Příběh jednoho z nejbohatších portugalských měst připomíná pohádku, která by mohla začít slovy: Na počátku byla prostá rybářská vesnice… Pobřežní městečko Cascais přezdívané malé Monako se začalo proměňovat v mondénní letovisko koncem 19. století. Královská rodina tehdy opouštěla v horkých měsících Lisabon, aby kousek od něj nalezla ideální letní destinaci pro odpočinek a další kratochvíle. Panovníky do Cascais následoval královský dvůr a portugalská elita, která nechtěla zůstat stranou.
V rybářské vesnici se začaly stavět opulentní rezidence i s nutnou infrastrukturou. Cascais bylo jedním z prvních míst v Portugalsku, kde se lidé mohli těšit z luxusu elektrického světla. Zlom nastal v roce 1910, kdy revoluční vlna smetla portugalskou monarchii, královská rodina našla azyl ve Velké Británii a zájem elit o letní pobyt v Cascais začal uvadat. Turismus ale nakonec neupadl v zapomnění. Ve 30. letech se začalo rodit nové letovisko zvané Estoril, které se spolu s Cascais stalo klenotem portugalské riviéry.
Kosmopolitní duch
Během druhé světové války drželo Portugalsko status neutrality, Cascais si díky tomu uchovalo svou elegantní tvář a stalo se dočasným domovem členů evropských královských rodin, kteří museli prchnout do exilu. Zázemí pod portugalským sluncem našel například britský král Edward VII. (v té době ještě jako vévoda z Windsoru) se svou chotí, španělský král Juan Carlos I. či Umberto II., poslední italský král, jehož azyl se v Cascais protáhl na dlouhých třicet sedm let.
V Estorilu, z něhož je to do Cascais jen pět kilometrů, se nachází Exiles Memorial Center, vystavující fotografie, dokumenty a předměty spojené s migrační vlnou, která tudy prošla v letech 1936 až 1955. Centrum sídlí v budově pošty z roku 1942, navržené portugalským architektem Adelino Nunesem a představuje jednu z nejvýznačnějších modernistických staveb v regionu. Vzpomínkové exilové centrum bylo slavnostně otevřeno v roce 1999 s cílem „…evokovat vzpomínky na významné události portugalské historie, kdy Cascais poskytoval zázemí a cestu pro tisíce uprchlíků v kontextu evropských konfliktů“.
Nebyli to jen členové královských rodin, kteří v době bezpečnostní nouze našli klidný přístav v Costa do Sol, jak se oblast dříve nazývala. Do nejzápadnějšího cípu Evropy přicházeli také umělci, spisovatelé a další význačné osobnosti své doby. Jako například Kafkův přítel, rakousko-český německy píšící spisovatel Franz Werfel, německý malíř Max Ernst či sběratelka umění Peggy Guggenheimová. Všichni tito výjimečné lidé v nesnázích vtiskli Cascais kosmopolitního ducha.
Sídlo tabákového magnáta
Muzea jsou zdejším turistickým magnetem, a to nejen z hlediska obsahu, ale také formy. Příkladem je Casa das Histórias Paula Rego, umělecké muzeum a galerie portugalské malířky Pauly Rego. Originální stavbu inspirovanou královským palácem v nedaleké Sintře navrhl architekt Eduardo Souto de Moura, držitel Pritzkerovy ceny. Budově z červeného obarveného betonu dominují dvě věže, jež ovšem nepřevyšují okolní stromy.
Další architektonicky zajímavou zastávkou je muzeum Castro Guimaraes, které původně sloužilo jako privátní palác tabákového magnáta. Sídlo naplněné sbírkami orientálního umění se dříve jmenovalo Torre de Sao Sebastiao a svůj název získalo podle kaple ze 17. století stojící naproti dnešnímu muzeu. Irský šlechtic Jorge O´Neil, k jehož blízkým přátelům patřil portugalský král Carlos I., byl zámožný obchodník s tabákem, v roce 1912 ovšem zkrachoval a musel svůj milovaný palác prodat bankéři jménem Castro de Guimaraes. Po smrti v roce 1927 věnoval bezdětný vévoda Guimaraes palác včetně rozsáhlé knižní sbírky čítající 2800 výtisků portugalskému státu.
Hnízdo špionů
Cascais je celosvětově vyhledávanou golfovou destinací. Portugalsko má jednu z nejdelších tradic tohoto sportu v Evropě, čemuž odpovídá kvalita hřišť a služeb. Hotel Palácio Estoril, který vítá hosty již devadesát dva let, patří k ikonickým hotelům nejen v Cascais, ale v celém Portugalsku. Člen exkluzivního uskupení Small Luxury Hotels in the World má na kontě řadu ocenění včetně hotelového SPA. Pobývali v něm nejen aristokraté, ale v baru popíjeli své drinky také němečtí a britští špioni. Tyto historické skutečnosti později posloužily jako inspirace spisovatelům a filmovým tvůrcům. Legendární Palácio Estoril se objevil i v bondovce V tajné službě Jejího Veličenstva.
