Každý má určitá místa spojená s konkrétními vzpomínkami. Ale málokteré z nich jsou doslova hmatatelné. Kdysi dávno jsem se ztratil v chilských Andách, došla mi voda, vysoká nadmořská výška, únava. Usínal jsem ve spacáku uprostřed ničeho, vyčerpaný, sám, a když jsem natáhl prsty k noční obloze, měl jsem pocit, že se dokážu jejich konečky dotknout té myriády hvězd nad sebou. A dodnes to dokážu. Stačí jen zavřít oči. Jestli jsem si z nějaké země odvezl takto silnou vzpomínku, tak je to Kazachstán. Uhrančivá krása severozápadního Tian Šanu by sama o sobě jistě stačila, ale já jsem si na kouzlo Nebeských hor sáhnul.
Za duchem hor
Slunce se vloupalo malým oknem do horské chaty a paprsky kreslilo do prachu své oblíbené čáry. Přetáhl jsem si spacák přes hlavu. Dětská obrana před vstáváním do školy. Víte, že musíte, ale strašně se vám nechce. Zaržání koně mě donutilo posadit se na posteli. Za dveřmi volalo dobrodružství. Vedl jsem tehdy expedici filmového štábu do Aksu Zhabagly, nejstarší přírodní rezervace v centrální Asii.
Chtěli jsme najít a natočit jeden z nejvzácnějších poddruhů medvěda hnědého. Toto úžasné zvíře pohybující se s oblibou v nadmořských výškách přes tři tisíce metrů nad mořem má mimo zoologické názvosloví spoustu krásných a tajemných jmen. Himálajský červený medvěd, Isabellin medvěd anebo třeba Dzu-Tech, jak mu říkají v oblasti Nepálu stejně jako legendárnímu yettimu. Když jsem otevřel vrzající dveře chatky a podíval se na vrcholky hor v ranním slunci, bylo mi jasné, že to rozhodně nebude jednoduché. Vzdálenosti se tady překonávají na koních, a jak jsme brzy poznali, na terénu nezáleží. Jste přece v Kazachstánu.
Válečníci v sedle
Děti zde dříve jezdí na koních, než umí chodit. Tento národ koně miluje a je s nimi spojen poutem kulturním i historickým. Kazaši jsou srdcem válečníci. Historické prameny uvádí, že když na dnešní území Kazachstánu vtrhl ve třináctém století Čingischán a porazil kmeny Kumánů a Karachánovců, stalo se součástí Mongolské říše. Místní ale mají jinou verzi. Čingischán se natolik bál neporazitelných kazašských jezdců, že je po dohodě přijal jako posilu do své armády při tažení na západ.
Každopádně nelze popřít, že jsou to geniální jezdci. My měli k jejich jezdeckému umu hodně daleko. Přesto jsme se odhodlaně vyhoupli do sedel a vyjeli vstříc horským štítům. Údolím neznámého potoka ukrytého pod korunami stromů jsme pomalu stoupali do svahu, než lesní porost zmizel a vystřídaly jej zakrslé jehličnany. Brzy zmizela i kosodřevina a zůstala jen tráva a kameny. Když jsme vystoupali na hřeben, měli jsme slunce přímo nad hlavou a z koní i jezdců lil pot.
Na koni Zakázaným údolím
„Tady si odpočineme!“ zavelel Michail, který zajišťoval materiální podporu celé výpravy. „Pojď, něco ti ukážu,“ zaťukal mi na rameno a já ho následoval po hřebeni několik desítek metrů. „Tam dole! Vidíš? To je tvé Zakázané údolí! Utáboříme se proti proudu řeky nahoře nad ledovcem.“ „A jak se tam dostaneme?“ zeptal jsem se hloupě. „Přece na koních!“ zasmál se Michail a nechal mě stát na hraně hlubokého údolí, kam jsem se tolik toužil dostat a speciální vládní povolení k jeho návštěvě stálo tolik úsilí. Tam přece slezou maximálně horské kozy. Že má úvaha je mylná, jsem poznal ve chvíli, kdy se kolem mě prohnal na koni jeden z Kazachů a zmizel i s nákladním koněm někde pode mnou.
Sestup na dno údolí trval až do pozdního odpoledne. Vedli jsme koně po příkrých stezkách i kamenitou sutí, protože bylo jasné, že v sedle to nezvládneme. Klouzali jsme po příkrém svahu, padali a nadávali. Často nás od pádu dělily jen otěže koní, kteří tu pekelnou cestu snášeli rozhodně lépe než my. A pak jsme najednou byli dole a kolem nás byly jen hory. Stáli jsme na místě, kam se příliš lidí nepodívalo. Když se po takovém dni vykoupete v ledovcové řece, jejíž voda vám ledovými prsty sevře nejen tělo, ale i srdce, máte pocit, že jste ze sebe smyli všechny hříchy světa. Pak už jen oheň, ticho a hvězdy.
Neporučíš větru, dešti
Ráno lezu ze stanu s pocitem, že jsem včera prodělal středověkou torturu a rozhodně jsem se dlouho nechtěl přiznat ke svým zločinům. Je nádherně. Rozkládáme solární nabíječky a všechny filmařské a fotografické přístroje. Toto místo by mělo být nejlepší na pozorování medvědů. Hledám dalekohledem náznak pohybu ve svazích, než dostávám ledovou sprchu. „Musíme odjet!“ stojí za mnou Michail s ustaraným výrazem ve tváři. „Zbláznil ses?!!! To ani náhodou! Mám tři dny. Nikdo mě odtud nedostane!“ vztekám se. „Tak se otoč!“ ukazuje přísně Michailův prst kamsi za horské vrcholy.
