Vlny Atlantického oceánu se valí přes dřevěnou příď, jež brázdila desítky moří. Slaná tříšť bičuje ošlehané tváře lodníků, kteří dlaněmi plnými mozolů drží lana ráhnoví a rvou se s počasím, mořem a věčnou žízní mužů žijících na hraně mezi životem a smrtí. „Zeměěěěě!“ odnáší silný vítr volání plavčíka ve stožárovém koši. „Zeměěěě!“ konečně proniká to slovo poryvy větru k uším námořníků. Muži se nahýbají přes palubu, aby v mlžném oparu spatřili skalnaté pobřeží. Divoká krása bere dech.
Posádku plující do Nového světa vítají Azorské ostrovy. Poslední zastávka během plavby z Evropy k pobřeží Ameriky. Pojď, poutníče, na cestě do dalekých krajin a odpočiň si v náruči smaragdové zeleně, věčného jara i v objetí černovlasé dívky, jichž jsou přístavní krčmy plné.
Je to dávno, kdy Azory těšily dobrodruhy z celého světa vším, co dokázaly nabídnout. Pak je odevzdaly oceánu a jejich touze objevit krásu jiných světů. Když se v první polovině 15. století vylodili u azorských břehů Portugalci, pojmenovali místo po dravcích, které považovali za jestřáby. Ve skutečnosti to byla káňata, ale název Ilhas dos Acores (Jestřábí ostrovy) už ztraceným ostrovům zůstal.
Ilha Verde
Dnes se nemusíte plavit přes rozbouřený Atlantik, drhnout palubu, ani se lopotit v ráhnoví. Stačí prostě přistát třeba na ostrově São Miguel a začít si užívat krásu místní přírody, rozmanitost krajiny, dobrého jídla a jedinečných vín. Hlavním městem je Ponta Delgada, které je skvělým výchozím místem k objevování celého ostrova. V centru je spousta malebných hospůdek s tradiční přímořskou kuchyní, milou atmosférou a vstřícnou obsluhou. Místní svůj ostrov nazvali Ilha Verde a nutno říci, že pro inspiraci nemuseli chodit daleko. Zelená tomuto ostrovu kraluje, a to po celý rok. São Miguel je také jediným místem v Evropě, kde se pěstují ananasy, a unikátem je také nejstarší čajová plantáž na starém kontinentě.
Pokud jste fandové nádherných výhledů, bude vaší jasnou volbou výlet k Lagoa do Fogo, nádhernému jezeru zasazenému do sopečného kráteru. Pokud je vaše duše nakloněna spíše cestám v čase, určitě nesmíte vynechat zahrady Terra Nostra. Při jejich návštěvě budete mít pocit, že právě objevujete Jurský park. Horké prameny protékající neuvěřitelným množstvím různých druhů rostlin, trav a dřevin, vše se halí do horké páry a vy jen čekáte, kdy se objeví Tyrannosaurus rex.
Když už jsme u té cesty časem, je tu ještě jedna možnost než se prát s obživlými fosiliemi ve vlastní fantazii. Prostě si vezměte plavky a v té omlazující železité vodě se vykoupejte. Pronikne celým vaším tělem, a pokud do ní vstoupíte, omládnete o… no víte, jak to je. Zaručeně ovšem funguje, že po takové koupeli budete mít hlad. Velký hlad.
Specialita z podzemí
Co si dát na ostrově São Miguel? Samozřejmě COZIDO. Tradiční jídlo připravované ve fumarolách, tedy puklinách v zemi, kudy se valí horká pára vytlačovaná sekundární vulkanickou činností na povrch. Zní to hrozně, ale chutná skvěle. A v neposlední řadě je to i úžasné divadlo.
Každá z místních restaurací, která toto tradiční jídlo připravuje, má svoji vlastní díru, kde jídlo v kotlíku vaří. Cedulka se jménem restaurace nad kouřící dírou láká hosty, aby ochutnali právě u nich. Chcete recept? Myslím, že žádný přesný neexistuje. Sladké brambory, mrkev, klobásy, vepřové. Objevte si svůj vlastní kotlík a uvidíte. Rozhodně to stojí za to. Dotknete se tak dalším smyslem ostrova i jeho obyvatel.