Estoril Golf Club patří k nejstarším v zemi a je symbolem, jehož počátky sahají do roku 1929. Přestože během let prošlo hřiště úpravami, jeho unikátní charakter zůstal zachován. Vypíná se nad Estorilem, na zvlněné ploše porostlé eukalypty a borovicemi. Právě množství vzrostlých stromů spolu se zvlněným terénem představují pro hráče výzvu. Každá rána vyžaduje přesné plánování. Hřiště již hostilo řadu významných turnajů jako Portuguese Open či International Amateur Championship. Po zdejších fairwayích chodily legendy golfu. Estoril Golf Club je jediným v Portugalsku, který nabízí služby caddies, z nichž řada byla oporou profesionálním hráčům.
Casino Jamese Bonda
Estoril má vše, po čem srdce náročného návštěvníka zatouží. Luxusní hotely, restaurace, butiky, pláže a v neposlední řadě proslulé Casino Estoril, největší v Evropě. Jeho základní kámen položil již v roce 1916 tehdejší prezident Bernardino Machado. Za druhé světové války bylo také místem, kde se na neutrální půdě setkávali špioni. K návštěvníkům patřil i Ian Lancaster Fleming, novinář, bankovní úředník, námořní důstojník a za druhé světového války pobočník šéfa tajné služby v britském námořnictvu. Veřejnosti je ale nejznámější ve své spisovatelské roli – jako tvůrce Jamese Bonda.
Traduje se, že právě v prostorách estorilského kasina načrtl obrysy svého románu Casino Royale, vůbec první ze série bondovek. Fleming se zde údajně setkal s Duško Popovem, srbským trojitým agentem. Přestože autor nikdy neprozradil, kdo mu posloužil jako předobraz legendární postavy, světák Popov, milovník žen a rychlých aut, měl k Bondovi nejblíže. Casino Estoril ale není jen hráčským doupětem, slouží také jako chrám zábavy, kde se konají významné akce nejrůznějšího druhu. V casinu se nachází několik restaurací včetně asijské Mandarim, kde se podává kantonská kuchyně světové úrovně.
Zlatý trojúhelník
Říká se, že oblast Cascais leží v O Triângulo Dourado neboli zlatém trojúhelníku. Spolu s Lisabonem a Sintrou tvoří svatou turistickou trojici, přičemž místa jsou od sebe vzdálená pouhých dvacet minut jízdy autem. Portugalský diktátor António de Oliveira Salazar měl v této lokalitě letní sídlo, nechal proto vybudovat dálnici, aby přesuny mezi Cascais a Lisabonem byly co nejjednodušší. Z plážového městečka tak není problém vyrazit do Lisabonu, jedné z nejstarších evropských metropolí anebo objevovat mystické kouzlo Sintry s jejími královskými paláci zapsanými na seznamu UNESCO.
Na konci starého kontinentu
V přírodním parku kolem Cascais se nachází také mys Cabo da Roca, nejzápadnější výběžek kontinentální Evropy. Portugalský básník Luís de Camões jej poeticky popsal jako místo „kde končí země a začíná moře“. Souřadnice mysu Roca 38°47′ s. š., 9°30′ z. d. jsou vytesány na památníku na útesu vypínajícím se 140 metrů nad hladinou Atlantického oceánu. Stojí tu také dodnes funkční maják, jehož světlo dosáhne až šedesát kilometrů daleko.
Mys je oblíbenou zastávkou, kde se v neděli tradičně setkávají motorkáři. Při pohledu z mysu na modř Atlantiku, jejíž konec je v nedohlednu, nelze než obdivovat stejně bezbřehou odvahu portugalských námořníků, kteří vyráželi do neznáma objevit svět. Vasco da Gama byl prvním Evropanem, který se v roce 1498 dostal do Indie po moři, jeho cesta byla zároveň nejdelší oceánskou plavbou, jakou do té doby člověk podnikl. Položil tím základy koloniální velmoci, od získání první portugalské kolonie po ztrátu té poslední uběhlo více než šest set let. Dějiny jsou stále v běhu. Co se ale nemění bez ohledu na minulost, je touha člověka vidět dál, za obzor. To je motor pohánějící lidstvo kupředu.
Adrenalinové hřiště
Dvacátý první duben roku 1985 se zapsal zlatým písmem do dějin formule 1. Brazilský závodník Ayrton Senna si při Velké ceně Portugalska dojel pro vítězství. Stalo se tak na okruhu v Estorilu za prudkého deště, kdy soupeřům nedal šanci. Sám tento závod považoval za přelomový ve své závodnické kariéře, která bohužel později skončila fatálně v italské Imole. Autodrom Estoril byl postaven v roce 1972, dosahuje délky 4182 metrů a každoročně hostí Velkou cenu motocyklů. Estoril je také dějištěm profesionálního tenisového turnaje Torneo de Estoril mužské kategorie ATP World Tour 250 a ženské kategorie WTA International Tournaments. Další kapitolou jsou vodní sporty. Konají se tu jachtařské závody a surfaři se sjíždějí na Praia do Quincho, jednu z nejznámějších pláží v celém Portugalsku ležící v chráněném přírodním parku Serra de Sintra. Silné větry bičující Atlantik poskytují ideální podmínky pro konání surfařských šampionátů.
Autor: Barbora Slavíková Literová
Foto: Visitcascais
