylo nezajímavé. Naopak, hovoří se o něm jako o Malých Benátkách, za svou krásu je velebeno a v odkazu na ostrovní strukturu Benátek se ne náhodou zdejší hlavní náměstí jmenuje Piazzetta San Marco. Tak proč nikoho zásadním způsobem neláká?
Je považováno za zónu tranzitu do regionů Olbia a Gallura, nazdobenou vstupní bránu do báječného světa luxusních pláží ležících na Sardinii dále. Proto se tu nikdo dlouho zbytečně nezdržuje. Obdivovat se jen bráně, za níž teprve čekají sály s poklady, se výletníkům nejeví být rozumné. Jindy by to tak asi platilo, ale v případě Porto Rotondo – místní tuto přístavní vesničku raději nazývají svým dialektem Poltu Ridundu – je to výjimečně jinak.
Ta brána je ovšem možná víc fascinující, fandové Sardinie prominou, než zbytek ostrova. Zasvěcenci znalí zdejší mimořádnosti díky tomu v okolí Porto Rotondo nalezli zázemí k pohádkovým dovoleným. Při nich se nemusí přetlačovat o místo s těmi, co se tu orientují jen podle bedekrů a spěchají jinam.
K dobře obeznámeným s místní situaci se počítají i klienti architektonického studia Alvisi Kirimoto + Partners, kteří se zhlédli v nemovitosti stojící na úbočích Capo Figari. Odkud by, z vyvýšeného místa, získávali nádherný výhled na jachty zakotvené v přístavech zálivu Golfo Aranci, sestavu letovisek v Marinella a celého benátského Porto Rotondo. Volbu takového místa, dvouhektarové parcely, jim nelze jinak než pochválit.
Novostavby nepovoleny, zásahy zakázány
Ale tím dobré zprávy na dlouhou dobu ustaly. Protože plánům k vystavění rezidence se do cesty stavěly dost výrazné bariéry. Přesněji řečeno již existující zástavba v místě, respektive její lokálně dochované fragmenty. Vystupovaly ze změti zdivočelých křovin, sutinami se hlásily při okrajích žulových skalisek, prolínaly se systémem v terénu naznačených kamenných teras, navazovaly na sebe kdysi kamenem vyloženými chodníky a cestami.
Něco tu už zkrátka stálo. Tohle nebyla tabula rasa, nepopsaný a čistý list čekající na první znaky. Byl to, nadneseně řečeno, papír poznamenaný mnoha kaňkami. A fázi bělení papíru nebo práci se zmizíkem se vzpíral. Ty pozůstatky původních staveb – šlo o tři samostatné objekty – tu totiž musely setrvat.
Z jejich orientace i způsobu provedení se dalo odtušit, že dva jsou již značně letité a mají svůj původ v hospodářských farmářských stavbách. Takových jsou tu po zdejších kopcích rozesety stovky. Ten třetí, poslední, odkazoval na objekt rezidenční, rekreační, zašlý.
U všech tří byl zvolen totožný styl, šlo o objekty masivně vystavěné z bloků kamene. I proto odolaly hlodání zubu času a rozpínání kořenů nenechavých křovin. Ale po faktické stránce to byly ruiny. Romantické snad v tom, že barevně i materiálově ladily s výchozy žulových skalisek, nicméně pořád zůstávaly torzy budov. Vypadalo to žalostně už proto, že se s nimi v územních a stavebních plánech hýbat nesmělo. Sardinie se totiž v posledních letech ostře vymezila proti často až zhůvěřilostem boomu rekreačních staveb, a v tomto místě konkrétně úřady nepovolovaly zakládání žádných nových staveb. Aby těch neradostí nebylo málo, své si k téhle parcele řekli i ochránci přírody, památkáři, geologové.