Není gin jako gin
Od moře fouká vítr. Je příjemný, vlahý. Po nábřeží kráčí dívka v bílém tílku a džínových kraťasech. Tílko svítí jako plachty zaoceánských plachetnic v přístavu a ustřižené kalhoty titěrné délky mají barvu oceánu. Chlapík v ohrnutých kapsáčích, bosý, s šedým dlouhým vousem přimhouří oči proti zapadajícímu slunci, aby mu silueta té krásky zůstala v paměti. Tam daleko, mezi vlnami oceánu, se podobná vzpomínka bude hodit. Parta na chodníku vybuchne smíchem. Zrzavý kluk sundá krosnu na kamennou dlažbu přístavu. Chlapec políbí dívku v květovaných šatech. Toulavý pes počůrá klukovi krosnu, líbaná dívka se začne smát a zasněný vousáč dopije svůj gin s tonikem.
Jenže to není obyčejný gin and tonic, který znáte z party, baru, ani ten, který se pije, když na africkém safari zapadá slunce. Tohle je GIN DO MAR! A ten může za tu neuvěřitelnou atmosféru setkávání lidí z celého světa. Dobrodruhů, námořníků, krásných dívek, tuláků, všech těch lidí, kteří mají v duši dálky a v srdci touhu po dobrodružství.
Potkáte je v přístavním městečku Horta na ostrově Faial v legendárním Peter Café Sport. Říká se, že pokud jste pluli do Horty a nenavštívili Peter´s, vlastně jste tu nebyli. Celý tenhle podnik je velké dobrodružství. Směsice lidí všech národů touží ochutnat legendární drink, který vznikl namícháním ginu s marakujovým likérem. Historie tohoto atmosférou nesrovnatelného podniku začíná již v roce 1918, kdy Henrique Azevedo, velký vyznavač sportu, pojmenoval svůj bar na Café Sport. Jeho syn pak dostal na zaoceánské lodi přezdívku Peter od jednoho z důstojníků, který postrádal svého syna.
V Peter Café Sport na vás dýchne minulost i současnost. V očích lidí plujících přes oceán je totiž pořád stejné světlo. Světlo touhy po obzorech bez domů, bez komínu a bez drátů elektrického vedení. Nikomu nevadí, že uvnitř už není místo. Vezměte si svou sklenici na chodník a podívejte se přes plachty lodí na Ponta do Pico, nejvyšší horu Portugalska. To váš večer právě začíná.
Nejbarevnější přístav
V červnu a červenci má ostrov Faial přezdívaný modrý ostrov o kouzlo navíc. Pokrývají ho hortenzie různých barev. Tato noblesní rostlina dala i jméno městu Horta. Pro mnohé je nejkrásnějším městem z celých Azor, myslel si to i Mark Twain, který ji navštívil a popisoval „amfiteátr rozložený kolem přístavu a nejkrásnější městečko, které si dovedete představit“. Má i přezdívku A bela. Krásná. Jules Verne ji neopomněl zmínit ve své Cestě kolem světa.
Některými je Faial považován za nejzápadnější bod Evropy, je to svět uprostřed mezi Evropou a Amerikou, kde přistálo i první letadlo letící přes Atlantik. V roce 1919 jej pilotoval poručík amerického námořnictva Albert C. Read, po tomto pionýrském pokusu se město stalo pravidelnou zastávkou na transatlantických linkách. Klasické letiště zde vzniklo ale až v roce 1971. Dnes je Horta oblíbenou zastávkou jachtařů při jejich plavbách Atlantikem. Zvykem je, že posádky, které v Hortě zakotví, namalují na betonové molo obrázek, proto se mu přezdívá nejbarevnější přístav světa.
