El camino je španělsky cesta a cesta majitele podniku Davida Böhma k pražskému El Caminu byla poměrně dlouhá. Ctil rodinnou tradici a chtěl se věnovat gastronomii. Vyučil se kuchařem a první roky praxe strávil doma v Mariánských Lázních. Pak ale vyrazil do Itálie, Anglie a z ní do Španělska, které se mu stalo osudným. Španělský kolega, se kterým v Anglii pracoval, ho vzal přes léto na výpomoc do restaurace svých rodičů. Tam mu učaroval respekt k místním surovinám, pro nás netradiční kombinace koření i sdílení jídla v podobě tapas. V Anglii si doplnil vzdělání v oblasti hotelového a restauračního managementu a ve Španělsku se naučil to, na čem postavil svou první restauraci.
Medité
První podnik Böhm otevřel v roce 2008 zpět v Mariánských Lázních. Ve městě plném německých lázeňských hostů, kteří se stravují hlavně v hotelových restauracích. Získat pro u nás ojedinělý koncept španělské tapas restaurace místní také nebylo snadné. Relativně rychle se však do restaurace Medité začali sjíždět foodies z celé republiky. Neuchvacovala interiérem, ale pokrmy a obsluhou. Jednou z velkých předností Davida Böhma je jeho práce s lidmi a výběr personálu. Už před lety v Medité návštěvníky uchvátila milá, empatická a profesionální obsluha, která dokázala filozofii podniku skvěle prodat. Umí to i personál v El Camino.
S trochou nadsázky se dá říct, že Medité bylo pro Mariánské Lázně škoda a dlouho se šuškalo o možném stěhování do Prahy. To nastalo v roce 2019, kdy v podstatě nadohled od Plečnikova kostela na náměstí Jiřího z Poděbrad Böhm otevřel El Camino Tapas Restaurant – a byl to okamžitý úspěch. Citlivě navržený interiér v tlumených přírodních barvách, sázka na osvědčený personál z Mariánek, doplněný o nové členy, a samozřejmě na promyšlenou španělskou kuchyni založenou na autentických surovinách a recepturách nenechaly hosty od začátku na pochybách. Úspěch Medité nebyl náhodný a co fungovalo v trochu ospalém západočeském městě, zafungovalo v Praze ještě lépe.
Degustační menu na míru
Nabídka restaurace se mění třikrát za rok tak, aby respektovala sezonu. Řadu surovin si vozí přímo ze Španělska, a to včetně vín od menších producentů, která můžete v restauraci samozřejmě také ochutnat. Výhodou jsou rozumné ceny i to, že personál ví, co prodává. Dokáže pak s párováním vín a jídla dobře poradit. Snadno se stane, že si nějakou tu lahev odnesete i na doma. Počítejte však s tím, že jiná než španělská vína v nabídce nenajdete.
Výběr jídel není jednoduchý. Pokud nejste znalci španělské kuchyně, která se velmi liší podle jednotlivých regionů, pravděpodobně vám bude většina pokrmů v nabídce neznámá. I tady pomůže zkušená obsluha. Sestaví vám degustační menu o několika chodech, abyste ochutnali průřez aktuální nabídkou v logickém sledu. Chutě se nepřebíjí, ale doplňují. Pokud v nabídce uvidíte něco, co určitě chcete ochutnat, či něco, co vás opravdu neláká, stačí říct. Personál to zařadí či vyřadí z degustace. Cena takto sestaveného menu se pohybuje kolem tisíce korun na osobu.
Regionální chutě
Ke každému chodu dostanete malý geograficko-gastronomický exkurz, protože výběr jídel opravdu není čistě náhodný. Jako bonus si trochu zopakujete zeměpis a poměrně do hloubky se ponoříte do španělské regionální kuchyně. Dlužno říct, že i v tomhle směru je obsluha velmi empatická a pozná, kdo o informace stojí a kdo raději bude pokračovat v konverzaci s ostatními u stolu.
Naše únorová návštěva připadla na první den nové sezonní nabídky. Chody a jejich pořadí v degustačním menu se ještě ladily a my si nechtěli nechat ujít vůbec nic. Z jídelního lístku jsme si vybrali kombinaci artyčoků s topinambury s šunkou jamón iberico a silným jus (245 korun) a chipirones en su tinta con morcilla, tedy plněné malé kalamáry s inkoustem s kalamárů a jelítkem. Ostatní jsme nechali na obsluze.
Na začátek jsme spolu s pečivem a olivovým olejem dostali makrelu s espumou z růžičkové kapusty, s chipsem z makrelí kůže, pancettou z iberského prasete, která se postarala o slanost, a ajadou, což je vinagrette na bázi olivového oleje (195 korun). K tomu jsme dostali i poměrně drobně nakrájenou červenou krevetu připravenou sous-vide, s omáčkou z bílého zelí a krevetového nektaru, s aioli okyselenou kořením sumac, které se hodně používá v severní Africe, ale i na Blízkém východě, a kaviárem z lososa. Makrela byla výrazný start v kontrastu s chuťově jemnější krevetou.
Nebyli jsme ošizeni ani o crema de marisco, tedy krém z ryb a mořských plodů se šafránem zjemněný máslem (120 korun), který má v nabídce své stálé místo bez ohledu na roční období. Patří mezi signature chody podniku. Má v sobě sílu i jemnost současně a barevně září po šafránu. Z mořských tapas jsme ochutnali i královskou krevetu se smaženými houbami enoki, rýžovým krémem a omáčkou z mořských plodů suquet (285 korun).
Místo na dezert
Nejvíce nás nadchly zmíněné artyčoky s topinambury. Ani jedna z použitých surovin není v našich restauracích úplně běžná, přestože topinamburům se v Česku daří a jsou opravdu skvělé. V tomto chodu doplňovalo jemná srdíčka artyčoků výrazné topinamburové pyré, křupavost jídlu dodával chips z jamónu ibérico a chuť umocňovala i omáčka z něj. Už jen tohle jídlo stojí za to, abyste se do El Camina vypravili. Zábavné byly kalamáry plněné španělským jelítkem s černou výraznou omáčkou z jejich barviva. Zní to možná divoce, ale chuť kalamárů a jelítka se nijak netloukla a spojení moře a zabijačky na talíři nakonec vypadalo docela přirozeně.
Celkem jsme měli sedm chodů a zbylo nám i místo na dezert. Ze sladkých doporučíme tarta de limón (145 korun). Koláček se základem z křupavé sušenky s citronovým krémem a sněhovou meringue. Ale když si místo sladkosti necháte ručně nakrájet pár plátků jamónu ke zbylé skleničce vína, nikdo se na vás divně dívat nebude. V El Camino totiž plyne život stejně lehce jako na dovolené ve Španělsku.