Jejich pro majitele pozemku neradostným verdiktem bylo, že na parcele nebudou povoleny ani zemní zásahy. Tedy žádné úpravy terénu, zarovnávání a hloubení. Formálně zachováno ve svých stávajících dispozicích tu muselo zůstat prakticky vše. Neměla se měnit orientace ani parametry již existujících staveb. Chystaný projekt výstavby poměrně štědře rozvržené rezidence, který nesl pojmenování Villa S, tím na moment dospěl do fáze jakéhosi limbu. Spánku nevědomí.
Protože nebylo jisté, kudy se vlastně má za takové situace vydat. Se zřetelem ke stávajícím torzům objektů se nezdálo být možné vytvořit nějakou logickou návaznost, posloupnost, která by z uživatelského hlediska dávala hlubší smysl. V takových chvílích je lepší, když se tvůrčí mysl zastaví v běhu a získá čas pro trochu nadhledu. Architekti z Alvisi Kirimoto + Partners, kteří se ve svých realizacích oprávněně pyšní spojením italského a japonského cítění, tímhle zpomalením získali náskok a kontrolu nad situací.
V pauze nalezli inspiraci, jak v takovém pesimistickém uspořádání pozemku najít cestu k požadovanému cíli. Povšimli si totiž, že hledané odpovědi celou dobu ležely před nimi. Respektive pod nimi. V onom ne až tak vzdáleném Porto Rotondo.
Přístavní město zná řešení
Spleť jeho uliček sestupujících terénem až k pobřeží, kličky a zákoutí propojená malými piazzettami, souběh žulových schodů vedoucích až k onomu benátskému náměstíčku San Marco. K tomu ony působivé kombinace lidové architektury v kontrastu s liniemi moře, prostranství vyhrazená vodě i zeleni. Prvky, které tu chrání obyvatele před deštěm i sluncem a vytváří rámec ostrovní pohostinnosti snad už od prehistorie.
To, co funguje tam dole v přístavu, by mohlo, v adaptovaných obrysech, dobře fungovat i v areálu Villa S.
Není důvod, aby staré a do katastrálních map zaznačené ruiny mizely. Stačí je obnovit v jejich původních dispozicích, s upraveným průběhem a schválenými stavebními změnami tak, aby se propojily cestami, chodníky, stupni a terasami podobně, jako na sebe navazují domy v Porto Rotondo. Villa S má potenciál k tomu, aby naznačený motiv – s pořádnou dávkou řemeslného kumštu i citlivě laděné moderní architektury – rozvedla na úrovni celého obydlí.
To, co se prve jevilo být překážkou, tedy značné rozestupy mezi trojicí dochovaných objektů, rázem problémem být přestalo. Protože pokud tyhle kaňky zasadí architekti do organicky utvářeného plánu, získají 450 metrů čtverečních plochy, která obsáhne a rozvede jednotlivé stavby v životaschopný koncept propojeného komplexu celé rezidence. Ta bude moci těžit z přechodů mezi zdmi vymezeným interiérem, polovenkovními prostory a přechody a otevřenou, zahradními specialisty vylepšenou krajinou.
S takovou osnovou se už dalo pracovat. Z návrhu náměstí a přírodních cest, které sledují morfologii místa, s malými terasami, které vítají zeleň a vodu, tak začaly být stávající objekty obnovovány a propojovány. Jejich obnova přitom byla vedena tím, že se sice nesmí proměnit jejich tvarové dispozice, ale mohou se měnit zevnitř. Zjednodušeně řečeno, upravená stavba musí zůstat kvádrem, ale diktátu už nepodléhá, kolik stěn takový kvádr musí mít.
Podstatná, díky pokročilým technickým řešením, už nebyla ani povaha kamenných zdí. Staly se víc než nosnou konstrukcí výrazovým prostředkem, s nímž si mohli architekti pohrávat. Někde byly renovovány a ponechány, jinde byly prosvětleny dotvořenými novými prolukami a světlíky. Nahrazeny nosnými ocelovými pylony, vylehčeny fyzicky i vizuálně prosklenými plochami. Měnit se mohlo uspořádání jejich interiéru, zvyšovala se jejich otevřenost, transformoval se jejich plán. Tak, aby se více zpřístupnily výhledům, moři, útesům a přístavu v dálce.
