„Mr. Slagik“, četl jsem zkomoleninu svého jména načmáranou na kartonu. „To jsem asi já,“ prodral jsem se povykujícím davem k člověku, který se následující měsíc měl stát mým průvodcem na cestě za jednou z nejkrásnějších velkých koček – tygrem indickým. Byla hodina po půlnoci, když jsme naložili zavazadla do starého osobáku před letištěm Indiry Gándhíové. Krátce nato nás polklo horké a páchnoucí Dillí.
Prodírali jsme se dopravou, která jako by nevnímala tu pokročilou noční hodinu a houstla směrem k výpadovce na sever. Smog, náklaďáky, rikši, pach moči a výkalů na středových ostrůvcích. Začalo pršet a my zůstali viset v koloně dvě stě kilometrů od Rámnagaru, vstupní brány do Corbettovy tygří rezervace, pojmenované po lovci lidožroutů, spisovateli a ochránci přírody, plukovníku Jimu Corbettovi. Tento nádherný národní park je vůbec prvním svého typu v Indii. Založený už v roce 1936 a jako první zahrnut do Project Tiger, který měl zachránit rychle mizící populaci tygrů na území států Indie.
Na březích řeky Rámgangy, která protéká parkem, ale nevládne jen pruhovaná kočka, ale i levhart a dva druhy medvědů. V letních měsících není problémem spatřit v centrální části parku obrovská stáda slonů indických, čítajících až stovky jedinců. Je to už hodně let, kdy jsem prvně projel bránou tohoto parku. Hodně se změnilo. Dnes vám luxusní lodge nabídnou ten nejlepší servis. Já ale tehdy nehledal ani luxus, ani pohodlí. Hnala mě touha za dobrodružstvím. A ono na sebe nenechalo dlouho čekat.
Setkání s tygrem
První den projíždíme park v malém otevřeném džípu, kterému zde říkají gipsy, a hledáme tygří stopy. Brzy nacházíme v říčním bahně otisky tlap obrovského samce. Dvě hodiny je se střídavým úspěchem sledujeme. Jsou úplně čerstvé. Značky moči na kamenech ani nestačily uschnout. Když si o ně otřete prsty, jejich pach připomíná vařenou rýži basmati. Tygr nemůže být daleko! Stádo jelenů čítálů na okraji džungle se chová velice nervózně. Neustále větří a otáčí se směrem k porostu. Volíme vhodné místo k čekání a dalekohledem pátráme po okolí. Slunce stoupá. Teplota se stává nesnesitelnou. Čítálové uléhají do stínu. Šance spatřit tygra je pro tuto chvíli pryč.
Vracíme se do kempu, abychom se odpoledne pokusili najít tygra ze sloního hřbetu. S problémy se nám podaří sehnat starou slonici. Ostatní sloni byli bez ohledu na rezervace poskytnuti VIP turistům a vydávají se tam, kde ráno jeden ze strážců zahlédl tygra. Když se chceme vydat stejným směrem, je nám velice jasně naznačeno, abychom od svého záměru upustili. Opouštíme kemp opačným směrem podél řeky Rámgangy. Pobřežní porost marihuany sahá jízdní slonici až k bokům. Při každém jejím kroku se ze země zvedne oblak drobounkých mušek, aby trápil zvíře i jeho náklad. Chráním fotoaparát starým povlakem od polštáře a celkem marně se pokouším udržet si čisté oči. Každou chvíli mi v nich přistane malý hmyzí trapič.
Mahaut vhání slonici do říčního proudu. Té se to příliš nelíbí a vztekle mlátí chobotem do hladiny. „Co se děje?“ ptám se mahauta. „Asi je něco ve vodě!“ Dvěma údery železného ankusu nutí zvíře k poslušnosti. Uprostřed toku se slonice opět zastaví a svou nechuť pokračovat dává najevo tak jasně, že mám problémy udržet se na jejím hřbetu. Nakláním se, abych viděl, co jí tak vadí. Zkoumám kalnou vodu pod sebou, když mi přeběhne mráz po zádech. Zvednu hlavu a dívám se do tygřích očí. Jako by se do mě vpíjely. Nádherný mladý samec dává najevo svou nelibost nad naší přítomností nervózním šleháním ocasu a občasným zavrčením. V té chvíli nás nedělí víc než patnáct metrů.
„Křičte!“ vyhrkne mahaut zcela nesmyslný povel a zběsile mává rukama. Zešílel, je první, co mě napadne. Takové chování v blízkosti velké kočky je sebevražda. Tygr ale už není tím nejnebezpečnějším zvířetem na scéně. Z džungle vyšel sloní samec s dlouhými kly a silné výtoky na spáncích svědčí o jeho stavu. Říjný býk! Napadá vše, co se mu připlete do cesty. Řeka, tygr, sloní samec v říji a uprostřed toho trojúhelníku tři blázni zběsile povykující na hřbetě staré vyděšené slonice ve snaze zahnat nezahnatelné. Kdo uteče, vyhraje, řeší situaci naše slonice a prchá do porostu bez ohledu na svůj náklad.
Vstřícná džungle
Když si večer kontroluji fotografické vybavení, jestli neutrpělo naším neslavným ústupem, přinese průvodce Prithvi láhev místního piva s názvem Ledňáček. „Byl jsem tady třináctkrát a nikdy jsem tygra neviděl. Džungle tě má ráda,“ říká. Asi na tom něco bude: s tygrem jsem se potkal dokonce sedmkrát. To je věc velmi neobvyklá.