Na západní straně údolí visí na štítech obludně bachraté mraky ocelově šedé barvy. „Pokud stezka, po které jsme přišli, zmokne, nedostanou se odsud ani koně, ani lidé. Pršet může několik dní a my nemáme tolik zásob. Jak dlouho bude stezka vysychat, nedokáže nikdo odhadnout.“
Osedlaný Audi
„Balíme!“ křičím do tábora a setkávám se s udivenými a zklamanými pohledy. Těžko popsat, co se v takové chvíli honí člověku hlavou. Měsíce příprav jsou pryč. Ve spěchu balíme tábor. Na zpáteční cestu musíme vyrazit v sedlech. Pěšky bychom riskovali, že nás chytne déšť někde uprostřed. Jezdil jsem s brazilskými vaceros, na koni jsem zažil i africkou deltu Okavanga, ale s útěkem ze Zakázaného údolí se velmi těžko něco srovnává.
Koně s expedičním vybavením a jezdci se šplhají do svahu, na jehož sklon žádná dopravní značka neexistuje. Chvílemi mám pocit, že se koně musí chytat skály zuby, aby udělali další krok. Mám pod sebou mladého valacha s bláznivým jménem Audi. Jedu v karavaně poslední a ve dvou třetinách cesty začne Audi scházet ze stezky a hrabe se vzhůru sutí, která pod ním ujíždí. Veškerá snaha vrátit ho na stezku je marná. Vyndávám nohy ze třmenů, už pomalu smířen s jistým pádem. Valach se dál zarputile hrabe vzhůru. Naléhám mu na krk, abych odlehčil zadek. Cítím pod rukama zpocené tělo zvířete a srdce mám někde v krku. A najednou stojíme na stezce a zbytek karavany je pod námi. Na vrchol horského sedla jsme dorazili o půl hodiny dříve než ostatní. Vedoucí kůň totiž ztratil cestu a můj Audi prostě trval na svém. Úžasné zvíře.
Kazašský Grand Canyon
Další dny bez přestání pršelo. Hory si své poklady střeží. U roztopených kamen v malé horské chatě bylo určitě lépe než ve stanech v zapovězeném údolí uprostřed Nebeských hor. Dzu-Techa jsme nakonec našli a natočili. Stihli jsme i návštěvu delty řeky Ili, vyhlášeného ráje rybářů, kteří prahnou po kapitálních sumcích. Tento úžasný ekosystém má téměř osm tisíc kilometrů čtverečních a je domovem bezpočtu druhů ptáků.
Na objevení všech přírodních krás Kazachstánu by člověk potřeboval spíše měsíce než týdny. Mnoho z nich je i pod ochranou UNESCO. Příkladem může být třeba národní park Burabay s nádhernými kopci, skálami a borovými lesy. Kazachstán má i svůj vlastní mini Grand Canyon, který jako by svému velkému americkému bratříčkovi z oka vypadl. Pokud milujete rafty, je to místo přesně pro vás. Za zmínku stojí určitě i nádherný horský park Ile-Alatau s blankytně modrými jezery, travnatými pláněmi, horskými lesy a vysokohorskými štíty věčně pokrytými sněhem a ledem.
Obrovskou výhodou tohoto překrásného místa je snadná dostupnost. Leží totiž pouhých čtyřicet kilometrů od Almaty, největšího města Kazachstánu, které bylo do roku 1997 i jeho hlavním městem. Putovaly tudy karavany obchodníků, neboť zemí procházela legendární Hedvábná stezka. Alma je kazašský výraz pro jablka a jméno Almaty znamená otec jablek.
Venkovní hřiště
Po rozpadu SSSR vyhlásil Kazachstán v roce 1991 nezávislost a vykročil cestou dynamického rozvoje, jenž se opíral především o pohádkové nerostné bohatství. Kazachstán je obrovská země, konkrétně devátá největší na světě, a obývá ji necelých devatenáct milionů lidí. Almaty je stále obchodním a kulturním středobodem Kazachstánu, přezdívá se jí hlavní město kazašské kultury, a to se odráží na umělecké i gastronomické scéně.
Chcete si užít skvělé výhledy na Almaty? Ubytujte se v Ritz-Carltonu, jenž sídlí v budově Esentai Mall, patřící k nejvyšším ve Střední Asii. Nachází se v luxusní čtvrti, která je zároveň obchodním uzlem, a přitom leží na úpatí pohoří zvaném Zailijský Alatau. Ritz-Carlton v Almaty je skvělým výchozím bodem k hlavním atrakcím ve městě. Exkluzivní Esentai Mall je zároveň nákupním centrem.
Almaty je jako venkovní hřiště, kde se můžete věnovat celé řadě aktivit, jako jsou pěší turistika, paragliding, jízda na koni nebo tradiční umění sokolnictví. Hotel je navíc vzdálen dvacet minut jízdy od resortu Shymbulak Mountain, jedná se o největší a nejmodernější lyžařský areál ve Střední Asii. Nachází se v nadmořské výšce 2200 m n. m. a vyzkoušet si jízdu na kazašském prašanu určitě patří k životním zážitkům.
Exkluzivní porce fine dining zážitků na vás čeká v SEVEN Bar & Restaurant. Menu je postaveno na mezinárodních chutích, které si host dopřává v elegantním prostředí. Ve dvou stylových patrech restaurace se podávají jídla inspirovaná tím nejlepším z francouzské kuchyně, potěší se tady i milovníci sushi a příznivci inovativní mixologie. Ve 30. patře se dotknete nebe, a to nejen díky koktejlu, který vám namíchá barman ve Sky Lounge and Bar. Z dechberoucích výhledů na město pulzující životem a zároveň na klid vycházející z hor se vám může zatočit hlava.