Vedena předlohou, utvářena žulou
Z toho, co prve moc nadějí nevzbuzovalo a dlouho postrádalo ony dobré zprávy, se stalo báječné prázdninové dobrodružství. Protože práce začala – objevováním nových významů starých budov – úspěšně postupovat kupředu. Předloha vznikajícího díla, rezidence Villa S, existovala, dobře dokumentovaná každým výhledem na Porto Rotondo.
Bylo zřejmé, kde se budou cesty a polovenkovní prostranství domu sbíhat, plán vedl sám sebe a doplňoval se pergolami. Z působivých skal a žulových výchozů se tady ve výškách samy stávaly hlavní protagonisté projektu. Ani na vedlejší role by se zapomínat nemělo. Skvěle je tu totiž zastoupili místní řemeslníci, specializovaní umělci a profesionálové, kteří pod taktovkou architektů dotvářeli v duchu autentických postupů celý záměr.
Hlavní objem, v němž se nachází obývací pokoj, jídelna a kuchyně, byl původně tvořen třemi uzavřenými boxy. Nyní byl přepracován jako objekt, jehož strukturální tempo diktují čtyři rovnoběžné stěny orientované ve směru východ – západ, střídající se s velkými prosklenými plochami, kterými se otevírají nové pohledy na náměstí a terasu s výhledem na moře.
Pro zdůraznění kontinuity mezi interiérem a exteriérem je ve všech interiérech využita žula. Ta koresponduje s okolním prostředím a narušuje představu o tom, co je ještě uvnitř a co už se nachází vně. Napomáhá tomu podlaha, která se příhodně mění na dlažbu. Naboso tu můžete chodit všude, protože inovativní pokládka přírodních štípaných kamenných bloků je položena bez spár. Zajímavý kontrast tu vytváří masivy žulových kamenných zdí – ty korespondují i se zídkami teras kolem zahrad venku – vylehčená profily velkorysých oken prostupujících fasádami.
Ty hrubé a naopak jemné detaily dotváří řemeslná frakce, například leštěné mosazné skládací okenní rámy. Prožitek luxusu zprostředkovávají mramorové podlahy Orosei, a to jak uvnitř, tak venku, čímž se rozpouští pojem nějakého prahu. Překvapivé je i konstrukční řešení čtyřramenných dřevěných stropů. Vynikají texturou i zvláštní strukturou. Materiálovou předlohu bychom k nim ve Středozemí hledali těžko, jde totiž o prvky vyrobené z tropického dřeva Iroko, doplněné o podkonstrukci z dřevěných lamel. Společně svou vysokou pórovitostí zlepšují akustické vlastnosti interiérů.
Střechy domů byly obnoveny ve formátu těžkých pálených tašek, aby se zachoval tradiční půvab původních budov. Příliš ale v pohledu nedominují, protože jim zvenčí předchází pergoly. Vychází z většiny zastavěných objemů a vytvářejí jemnou gradaci mezi interiérem a exteriérem.
Terasa, ohraničená zakřivenými stěnami různé výšky – podle toho, jaký výhled se naskýtá –, pak navazuje na žulu v interiérech. V dalších dvou objemech se nacházejí ložnice a technické prostory, provozní zázemí. Zde je pak patrná snaha o větší intimitu. I proto jsou okenní otvory soustředěny spíše do výškových úrovní naproti náměstí a upírají své výhledy do nově založených soukromých zahrad mezi budovami.
Porto Rotondo zůstává i nadále poněkud nedoceněnou branou k plážím Sardinie. Ale Villa S, rehabilitovaná, rekonstruovaná a proměněná, se může z vyvýšené pozice pyšnit úlohou klíčníka, který výhledem onu pomyslnou bránu kontroluje.
Text: Radomír Dohnal
Foto: Marco Cappelletti, Mattia Caprara a Flavio Pescatori