Džungle na mě nezanevřela ani později. Musel jsem ale najezdit po zdejších komunikacích více než dva tisíce kilometrů. Vyhrabávat auto z bahna, když monzunové deště přišly dříve, než měly. Prodírat se uličkami Džabalpúru plnými velbloudů, krav, potahů, rikš, aut, náklaďáků a lidí. Čekat nekonečné hodiny u napajedla v národním parku Ranthambhor poblíž míst, kde kdysi lovil mahárádža. Prohledávat sálové lesy Kanhy a polykat prach na kamenitých cestách Bandhávgarhu, parku s nejsilnější populací tygrů v Indii. Pokaždé, když jsem měl pocit, že mám všeho plné zuby, mi ale džungle odkryla některé ze svých tajemství.
Mé první indické dobrodružství nezklamalo a dodnes vlastně nevím, čím pro mne ta tajemná země je. Vracel jsem se do Indie nejen za tygry, ale i v rámci humanitárních projektů. Fotil jsem děti ve slumech velkoměst, a dotkl se tak té nejtemnější stránky života jejích obyvatel. Trmácel jsem se po svazích Himálaje v naivní touze přivézt fotografie tajemného ducha hor, sněžného levharta. Spal jsem s nosiči na břehu řeky Yuni a naslouchal jejich tesknému zpěvu, když se nad horským údolím rozhořely hvězdy. Mohu se ve svých vzpomínkách Indie kdykoliv dotknout a budu znovu cítit její vůně, chutě a budu mít oči plné toho barevného světa plného kontrastu a protikladů. Pokud se vypravíte na tento subkontinent, určitě vás jeho návštěva změní. Je jedno, jestli se chcete oddávat chrámovým modlitbám, smýt své hříchy v posvátné Ganze nebo se vydat po stopách Šer Chánových. Indie je jako oči tygra, kdo se do nich jednou podívá, ponese si ten zážitek s sebou celý život.
Sázka na jistotu
Národní park Kánha vzdálený 164 kilometrů od města Jabalpúr představuje jeden z nejznámějších indických parků s početnou populací tygrů a s vysokou šancí na jejich pozorování. Tento park, jenž v minulosti býval výhradním lovištěm britských místokrálů, má obrovskou koncentraci i ostatních druhů savců, jako jsou divocí psi dhoulové, indičtí vlci, největší turové na světě – gaurové, medvědi, levhart a vzácní endemičtí jeleni barasinga. Krása tohoto národního parku inspirovala Rudyarda Kiplinga natolik, že právě sem, do krajiny travnatých luk, bujných listnatých lesů a meandrujících řek, umístil děj legendární Knihy džunglí.
Národní park Bandhávgarh je znám vysokou koncentrací tygrů a velmi silnou populací levhartů. Je rozdělen na tři hlavní zóny – Tala, Maghdi a Kitauli. O tomto parku se říká: „Pokud chcete vidět v Indii tygra, musíte mít štěstí, v Bandhávgarhu musíte mít smůlu, abyste ho neviděli.“ V roce 1951 chytil mahárádža z Révy ve zdejších lesích bílého tygra. Dostal jméno Móhan, jako mládě ho matka odvrhla, protože bylo bílé, tedy nemocné, a v přírodě by nepřežilo. Mahárádža si ho ale odvezl do paláce, a když tygr dospěl, nechal ho spářit s několika samicemi.
Bílý tygr není živočišným druhem, je vyšlechtěnou hříčkou člověka a tyto bílé šelmy v zoologických zahradách jsou Móhanovými potomky. Bandhávgarh není vyhlášený jen pro bohatost své fauny, je to také místo velkého historického dědictví, které mytologicky sahá až ke starověkému eposu Rámájana. Bandhávgarh se skládá ze slov Bandhav (bratr) a Garh (pevnost), tu údajně lord Rama daroval svému mladšímu bratrovi. U pevnosti můžete vidět jedenáct metrů dlouhou sochu ležícího boha Višnua střeženého sedmihlavým hadem. Její stáří se odhaduje na tisíc let.
Loviště mahárádži
Národní park Ranthambore ve státě Rádžastán je třetím z nejznámějších tygřích parků v Indii. Rozmanitost biotopu od skal přes buš až po tropický les poskytuje domov mnoha druhům zvířat, a hlavně tygrům. Vidět tygra v tomto parku za úsvitu v některém z bývalých loveckých altánů mahárádži patří k životním zážitkům. Národní park má výjimečnou polohu, protéká jím hned několik řek, což se odráží v pestrosti zdejší fauny a flóry. Krásný výhled na park budete mít z pevnosti Ranthambore, která jako architektonický a historický unikát spadá pod ochranu UNESCO.
Pokud byste chtěli spárovat poznávání indické divočiny s životním stylem mahárádži, ubytujte se v kempu SUJÁN Sher Bagh. Tvoří ho dvanáct exkluzivních stanů, svou elegancí evokují 20. léta minulého století, jsou ale vybaveny veškerým komfortem současnosti. Za konceptem stojí rodina, jejíž kořeny jsou s národním parkem Ranthambore hluboce provázány. Otec Jaisala Singha, majitele společnosti SUJÁN Luxury, byl průkopníkem, jenž natočil první filmové záběry z indické divočiny. Týdny strávené s kamerou v Ranthamboru se přeměnily v unikátní dokument nazvaný Jungles of Ranthambore. Odtud se vine rodinné dědictví, které jeho příslušníky zavazuje chránit tento unikátní kus země.
Až budete ležet pod starým fíkovníkem a vychutnávat si venkovní masáž v SUJÁN Sher Bagh, nechte svou mysl klidně plout po této tygří říši. Jediné, co vás může vyrušit, bude ptačí štěbetání, Ranthambore je totiž i ornitologickým rájem.