Mohutné poklady moře
Ikonický podnik Peter Café Sport má ve znaku velrybu a volba tohoto kytovce nebyla náhodná. Můžete si v něm prohlédnout i velrybí artefakty připomínající doby, kdy se na Azorských ostrovech tito gigantičtí savci lovili. Velrybářský průmysl dosáhl na Azorech svého vrcholu na konci 19. století a v roce 1984 byl uzákoněn jeho zákaz. Vykořenit tradici ale nebylo jednoduché, poslední velrybu ulovili v roce 1987 na protest staří velrybáři na ostrově Pico. Ještě před čtyřiceti lety používali stejné techniky jako ty popsané ve slavném románu Moby Dick z roku 1851. Jeho autor, Herman Melville, považoval místní nebojácné muže za nejlepší velrybáře.
Někteří z domorodců, kteří byli nuceni pověsit harpunu na hřebík, stále rádi vzpomínají na dny, kdy na Azorech nebylo nic než „země, moře a velryby“. Tyto ostrovy v Atlantiku jsou dnes jedním z největších velrybích útočišť na světě, ve zdejších vodách je možné pozorovat až dvacet čtyři druhů těchto kytovců, což je třetina všech druhů. Azory patří mezi světovou desítku míst, kde je nejlepší pozorovat velryby. V unikátnímu ekosystému se daří i dalším živočichům, jako jsou delfíni a želvy. Hlavní sezona k pozorování velryb začíná od dubna a přes léto přechází do října, kdy některé druhy proplouvají Azory na svých migračních cestách.
Víno s chutí sopky
Ta hora na ostrově před vámi je trochu jako magnet. Včera jste ji se sklenicí Gin do Mar sledovali z přístavní krčmy a dnes máte nepopsatelnou touhu dobýt jejího vrcholu. Ale není to úplně procházka růžovým sadem. Vlastně vše výjimečné si žádá určité sebezapření. Ale touha je touha a vy skočíte na trajekt a za pár desítek minut stanete na lávových kamenech ostrova Pico zvaného Černý ostrov a hledíte vzhůru k tomu magickému kopci. Uznávám, že výraz kopec je poněkud hanlivý, protože vrchol této sopky ční do výše 2351 m n. m, a je tak nejen nejvyšší horou nejen celých Azorských ostrovů, ale i celého Portugalska.
Počet návštěvníků toužících zdolat vrchol Montanha do Pico je ale přísně regulován, a tak si raději přivstaňte, nebo si povolení k výstupu zajistěte spíše předem. Pod vedením horského průvodce (toto povoláni se zde dědí z otce na syna a je velmi prestižní záležitostí) můžete vyrazit do ranní mlhy a z výšky 1244 m n. m. stoupat po bíle značených kamenech k vrcholu. Čtyřicet sedm očíslovaných tyčí v padesátimetrových intervalech vám pomůže dorazit na vrchol i za nepříznivého počasí a špatné viditelnosti. Určitě dopředu zvažte své fyzické síly, ať nejste mezi těmi zklamanými, kteří výstup vzdají. Cesta na vrchol v závislosti na vaší fyzické kondici trvá osm až devět hodin.
Pokud jste nepřijeli dobíjet životní energii, je naprosto ideální čas popíjet. Víno z tohoto ostrova je totiž vinařskou perlou. Svou naprosto jedinečnou chuť získávají hrozny na svazích Pica, na malých terasovitých políčkách, se složením půdy typickým pro sopečné ostrovy. Spousta malých vinařství nabízí ochutnávku vín v domácím prostředí pod blankytně modrou oblohou s výhledem na věčně neklidný Atlantik. Možná k těm vínům budete muset najít cestu. Mají v sobě chuť dřímající sopky a mozolů obyčejných lidí, kteří zde bojují o záchranu jedinečných vinných odrůd vytlačovaných těmi kontinentálními. Dejte si na tomto nádherném ostrově sklenku Isabelle. Nebude tak podbízivá jako tradiční odrůdy. Ale v každém ohledu jedinečná, tak jako celé Azorské ostrovy.
